Vladimír Menšík / Komik, který nás nikdy neopustil

Vladimír Menšík / Komik, který nás nikdy neopustil
někdejší seminární práce studentů LG

I. Trilogie filmů Ikarův pád, Tažní ptáci a Zima poutníků
Autorem scénářů těchto televizních filmů je Jiří Hubač [poslední film není nikde zaznamenán, ani na CSFD, nebyl realizován]

Ikarův pád

otec / Vladimír Menšík
Ondřej / Jaromír Hanzlík
matka / Jana Hlaváčová
strýc Karel Čestmír Řanda
Lenka / Regina Rázlová
doktor Houdek / Josef Vinklář
Kučera / František Hanus
Miluška Iva Janžurová
číšník / Vítězslav Jirsák

Premiéra / 4. září 1976
Režie / František Filip
Scéna / Jan Zázvorka
Hudba / Jiří Malásek
Kamera / Rudolf Stahl

Film Ikarův pád vypráví o takové docela normální rodince, která musí vyřešit nejednu životní překážku. Hlavní postava se jmenuje Jan Kára. Živí se jako muzikant, hraje na křídlovku o pohřbech, večery tráví se svými přáteli v hospodě a postupně se z něj stává alkoholik. To trápí jeho ženu Marii Károvou, která se kvůli tomu trápí a chce svému manželovi pomoci, ale strýc Karel (strávil svůj život na kolejích, začínal na „Modrým šípu“, vezl prezidenta do Košic), naléhá na Marii, svoji sestru, aby se synem Ondřejem k němu přestěhovala. Ondřej je zamilovaný do Lenky Houdkové, ale je znechucený stálými hádkami mezi jeho otcem a strýcem Karlem, který mu slibuje, že ho dostane k filharmonii, ale Ondřej o protekci nestojí (hraje na flétnu). Snaží se svému otci pomoci, ale dozví se, že je zase opilý v kavárně. Zastihne jej při rozhovoru s číšnicí Miluškou (přátelé), ta říká: „To se mi zdá, že lidi nejsou svině, i když jsou“ a mechanicky cídí sklenice, Kára tvrdí „pěkné ozdravení, něžné pohlazení“. Ondřej přestává otci věřit, že už nebude pít, ale dává mu poslední šanci a zve jej na vystoupení do varhanního sálu, pod podmínkou, že nebude pít. Otec to skutečně vydrží a všichni potom po koncertu odcházejí na malou oslavu do kavárny. Otec nakonec nevydrží stálé pohledy svého švagra, kterého nenávidí a odchází do baru, kde se setká s Miluškou. Prosí ji, aby mu nalila, na rozveselení jí hraje na klavír Světlo ramp. Káru vyhledá Houdek (Kára tvrdí: „Člověk se narodí a umře.“), zdrcený tím, jak vypadá, vetuje: „Člověk se zabíjí nebo žije.“ Opilý Kára vráží do salónu a způsobí ostudu. Druhé den se matka stěhuje k bratrovi, ale Ondřej zůstává s otcem, Kára nakonec slibuje, že se začne léčit a odchází do léčebny. Jeho komentáře: „Říkat pravdu je jako plivat proti větru.“ nebo „Mít něco rád je ta největší věc, která se může člověku stát.“

Tažní ptáci

Kára / Vladimír Menšík
Fendrych / Vlastimil Brodský
Karlík / Josef Somr
doktor Hála / Eduard Cupák
Jarda / Pavel Zedníček
Kárová / Jana Hlaváčová
Ondřej / Jaromír Hanzlík
primář / Radovan Lukavský
doktorka Lišková / Blanka Bohdanová
strýc Karel / Čestmír Řanda
doktor Říha / Petr Haničinec
vrchní sestra / Gabriela Vránová
sestra Zdena / Eva Hudečková
předseda komunity / Ladislav Mrkvička

v dalších rolích: Petr Pospíchal, Vladimír Krška, Otto Lackovič, Milan Mach, Dana Syslová, Hana Davidová

Premiéra / 29. 1. 1984
Režie / František Filip
Scéna / Jan Zázvorka
Hudba / Jiří Malásek a Jiří Bažant
Kamera / Alois Nožička

