Vladimír Fedosejev & Velký orchestr P. I. Čajkovského

Vladimír Fedosejev & Velký orchestr P. I. Čajkovského
Klavírní koncert b moll
Ruské hudební klenoty

České doteky hudby 2017

Obecní dům – Smetanova síň, 27. prosince 2017, 19.00

Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského (Rusko)
Vladimír Fedosejev (Rusko) – dirigent
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek – sbormistr
Jan Simon – klavír

Večer, pořádaný ke 40. výročí letu prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka do vesmíru a zároveň ke 135. výročí narození velkého ruského skladatele Igora Stravinského, patří k těm „velkoformátovým“ pořadům, měřeno jinými podobami festivalových koncertů, z nichž některé mají své kouzlo komorní intimity. Tento nikoli. Samozřejmě tomu odpovídala i společenská stránka události, vedle koncertu zahajovacího na Pražském hradě – vystoupení velvyslance Ruské federace Alexandra Vladimiroviče Zmejevského, který převzal záštitu nad koncertem, ale i českých politických představitelů, nového předsedy poslanecké sněmovny Radka Vondráčka či pražského radního pro kulturu Jana Wolfa. Především ale velkolepá díla, která byla zařazena do programu a které si přišli posluchači, tentokrát i ve větší míře z pražské ruské komunity, poslechnout, mají zároveň vždy tak trochu nádech věčnosti.

To platí určitě k tragickému příběhu lásky Romea a Julie, v tradici vnímaného především v ikoně Shakespearova dramatu, ale i v reflexích a dobových parafrázích, ať již v literatuře, na jevišti nebo na plátně, ve výtvarném umění nebo v hudbě. Látka, známá již v antice (Héro a Léandros, Pyramos a Thisbé u Ovidia) má další varianty v Tristanovi a Isoldě (jedno z nejranějších zpracování i v české literatuře a z našeho, tedy hudebního pohledu především u Richarda Wagnera), ve filmu uveďme z desítek adaptací vedle té Georgese Mélièse (už v r. 1902) alespoň tu Franco Zeffirelliho z roku 1968.

Z hudebního zpracování v koncertní podobě zmiňme symfonii Roméo et Juliette  Hectora Berlioze či ouverturu Romeo a Julie P. I. Čajkovského, nechceme-li nahlédnout dokonce i do rockové hudby, kde titul nalezneme i britské rockové skupiny Dire Straits, v historii opery či muzikálu pak nalezneme jako jednu z prvních například operu Jiřího Antonína Bendy („berlínského“ Bendy), pak tento titul nalezneme v různých variacích (z takřka dvacítky uvádím jen několik jmen) u Vincenza Belliniho, Melesia Moralese, Charlese Gounoda a především Leonarda Bernsteina (West Side Story).

Prokofjevův balet Romeo a Julia op. 64 je skladatelův nejdelší (tři akty po zhruba čtyřiceti minutách a desetiminutový epilog) a nejznámější balet. Jeho děj věrně sleduje originální divadelní hru. U libreta nalezneme tři významná jména – A. Piotrovského, Sergeje Radlova a Borise Asafjeva. Pozoruhodná je skutečnost, že premiéra se uskutečnila v roce 1938 v Brně a nikoli v Leningradě či Moskvě, jak bychom očekávali (balet byla psán pro leningradské Kirovovo divadlo, kde byl uveden až v roce 1940, také Velké divadlo jej stáhlo z programu ještě před uvedením).

Pochopitelně jsme nemohli slyšet celé dílo, nýbrž tři fragmenty z první a druhé suity (celkem autor sestavil tři suity, op. 64 a 101 a pak ještě Romeo a Julie: Deset kusů pro klavír, op. 75), Montekové a Kapuleti jsou tedy prvním číslem z suity č. 2, Romeo a Julie (slavná balkonová scéna) a Smrt Tybaltova předposlední a poslední (6. a 7.) číslo ze suity č. 1.

Podstatná skutečnost ovšem bylo provedení. V tuto chvíli doslovně ve všech významech platil onen atribut „velký“. Patrná byla ona ruská interpretační tradice, akcentující větší míru patosu než je běžné v našich poměrech, více orientovaných na niternost (jak to nějak jednoduše říci?), která ale právě onomu výrazu Prokofjevových skladeb velice slušela. Všímal jsem si i vizuální stránky (není nikdy nepodstatná, jiné tvrzení by byl omyl) a cítil něco z oné staré ruské šlechtické tradice – účesy či držení těla některých hudebníků, fraky, které u nás snad už nevíme etc. Prokofjev vyzněl opravdu monumentálně, přitom neztratil nic z fines, které znají odborníci na tyto skladby. Snad jen pianissimo po prvních taktech disonancí dechových nástrojů v úplném úvodu, na které jsem čekal, se mi líbilo snad ještě více u Pražské komorní filharmonie, i když i zde bylo skvostné.

