Veřejné přednášky Martina Hilského

To, že přednášky Martina Hilského jsou fenoménem, jsem věděl. Ale teprve až dnes, kdy mě tato doba (jaro 2020), přivedla k tomu, abych se výrazněji než dříve orientoval na „zprostředkovanou živou kulturu“ (záměrně formuluju tento termín s vědomím té paradoxnosti), tedy on-line streamované koncerty, formáty přímo vytvořené jako důsledek aktuální situace (koncerty Hope@Home) či odemčené/zpřístupněné záznamy, dříve jen placené nebo přístupné jen jinou cestou (noční streamy z Met, na které se jezdilo do sítě kin), a kdy se má pozornost obrátila i na obsahy, přístupné samozřejmě již dříve, jsem – díky téhle provázanosti (na spousta věcí mě upozornili přátelé v oblasti hudby přes FB či poslali linky mejlem) vlastně zjistil, že Hilského přednášky si člověk může poslechnout, protože jsou zaznamenány a dostupné přes různé adresy, ale i tou nejjednodušší cestou (vlastně jsem se k nim dostal přes svoji alma mater, pražskou FF UK, teprve pak přes Městskou knihovnu, a nakonec jsem zjistil, že stačí prostě jméno zadat na serveru YouTube).

Jméno Martina Hilského jsem samozřejmě znal „odedávna“, vzhledem k tomu, že můj obor (jak říkám, studoval jsem v budově na nábřeží s tím nádherným výhledem na Hradčany, jak o něm hovoří jiný profesor této univerzity, Jičíňák Robert Kvaček) byl „sousední“ s tím Hilského (mým byla germanistika, také s češtinou), ovšem v situaci historicky poněkud paradoxní, neboť katedra anglistiky byla po emigraci prof. Goldstückera sloučena s katedrou germanistiky, resp. jí podřízena coby její pouhé oddělení a vedoucím celého poněkud podivného nového celku se stal člověk, který neměl ani základní akademický titul (Vladimír Elznic). S anglisty jsme se ovšem kamarádili, ostatně někteří studovali němčinu i angličtinu jako obor, a tak jsem samozřejmě registroval, že Martin Hilský není jen pedagog, ale že i překládá, ovšem v té době to byla ještě moderní angloamerická literatura (třeba Steinbeck, ale třeba taky Shafferův Amadeus, jenž byl předlohou k slavnému Formanovu filmu).

K Shakespearovi se dostal pan profesor až později, svou první hru, Sen noci svatojánské, přeložil (jak se můžeme dozvědět v jeho profilu na stránkách univerzity) v roce 1983, a posléze přeložil celé dílo největšího dramatika všech dob. Vycházelo v několika nakladatelstvích (dvojjazyčná a jednojazyčná edice v Torstu, později Atlantisu, ale v edicích Filmová řada, Knižního klubu či Národního divadla), nicméně ke mně se dostalo v té nejgrandióznější podobě, totiž jakožto jeden obrovský foliant, vydaný v Academii roku 2011. To má samozřejmě své „výhody a nevýhody“. Nemůžete si vzít knížku s jednou hrou do kapsy a číst si pod jabloní, velký formát knihy, kterou si musíte dát na čtecí pult, na druhou stranu vzbuzuje už sám o sobě respekt a fascinaci celkem, který je navíc dílem jediného člověka. Je máloco v evropské kultuře, co je srovnatelné s dílem Williama Shakespeara, snad korpus hudebního díla J. S. Bacha, a já mám v horizontu mysli slova Ivana Ženatého, který jednou říkal, že houslista by se měl Bachovou muzikou zabývat každý den, a musím říci, že se mně tohle nedaří stejně tak, jako ještě nemám přečtený celý ten komplet Shakespearových her.

Uvědomuju si ještě jeden aspekt, že totiž vnímám Shakespearovo dílo z velké části prizmatem starších překladů, a ono je to dokonce tak, že i dnes se některé hry na divadelních prknech uvádějí v jiných překladech než v těch Hilského. A stejně jako je to u každého cizojazyčného díla, s jeho vnímáním máme kolem sebe vždy náš aktuální svět, a tedy potřebujeme jeho vidění jeho očima – a tak zatímco Angličanům nezbývá než chodit do divadla na originálního Shakespeara, s nímž mohou mít výrazné jazykové problémy, my se s novějšími překlady můžeme v čase posunovat. A uvědomil jsem si (při jedné z Hilského přednášek), že máme obvykle představu, že překladem ztrácíme něco z originálu (že je to poslední z těch ztrát, k nimž dochází v průběhu času, kdy už nerozumíme nejen jednotlivým politickým narážkám, kterým rozuměli ti, kdo četli Dickense či Jonathana Swifta, ale i propadá se nám v jistém smyslu celý tehdejší svět, plný nesrozumitelných reálií – nedávno jsem psal o tom, že si nedovedu představit, kolik zaplatila ta či ona postava za něco, co je uvedeno v dobové měně), ale že to může být naopak vyvážené, že se jedná nejen o „ztráty“, ale i „nálezy“, kdy – v krajních případech – díky invence překladatele rozumíme něčemu dokonce lépe než rodilí Angličané.

Jednoho z prvních překladatelů Shakespeara do češtiny, příslušník generace „ruchovců a lumírovců“, k nimž patřil i Jaroslav Vrchlický, který rovněž některé Shakespearovy hry přeložil, byl Josef Václav Sládek, básník a rovněž autor poezie pro děti („Znám křišťálovou studánku…“), jeden z prvních Čechů v oblasti kultury, kteří navštívili Spojené státy (následovali Antonín Dvořák, Ema Destinová, Jan Kubelík ad., předcházel mu ovšem Vojta Náprstek, jenž musel z Prahy uprchnout po revoluci 1848, zatímco Sládek odjel do Ameriky až v roce 1868, právě i z podnětu Klubu amerických dam, založených z Náprstkovy iniciativy v roce 1865). Hilský si vysoce cení Sládkova komplexu překladu 33 Shakespearových dramat už vzhledem k tomu, že český básník nemohl mít zdaleka tolik relevantních informací o tématu (hovoří o tom v souvislosti s cockney, londýnského regiolektu (dialektu, známe ho z G. B. Shawa).

A když čtu jméno J. J. Kolára, obrozeneckého divadelníka, který přeložil Hamleta, Kupce benátského, Macbetha či Zkrocení zlé ženy už od poloviny padesátých let předminulého století, uvědomuju si znovu, že Shakespeare zde byl (pokud se to ovšem tak vůbec dá říci) přítomen už v prvních obrozeneckých „rytírnách“, kde ovšem české publikum, teprve si zvykající na návštěvu divadla, muselo být nejdříve vůbec přilákáno a zabaveno jednoduchým příběhem či vlasteneckým obrazem. Kolár překládal, protože byl divadelník, zatímco pro E. A. Saudka to bylo překládání hlavní profesní obor (překládal i z němčiny a francouzštiny). Z těch novějších je pak (vedle opět dalších) nejspíš třeba uvést Jiřího Joska, jenž přeložil opět prakticky celé Shakespearovo kompletní dílo (34 dramat) a vedle toho desítky dalších divadelních her (třeba E. Albeea), dá se o něm tedy hovořit jako o paralelním výkonu s prací Martina Hilského.

Václav Holzknecht, autor knihy o Jaroslavu Ježkovi a Osvobozeném divadle, klavírní interpret předválečné avantgardy a ředitel Pražské konzervatoře, kdysi na jedné přednášce v Jičíně (bylo to Foersterovské výročí) řekl, že český nešvar je srovnávat (tak jako srovnávali Smetanu a Dvořáka, v neprospěch jednoho z nich), tedy hodnotit, co je „lepší“ (ovšem jinak je analýza, která jde k podstatě věci, jistě užitečná), a tak ani já tohle dělat nebudu (druhá věc je, že to nejen není mým cílem, ale musel bych ty texty opravdu porovnávat, a kromě toho mi zcela chybí ona kompetence přečíst originál a tedy i kompetence toto činit). Faktem je, že Hilského životní výkon je zcela ojedinělý, na jedné přednášce sám s charakteristickým humorem uvádí, kolik existuje různých překladů, těch, kteří ale přeložili celé Shakespearovo dílo (včetně sonetů) je již méně, a těch, kteří ještě k tomu o něm psali, by dohromady na nějaké myšlené konferenci byla hrstka.

