Vlasta Redl a Jiří Pavlica v Sedmihorkách

Vlasta Redl a Jiří Pavlica v Sedmihorkách
26. července 2018 / Sedmihorské léto 2018

Dost pozdě jsem objevil, že úžasnou příležitostí vidět některé legendy hudební kultury bez cesty přes půl republiky a s pohodlím vlastně takřka komorní akce je festival Sedmihorské hudební a divadelní léto. Sedmihorky, lokalita spojená spíše s turistikou v Českém ráji (tak ho nazvali básníci v 19. století právě v tomto místě, byť na druhé straně ve svahu, kde jsou dnes už nefunkční lázně s léčivými prameny), z Jičína kousek před Turnovem, nějakých zhruba dvacet kilometrů, tedy pro mě dostupné autem zhruba za půlhodinku, je místem, kde v roce 2010 vznikl původně folkový festival (s názvem „Folk-rockový festival“), který si postupně vybudoval krytý areál, v němž v minulých letech vystoupili hudebníci jako  Blue Effect a Radim Hladík, Kantoři, Poutníci, Václav Neckář, Jan a František Nedvědovi, Michal Prokop a Framus Five, Vladimír Mišík a ETC, z divadelních představení třeba Čtyři dohody (vybírám ta nejznámější jména, na webových stránkách je uvedena celá řada určitě rovněž zajímavých muzikantů.

O existenci festivalu jsem věděl i z plakátů vylepených na různých místech (tuším například u odbočky k Adamově loži za zámkem Hrubá Skála) při nějakém z těch jarních výletů, v předchozích letech se mi nicméně nepodařilo zúčastnit se, ačkoli některá jména lákala (uvažoval jsem třeba o Pavlu Šporclovi, zaujala mě už skutečnost rozšíření původního žánrového půdorysu projektu). Na mé první návštěvě vloni (ta předchozí léta jsem měl vždy nabitá sérií festivalů, počínaje tím Dvořákovým, Šrámkovou Sobotkou a Ars poetikou, vloni Dvořákův festival odpadl a tak byla příležitost ke změně) mě potěšila kondice kdysi kultovního AG Fleku, s nímž Vlasta Redl ostatně v počátcích své kariéry zpíval (a s nimiž ostatně na aktuální šňůře rovněž, vedle dalších, vystupuje; ostatně letos je AG Flek na tomto festivalu znovu). Oba hlavní protagonisté letošního vystoupení, nazvaného podle songu „Vandrovali hudci“, pod jehož úpravou jsou podepsáni Vlasta Redl a Jiří Pavlica (na Youtube je záznam z legendárního vystoupení AG Flek & Hradišťan v Lucerně v roce 1994) zde ostatně také již byli, Hradišťan v roce 2012, Redl o tři roky později – 2015, já jsem ale ani na jednom z nich nebyl, takže jsem nemohl korigovat svou mylnou představu, že si Vlasta zazpívá s Hradišťanem, protože ho Jiří Pavlica pozval.

Musím tuto takřka dehonestující formulaci (tak, s jakým obsahem jsem si ji spojoval) vysvětlit. Po všech předchozích fascinujících zážitcích na koncertech Vlasty Redla ve mně vězel úděsnej zážitek z jeho vystoupení na jičínském pohádkovém festivalu, kam přijel bez kapely s nějakým slovenským fujaristou a zkoušel uvést do chodu nový klávesový nástroj, který měl prý teprve několik dní – na žerty podobného kalibru (uděláme si přestávku na začátku představení, abychom pak nezdržovali či „zvuková zkouška“ v prostoru turnovského divadla) byl člověk zvyklý a bavil se, v tomto případě to byl prostě propadák (přitom stačilo, aby prostě zahrál s kytarou svoje v té době už „zlidovělé“ songy), takže jsem pak příliš nevěřil jeho slovům „dost bylo flákání“ s tím, že po letech sestavil novou kapelu, dokud jsem neměl nyní příležitost se na vlastní uši přesvědčit, že se nyní opravdu vrátil v plné síle, s energií a humorem sobě vlastním jakožto rovnocenný partner Jiřího Pavlici.