Klavír zmiňovaný v souvislosti z uchopením tématu Romea a Julie u Prokofjeva zazněl v druhé skladbě v pořadí večera v jiné skladbě, v proslulém klavírním koncertu b moll P. I. Čajkovského. Také toto dílo má dramatickou historii. Původně jej ruský skladatel chtěl věnovat svému mentorovi a příteli, klavíristovi Nikolaji Rubinštejnovi, když ten ale skladbu odmítl jako nehratelnou, poslal ji Čajkovskij dirigentovi a klavíristovi Hansovi von Bülow a ten jej provedl v roce 1875 v Bostonu. „Třívěté dílo tvoří sled hudebních obrazů, které ho sbližují se symfonickým cyklem. První větě dominuje efektní úvod s virtuózní kadencí. Následující dvě lyrické plochy jsou inspirovány ukrajinským folklórem, který je užit i ve finále. V pomalé větě zaznívá tehdy populární francouzská píseň, stylizovaná jako valčík.“  Tak charakterizovala jedno z nejznámějších děl klavírní literatury vůbec PhDr. Jarmila Tauerová v anotaci v katalogu.

Hudební kritici hovoří o různých interpretačních pohledech klavíristů na toto dílo, jednou z možností je velkoorchestrální patos, tradiční silové zacházení se sólovým nástrojem či dokonce zbytečná bombastičnost, druhou možností je akcent na zpěvnost, lehkost technicky obtížných pasáží, frázování atd.. Probíral jsem o přestávce toto téma i jedním mým dobrým známým, hudebním kritikem, porovnávali jsme, jak hrála Čajkovského klavírní koncert kdysi Valentina Kameníková, se sólistou dnešního večera Janem Simonem, souhlasil s mým pohledem, že tento přístup je aktuálnější, byť onen úvod nebyl tak tradičně grandiózní, a především, že se oba přístupy, tedy sólového partu a orchestru nijak nekřížily a celkové vyznění bylo velice působivé.

Jan Simon pak přidal ještě první ze čtyř Chopinových Scherz – h moll, op. 20. Chopinovská magičnost v této skladbě vystoupí ve střední části, citující polskou vánoční píseň ze 17. století Spinkej, Ježíšku, úvodní dva akordy fortissimo mohou dokonce posluchače zmást v představě, kdože je autorem skladby, také její délka vlastně příliš neodpovídá představě o „krátké skladbě“, pro niž se pojmenování žánru scherzo používá, nýbrž spíše beethovenovskému modelu. V každém případě je to skladba z těch „divočejších“ v díle polského skladatele a určená pro interprety v opravdu dobré kondici. Takovým Jan Simon zcela zřejmě je.

S městem Boston, o němž padla zmínka v souvislosti s premiérou Čajkovského klavírního koncertu, je spojeno i pozoruhodné dílo Igora Stravinského (1882-1971)  Žalmová symfonie pro smíšený sbor a orchestr, které zaznělo ve Smetanově síni Obecního domu v druhé polovině večera. Autor jej totiž napsal v roce 1930 pro Bostonský symfonický orchestr (v roce 1948 pak jej přepracoval). Sestává ze třech vět, jež jsou zhudebněním starozákonních žalmů: Ps 39(38), 13–14 Vul (Exaudi orationem meam), Ps 40(39), 2–4 Vul (Expectans expectavi Dominum), Ps 150 Vul (Alleluja. Laudate Dominum). První, nejkratší věta je tedy modlibou, druhá, která začíná fugou dechových nástrojů a ukazuje na orientaci skladatele k barokním a klasicistickým formám v rámci novoklasicismu, je poděkováním Bohu za ochranu, a konečně třetí je chvalozpěvem. Zajímavé je i obsazení, které ve smyčcových nástrojích obsahuje pouze hluboké (violoncello, kontrabas) vedle dvou klavírů a dechových nástrojů. Také poměr vokální a instrumentální složky je neobvyklý, obě složky jsou rovnocenné.

Provedení skladby Pražským filharmonickým sborem bylo pro mě velikým překvapením. Překvapující je u pěveckého tělesa s osmdesátiletou tradicí (původně Český pěvecký sbor, založil jej sbormistr Jan Kühn) kompaktnost a především barevnost, u českých sborů ne zcela samozřejmá a zde takřka neuvěřitelná – u Stravinského hudby pak plasticky prokreslující její působivost, meditativní až magický charakter.  Zásadní podíl na této kvalitě má výrazná a komplexní osobnost Lukáše Vasilka, odchovance královéhradeckého chlapeckého pěveckého sboru Boni pueri, absolventa Filozofické fakulty UK a Hudební fakulty AMU, sbormistra Národního divadla či komorního sboru Martinů Voices, který patří k absolutní špičce českého sbormistrovského umění.

Koncert ruského Velkého symfonického orchestru P. I. Čajkovského s legendárním dirigentem, Pražským filharmonickým sborem a sólistou Janem Simonem byl famózním zážitkem a jedním z vrcholů festivalu. Není to až moc chvály? Myslím, že nikoli, taková jsou prostě fakta.

Jan K. Čeliš / prosinec 2017
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH