Vladimír Boudník

Vladimír Boudník
někdejší seminárky studentů LG

Vladimír Boudník
(zaměřeno převážně na jeho literární tvorbu)

Jestliže se čtenář rozhodne přiblížit k osobnosti Vladimíra Boudníka, poznává, že labyrint textů, kterými je možno se proplétat s nejasnou vidinou tušeného středu, je podivuhodně zamotaný. Prvním kontaktem budou nejspíše texty Bohumila Hrabala – Legenda o Egonu Bondym a Vladimírkovi, Dandy v montérkách, Deník psaný v noci a hlavně Něžný barbar (1973, vydán při příležitosti pátého výročí Boudníkovy předčasné smrti). Tyto texty samozřejmě nesou určitou míru stylizace a přísný faktograf by v nich jistě našel nějaké odchylky od skutečnosti, ale smysl knihy – předat poselství tohoto výjimečného člověka – byl, myslím, bezezbytku splněn. Vedle této ztečné fikce vyznívá jako fikce úplná dílo Egona Bondyho Invalidní sourozenci. Vedle těchto beletrií bych ještě upozornil na tzv. zástupný deník Vladislava Merhauta Zápisky o Vladimíru Boudníkovi, který asi nejlépe zobrazuje složitou osobnost „Mistra“.

V českém kulturním kontextu byl v uplynulých letech Vladimír Boudník vnímán především jako výtvarník (popř. jako hlavní hrdina próz B. Hrabala) a jen nevelký okruh jeho přátel věděl o jeho posedlosti psaním a měl možnost číst alespoň zlomek jeho textů.

Svazeček nazvaný Z literární pozůstalosti, jakož i i dva soubory obsahující značnou část Boudníkovy korespondence byly vydány nakladatelstvím Pražská imaginace, a jsou tedy od roku 1994 přístupny mnohem širšímu čtenářskému kruhu, avšak i dnes je velkou překážkou v cestě za lepším poznáním a pochopením autorovy tvorby nedostupnost jeho děl. Mně se s vypětím všech konexivních sil podařilo sehnat jenom skladbu Loď, kterou také uvádím v dodatcích této práce. Přesná znění ostatních děl (Noc, Pamatuješ?, Milý příteli Satane, Ulice, Samota, Maškarní ples, Miniatura a Omluva) mi zatím zůstávají skryta, ale stručně (a zprostředkovaně) se o nich budoucně zmíním. Vedle této tvorby vydal sám Boudník samizdatově jednu sedminu svého „deníku psaného v noci“ pod názvem Jedna sedmina.

Dalším podstatným problémem je žalostný nedostatek nememoárové, tedy hodnotící a zařazující literatury o Boudníkovi. Nad běžnou úroveň vysoko ční studie „Příběh Vladimíra Boudníka“ (1984) obsazená v souboru Na hranicích umění od Jindřicha Chalupeckého. Několik pasáží této studie jsem měl příležitost číst, proto se k ní v průběhu práce několikrát vrátím. Ostatní vydané studie o této látce uvedu rovněž v dodatcích.

Po určité předmluvě o literatuře věnované Vladimíru Boudníkovi se dostáváme k jádru této práce – přehledně, po částech se pokusit charakterizovat jak jeho osobu, tak jeho tvorbu, zejména literární. Tzn. nejprve krátce o jeho životě:

Vladimír Boudník (nar. 17. 3. 1924 Praha, zemřel 5. 12. 1968 tamtéž), český malíř, experimentátorský grafik, ilustrátor a prozaik. Vyučil se nástrojařem a za 2. světové války byl totálně nasazen v Německu, v Drážďanech, Essenu a Dortmundu. Po osvobození absolvoval mezi lety 1946-1949 Státní střední grafickou školu (oddělení kresby prof. Beneše), ale až do roku 1962 pracoval mimo jiné jako dělník (rýsovač) v ČKD. Teprve potom se výtvarnému umění věnoval profesionálně. Jeho život je spojen s Prahou a to zejména s uličkami libeňskými, žižkovskými a staroměstskými a s umělci – jeho nejlepšími přáteli – B. Hrabalem a Zbyňkem Fišerem (= Egonem Bondym). Vypadají dnes už trochu „jinak“ místa jako:libeňský Automat Svět, vysklené bistro kousek od Hrabalova domu Na Hrázi č. 24, či samotný dům Na Hrázi „Věčnosti“, v níž doktor Hrabal bydlel se svou ženou Pipsi a ještě před tím asi dva roky (nejspíše 1951-1952) s Vladimírem. Památná doba, když sem za nimi tenkrát docházel i Zbyněk Fišer. Dalším místem pomyslné návštěvy „Boudníkovy Prahy“ by mohla být vinárna Viola, bylo to Boudníkovo oblíbené místo odpočinku, kam později velmi často chodil se svou životní láskou a vlastně i osudem, ženou Teklou. Vinárna je stále v provozu a funguje současně i jako kulturní objekt. Pořádá se tu čtení literatury, výstavy a divadelní představen. Předtím, než si vzal Hrabal Vladimírka k sobě do Libně, prý bydlel (nebo lépe řečeno spíše přebýval) na půdě jednoho domu v Týnské ulici.