Díky veřejným přednáškám, z nichž značná část v níže přiloženém přehledu spadá šťastně do velkého shakespearovského výročí, kdy tedy dílo anglického dramatika vnímáme v odstupu 400 let od jeho úmrtí, se stalo toto dílo a celý jeho kontext předmětem nebývalé pozornosti i publika mimo rámec klasických návštěvníků divadla, podobně jako k tomu přispělo také konání Letních shakespearovských slavností. Přednášky profesora Hilského jsou velice přitažlivé a vůbec nevadí skutečnost, že – posloucháte-li třetí čtvrtou z nich – řadu motivů na nich opakuje, dokonce s týmž fabulačním rámcem, takže můžete mít dojem až jisté prefabrikovanosti toho, co říká (nevadí, aspoň si to člověk lépe uloží do paměti), stejně tak jako ono opakování, jako by až docházela (nebo neexistovala) slova pro to, co chce řečník ještě sdělit, výrazu „je to úžasné“. Víme totiž, že za tím vším je naopak hluboce prožitá zkušenost, k níž se, jak autor přiznává, dlouho dobíral (jakkoli to je pro něj vždy, jak tvrdí, velké dobrodružství). A onen úžas jeho samotného, onu fascinaci tím, co je v jedné z přednášek nazváno „Fenomén Shakespeare“, tedy něco víc než je akademické zprostředkování nějakého poznání, přenáší Hilský na přítomné (a prostřednictvím techniky i on-line) publikum. Přitom má ještě onen dar, zprostředkovat srozumitelně a poutavě „obsahy“ jednotlivých her, široký historický a kulturní kontext Shakespearovy doby, mnohdy v jeho spletitosti, různých vrstvách, rovinách, odbočkách a souvisejících tématech, jak to ostatně říkají na nějakém videu jeho studenti na fakultě, kteří hovoří o strhujícím podání toho, co říká na svých přednáškách, o charismatu i osobních vlastnostech, gentlemanství či ochotě pomoci, tedy něčem lidském, co ostatně vyzařuje i na přednáškách veřejných, s noblesou a ještě i humorem. Třeba při tom, když říká, jak je špatný herec a kdysi v jedné Shakespearově hře směl hrát jen „díru ve zdi“ a ducha v Hamletovi jen namluvil. Napadlo mě ale, že Martin Hilský zároveň je herec, a dobrý.  Přenáší své nadšení na posluchače a není divu, že má vždy natřískaný sál.

Přiložený seznam si zdaleka nečiní nárok na úplnost ani na chronologické uspořádání (které by si zasloužil), jeho jádrem jsou přednášky v pražské Městské knihovně ve spolupráci s British Council, další jsou v Dejvickém divadle, v obojím případě hovoří buď sám, nebo si přizval další hosty, hudební interprety na úvod, anglického herce, jenž recituje slavné monology v originále, herce Dejvického divadla či jazykovědce Karla Olivu.

Divadlo anglické renesance
https://www.youtube.com/watch?v=N3CP9AKG0Zw

Geneze zla / Shakespearovi padouši
https://www.youtube.com/watch?v=sLMPutrtrZM

Shakespeare a anglická reformace
https://www.youtube.com/watch?v=ncglgJRpBYo

Othello
https://www.youtube.com/watch?v=KHDTCDxu-Q4

Úsvit vědy v Shakespearově Anglii
https://www.youtube.com/watch?v=BpvzqCJ6vIk

Láska v díle Williama Shakespeara 
https://www.youtube.com/watch?v=zm4leR7f1xU

Shakespeare a anglická reformace
https://www.youtube.com/watch?v=ncglgJRpBYo

Shakespeare a magie
https://www.youtube.com/watch?v=hHZ2ZP2uWio

Shakespeare a čas
https://www.youtube.com/watch?v=IFSVtzgPGnw

Antonius  a Kleopatra
https://www.youtube.com/watch?v=Ct08eSVjvi0

Něco za něco
https://www.youtube.com/watch?v=OEhmmzCNRQg

Král je mrtev, ať žije král. Shakespearovy politické hry
https://www.youtube.com/watch?v=9sQb-TJvGW4

Fenomén Shakespeare
https://www.youtube.com/watch?v=M2jDpx2ynDo

Shakespearovy slavné monology
https://www.youtube.com/watch?v=874rwKIwONA

Shakespeare a politika
https://www.youtube.com/watch?v=bKQcSTsQBfA