Teprve nyní si dohledávám na stránkách (už to není ten někdejší blog s kopretinou z jednoho legendárního alba, i když i ona tam v úvodu je, ale regulérní stránky s veškerými informacemi), že oba se poprvé sešli už v roce 2001. Tak a teď jsem dohledal dokonce ještě něco z oné zmíněné starší prezentace (pod archiv.redl.cz), zmíněná kopretina je na albu Dopisy z květin (Vlasta Redl a Každý den jinak, Ariola 2004). A mou zpozdilost doplňuje informace na stránkách Sedmihorského léta, kterou jsem si – pochopitelně v tom nabitém programu – ani nepřečetl: „Dnes již legendární projekt, který se mnohým vryl do paměti pod názvem jedné z písní Vandrovali hudci, boural na přelomu osmdesátých a devadesátých let koncertní sály. Oslovil tisíce lidí jedinečným spojením folku, bigbítu a lidové hudby. Byla to jedna z prvních vlaštovek hudby, které se až později začalo říkat „world music“. Když se jej na jaře 2015 rozhodli Vlasta Redl s Jiřím Pavlicou oživit, přilákalo spojení Hradišťanu s Redlovou kapelou do šesti letních amfiteátrů na osm tisíc diváků. Proto se muzikanti rozhodli pokračovat ve společném koncertování i nadále. Ukazuje se, že to bylo rozhodnutí správné. Koncerty jsou velmi úspěšné - potlesky ve stoje a téměř ve všech případech zcela vyprodáno…“

Jako první přišla na jeviště Redlova kapela, kterou v průběhu zhruba padesáti minut samostatného vystoupení Vlasta představil jednotlivé hráče s příslovečnou invencí v komentářích, když například o saxofonistovi Michalu Žáčkovi řekl, že má čtyři děti (což je pravda) a velkou hypotéku, a musí tedy pořád hrát, dopoledne někde nahrával a po tomto koncertu musí jet do Košic (to bude také pravda, v jednom rozhovoru jsem četl o V. Dykovi a B-Side Bandu, Richardu Müllerovi, Peteru Lipovi, Romanu Dragounovi či Milanu Lasicovi). Podobné motivy se dostávají v Redlově podání do neuvěřitelných variací, kdy prý tedy Žáček hrál už s kdekým, dokonce s Bobby McFerrinem, a jel do Vídně za Chicem Coreou, ale zapomněl si pult na noty, a tak mu oba umělci noty podrželi – „byly to dva nejdražší stojany na světě“. A klasický Redlův závěr, poučený dle mého z němých filmových grotesek – „byla jen otázka času, kdy bude hrát…“. Tyhle fórečky jsou podle pravidel gagu, který musí být realizován v několika krocích, na jevišti rozvíjeny, a protože se jinak vážný Jura Pavlica nechal do těch srandiček samozřejmě také strhnout, opakoval pak v jedné chvíli, že Vlasta Redl hrál s kdekým, a „byla jen otázka času“ (už nemusel zbytek doříkávat).

Pravda, kapela byla opravdu báječná, jednotliví hráči všichni i špičkoví sólisté, přecházející z žánru do žánru, jak se ukazovalo i postupem celého tříhodinového nářezu, kdy jednotliví z nich dostávali prostor v nejrůznějších kontextech, od legrácek, jako je beatboxová performance bubeníka Marcela Buntaje, jednoho z nejvyhledávanějších hudebníků na Slovensku i u nás s neuvěřitelným žánrovým rozpětím od klasické hudby přes jazz či pop až po specifické projekty, který nahrál snad sto cédéček s Marianem  Vargou, Pavolem Hammelem, Jiřím Stivínem, Lenkou Filipovou a sjezdil celou Evropu při festivalech a workshopech, přes nenápadného, ale precizního baskytaristu Martina Gašpara či kytaristu Matěje Morávka až po další hudebníky, jejichž jména jsem si nepoznamenal – v každém případě na jevišti byly například dvoje klávesy, a hovořilo se také o „Kaktusovi“, který je v kapele nepostradatelný, protože by mohl nahradit všechny ostatní, ale sám by nahrazen být nemohl. (Možná kdybych si pečlivě poslechl nahrávku „Vlasta Redl a Hradišťan“ z Prázdnin v Telči z 11. 8. 2016 [nahráno 23. 8. 2016, Ondra Kolář], kde jsou některé stejné fóry, jako např. citace hudby z Titaniku, kdy jeden hudebník objímá druhého, dokázal bych identifikovat více, nicméně i tady by byla nutná obezřetnost, neboť Redlova kapela má alternace.)