Tažní ptáci

je volné pokračování předchozího filmu. Děj se odehrává v protialkoholické léčebně. Na nádvoří zámku cvičí Kára a Fendrych vedle sebe, společně s nimi i „Karlík“, plešatý muž s knírkem, nováček Jarda a muž s inteligentní tváří, doktor Hála. Předseda komunity, který jim předcvičuje, zavelí a všichni dohromady zakřičí hesle dne: „Napři vůli, napři sílu, celý den se mějme k dílu!“ Všichni pacienti v léčebně musí dodržovat přísnou kázeň (musí se holit a čistit si boty, jist prášky atabus), za nedodržení dostávají trestné body a tím se jim samozřejmě prodlužuje doba pobytu v léčebně. Fendrych od začátku dělá naschvály. Je to recidivista, pracoval jako zřízenec na prosektuře a musí se povinně léčit. To samé platí pro nováčka Jardu. O návštěvních dnech přijde za Károu místo Marie Ondřej, protože paní Kárová je na vinobraní s panem doktorem Říhou (sympatický padesátník), Kára nestačí skrýt své zklamání. „Jak sem jednou vlezeš, je z tebe navždycky, oficiálně potvrzený alkoholik.“ Doktor Milan nabízí Ondřejovi, že má známé na filharmonii, ale Ondřej nechce protekci. Pacienti jsou na pokoji a provádějí poslední úpravy a už je tu vizita. Důvěrník Kára ohlašuje nové heslo dne“ „Opilost není nic jiného než dobrovolné šílenství.“ Mezitím, co je Kára v léčebně, se paní Kárová sbližuje s panem Říhou. „Člověk čeká, touží, vyhlíží štěstí oknem, a ono zatím tiše vchází zadními dveřmi.“ Pan Říha (teď už Milan) podotkne, že „člověk se nesmí ohlížet, když kráčí za štěstím“. Jsou spolu v Milanově hale a slaví Mariiny (paní Kárové) narozeniny a čekají na Ondřeje. Kára je doma, chce jít popřát své ženě, Fendrycha nechá doma. Když vidí, že Marie je zamilovaná do Říhy, smutně odchází a vrací se domů za Fendrychem (přezdívka „Dolfík“). Společně se napijí, i když vědí, že dělají chybu. Dolfík se rozpovídá o Vendulce, pětileté holčičce, s jejíž matkou, paní Vandasovu, žil, a která mu teď zakazuje, aby se o Vendulku staral („opilce se každý štítí“). Adolf tvrdí Károvi, že člověk může lítat, mezitím přichází domů Ondřej, ale když vidí, že je jeho otec zase napitý, cítí hluboké zklamání. Ondřej zavolá svému otci taxík a ten se s Fendrychem vrací zpět do léčebny. V léčebně jsou oba posláni k primáři a ten se jich ptá, proč se napili, ale když oba mlčí, nemine je trest (prodloužené léčení a snížení nemocenských dávek), Kára je zbaven hodnosti důvěrníka pokoje, novým se stává „Karlík“. Mezitím se podařilo Fendrychovi přemístit láhev rumu z Károva bytu do požární skříňky. Druhý den se všichni pacienti scházejí na skupinové terapii a zkoumají Károvo provinění a Kára se přiznává, že ho opustila žena.
Další den zpívá celá komunita (mimo Káry):
Sama královna, sama královna,
ceduličku psala,
aby šohajka, aby šohajka
na vojnu dostala,
na vojnu dostala.
Čabogaj nebogaj, čáry nebogaj,
čabogaj nebogaj, čáry nebogaj,
bogaj bogaj bogaj bogaj,
čáry nebogaj.

Příští týden se setkává s paní Károvou a Ondřejem na skupinové (rodinné) terapii, kterou vede doktorka Lišková, jemná ve způsobech, ale rozhodná v otázkách. Kára se sklopenou hlavou očekává ortel a dozvídá se, že Ondřej nastupuje v Brně do symfonického orchestru, Kára si uvědomuje, že ztrácí nejen manželku, ale i syna. Kára potom sedí s doktorem Hálou na pokoji, nové heslo dne: „Neseď, když můžeš stát, nestůj, když můžeš pracovat!“ Mezitím vrchní sestra načapá Fendrycha u požární skříňky s flaškou rumu. Adolf má být za trest převezen na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny v Praze, ale Kára se Fendrycha zastane a ten je zachráněn.

Zima Poutníků

Osoby: Kára, Fendrych, Kárová, Ondřej, primář, doktor Říha, ředitel LŠ, Johanka, uklízečka, docent, Vrána, vedoucí kavárny, Renata, trombonista, učitelka, Máňa, Vendulka

Fendrych (nese si odřenou aktovku a Kára malý kufřík) a Kára odcházejí z léčebny („Alkoholismus je těžká nemoc.“) Fendrych se přiznává cestou domů, že Johanka je jeho neteř a Vendulka praneteř. Fendrych bydlí ve skromném domku s přistavěnou mansardou na okraji Prahy, kde si hraje pětiletá holčička s červenou mašlí (Vendulka), mezitím přichází Johana a zavolá: „Už jsi zase utekl?“ Kára přijel domů a tam ho přivítá Kárová s panem Říhou, Kára se dozvídá, že se s ním chce manželka rozejít a že Ondřej bydlí u jedné houslistky v Brně. Kára zjišťuje, že i jeho místo v orchestru je obsazené, kamarád Kučera mu poradí, aby se zkusil zeptat majitele nové kavárny o místo, ale i ten ho odmítá, protože chce ve své kapele pouze „mladou krev“. Druhý den za Károu přichází kamarád Vašek Vrána, muž se zarudlou tváří, v podpaží nese pro Káru trubku v černém soukenném futrálu a nabízí Károvi práci (ve tři hodiny na hřbitově v Bohnicích), ale ten odmítá. Nakonec zachrání Káru jeho syn Ondřej (ten žije s rozvedenou Renatou, která má dvě děti v Brně). Nabízí otci práci v Lidové škole umění a Kára je přijat, ale během několika dní se dostává do konfliktu s uklizečkou paní Mráčkovou (je drzá a agresivní), protože je nepořádná. „Kára odmítá pracovat tam, kde vládne uklízečka.“ A tak je zase bez zaměstnání. Rozhodne se, že navštíví svého syna v Brně. Mezitím Fendrych pracuje zase v pitevně a odpoledne se stará o Vendulku. Kára odjíždí do Brna za Ondřejem, na schodišti ve starém domě mu otevírá Renata Manfrédová, krásná vysoká tmavovlásky. V domě je nepořádek. Ondřej (má na sobě nevyžehlenou halenku a otrhané kalhoty) vypráví otci o Renatě, která získala cenu v mezinárodní houslové soutěži, z vedlejšího pokoje přicházejí dvě děti, malý chlapeček Milánek a holčička Bára, otec odjíždí domů, je zklamaný, ale nemá sílu něco Ondrovi říct, protože ho má rád. Kára jde za Fendrychem na patologii. Fendrych mu vypráví, že Karlík je v blázinci a Jarda v kriminále. Kára se rozhodne, že navštíví Marii a zahraje jí skladbu, kterou pro ni složil (společně s Fendrychem), ale z dveří domu vyběhne šťastný pár a Kára si uvědomí, že zůstal sám (Fendrych se rozhodne, že Károvi pomůže, jde za primářem a prosí ho, aby Károvi pomohl). Po pár dnech volá Ondřej otci a nabízí mu místo korepetitora v hudebním divadle. Mezitím si Fendrych půjčí peníze od docenta a potají koupí Károvi piáno. Kára se diví, kdo mu jej koupil, myslí si, že to byl Ondřej. Fendrych začíná znovu pít, alby se dostal do léčebny, ale je mu jasné, že už Vendulku neuvidí. Káru zachránil a sám se zničil. Kára jde do léčebny za primářem, protože mu slíbil, že uspořádá koncert, na kterém zahraje své skladby a věnuje je Adolfovi, ten ho doprovází k bráně léčebny, dívají se mlčky za roztaženým hejnem ptáků táhnoucích do teplých krajů.
Film nakonec nebyl realizován.

Vzpomínky umělců a přátel
(nakladatelství Hak)

Slávka Kopecká
Menšík hrál ve všech sugestivních dramatech, třetí už nemohlo být natočeno. Sluníčko, které nad náme zářilo a jmenovalo se Vladimír Menšík. Paní Stela tvrdí, „že s námi Menšík stále je“.

Jana Hlaváčová
Jsou barvy, které dokážou zmizet definitivně. To je barva, která chybí moc. Nesnesl kolem sebe žádný smutek, vadil mu sebemenší mráček, nejen skvělý bavič, ale i Pan herec. Všechny role si upravoval, mistr improvizací, v legraci byl král! Podařilo se jí Menšíka vyhodit z konceptu – jeho vlastní metodou. „Ládiku, sem se mi koukej do očí, jak to tam zhasne, je to tvoje!“ Žil a pracoval na doraz, neuměl odpočívat. V Ikarově pádu už mu bylo špatně, potřeboval prášky. Fór za fórem, neznal sebezáchovný pud. Při natáčení Ikarova pádu s ním jezdili do Krčské nemocnice. V. Menšík: „Nesmím mít čas na to, zastavit se a přemýšlet o tom všem, umřel bych hned!“ Do poslední chvilky bojoval. Nikdy nezkolaboval.