Dům, ve kterém Boudník bydlel poslední léta svého života a měl zde ve sklepě i ateliér, se nachází na Kostnickém náměstí č. 5 (Žižkov). Dům stále stojí, je to asi pětipatrová stará budova. Poslední památné místo najdeme hned na protější ulici, je jím restaurace „U Jíšů“, kde Vladimírek proseděl asi nejvíc hodin a prolil hrdlem nejvíc piv. Určitou záhadou stále zůstává jeho smrt, sebevražda oběšením za nevyjasněných okolností na Mikuláše (5. 12.) roku 1868.

Boudník byl průkopníkem českého informelu. Pojem informel se vžil pro nekonvenční provokující tendenci abstraktního umění, v němž hraje velkou roli spontánnost projevu, odmítání vžitých pravidel, běžných materiálů apod. Za informelní malbou je skryt určitý životní pocit – hrůza, vidina zničení, pocity samoty a odcizení. Někdy se užívá pojmu abstraktní expresionismus.

Základní etapy Boudníkovy výtvarné cesty shrnul Jindřich Chalupecký s použitím vlastních Boudníkových pojmů takto: „Po prvotním expresionismu, následném „explosionalismu“ a „pouličních akcích“, po údobí „aktivní grafiky“ a údobí „strukturální grafiky“ vystupuje Boudník do pátého a zdá se vrcholného údobí své tvorby.“ Toto poslední údobí bylo, bohužel, velmi krátké. Spadá do něj hlavně cyklus grafik, inspirovaných neurčitými skvrnami Rohrschachových testů – podle Chalupeckého „podivuhodně znepokojivá díla“. Jinde jsem se dočetl ještě o jiných termínech charakterizující jeho tvorbu: tvořil sazovou a exhumační technikou, jakož i aktivní, strukturální a magnetickou grafiku, kombinoval klasické techniky s vlastními postupy. Nabízí se otázka, zda Boudníkův literární vývoj neměl svou literární paralelu. Odpověď na ni je záporná, neboť Boudníkovo usilování o kvalitní literární tvorbu bylo omezeno hlavně na léta 1951-53. Především v době, kdy se seznámil s Hrabalem a kdy s ním bydlel, přisuzoval svému psaní obdobný význam jako svým výtvarným aktivitám. Kromě terapeutické funkce, která ej v Boudníkově psaní zřetelná od počátků literární tvorby až po poslední dopisy, sehrával zřejmě v tomto období i jakýsi prvek přátelského soupeření s intenzivně píšícími Hrabalem a Bondym.

Vrcholné období Boudníkovy literární činnosti spadá do let 1947-1952. Dále ho lze rozdělit do dvou kratších etap:
1. Boudník poznal při odklízení trosek v Německu ničivou zrůdnost války a měl potřebu varovat své okolí před těmi lidskými vlastnostmi, jež válečnou katastrofu způsobily. Cítil, že hlavním pólem jeho osobnosti je tvořivost, a schopnost lidí ničit ho nemohla nechat klidným. Byl vždy přesvědčen, že kultura může zbavit lidstvo netečnosti a lhostejnosti. Od podzimu 1947 do jara 1948 (tedy v době studia) vyřezával do linolea protiválečné texty a rozesílal je svým přátelům. Lze v nich tušit jakýsi předstupeň jeho tvůrčích explozí, které měly teprve následovat. V tomto období lze vycítit spojnice s expresionismem i s německou levicovou avantgardou. Pozdější typický odpor k pohodlnické tuposti je patrný např. v tomto apelu: „Přemýšlej každý den o sobě. Přestaň být tupcem a nezapomeň, že jsi život!“
2. Chalupecký píše o třech Boudníkových manifestech explosionalismu datovaných 14. 8. 1948, 15. 4. 1949 a 20. 3. 1951. Tyto manifesty byly později nejen přepisovány, ale i částečně upravovány a doplňovány (za spoluúčasti „libeňského psychika“ Stanislava Vávry), jejich základní myšlenky se však podstatněji neměnily. V červnu 1950 se Boudník přihlásil na půlroční brigádu do hutí na Kladně, která znamenala přelom v jeho vztahu k literatuře. Při cestách autobusem se totiž seznámil s Bohumilem Hrabalem, čímž začíná období nejplodnější Boudníkovy literární aktivity. V této druhé etapě nalezl svému naturelu odpovídající způsob psaní, který je možno označovat jako „explosionalistický“ a který se na rozdíl od jeho výtvarného díla dále nevyvíjel. Z tohoto důvodu nebudu považovat za samostatné období léta 1953-1968, neboť dosud vydané texty naznačují, že se v daném období Boudník věnoval hlavně korespondenci. Ta je cenná nejen tím, že se v ní zračí všechny důležité životní zvraty Boudníkových pozdějších let; jak uvidíme v následujícím textu, i některé pozdější dopisy byly umělecky stylizované a stále nesly výraznou pečeť explosionalismu.

Shrnout Boudníkův explosionalismus, kterého je otcem (i matkou), do několika tezí není snadný úkol, alespoň se o to tedy pokusím. Tento směr je založen na tvorbě pomocí asociací, happeningů a kreseb na zdech – ony slavné „pouliční akce“, o kterých máme poměrně častá svědectví od Boudníkových přátel. Je si přitom plně vědom, „že se nejedná o záležitost novou“ – v manifestu, který formuloval 2. 3. 1956 společně se Stanislavem Vávrou, se oba hlásí k lidové obrazotvornosti (při lití olova, určování názvu květin, skal, mraků apod.) a principu asociativnosti si všímají např. u pravěkých jeskynních maleb, u Leonarda da Vinci aj. Boudník byl však přesvědčen o tom, že explosionalismus dokázal naplnit a realizovat způsobem, jenž v období jeho zhruba dvacetileté umělecké činnosti neměl v českém kontextu obdoby. V duchu tohoto směru tiskne i své grafické listy. Jeho životní postoj by se dal nazval jako boj proti šosáctví a maloměšťáctví a jak sám říkal „střednosti“. Nespokojoval se pouze se zprostředkovanými prožitky a proti nim stavěl tzv. prožitek totální, kdy vše chtěl zažít a vlastní kůži i za cenu ublížení si na zdraví.

Boudník byl pevně přesvědčen o novosti a správnosti explosionalismu a soudobou skutečnost považoval za úžasně inspirující, podobně jako jeho přátelé, kteří prosazovali myšlenky „totálního realismu“ a „trapné poezie“. „Dnešní doba je bohatá. Básnický a výtvarný produkt doby je surovinou, a jelikož dnes nelze vystihnout vše, co člověk napíše, nedává si dnešní člověk před ústa a mozek servítky a krajně se na stránky papíru vydává.“ Popř.: „Většina lidí říká: Dnes nemá cenu něco dělat, je blbá doba atd. Pitomci. Doba je úžasná. A zkušenosti lze ždímat na každém kroku. Dříve jsi se o figurách, o něž dnes zakopáváš, dočetl spoře u Dostojevského, v Balzakovi a jiných (na něž si nevzpomenu a jež jsem většinou nečetl.“ Boudník všemi smysly vnímal impulsy své vyšinuté doby a psát pro něj znamenalo „krajně se vydávat na stránky papíru.“

Sám Boudník ve všech textech o explosionalismu zdůrazňuje „kosmický rozměr“. Při jeho vysvětlování se přidržím knihy M. Pilaře Underground. Ten využívá pojmů „vnější a vnitřní vesmír“. Přízemnost existujících poměrů v umění mu splývá s konservatismem a fanatismem. Jimi nabízená omezenost prostoru i ducha ho nemohla přitahovat, neboť jeho prostorem byl „celý svět“, „vesmír“.“Celý svět je nabit snahou po novém tvůrčím pohybu! – A jak se k těmto změnám staví umělci? Vypadá to, jako by jejich řady převážně tvořili nemohoucí vyžívající se konzervativní fanatici.“ Nebo jinde: „Je šílenstvím vylučovat člověka ze zákonů vesmírného vývoje…“ Člověk je nadán schopností přestávat vnímat nebo překračovat pomyslnou hranici mezi „minimálními podněty“ (jež jsou málo užívanou dispozicí jeho psychiky, čili „vnitřního vesmíru“) a „maximálními důsledky“ (což jsou tedy ony šťastné chvíle vytržení z neutrálního, klidového stavu časoprostorové otupělosti či jinými slovy chvíle, kdy vnitřní a vnější vesmír splývají. Umělecké dílo může zprostředkovávat zkušenost tohoto rozporu pomocí jakéhokoli způsobu vyjádření nebo zobrazení.

Boudník se však neustále potýkal s noetickým trápením a pokusy o vyjádření vztahu člověka a světa – slova mu nepostačovala k tomu, aby srozumitelně, či dokonce systematicky vyložil toto své poznání a přesvědčení. Neustále hledal, stále častěji se pokoušel navodit dojem solidnosti používáním odborných termínů, zvláště v oblasti fyziologie, později i psychiatrie (nebyl však natolik vzdělán). To může být důvod, proč později upře své snažení hlavně výtvarným směrem. Ale obecně řečeno, explosionalismus byl pro Boudníka nejen spontánně pociťovaným souhrnem určitých výtvarných postupů, ale také životním vyznáním, které konkretizoval nejen ve svém výtvarném díle, ale v čemkoli, co kdy napsal – od prvních manifestů po poslední dopisy.

Posledním bodem před pojednáním o samotném literárním díle Boudníkově bude zmínka o dvou dalších směrech, s nimiž se explosionalismus musel na přelomu 40. a 50. let vyrovnávat: jednak se surrealismem a poté s tzv. totálním realismem. Ačkoli se Boudník neustále snažil popírat jakoukoli návaznost explosionalismu na surrealismus, byl dlouhá léta se surrealisty ztotožňován. Totální realismus spíše znevažoval, snažil se částečně distancovat od jeho metody. Na druhé straně jím však byl zároveň přitahován. Tušil hodnotu holého sdělení oproštěného od vžitých prostředků estetizace. Sám se k literární podobě totálního realismu vyjádřil takto: „Totální realismus mi připomíná formu, jíž jsou psány obsahy románů na třech řádcích; a přesto jsou v člověku okamžiky, kdy se mu líbí. Jsem kurva plná protikladů!“ Přitahovaly ho mj. rané slovesné výtvory Egona Bondyho. Není složité najít v Boudníkových deníkových textech pasáže připomínající např. Bondyho sbírku Totální realismus (1950) apod. Ostatně Boudník sám to nepopíral: „Byl bych idiot, kdybych tvrdil, že na letošních věcech není vidět vliv doktorův a F… Vždyť mnohé jsem psal po hádce s nimi a dialekticky je logické, že nebýt oněch hádek, nevznikly by ani tyto věci, ale nemohou být tak ješitní, aby nepřipustili, že mimo jejich bohorovné postavy mě ovlivňují i jiné prvky.“ To co u Boudníka nenalezneme, je onen pocit trapnosti, který měl Bondy i Vodseďálek ze soudobého politického dění, nesetkáváme se s humorem či ironií. Bondy s Hrabalem se i při psaní o největších životních absurditách dokázali smát, nebo alespoň ironicky pousmát. Pro Boudníka bylo psaní vážnou činností, existenciálně důležitým úkonem, čímsi úzkostlivě seriózním, co nemělo být zlehčováno.

Nejlepším způsobem, jak demonstrovat fakta výše uvedená (a přidat samozřejmě i další), je bližší seznámení s „Mistrovou“ tvorbou, to, doufám, povede ve svém celkovém dopadu k narušení mnohdy velmi častých zkreslení v portrétu umělce.

Nejprve bych se rád ve stručnosti zmínil o Boudníkově rané poezii psané v době totálního nasazení (tj. 1943-1945). V dopise Jaroslavu Rotbauerovi 28. 1. 1951 Boudník cituje své dvě básně (Slaboši, R8no v továrně) a komentuje je velmi sebekriticky: „Aby sis udělal obraz o mé blbosti – když mi bylo asi 19-20 roků – zasílám Ti několik prvních básní z řečeného období.“ Ačkoli Boudník končí dopis zvoláním:  „Stojí to za hovno, jsem vůl!!!“, lze v těchto textech tušit rysy, které jsou pro pozdějšího Boudníka příznačné – cit pro vnímání hmotného pohybu velkoměsta, zvláště v podivně živém organismu továrny, či v zárodku i onen již zmíněný kosmický rozměr.

Hlavní masu textů z let 1951-1952, jejíž část Boudník zpracoval pro samizdatové vydání v edici Explosionalismus, tvořily jeho deníkové zápisky. Již samotný titul Jedné sedminy čtenáři prozrazuje, že jde o rekonstrukci rozsáhlejšího textu. Popis té obrovské knihy známe díky Hrabalovu textu Deník psaný v noci: „Tenkrát psával Vladimír v pozdním večeru ten svůj deník do ohromné knihy podobné knihám, do kterých se v pivovarech zapisuje výstav piva, žurnálům, do kterých na jatkách zapisovali komisionáři nákup a prodej jatečného dobytka.“ Co nás asi u žánru deník dosti zajímá, je autenticita. Na tuto otázku nám do určité míry odpovídá sám Boudník: „Obsah jedné sedminy co do plnosti utrpěl z části tím, že jsem myšlenky zapisoval do sešitu, který byl lehce přístupný edému, kdo ke mně přišel na návštěvu. V podvědomí jsem byl touto myšlenkou ovlivňován. Vzpomenu-li na napětí, jímž jsem procházel, vidím, že sedmina toho napětí nedosahuje.“ Boudník si byl nedostatečnosti svých deníkových zápisů vědom a trpěl tím, že život jeho literární tvorbu neustále předstihuje, že slova pokulhávají za realitou: „Zápas o formu! Jak se můžeš zabývat formou, žiješ-li plně obsahy?!“ (tento úryvek mě vede k smutné poznámce, že Boudníkův mluvený part máme rekonstruován pouze v útržcích, či spíše pointách situací – myslím, že např. mluvní podoba Boudníkových improvizovaných výkladů o explosionalismu by nám nepochybně přinesla mnohem bohatší představu než jeho dosti úsporně stylizované manifesty.)

„Na Žižkově jsem se setkal v naší ulici se Zdeňkem Boušem a jeho bratrem. Vyhovuji Boušeho žádosti a házím mu z okna žiletku.“ Toto byla závěrečná tečka Jedné sedminy, jež není znamením konce, ale jen náhodným přerušením spleti dějů a obrazů. Ty pokračují dál a již nebudou dohnány, neboť člověk, který je vnímal, přestal zapisovat. Text plyne dál, jenom už není zaznamenáván. Neexistující text se tává jen „trvalou vzpomínkou“. „Vzpomínám, s jakým napětím jsem jel k F… a F..ové do Mníšku. Psal jsem dlouhý dopis ve vlaku a potom jej v lese vyhodil a zavaloval kameny. Debaty. Ležel jsem vedle nich v posteli. Rýma a před sebou vojnu. Člověk píše a získává vnitřní naplnění. Zpověď!!! Co člověk vyhodí, zmešká, to si odnáší do budoucnosti jako trvalou vzpomínku.“ Z této pasáže deníku je zřejmé, že motivace Boudníkova psaní nebyla v prvé řadě literární. Velmi frekventované holé, popřípadě jmenné věty často působí jako záchytné body, jež mají jedinou funkci: udržet v paměti momenty a pocity, které stojí za zaznamenání.

Podobné prvky nalézáme i v Boudníkově korespondenci. Uvedu zde citaci jednoho dost slavného dopisu,  který napsal Boudník Hrabalovi vlastní krví a myslím, že bude přesvědčivější než jakýkoli komentář.