Už v té první části zazněly některé „staré pecky“, jako první Rehradice, časem padly další jako Carpe diem, Jak vlastně vypadáš, Holky z Utopie, V hornom dolnom konci, Sen noci svatebčanské či v závěru jako návrh publika na přídavek (ale myslím, že to bylo připravené, a doufám, že jsem se v předchozím výčtu nespletl) Husličky. Zajímavé – Sbohem galánečko na pořad nepřišla (dočítám se, že např. v Třebíči 5. 4. 2017 rovněž nebyla, takže je to záměr).  Ale pojďme dál. V druhé části večera přišli (zleva, zatímco Redlova kapela byla ze strany pravé) hudebníci Hradišťanu. Jak jsem již naznačil, Redlova rozvernost byla motivem vzájemné komunikace, takže jako by byly obě kapely přítomné od začátku, i když tomu tak fyzicky nebylo. Stejně jako první z moravských bardů hovořil o tom, že se jejich dnešní úkol je šokovat diváky, aby tak mohla o to lépe vyniknout skladebná líbeznost Pavlicových písní, umělecký vedoucí Hradišťanu zase hovořil o tom, co to dalo práce, aby Vlastu „zkultivovali“, aby pak po desetiletích zjistili, že je stejně báječný jako na začátku.

Vtipkování pokračovalo pak později, když Pavlica chtěl říci několik vět staroslověnsky a Redl to okomentoval – na základě předchozí sekvence, kdy někdo křičel z publika, že není rozumět, co říká – ať se o to nepokouší, že nebylo rozumět v češtině, natož … (ta nedořečenost je součást onoho fóru, stejně jako „bylo jen otázkou času…“). Jura Pavlica zdůrazňoval „radost“ jako to zásadní, co předávají hudebníci publiku, opakoval slova o „rozpomínání na všechno hezké“ (i název jedné písně), v souvislosti s písní na Skácelova slova Účtování na vesmírných kontech se obrátil k vážnějším tématům, stejně jako v oblasti tradice se zmíněným příkladem staroslověnštiny, na niž navazuje i Pavlicova tvorba mimo tuto písňovou linii směrem k rozsáhlejším celkům tzv. vážné hudby (vzpomínám si, že se děti ze semilského Jizeranu podílely na jednom z Pavlicových projektů, hrála se jeho mše, sám se v jednom rozhovoru vyjadřuje právě o přecházení od jedné polohy tvorby ke druhé). Reprodukuji úryvek z Pavlicova vyjádření k oněm vážným tématům:

„Jan Skácel je můj zamilovaný básník, jehož básně jsou krásné, moudré a plné obrazů, proto jsem nemohl některým z nich odolat ani při přípravě tohoto nového alba. Například jeho Účtování na vesmírných kontech je přesně tím vesmírným kontrastem k našim  lidským  vteřinám, ve kterých prožíváme své životy, tedy jakási vyrovnanost vesmíru v jeho makro i mikro rozměrech. To samo o sobě je fascinující a hudebně inspirující. Především tyto rozměry jsem chtěl v písních  vyjádřit a pokud to něčím připomíná pokračování alba O slunovratu, tak možná tím, že obě alba jsou výrazně písňová.“

