Viggo Mortensen nejen v roce 2024

Koupil jsem si noviny (Magazín Právo, 13. července 2024) na obálce s podobiznou známého herce, jenž byl ústřední ikonou letošního Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Sedí v koženém křesle a dívá se do objektivu, tedy i na čtenáře. Název článku V sedle se pořád ještě udržím a prošedivělé vlasy (ve srovnání s portrétem na Wikipedii z roku 2020, kdy mu bylo pětašedesát, kratší než na dřívějších obrázcích na Wikipedii ještě před deseti lety, a pro mě překvapivě nějak zvlněné) poukazují k běhu času, nu samozřejmě od dob jeho nejslavnější role, k níž si otázky Lenka Hloušková, vedoucí s hercem dánského původu hned na začátku rozhovoru takřka zapovídá, uplynulo skoro čtvrt století.

Je to pro mě vždycky tak trochu chvíle váhání především vzhledem k tomu, že karlovarský festival se časově takřka překrývá s Mezinárodním folklórním festivalem „Strážnice“ (letos 27. 6. – 30. 6.), kam touží vyrazit po léta moje žena (a kam ji „nevezmu“, jak mně opakovaně vyčítá) a Šrámkovou Sobotkou na začátku července: nejraději bych i sám vyrazil na všechny tři akce, ale ta poslední zmíněná je jednak tak řečeno nejblíž, „přes kopec“ (podobně jako Lomnické kulturní léto a pak Ars poetika v Zábřezí za Miletínem, což zmiňuju i proto, že právě tyto tři festivaly po léta tvořily mou každoroční letní „kulturní náplň“), jednak jsem s ní už tak nějak svázán (letos pak mimořádně pořady Jana Bílka a setkáním s Karlem Hvížďalou) – a samozřejmě je to také výmluva oproti nezbytnému nasazení a energii v případě prvních dvou. O to více jsem pak měl cukání učinit výjimku a vyrazit do západních Čech a, jakkoli celoživotně odmítám roli „fanouška“, dopravit se k červenému koberci, kde bych (to by byl ten důvod, nikoli podpis, jak si tu situaci mohu prohlédnout na jedné z fotografií v článku Magazínu, kde herec v dokonale střiženém šedém obleku a kravatě plní přání filmových diváků) spatřil někdejšího „Aragorna“ takřečeno naživo. Jak je zřejmé, i spekulativně, tedy v pouhé úvaze, se tlučou moje dva životní přístupy, tedy u toho prvního, kdy někomu významnému, komu bych měl tu čest ocitnout se tváří v tvář či podat ruku, musím mít pocit, že bych mu mohl i já něco nabídnout (fotografii, zajímavou otázku etc.), jakkoli obdivuju jeho práci, zatímco ten druhý znamená „být přitom“, nikoli sledovat živou událost pouze v odlesku záznamu (to je téma, které tady nemohu rozvádět, ale vidím ho jako jedno z klíčových v životě vůbec a musel jsem ho aspoň zmínit).

Nu, jak je zřejmé, dopadlo to takhle a pročítám si onen článek a prohlížím fotky v Magazínu Práva. Měl bych ještě poznamenat, že nejsem zdaleka cinefil, přestože pro mě film zvláště v jistých obdobích hrál nejspíš dost důležitou roli, a je zajímavé, že i ona role Mortensenova krále Aragorna je vlastně nějak výjimečná už tou zapamatovatelností a celým příběhem tolkienovského uchvácení ve své době, kdy mě na knihu upozornila moje studentka na gymnáziu Hanka Červenková, zatímco jsem předtím o rozruchu kolem Hobita a Pána prstenů již v předešlých generacích sám neměl tušení (teprve později jsem se s úžasem dozvídal o fascinaci tímto fenoménem v kruzích českých intelektuálů, filozofů z Viničné, zvláště výrazný byl v tomto ohledu Zdeněk Neubauer). Vzápětí pak přišlo filmové zpracování, a to už jsme u Mortensena.

A je zajímavé, že, pokud si vzpomínám, jsem z jiných filmů, v nichž Mortensen hrál, viděl vlastně jen film Ridley Scotta G. I. Jane, kde zazářila ve vypjaté roli americké vojandy, která má v testu ověřit, že jsou ženy genderově schopny obstát ve fyzicky obtížném nasazení, Demi Moorová (Mortensen je tam v roli Masterchiefa Johna „Jacka“ Urgayla jako její protihráč, ve hře je politika, ale také argument, že žena by mohla být ve své pozici a svými menšími fyzickými schopnostmi ohrožením pro ostatní v bojové akci). Jeden z komentátorů na ČFSD zmiňuje u článku o filmu onu vyhrocenou situaci, kdy se Demi Moorová jako Jordan O'Neil vzepře Urgaylově buzeraci větou znějící v českém překladu „Vyhul si ho sám…“. Jen ještě poznámka, G. I. v názvu filmu je zkratka za „Government Issue”, označujícího také muže-nováčka v armádě, což akcentuje onu genderovou hranu (explicitně řečeno „žena jako muž“, Jane je naopak jedno z nejobvyklejších jmen, což naznačuje onu ztrátu identity ve vojenském prostředí, která je na jiném místě vyznačena větou velitele, zhruba, možná nepřesně: „Máte-li nějaký jiný názor, tak platí ten můj.“). A je skoro s podivem, že z bohaté filmografie této megastar, o níž se teprve nyní v různých zdrojích dočítám, jsem žádný další film neviděl.

Je to samozřejmě náhoda či shoda okolností, ale Mortensenova návštěva v Karlových Varech je spojena s jiným jeho filmem s názvem Až na konec světa, v němž Viggo Mortensen nejen hraje, ale který především také režíroval, je autorem scénáře a dokonce i hudby, a hlavní hrdinkou (v podání Vicky Krieps) je „ne/obyčejná žena“, jak to doslovně uvádí článek v Magazínu, totiž rovněž ženská postava, která se vymyká našemu běžnému vidění a již mohu (netušil jsem to, když jsem začal psát tento komentář) dát do jisté paralely se zmíněnou Jordan O'Neilovou ve filmu z roku 1997. „Neobyčejná“ není jen svobodomyslnost a odvaha hlavní hrdinky Vivienne („silné“ ženské hrdinky nejsou ve filmu ničím novým), ale i její perspektiva ve filmu, který má rámec tradičního filmového žánru westernu, a prostřednictvím něho „jinak“ ukazuje americkou historii 19. století. Přitom, jak říká tvůrce, „nejde o nějakou snahu tlačit feminismus přes sílu“, a není to nějaký „důkladně promyšlený boj za svobodu žen“, naopak chtěl zachytit „kus života jedné z nich, bez politiky, ideologie“. Přitom nezakrývá, že mýtus USA, tedy výstavba železnice, boj s indiány, příběhy honáků dobytky byl představován obvykle jako „ryze mužský svět“, totiž byl vyprávěný muži.

A dočítám se, že hrdinka této romance je inspirována Viggovou matkou. I v jiných ohledech Mortensen bourá klišé amerického westernu, totiž že kolonizátoři jsou ve standardu tohoto žánru bílí (a žena má „funkci“ být krásná, jako Claudia Cardinale v Tenkrát na Západě), v tomto filmu je přítomná etnická a jazyková různorodost, tedy „realita skutečných amerických dějin“. Důležité bylo přinést právě i jiné přízvuky řeči, které se do angličtiny přenášely (autor opět hovoří i dánských kořenech, byť narozen je v New Yorku, a zmínky jsou i o tom, že v dětství pobýval ve Venezuele a Argentině, španělštinu také studoval, do Dánska se ovšem, ještě před velkou hereckou kariérou, na čas vrátil). A ovšem, tazatelka v rozhovoru dává příběh do souvislosti také se současnou Ukrajinou, kde žijí v podobně obtížné životní situaci ženy, a jeho tvůrce hovoří o zážitcích při promítání filmu v této zemi. Také na festivalu v Karlových Varech se nyní Mortensen setkal s ukrajinským režisérem Olehem Sencovem.

Nu a musím říci, že tohle vše nebylo pro mě jediným překvapením. U muže, u něhož jsem vnímal spíše „sportovní“ vzhled (ostatně k tomu poukazuje i citovaný podtitul článku o tom, že se ještě pořád udrží v sedle, a na jedné z fotografií je zřejmé, že je, byť ne o mnoho, vyšší než Jiří Bartoška), snad jen intuitivně jsem mohl tušit (a netušil), že multitalentovaný Viggo Mortensen (jak ukazuje už řečený film Až na konec světa) se věnuje také poezii a výtvarnému umění, a to velice výrazně. To teď teprve dohledávám z internetových zdrojů. Stejné překvapení, jako že „zahradničí“. Nu a na Wikipedii nacházím (kromě ještě toho, co bych neměl opomenout, totiž neuvěřitelně široké jazykové kompetence) informaci, že deset let byla Mortensenovou manželkou punk– a folkrocková zpěvačka, spisovatelka a malířka s českými předky Exene Cervenka.