28. V. 1961
Milý doktore.
Prýští-li člověku krev ze sebemenší tepny, dostává básnické nálady, zvláště, je-li tepna poraněna střepem ouška míšeňského porcelánového hrnečku ze soupravy, kterou dostala milovaná manželka jako svatební dar od rodičů. – Stejně zraňující, jako střep porcelánu, je pocit samoty. Jsou to pocity rovnající se vodním vírům, které svou sílu promarňují v hlubině, zatímco divák na břehu vidí klidnou hladinu řeky. Stanu se knězem šílenství. Budu chodit ulicemi a trhat zářící květy neonových reklam. Aby mi kytice neuvadla a neztratila barevnost, propůjčil jí mízu svých nervů. – Svůj květinářský stánek umístím doprostřed nejživější křižovatky a duhou barevných reflexů zkrášlím karosérie aut a oči řidičů.
Vladimír

V tomto případě nebyla dozajista prolita faustovská krev, čili krev jakožto nečestná platba za vstup do jiných sfér. Je to zpráva člověka, který se do jiných sfér probolel a jenž v nich dokáže dlít. Úvodní souvětí připomíná hrabalovskou dikci, v níž jsou jednotlivé obrazy často řetězeny spíše asociativně než logicky, takže jde navzdory gramatické struktuře sdělení spíše o paralelní rovnocenné obrazy. Jak Boudníkův výběr těchto tragických momentek, tak jejich „totálně realistické“ zachycení vzbuzuje dojem, že se Boudník dokonale vcítil do světa pábitelské grotesknosti a že se s přítelem dělí o radost z obrazů, které tvoří základ hrabalovského vnímání reality. Boudník takovéto epizody (na rozdíl od Hrabala) ponechává, aby existovaly „samy o sobě“, ve své oproštěnosti a nahosti. Jako by se za jeho málomluvnými zápisy rozevíral obrovský prostor, který čeká na čtenářské dotváření. Jako by měly být jeho lakonické věty oněmi puklinami ve zdi a opadávajícími omítkami, v nichž může každý spatřit ten svůj obraz, tu svou vizi podepřenou vlastní zkušeností.

Nakonec nám ještě zbývá seznámit se s texty, které Boudník tvořil s literárním záměrem, a to ve stejné době, kdy psal své „opus magnum“ – deník. Jedna sedmina je datována obdobím od 8. 8. 1951 do 16. 6. 1952. Usilování o uměleckou literaturu částečně přesahuje časový rámec deníku, avšak klíčové texty vznikaly paralelně s deníkovými zápisky a jejich vznik je zde stručně reflektován (pečlivě je zde i datoval). Těchto textů je nemnoho, a proto je lze všechny alespoň ve stručnosti interpretovat.

Noc

Tato próza by mohla svádět k pokušení považovat ji za situační črtu. Čtenář znalý mimoliterárních souvislostí a deníků však vnímá tento text jako rekonstrukci toho, co se zřejmě stalo, byť jsou události podány kultivovanější a ucelenější formou, než jako Boudník užíval v deníku. Dílko je napsáno v er-formě (vševědoucí vypravěč), autorský subjekt se tedy pokouší na sebe nahlížet z odstupu. Struktura textu je jednoduchá. Jádro vyznívá jako pokus o hodnověrné zachycení skutečných dialogů. Vypravěč se svého partu vzdává takovou měrou, že text může připomínat přepsaný magnetofonový záznam dodatečně opatřený kusými uvozovacími větami. Zhruba třetí čtvrtina textu vrcholí hádkou („Nespojím explosionalismus s totálním realismem. Jste neuvědomělí epigoni surrealismu!“) Spor je zakončen Boudníkovým tvrzením o významu explosionalismu.

Pamatuješ?

Tento text je zakončen poznámkou, že jde o úryvek z chystané knihy Šli jsme do míst bez metafor. Přesto jde o poměrně uzavřenou cestopisnou črtu, v níž je líčeno hledání noclehu pod hradem Strečno. Zároveň i při čtení pouze tohoto zlomku je velmi nápadné, že j text doslova přehuštěn metaforami, a to zejména při popisu přírodních scenérií (působí však často nepříliš původně a mnohdy v kontextu jeho ostatního díla nechtěně komicky). Tento fakt je v rozporu s chystaným titulem knihy. Zdá se, že Boudník experimentoval s vlastními schopnostmi využívat kultivovanou metaforicky bohatou dikci (zřejmá je inspirace Máchou, popř. i Nerudo). Boudníkovu stylu však nikdy neseděla jakákoli vnější zdobnost, neboť vždy psal poněkud „primitivně“ či „naivisticky“, vždy byla jeho sdělení podložena hlubokým osobním prožitkem.

V posledním roce svého života Boudník v jednom dopise příteli píše: „Nejsem neoromantik a primitiv, ale něco z romantika a primitiva je třeba si uchovat. To jsou kvádry, které vyplňují labilitu společnosti. Jenomže člověk nemůže být primitiv sám pro sebe. Musí být trochu misionářem – a trochu intrikánem.“ Jestliže ve výběru ze svého deníku nastavil svému čtenáři tvář vědomého primitiva,v textech Pamatuješ? a Loď pak nejvíce prozrazuje své tíhnutí k romantismu.

Loď

V samotném samizdatovém vydání je tento krátký text rozepsán na 24 volných listů a svázán do smirkového papíru. Ve svém deníkovém záznamu označil Boudník tento text jednou jako povídku, podruhé jako legendu. Označení tohoto drobného dílka za „povídku“ je třeba brát s rezervou, byť by případné žánrové zařazení mezi „novoromantické básnické povídky“ vcelku vystihovalo základní rysy textu. Pojmenováním slovem „legenda“ měl zřejmě na mysli pouze stáří a tradovanou zvolené látky, která evokuje námořnické balady. Motivem bludného Holanďana se zde Boudník hlásí k severoevropské folklorní a romantické tradici.

