Valdštejnovo dvojení

Uvědomuju si tuhle věc odedávna. Ne, odedávna ne, ale – ještě v matných obrysech, jako by postupně vystupovala z hlubších vrstev mysli, od prvních Valdštejnských slavností či přesněji od prvního setkání s Miroslavem Kněbortem, představitelem historické postavy pro Jičín zakladatelského významu dnes.

Albrecht z Valdštejna pro mě znamená jedno z životních témat, zvláště v souvislosti s barokní komponovanou krajinou, která byla námětem mého prvního odborného vystoupení ¹  ještě předtím, než se Valdštejn stal jedním z velkých témat veřejné pozornosti ², stejně jako lokální politiky v době, kdy komplex valdštejnských památek, především jezuitská kolej a loggie, po naštěstí neúspěšných pokusech o zneužití historické památky pro zábavní park Valdštejnland na začátku devadesátých let (za naivního nadšení některých místních politiků, kteří očekávali od megalomanského projektu turistický prospěch pro město) po jeho ztroskotání prošel celou zajímavou historií, plnou zmarů ³, ale i úspěchů ⁴  – tato historie sama o sobě by stála za podrobnější shrnutí.

Ale (předchozí řádky jsou jen zdůvodněním předpolí celé věci, měly popsat zdroj intenzity vnímání toho, o čem chci psát) ponořme se do samotného tématu. Jak zajímavou roli (z hlediska struktury jejího konceptu) Miroslav Kněbort coby Albrecht z Valdštejna představuje, jsem si uvědomoval ostřeji než běžný (pouze přihlížející) divák od počátků nejen proto, že jsem pozorně sledoval kulturní dění související s valdštejnským tématem, ale i proto, že jsem se tenkrát coby jičínský zastupitel účastnil řady věcí ⁵ a s Kněbortem jsem se při nejrůznějších příležitostech potkával, a tedy jsem byl s dvojením, o němž je řeč, bezprostředně konfrontován. Kdy jej oslovovat „v roli“ pane vévodo, jaké rituály přitom dodržovat (tj. přijmout roli „poddaného“) atd., a kdy naopak hovořit „civilně“, tedy v kódu dnes běžného společenského chování (samozřejmě to bylo možné odlišit velmi prostě podle toho, zda Miroslav Kněbort byl v dobovém kostýmu či v civilním oblečení).

Takto jsem to vnímal už tenkrát, sám „nedivadelník“ (s jevištěm jsem měl zkušenost pouze při hudebních vystoupeních, významové vztahy osoby v případě hudebníka ovšem fungují jinak), nicméně přece jen už s jedním zážitkem z jičínského pohádkového festivalu, kdy jsem vytvořil divadelní znak pro svou institucionální osobu dramaturga tak, že jsem s loutkou Honzy, kterou mi sehnala Věra Rychterová, vytvořil dvojici, která „mohla“ (právě díky roli, tedy dvojení mě jako fyzické osoby a „herce“, který rozmlouval s loutkou) oslovovat bez ostychu neznámé návštěvníky festivalu na ulici. Byl jsem si dobře vědom toho, že tento divadelní znak může fungovat právě jen v rámci festivalu, jenž vytváří ono prostředí, které je předpokladem takového možného vnímání někoho, kdo druhého člověka osloví v hranicích pohádkového města (to ostatně bylo ve „filozofii“ festivalu definováno). A na druhé straně pak jsem takto vystupoval opravdu jen v době, kdy mě ona institucionální osoba k podobnému chování z mého pohledu opravňovala, nikoli jako pouhé fyzické já při jiných příležitostech, a to především proto, že jsem se nevnímal jako „herec“. Nu a tento sémiotický model lze myslím přenést, s určitými modifikacemi, i na naše téma „valdštejnského dvojení“.

Ostřeji jsem tuto skutečnost mohl vnímat v okamžiku, kdy jsem Valdštejna/Kněborta pozoroval „zvenčí“, tj. letos, kdy jsme se, než vešel do Porotního sálu na Uličného přednášku o valdštejnských stavbách ⁶– („Rád vás vidím.“), ale na samotném pořadu jsem nijak neparticipoval. Mohl jsem tak v odstupu spatřit oba, Vévodu a Architekta, kdy se při několika příležitostech ocitli v podobné situaci jako kdysi já s loutkou Honzy. A Petr Uličný tuto roli sehrál z několika důvodů – daleko lépe než já, musím říci skvěle. A podílelo se na tom, zůstanu-li u srovnávání řečeného sémiotického modelu, několik okolností. „Architekt“ byl v „silnější pozici“ skutečného odborníka na valdštejnskou architekturu (a v dvojroli s tímto obsahem, ať právě na přednášce v Porotním sále, v dalších sobotních pořadech ve městě a konečně v neděli na Fantaskní vodní slavnost v lodžii ⁷.

Přitom nutno neopomenout, že v prvním případě Uličný vystupoval primárně jako tvůrce přednášky (tj. v „civilu“), v dalších pak v kostýmu Vévodovy družiny, tedy vlastně – dle povahy pořadu – v různých rolích, přitom se ale, stejně jako u Vévody, v určitých okamžicích prolínaly. Právě proto mě zaujal jeden symptomatický okamžik, kdy Petr Uličný podával na přednášce v Porotním sále svůj výklad, zatímco Miroslav Kněbort v kostýmu s patřičným efektem vstoupil do sálu („Vévoda přichází!“) a usedl do pohodlného křesla tak, aby viděl na promítací plátno, a v jedné řečené chvíli, kdy hovořil o osudech valdštejnských historických památek, pronesl – obrátil se přitom na Kněborta – slova „… po Vaší milostivé smrti“ (tuším tak nějak to ještě pak zopakoval).

Komický efekt (reakce v sále) byl jen vrcholkem tematizace dvojení, jehož si Petr Uličný byl vědom. A pro mě modelová sémiotická situace toho, čím vlastně toto dvojení je. Architekt touto formou přesně vyjádřil onen časový nesoulad či dokonce paradox, když na jedné straně o historických památkách hovořil v odborném narativu minulého času, tedy jako o něčem z dnešní perspektivy uzavřeném, dokonaných/dokončených událostech, eo ipso o objektech, předmětech, které je možné zvnějšku zkoumat, zpětně analyzovat historické vrstvy jejich vzniku, pořizovat nákresy (které jsou ale něčím jiným než projekty), na druhé straně, prostřednictvím zpřítomnělé minulosti v postavě Vévody, nahlédnout tyto události jako něco, co teprve vzniká, rodí se (či bude realizováno v budoucnosti; a příznačné, vlastně jedinečné, protože nikde jinde to nejspíš není možné, je, že se jedná o architekturu, tedy předmět hmotného dědictví, které právě při svém vzniku pracuje s koncepty/projekty – což je další dvojení: mezi náčrtem a realizací).

My posluchači v sále jsme tedy byli svědky mimořádného křížení významů, jakéhosi dvojení dvojení, které nelze odbýt obecným žánrovým zařazením Valdštejnských událostí k „historickým slavnostem“, jakkoli z nich samozřejmě vychází – Miroslav Kněbort byl, než se stylizoval do postavy Albrechta z Valdštejna – šermířem (dobově oblíbená forma tzv. skupin historického šermu, které se uplatňovaly právě v prostředí hradů a zámků jako jedna z forem jejich oživení). Na Wikipedii se dočteme (pokud to nevíme již dříve), že původně vystudovaný strojní inženýr (dnešní Strojní fakulta TU Liberec) se začal již v době studia v osmdesátých letech zabývat historickým šermem, stal se členem skupiny Mordýři a o devět let později, poté, co se v prvních ročnících účastnil nově se rodících Valdštejnských slavností ve Frýdlantu „jako řadový voják skupiny historického šermu“ ⁸, se rozhodl, že „Valdštejn dostane novou tvář“ a se svými přáteli vyhráli výběrové řízení na nové pořadatele slavností. V té chvíli se zrodila tato podoba významné historické postavy českých a evropských dějin.

V citovaném článku Miroslav Kněbort popisuje genezi vlastní agentury a také to, co vlastně takováto aktivita (a nyní zároveň i podnikání) představuje. To je důležité pro ozřejmení našeho náhledu na téma dvojení. Klíčová slova jsou v tomto okamžiku citovaný výraz „(nová) tvář“ a „alter ego“ a rovněž dobová proměna od roku 1987, kdy získal Kněbort doklad obdobný jiným (amatérským) umělcům, tedy hercům či hudebníkům (sám jsem kdysi ony tzv. „přehrávky“ pro YBE absolvoval), a rokem 1995, vítězstvím v konkursu a založením vlastní agentury. Právě popis obou poloh, respektive rozdílu v nich, míří k povýšení nové role („nové tváře“) od oné podoby, kdy historickém šerm byl vnímán jako aktivita, která „spadala do kategorie cirkusových a varietních umělců“, tj. pouze (v kontextu s tím, co chci říci) výkonného umění, navíc řazeného na pomyslném žebříčku na příčku jakési pokleslé pouťové zábavy, ke komplexnímu uchopení role, která zahrnovala vedle ztvárnění vlastní postavy ještě celou řadu činnosti („Zároveň jsem producent, kulisák, návrhář kostýmů, dramaturg, vymýšlím a sestavuji scénáře pro různá městská či firemní vystoupení, průvody, svatby, prohlídky na hradech s vévodou, účastním se besed nebo odborných disputací. Zapůjčujeme rekvizity, dobové zbraně a stany, občas se podílím třeba na reklamních akcích. Je toho opravdu hodně,“ říká v článku Kněbort.)