Je třeba ale ještě výrazněji akcentovat ono „přiblížení“ Jiřího Pavlici a Hradišťanu k Vlastovi Redlovi – totiž to, co se na jevišti ukázalo jako dokonalé prolnutí obou souborů (vynikající klarinetista Hradišťanu s úžasnou tvorbou tónu byl jednu chvíli v dialogu se saxofonem Redlovy kapely, cimbál s klávesami atd.), je souběžné v tvorbě obou průlomovových osobností v české hudební kultuře. Teprve na tomto koncertu jsem si uvědomil, co vše mají tito dva Moraváci společného – od tendence k multiinstrumentalismu (ve venkovských kapelách bývalo běžné, že muzikant hrál na housle a na klarinet, s profesionalizací hudby se to vlastně stalo zvláštností), Vlasta hraje na kytary, pověstnou mandolinu, a také na klávesy, Pavlica se chopí vedle klasických houslí těch elektrických, z nichž vydává chorálový zvuk, či niněry, oba skvěle zpívají, a podstatný je pak ono vykročení z původních žánrů (zase to Pavlica někde říká, že Hradišťan má vlastně formát lidové cimbálovky, ale hraje něco jiného), tedy od lidové muziky (která je tím či oním způsobem přítomná u obou) a folku k dalším žánrům (u Redla, eo ipso AG Fleku či Fleretu k folkrocku), ale v takovém jevištním spojení, kdy na jedné straně vystupují oba soubory samostatně, na druhé ale společně, toto překročení (říká se někdy crossover) je „totální“, totiž zahrnující jazz, gregoriánský chorál či „symfonické“ prvky a já nevím co ještě.

Kromě toho další takřka hodina a půl společného hraní byla příležitost dát tomu všemu další rozměr a vystupňovat to, co je už vnitřně obsaženo v každém z obou souborů. Musel bych asi navštívit několik dalších koncertů, abych dokázal vykreslit v (mnou) požadované ostrosti všechny polohy té úžasné muziky, vynikající i interpretačně i vědomím tradice, jednotlivé „dialogy“ mezi muzikanty – zachytil jsem třeba jeden mezi kontrabasistou Milanem Gablasem a Josefem Vojtou, stejně jako u každé cimbálovky si všímáte hráče na tento nástroj, jímž je rovněž výborný Milan Malina, klarinetistu jsem zmínil, ale neuvedl jménem – David Burda, a pak tu je ještě hráč na kvinton, což je nástroj, kterého si všímám v poslední době nějak více (hraje na něj např. Gabriela Vermelho), tedy „pětistrunné housle“ (u těch elektrických se onen termín nejspíš nepoužívá), abych znovu nezapomněl uvést jméno: Roman Gill. A samozřejmě je tu báječná zpěvačka Alice Holubová se svým sytým a přitom čistým hlasem. Když pak nastoupí všichni, více než tucet muzikantů na jeviště, mohl by tu – při absenci dokonalé sehranosti – nastat „opačný“ problém než „nedostatek hudby“, totiž zahlcení jí. Ale to při muzikálnosti všech zúčastněných, dramaturgii, na níž se musí oba moravští bardi domluvit – i přes určitou uvolněnost a případně změny přímo na jevišti, jimiž se oba překvapují – nepřipadá v úvahu.

A z programu? Měl bych uvést ještě alespoň některé z těch nejvýraznějších čísel Hradišťanu, jakkoli je hráli také i ve společné sestavě. Už zmíněný staroslověnský chorál Otvéšta Filozof Konstantin, (staroslověnštinu jsem už trochu „zapomněl“, ale mělo by to být: „A odpověděl Filozof Konstantin“), legendární písně jako zpěv a capella Krátký popis léta z alba O slunovratu (vzpomínám na stejnojmenný hudebně taneční celovečerní pořad, který vznikl 1998 v roce a který jsme viděli tuším v Semilech) či Modlitba za vodu na text básníka Jana Skácela, snad nejznámější song Hradišťanu vůbec (objevil se pak v TV reklamě na minerální vodu Toma Natura), či některé písně z předposledního alba Vteřiny křehké.

Možná stojí za to ještě na závěr zkopírovat jeden odstavec z rozhovoru Jiřího Pavlici přímo pro festival Sedmihorské léto (celý publikován na stránkách festivalu).

„Letos se na podiu Sedmihorského léta objevíte spolu s Vlastou Redlem – diváci se mohou těšit na legendární projekt Vandrovali hudci. Jak tento projekt vznikl?