Milý příteli Satane

Text autorem označený za „noční zpověď“ je psán formou dopisu (včetně obsáhlého post skripta). Svou dikcí připomíná dopisy přátelům z grafické školy, jež tvoří jádro vydané Boudníkovy korespondence: Stěžuje si na svůj psychický stav, kritizuje májové průvody, poměry v podniku apod. Boudník, jenž se zde představuje jako postava outsidera, však nejvíce trpí z následujících důvodů: „Mám obrazotvornost jako šílenec a musím se piplat s malichernostmi podle vkusu tupých, boharovných  hlav.“ Typický obsah i spád dopisů je narušován právě pouze označením „noční zpověď“ a oslovováním Satana, který je hned v první větě žádán o radu.

12. II. 1952

Pod tímto lakonickým číselným názvem se skrývá krátký prozaický úvod deníkového rázu a dvoudílná báseň. V úvodu se vypravěč představuje jako subjekt trpící tím, že je nucen ke kancelářské práci, zatímco „v ocelárně v tuto chvíli zapálili lnovou vysokou pec“. V básni je konfrontována křečovitá metaforika prorežimních básníků s pohledem člověka, který zná důvěrně prostředí ocelárny a dává přednost věcnému pojmenování. Nikoli novoromantické dílko Pamatuješ?, ale právě tento kratičký text by mohl zaujímat místo v chystané knize Šli jsme do míst bez metafor.

Ulice

Z deníkových zápisků o tomto textu vyplývají dosti odstavné skutečnosti – vznikl se značným časovým odstupem od prožité události a dojem bezprostřednosti zápisu tedy musel být dodatečně vědomě tvořený. Text nebyl psán spontánně, ale promyšleně a důležité je i jeho označení jako reportáž, byť je toto žánrové zařazení nutno brát s rezervou kvůli příliš velké vzdálenosti mezi časem události a časem syžetu. Lze jej tolerovat jen ve smyslu „osobně zaujatá rozšířená zpráva o tom, co se opravdu stalo“. Na rozdíl od textu Noc je Ulice vyprávěna ich-formou, autor zde vystupuje jako aktér i svědek události. Formálně se text skládá ze tří částí a krátkého dovětku: Popisné líčení Hrabalovy a Maryskovy návštěvy Boudníkova půdního bytu; rekonstrukce pouliční akce s důrazem na zachycení živých dialog; závěrečné líčení odchodu z akce a zničení vzniklého artefaktu, v němž se opět objevují popisné postupy a prosté vyprávění. Tento text přímo inspiroval B. Hrabala k napsání Legendy o Egonu Bondym a Vladimírkovi (in: Morytáty a legendy, 1968), konkrétně její druhé části nazvané P. S.

Samota

Název prozrazuje téma, které se autora bolestně dotýkalo od počátků jeho literární činnosti až po jeho poslední dopisy. Není přehnané tvrdit, že veškerá Boudníkova umělecká aktivita byla neustálou snahou o překonání samoty, a to jak budováním explosionalistických spojnic mezi vnitřníma vnějším vesmírem, tak prostou komunikací mezi člověkem Boudníkem a lidmi, u nichž byla tušena možnost duševního spříznění (přátelé, ženy, ale i méně blízcí lidé z oblasti umění a psychiatrie, v neposlední řadě jakýkoli účastník jeho uličních akcí). Prózu nelze jednoznačně žánrově zařadit, neboť její rámec je tvořen zaznamenáním snů (tedy pokusem o introspekci) a prostřední část je doslova zahlcena popisy vypravěčova bezprostředního okolí. Za záznamy snů není třeba spatřovat v prvé řadě surrealistickou snahu o pochopení svého podvědomí. Boudníkovi šlo většinou o uvažování nad motivací snu a jeho smyslem. Za pozornost stojí zvláště ta pasáž v prostřední části textu, v níž vypravěč popisuje svůj domov nikoliv jako místo intimního spočinutí, ale jako odcizený prostor korespondující s vnitřním chaosem: „Jsi doma. Typický mládenecký byt. Smrdutý vzduch, špína, vše křivé, rozbité, rozházené. Káva je výborná věc. Doděláš lept. Nejde ti tisknutí. Papír se smeká. Chvíli si čteš. Zhášíš a převaluješ se. Máš dřevěný jazyk – káva byla silná – je již k ránu. Něco tě štípe. Snad vši. A nejsou-li to vši, tedy nervy?“ Úsečný styl známe z Boudníkových deníků, avšak všimněte si, že se v kontextu nepříliš rozsáhlého vzorku Boudníkových uměleckých stylizovaných textů setkáváme s již třetím typem vypravěče. Tentokrát jde o du-formu.

