Vídeňské valčíky, pochody a operety

Vídeňské valčíky, pochody a operety
Ze staré Vídně

Začnete-li se „prohrabávat“ vídeňskými valčíky, eo ipso skladbami rodiny Straussů, brzy narazíte také na pochody, případně na operety. Skladby všech těchto žánrů, zdánlivě vlastně zcela odlišných oblastí, psali nejen Straussové, ale řada dalších skladatelů, a jsou součástí jednoho hudebního světa. A tak posloucháte pochod, který byl ale původně součástí nějaké opery či „směsku“, kterou skladatel vytvořil ze skladeb, které byly původně „umístěny“ úplně jinde. Na rozdíl od „vysokého umění“ (používám slovo opravdu v závorkách, abych jej odlišil, protože hodnotit můžeme jen dobré a špatné skladby), u nichž sleduje skladatel (a s ním hudební vědci) především posun ve formě, novátorství atd., tedy „vnitřní vývoj“ (imanentní vývoj) v skladatelově úsilí (takto byl poprvé prezentován Beethoven), u skladeb tohoto charakteru sledujeme jejich „užití“: valčíky psali jejich autoři původně pro taneční plesy a později koncertní valčíky i k jiným příležitostem, vojenské pochody byly určeny k vojenským slavnostem, operety se odehrávaly opět ve specifickém, „divadelním“ prostředí. Dnes se většina z nich (kromě operet v jevištním provedení) přesunula do koncertních sálů – či na hudební nosiče, event. jejich prostřednictvím na internet – a posloucháme je ve společnosti posluchačů či doma v křesle, ale nepochodujeme ani netančíme. Stylově nicméně vnímáme, možná intenzivněji než v případech zmíněného „vysokého umění“ (mohli bychom si vypůjčit z výtvarného umění i termín „volné tvorby“, na rozdíl od užité) dobu, v níž skladba vznikla a k níž původně patřila.

A zároveň bych (jak to dělávám) rád hned předchozí vývody zpochybnil, přestože platí (např. J. Strauss v pokusech právě o „vysoké umění“ zcela propadl, zatímco valčíky si získal nesmrtelnost), ve dvojím smyslu: I Johann Sebastian Bach, jehož dílo vnímáme výsostně jako to „nejvyšší“ umění, psal své skladby ke zcela konkrétním „účelům“, prostě v neděli musela ve Svatotomášském kostele v Lipsku zaznít každý týden nová kantáta, obecně řečeno každá hudba vznikala v nějakých souvislostech jejího provádění. A druhý posun, který s tím souvisí, i interpretace se změnila – Straussovy valčíky posloucháme v podání Vídeňských filharmoniků, tj. orchestru, o jakém se „králi valčíků“ ani nemohlo snít. Alespoň já si je poslechnu takto raději, přestože se třeba André Rieu odvolává na skutečnost, že Strauss také dirigoval svůj orchestr s houslemi, a určitě svým způsobem také zachycuje něco z někdejší vídeňské atmosféry, přinejmenším určitou uvolněnost: nikomu nechci upírat jeho potěšení, jen skromně konstatuju, že tohle seladonství není můj šálek kávy – musím říci kávy, ne čaje, pohybujeme se ve Vídni. A ovšem Rieuovo podání může být i profesionálnější, třeba i v mnohém lepší než špatná „akademická“ nahrávka. Nicméně udělejme pokus – dejme si ty různé interprety na jedné skladbě pěkně vedle sebe.

Na krásném modrém Dunaji
Vídeňští filharmonici 2011, Franz Welser-Möst, Musikverein Wien
https://www.youtube.com/watch?v=PCge-suZLWw

Silvestr 2008
https://www.youtube.com/watch?v=LmsIGxYHelQ

Herbert von Karajan
https://www.youtube.com/watch?v=VTqlLKBKFhg

André Rieu
https://www.youtube.com/watch?v=IDaJ7rFg66A

Monty Pyton
https://www.youtube.com/watch?v=zP8Kah6vXsQ

Roberto Metro a Elvira Foti, čtyřruční klavír
https://www.youtube.com/watch?v=PudUlIRfOyI

Holešovský komorní orchestr
https://www.youtube.com/watch?v=U7ziPn7lbes