Čas vománkového vína – Lubomír Kostelka, bratr, kamarád i komplic Ládi Menšíka. Po boku barda šumivé legrace, prožil téměř 40 let bolševické zvůle s úsměvem na rtech. Poznali se již na studiích na brněnské průmyslovce, kamarádství už začala na JAMU (přijati roku 1949). V roce 1958 zakázali v divadle ABC, kde řediteloval pan Werich, detektivní komedii Jezinky, bezinky s odůvodněním, že tento buržoazní škvár by zvýšil zločinnost v Praze. Roku 1949 nastoupili do nové školy uměleckého směru, Janáčovy akademie múziných umění. Byl to čas vománového vína, půjčovali si peníze, půjčil mu na ženění svoje šaty (Lubomír mu za to půjčil svůj zimník). V roce 1956 již Ládíček hrál v divadle E. F. Buriana, měl za sebou pár vystoupení, pár vystoupení v televizi a pár filmů.

Pohádkové vztahy: Stela Zázvorková
Měli mezi sebou zvláštní humor, jejich kamarád byl Jiří Sovák. Menšík byl milující syn, skvělý táta, vřelý přítel, mimořádný rejstřík skrytých talentů. Když přišel ráno do šatny, nedal pokoj, dokud jsme se všichni nerozesmáli. Dokud jsme neplakali smíchem. Jiří Sovák dodává: „Menšík odešel a my dva jsme tady už jen půjčený!“ Bál se odchodu, ale měl v sobě takovou sílu, že se vlastně dožil nemožného. Menšík byl posílen láskou k životu, láskou k nejbližším, k rodině, k přátelům a také k práci. To vše ho udržovalo v kondici, to vše mu pomáhalo žít. Žil v běhu. Menšíkův otec viděl, že je jeho synovi špatně. Bavil se s paní Zázvorkovou: „Paní Stello, ten chlapec se mi dnes nelíbí, kdybych mu tak mohl dát svůj život, aby nějaká ta léta ještě žil a rozdával radost.“ (Tatínek Menšíka následující rok zemřel.) Menšík a Sovák byli „lumpácivagabundus“. Stella byla něco jako jejich starší sestra, točila s nimi, flámovala a žila. Menšík byl apolitický člověk, politiku neměl rád. Také dovedl napomenout žvanílky probírající politická svinstva. Zabýval se historií, věděl, že se historie opakuje, nic nového pod sluncem… Byl velmi nadaný matematik, byl všestranně vzdělaný, měl výborný hudební sluch, výborně tančil a byl vášnivý čtenář. Rád si bral na natáčení někoho z rodiny, když jsme točili v Pardubicích Dívku na koštěti, měl Menšík s sebou svého synka Honzíka. Jejich generační tým tvořili Sovák, Brodský, Lipský, Bohdalová a Kopecký, režiséři, kteří je obsazovali do filmů: Václav Vorlíček, Jaroslav Dudek, Oldřich Lipský, Jiří Sequens.
 

Vladimír Menšík
9. října 1929, Ivančice u Brna
29. května 1988, Brno

Komik, který nás nikdy neopustil. Vladimír Menšík, jeden z našich nejmilovanějších herců, se narodil 9. října 1929. Je úžasné, co stačil za tu dobu prožít i užít, kolik filmových a televizních rolí odehrál, kde všude besedoval a vystupoval. A to navzdory dotěrné nemoci, která mu otravovala poslední roky života.

A přece jednou veřejně zapochyboval, zda je opravdu Vladimírem Menšíkem: Já mám pořád něco takového nevyřešeného. Moje maminka mi vyprávěla, že v porodnici, jak přinášejí novorozeňata, aby je maminky kojily a polaskaly se s nimi, tak najednou jedna paní vykřikla a zařvala: To není moje dítě! Vraťte mi moje dítě. Přiběhly sestry, přišel i pan primář a povídá: Paní, co to tady vyvádíte? To je vaše dítě. Podívejte se, má cedulku na nožičce. Ona odpověděla: Cedulka je správná, ale dítě ne. Ostatní maminky teď nechtěly dávat děti od sebe, a protože neměly tužky, tak si na ně vykusovaly nějaká znamení, aby si je poznaly. A jak mi moje maminka vyprávěla, tak já najednou po letech jsem si řekl. Nejsem vyměněný? Tohle přece nejsem já, ale byl to on. Menšík, to je gejzír nápadů, uličnictví, legrace, sopka stále před výbuchem, nezcizitelný originál, sveřepý samorost, neovladatelný živel, neopakovatelný vypravěč. To o něm říká Jiřina Bohdalová, která s ním prožila jako jeho častá herecká partnerka kus pěkného a veselého života.