Maškarní ples

Vznik a dokončen tohoto textu jsou opět reflektovány v deníku (z března 1952). Ke srovnání se nabízí spontánní svědectví o téže události, jak je zaznamenána ve vyprávění Egona Bondyho. Postava jménem Vladimír je opět nahlížena z vševědoucí perspektivy (Noc). Reportáž je prostoupena velmi živě a sugestivně zachycenými dialogy, vypravěč více popisuje, vylíčené události se odehrávají v delším časovém intervalu a jsou rozčleněny do čtyř číslovaných kapitol. První probíhá v Hrabalově bytě, zachycuje Vladimírovo neumělé koncertování na housle, maskování zúčastněných a nápad jít na ples. Druhá nejvíce popisná kapitola líčí Vladimírovy přípravy těsně před plesem. Zbývající dvě kapitoly se již odehrávají na plese, kde se Boudník, Bondy a Bouše snaží vydělat peníze na pití, a vrcholí scénou, kdy Vladimír odmítá peníze za půjčování houslí. Text je zakončen téměř máchovským zvoláním „Vladimíre! Vladimíre!“ Ani tato „reportáž“ není pouze zprávou o tom, co se stalo. Klíčová scéna se odehrává těsně před odchodem z plesu (tj. v závěru i celé prózy): „Malíř odevzdává práci. Nic za ni nechce a usmívá se… Má v rameni zatnuté prsty Egona Bondyho a slyší jeho strhaný hlas: Kurvo, kurvo, řekni si dvě stě, dvě stě…“ Tento moment lze považovat za promyšleně připravovaný vrchol textu,v němž je Vladimír představen v úloze, v níž se cítil nejvíce šťasten – jako umělec, smyslem jehož tvorby e objevování, množení a šíření krásy, bez ohledu na hmotnou odměnu (podobné pasáže nalezneme i jinde – např. v Něžném barbarovi).

Miniatura

První ze dvou zatím vydaných textů, které vznikly po ukončení deníkových zápisků. Jde o podrobný popis živého snu, jenž se Boudníkovi zdál před několika lety. V úvodu textu je nastíněna základní situace připomínající sisyfovský úděl člověka. Boudník sen zaznamenal hlavně z toho důvodu, že v něm pociťoval metaforu svého i obecněji lidského údělu. Větší pozornost si zaslouží záznam následujícího Boudníkova pocitu: „Ve snu byla do absurdnosti vyhnána snaha dostati se zpět k místu, od něhož jsem byl odtržen a vzdalován.“ Boudník v jednom dopise přiznává svůj „nemocný vztah k ženám“. I v těchto základních vztazích, jež jsou tolik důležité pro psychickou vyrovnanost, se Boudník pohyboval od jednoho extrému k druhému. To mělo za následek jeho určitou vnitřní nejistotu. Boudníkovu výše citovanou větu květnatě rozvíjí Hrabal v jiné pasáži Něžných barbarů. Budu ji citovat ve větší šíři, neboť jde podle mého soudu o velmi zdařilé metaforické vyjádření Boudníkova vztahu k vnitřnímu a vnějšímu vesmíru, který méně srozumitelně vyjádřil ve svých explosionalistických manifestech a který je intenzívně přítomen ve veškeré Boudníkově umělecké tvorbě:  „Vladimírova tvorba je regressus ad originem, hmatovým prožitkem se nechati vsrknouti do matčina lůna a navlékaje přes hlavu jednu vaginu za druhou, tak jako svetr, nazpátek k velkým matkám, tak jako Goethe. Avšak Vladimírův návrat regressus ad originem je současně i progressus ad futurum. Kruh se uzavírá, první den stvoření světa se dotkl svého konce… věčnosti.“

Omluva

Text je označen jako náčrtek dopisu, ale neobsahuje žádné formální znaky dopisu a také jeho rozsah je značně delší, než bylo u Boudníkovy korespondence běžné. Prozaický útvar se svými rysy nejvíce blíží sebezpytné životopisné črtě. Text vypovídá o neuspokojivých poměrech v Boudníkově prvním zaměstnání, v propagačním oddělení podnikového ředitelství NP Kovoslužba, kde pracoval jako grafik. Text je datován 31. VII. 1952, což znamená, že byl psán s dvouměsíčním odstupem, neboť v červnu umělec nastoupil na půlroční brigádu do kladenských hutí (odstavec věnovaný hutím byl zřejmě připsán dodatečně). Boudník v textu popisuje svou neschopnost ztotožnit se se světem úřednické omezenosti. Pocit outsiderské výlučnosti ho podněcuje k vystupňované aktivitě, kterou se chce odlišit od „normálních“ lidí. Text vrcholí závěrečnými větami:“Jsem šílený a tudíž povinen převzít část jejich úkolů na sebe. Nesmím svým protivníkům usnadňovat práci natolik, aby na mne stačili i tehdy, když spím.“

Jak víme, Boudník těmto svým slovům z roku 1852 dostál, a to hlavně svým výtvarným dílem, kterým se lišil od politováníhodné „normality“ (I když je pravdou, že o čtyři roky později píše prokomunisticky angažované veršovánky, které jsou srovnatelná s mladofrontovní produkcí počátku 50. let).

Závěr: Rozbor Boudníkových krátkých opusů, které vznikaly paralelně s deníkem, přesvědčivě dokazuje, že úsilí najít v literatuře originální výraz bylo sice relativně krátké, ale Boudník přesto v této době vyzkoušel obdivuhodně mnoho možností literárního výrazu. V tomto snažení nepokračoval – lépe řečeno – neměl potřebu ho literárně zaznamenávat jinak než formou dopisů, jejichž význam byl spíše dokumentární než umělecký. Narazili jsme i na výjimky z tohoto pravidla, ale není jich vskutku mnoho. Jen málokteré z nich snesou srovnání s jeho torzem deníku (Jedna sedmina) a s literárně stylizovanými texty, jež Boudník psal v roce 1952, tedy v době nejčetnějších kontaktů s Hrabalem a Bondym. Kolem jeho osoby se během let vytvořil doslova mýtus vzniklý mj. za vydatné podpory mnoha vzpomínkových knih.