Je to připomenutí naší dřívější spolupráce a celý tento obnovený projekt vznikl z popudu Vlasty. Před třemi lety mě navštívil i s manažerem, vypadalo to dost oficiálně, přivezl kytici růží mojí ženě Martině, čokolády dětem (zapomněl, že už mezi tím vyrostly), a měl jasnou představu obnovených koncertů. Já jsem měl sice termínový kalendář na ten rok již hotový, ale růže pro moji ženu zapůsobily tak, že jsem souhlasil. Měl jsem jedinou podmínku, že musíme připravit částečně nový repertoár, protože důvod, proč jsme před léty nepokračovali v úspěšném projektu, na který navázali Čechomor a další, byl ten, že jsme hráli stále stejné věci.  Dnes je to koncert sestavený z novinek a samozřejmě také z dřívějších „hitů“, bez kterých by to prostě nešlo.“

Odkazy

Semihorské léto 2018
https://ceskyrajvakci.cz/vlasta-redl-uzavira-hudebni-cast-sedmihoskeho-leta-2015/
https://www.sedmihorskeleto.cz/2018
https://www.sedmihorskeleto.cz/HRADISTAN-PAVLICA-REDL-2018

Vlasta Redl
https://www.redl.cz/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlasta_Redl

https://revue.idnes.cz/chinaski-si-pochvalovali-spolupraci-vlasta-redl-skvele-varil-pu4-/lidicky.aspx?c=A150921_185729_lidicky_jfk
(zajímavá událost, která mě zajímá, Michal Malátný je Jičíňák)

https://www.facebook.com/vlastaredl/

V souvislosti se zmíněným koncertem je poznámka na Redlově FB (22. července 2018):
Vzácný úkaz je v těchto dnech k vidění na letní folkrockové obloze - naše kapela vyrazila na šestidenní šňůru.
V létě se totiž hraje takřka výhradně o víkendech, ale v pondělí, v úterý, ve středu a ve čtvrtek ? To je tedy pěkná drzost !
Když nás bude víc, nebudeme se bát vlka nic - usoudilo naše obchodní oddělení, a tak jsme včera hráli s Fleretem (katastrofa !))) dnes a ve čtvrtek s Hradišťanem (hanba !))) a zbytek s Pozdním sběrem, kde hraje půlka naší bývalé kapely (to zase bude v alejích...!))).

Jiří Pavlica, Hradišťan
https://www.hradistan.cz/kapela
https://www.hradistan.cz/diskografie/o-slunovratu

https://kultura.zpravy.idnes.cz/jiri-pavlica-rozhovor-06k-/hudba.aspx?c=A140627_174808_hudba_ob

https://ceskyrajvakci.cz/rozhovor-mesice-jiri-pavlica-hradistan-chodi-nas-lide-konstantne-pozitivniho-naladeni/

https://www.sedmihorskeleto.cz/rozhovor-s-jirim-pavlicou-2018-o-projektu-vandrovali-hudcii-o-zivote

Program Sedmihorského léta 2018

22.6. Ucpanej systém – Dejvické divadlo
12.7. Tomáš Klus a jeho Cílová skupina
14.7. Rock & folk & blues kemp - AG FLEK, Žamboši, Honza Brož & Devítka, Arnošt Frauenberg (B)
19.7. Spirituál Kvintet
21. - 22.7. Jóga kemp v Českém ráji (B)
26.7. Jiří Pavlica a Hradišťan & Vlasta Redl s kapelou – Vandrovali hudci
9. 8. 4TET - koncert, verze IV.
16.8. MICHAEL JACKSON SYMPHONY - Filharmonie Hradec Králové a Moondance Orchestra
30.8. Shirley Valentine - Simona Stašová

V současnosti (začátek srpna) visí na stránkách Sedmihorského léta pozvání na Michael Jackson Symphony. Nevím, zda posluchači pod názvem (pro mě nepřívětivým) tuší, jak skvělou muziku jsou schopni Martin Kumžák, Dasha a hradecká Filharmonie připravit.