Pocházel původně z dělnické rodiny. Ale už při studiu strojní průmyslovky v Brně a posléze při zaměstnání v Brněnských strojírnách se věnoval práci v ochotnickém divadle, na jeden rok zde byl umístěn, pak přišel do Prahy. Paní Olga Menšíková vzpomíná: „S jeho humorem jsem se poprvé setkala při představení Žebrácké opery v divadle E. F: Buriana. Kdosi tam na scéně vykřikl: Von žere rybu nožem. Takovým způsobem, že jsme se v hledišti všichni odbourali.“ Po osvobození vystudoval brněnskou JAMU, kterou absolvoval v roce 1953. Potom dostal umístěnku ke kočovnému Vesnickému divadlu, odkud po jedné sezóně (v roce 954) přešel do Prahy do divadla E. F. Buriana. Přísná disciplína v tomto divadle mu však příliš nesvědčila, proto v roce 1958 odešel a stal se stálým členem poměrně volného hereckého souboru Filmového studia Barrandov. Přestože byl dosti obsazovaným filmovým hercem, často využíval příležitosti k hostování v pražských divadlech (zejména v Divadle Za branou a v divadle S. K. Neumanna). Jeho komika byla přímočará, vydatně těžila z tradice lidových vypravěčů a komediantů, nepřímo byla inspirována komikou Vlasty Buriana, českého jevištního i filmového humoru. Ostatní polohy jeho herectví oscilovaly mezi pólem tragikomickým a vysloveně dramatickým, ve všech případech však dokázal naplnit své postavy (bez ohledu na rozsah roli) hlubokým lidstvím, nefalšovaným temperamentem a množstvím životních zkušeností.

Na filmovém plátně se poprvé mihl jako epizodista v roce 1950 ve filmu K. M. Walló Velká příležitost mezi mnoha mladými budovateli na jedné ze staveb pětiletky, na stavbě Trati mládeže. A jako lepší komparsista účinkoval v několika dalších filmech, aniž to filmografické materiály zaznamenaly, až do roku 1956. Tehdy na sebe poprvé upozornil výraznou epizodou italského mechanika ve filmu Alfréda Radoka Dědeček automobil. Po několika menších rolích ve filmech Konec jasnovidce, Padělek, Snadný život, Štěňata, Váhavý střelec a Zářijové noci (všechny z roku 1957) dostal v roce 1958 výraznější roli od Karla Kachyni ve filmu Tenkrát o Vánocích. V témže roce vytvořil tragickou roli vinárníka Kroce v protialkoholním dramatu Martina Friče Dnes naposled i výrazně komediální postavu ve veselohře Hlavní výhra. Karel Kachyňa mu o rok později svěřil velkou roli v dobrodružném dramatu Král Šumavy, v níž Menšík suverénně spojil svou neodolatelnou komiku se schopností vytvořit postavu s dramatickými rysy. V detektivce režiséra Vladimíra Čecha 105 % alibi hrál podobnou, ale tragikomickou roli pingla Kiciho.

Jeho dvojdomost trvala samozřejmě nadále, přesto byl Menšík obsazován především do komických rolí (Limonádový Joe, Mezi námi zloději, Bílá paní, Hledá se táta, Kdo chce zabít Jessii, Přísně tajné premiéry, Naše bláznivá rodina, Světáci, Vražda ing. Čerta, Báječní muži s klikou, Pane, vy jste vdova!, Což takhle dát si špenát, Jak utopit dr. Mráčka, Zítra vstanu a opařím se čajem atd. atd.) Právě v komediích mu býval častým partnerem Jiří Sovák, s nímž vytvořil galerii nezapomenutelných figur a figurek (Hledá se táta, Až přijde kocour, Mezi námi zloději, Kdo chce zabít Jessii, Přísně tajné premiéry, Světáci, Pane, vy jste vdova! atd.). Mnohokrát však Menšík dokázal, že j schopen velkých hereckých výkonů tragikomických i dramatických (mnich Bernard ve Vláčilově Markétě Lazarové, Až přijde kocour, Klec pro dva, Spalovač mrtvol, Všichni dobří rodáci, Hrozba, Lásky mezi kapkami deště atd.)