Dodatky, přílohy:
Literatura vztahující se k dané látce
Vladislav Merhaut, Zápisky o Vladimíru Boudníkovi, Boudník a jeho fabrika
Stanislav Vávra, Nemrznoucí směs
Bohumil Hrabal, Něžný barbar, Deník psaný v noci, Legenda o Egonu Bondym a Vladimírkovi, Dandy v montérkách ad.
Jindřich Chalupecký, soubor Na hranicích umění – v něm studie Příběh Vladimíra Boudníka, Praha, Prostor, Arkýř 1990
J. Marco, O grafice, Praha, Mladá fronta 1981
J. Valoch, Mimo hlavní proud (katalog výstavy Český informel), Praha 1991
S. Vávra, Ač to drásá, Hanťa-press Pražská imaginace, 1991, s. 11
H. Larvová, Vladimír Boudník, Galerie hlavního města Prahy. 1997 (katalog výstavy)
Jiří Ciesler: rozsáhlejší úvaha v Kritické příloze Revolver Revue č. 4 (Samozřejmě vycházela i spousta článků a studí jak dříve v samizdatových časopisech, tak dnes například v Revolver Revue, Tváři a Literárních novinách
A. Hartman, Vladimír Boudník, Slovenské pohledy. Roč. 85, č. 5 (1970)

díla V. Boudníka
Corpus delicti
Deníky
Jedna sedmina
Propagace v praxi
Vyšli jsme do ulic
Z korespondence (2 díly)
Z literární pozůstalosti
Za explosionalismus

filmy
Filmová povídka Automat Svět – režie Věra Chytilová, povídkový film Perličky na dně, 1965 (Boudník zde hrál sám sebe)
Něžný barbar – s Boleslavem Polívkou v titulní roli. Film se sice tváří jako další fraškoidní film z dílny Polívkovy, ale má obrovskou až netušenou hloubku, která přesně vystihuje a definuje explosionalismus

2. ukázky z díla
Loď
5. II. 1952, edice „Explosionalismus“

Na veliké zámořské lodi se připravovala slavnost.

První námořník měl za úkol, potáhnout kostru konstrukce bílým suknem a ke stropním lampám připevnit tři vysušené albatrosy, kteří byli před několika léty nalezeni v kajutě, ve které jeden lodivod po dlouhé měsíce ukrýval svou milenku.

Lampy se rozhořívaly světlem polárky, když modří albatrosové přervali lana a zůstali ležet na prknech podlahy s přeraženými křídly.

Mezi posádkou byl přítomný mořský satan v přestrojení našeptávače.

Tento rychle přiskočil k albatrosům, vyrval každému z nich péro a bodl se třikrát do žlutého ohyzdného srdce.

Sražená krev vytryskla do prázdných očních důlků ptáků a vtělila je do podoby mořských příšer s přeraženými ploutvemi a ostrými zuby.

Potom počkal našeptávač na kapitána.

Dovolil příšerám, aby v něm usmrtili nedůvěřivost.

A když se kapitán zeptal, kde jsou albatrosové, dozvěděl  se, že opilý první námořník jim vdech život a nechal je uletět.

Důvěřivý kapitán nabídl nařknutému ústřici a srazil ho do moře.

…

Kormidelník se bál kapitána.

Kdykoliv jej rozhněval, musel plouti kolem skal se zavázanými očima a nenarazit.

Byl to krutý trest!

Na lodi jeli zatracenci, jimž bylo po smrti určeno peklo, nevykoupí-li se na pevnině dobrými činy.

Dosud nepřijeli k pevnině, u níž by mohli přistát.

Mezi zatracenci byl i kormidelník.

Jednoho dne posádky zešílela.

Když utichl vítr, míjela je loď bludného Holanďana.

…

Šílený lodivod nalezl v podpalubí dívku, která dopíjela poslední kapku pitné vody.

Spoutal ji řetězy a bičoval ji tak dlouho, dokud jí z prsou nevytrysklo mléko.

Lodivod zůstal nejdéle mezi živými.

Tvrdí to alespoň rybáři, neboť jeho mrtvola jediná nebyla v rozkladu.

Dialog

Včera jsem si povšimnul nádherně modré oblohy.
To je hovno, toho si již všimnul starý Cézanne!

A sníh na zemi na mne zapůsobil tak silně.
To je hovno, to je stále za tím, jak to zapůsobilo na Joyce.

Poslal jsem dopis.
To je hovno, dopisy již posílal Apollinaire!

Včera jsem jim to dal v práci sežrat.
To je hovno, to se již hádal starý Breton.

Včera jsem byl koupit chleba.
To je hovno, to byste musel vidět, jak chleby chodil kupovat Picasso!

Před 28 lety jsem se narodil.
To je hovno, je vám přece známo, že se narodil i Goethe!

Jsem zde.
to je hovno argument. Právě vám není známo, že zde byl i Jarry!

Včera jsem zalil Boušemu vlasy sádrou.
To je hovno, to by Michelangelo dokázal také.

Už nic neříkám.
to je hovno, dadaističtí básníci to dovedli 10x lépe.

Roman Kucsa, 2003