Hlavně v 70. a 80. letech hrával Menšík poměrně stereotypní role ustaraných manželů a tatíků dospívajících dcer (Můj brácha má prima bráchu, Brácha za všechny peníze, Půl domu bez ženicha, Víkend bez rodičů, Když rozvod, tak rozvod atd.). Svým spontánním herectvím, živelnou komikou a přebohatým výrazovým rejstříkem dokázal překonat i postavy ve filmech, které tak či onak přitakávaly normalizačnímu režimu (Skandál v Gri Gri baru, Bouřlivé víno, Zralí víno, Náš dědeček Josef, Děti zítřků…)

Důležitou kapitolou v jeho filmografii jsou filmy pro děti – Anička jde do školy, Povídky o dětech, Volejte Martina, Když má svátek Dominika, či pohádky Princ a Večernice, Tři oříšky pro Popelku, Jak se budí princezny atd.)

Téměř od samých začátků spolupracoval Menšík s televizí jako konferenciér, vypravěč a bavič (Bakaláři, četné Silvestry, množství estrád, pásem, koncipovaných hudebně zábavných pořadů jeho spontánní vztah k lidem a schopnost rychle navazovat kontakt byly využity v roli moderátora v cyklu Křeslo pro hosta atd.). Jako herec účinkoval v desítkách her, inscenací, filmů a seriálů – připomeňme jen namátkou tituly Zlatí úhoři, Ikarův pád, Tažní ptáci, Cesta domů, Raport (s Janem Třískou), Maminka, Slepé střevo, Scapinova šibalství, Kam slunce nechodí, Bližní na tapetě, Bohouš, Byl jednou jeden dům, Hříšní lidé města pražského, F. L. Věk, Plechová kavalérie, Žena za pultem, Zkoušky z dospělosti, Arabela, Kdo chce kam, Namátková kontrola, Přikázaný směr jízdy, Cesta do Rokycan, Alfons Karásek v lázních, Zločinec, Eliška a její rod, Jako kníže Rohan, Zločin na poště, Návštěvníci, Létající Čestmír a mnoho, mnoho dalších.

Vladimír Menšík, dobrák a šprýmař od pohledu, byl režiséry povolán, aby také v dobrodružných filmech kořenil napětí a vážnost humorem. Tak se událo – pod vedením Karly Kachyni – především ve válečném filmu Práče. A ještě jednou Olga Menšíková: „Když jsme spolu začali chodit, běhali za námi kluci a volali: Práče, práče, práče! Já ten film tenkrát ještě neznala, ale už z toho, jak ti kluci byli nadšení, jsem tušila, že na ně musel Vladimírův výkon silně zapůsobit“.

Vladimír Menšík byl kritikou často označován za výsostně lidového herce v tom nejlepším smyslu slova. Jeho obliba u diváků byla nesmírná, stejně jako Menšík nesmírně miloval své publikum. Tento oboustranný vztah byl potvrzován neoficiálně při nesčetných setkáních s diváky, i oficiální v titulech Nejpopulárnější herec roku (1969, 1973, 1974, 1078), v roce 1973 získal múzu pražských diváků Thalia, v roce 1977 Zlatý květ: tituly zasloužilý umělec (1978) nebyly jen výrazem přízně tehdejších mocných, ale skutečným uznáním jeho bezbřehého hereckého talentu. Vladimír Menšík byl nepřehlédnutelným fenoménem českého filmu, televize a divadla období 60. až 80. let.

Všichni, kdo se s Vladimírem Menšíkem setkali – desítky jeho hereckých kolegů a tisíce posluchačů a besedníků, vzpomínají, jaký to byl vynikající vypravěč. Režisér Zdeněk Podskalský obdivně prohlásil: Vypravěčské umění Vládi Menšíka provázely dva, dalo by se říci podpůrné nebo doplňovací talenty. Předně neobyčejná vynalézavost ve výběru slov. Menšík nikdy nedovedl říct větu dvakrát stejnými slovy. To druhé byla neobyčejná výdrž při vyprávění. Láďa stačil sám na několik směn posluchačů, přičemž ani v nejmenším nepolevil na kvalitě, naopak se zdálo, čím déle vypráví, tím je to větší legrace.

Romana Doležalová, 2003