A ovšem, vedle onoho celého světa, který bylo třeba stvořit (či pro každou příležitost je znovu třeba vytvořit), je i charakter „herce“, pokud vezmeme zaběhnutý pojem, velice odlišný od divadelního herce, jenž samozřejmě rovněž ztvárňuje v inscenaci určitou postavu. Zatímco v divadle herec uchopí postavu (jistěže s vnitřním porozuměním, případně po studiu předlohy, pramenů atd., pokud by touto postavou byla historická osobnost) dle scénáře (zahrnujícího přesné znění textu) a ve spolupráci s režisérem, jehož vizi by měl naplňovat, v našem případě herec hraje dle jiných významových souřadnic, k nimž patří i okamžitá situace a z ní vyplývající improvizace, aktivní kontakt s diváky, které mnohdy vtahuje do děje či s nimi vede dialog, a zároveň samotná tematizace oněch dvou postav, té, kterou ztvárňuje, a sama sebe, kterého zdvojuje právě v oné reflexi této transfigurace (to je už onen pohled, vyzývající diváky k tomu, aby vnímali skutečnost: to jsem já, Albrecht z Valdštejna, a zároveň to jsem já, jenž Vévodu představuji).

Vizuální podoba (kostýmovaná postava) a vlastní performance, v čemsi tedy podobná autorskému divadlu (ovšem nikoli jednoho herce, má přece k dispozici celou družinu mužů na koních, dvorních dam, pážat atd.), jsou tak jen dílčí částí fenoménu, který ve své úhrnnosti zahrnuje i symboliku (zobrazení při různých příležitostech), znalost historických pramenů (zájem o historii byl jedním z důležitých osobních Kněbortových impulsů), a ostatně i onen podnikatelský aspekt je zrcadlem Valdštejnova charakteru a osudu. A samozřejmě, postava Vévody je pro dnešní publikum transformována, tzn. odpovídá i neodpovídá historické skutečnosti – i o tom se v uvedeném článku Miroslav Kněbort zmiňuje.

Události spojené s novodobým zpodobením Albrechta z Valdštejna nabízejí náhled na jednu zcela specifickou podobu dvojení, vykazujícího – v souvislosti s některými aspekty, shodou okolností nabízejících příznivé interpretační pole (geneze novodobé role, téma významné historické architektury) – celou řadu pozoruhodných zjištění, které stojí za pozornost a k nimž by nebylo možné se jinde dobrat.

Poznámky

1 Na vědecké konferenci při příležitosti valdštejnského výročí v roce 1984 v Chebu.

2 Velká výstava Albrecht z Valdštejna a jeho doba ve Valdštejnské loggii v Praze 15. 11. 2007 – 2. 3. 2008, kurátorka Eliška Fučíková, vyšel rozsáhlý katalog, https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/albrecht-z-valdstejna-a-jeho-doba-46469 , v odborné rovině vyvrcholila po řadě dílčích prací a přednášek monumentální dvoudílnou monografií Petra Uličného Architektura Albrechta z Valdštejna – Italská stavební kultura v Čechách v letech 1600–1635, https://www.kosmas.cz/knihy/228359/architektura-albrechta-z-valdstejna-2-svazky/ .

3 Zastupitelstvem zamítnutý již připravený projekt Valdštejnského technologického parku, necitlivé zásahy v čestném dvoře loggie, například zničení cenných barokních váz, z nichž se našlo jen několik reliktů, jak popisuje jeden text v Uličného monografii, problematická realizace krovů atd..

4 Vytvoření tradice Valdštejnských slavností a spolupráce s dalšími městy, Chebem a Frýdlantem, kde se podobné akce v jiné podobě rovněž konají, získání Jiřího Vydry, zkušeného organizátora kulturního dění pro práci v Loggii, kde vytvořil jako protiváhu KZMJ alternativní kulturní centrum Valdštejnské imaginárium, https://valdstejnskalodzie.cz/, osobnost J. V. viz   https://www.vydradesign.cz/ .

5 Například i cesty do Altdorfu u Norimberka, kde vévoda trávil své bujné mládí a kde se rovněž konají Valdštejnské slavnosti, Wallenstein-Festspiele, rovněž letos 24. června – 30. července (2022). Více viz https://wallensteinfestspiele.de/ .

6 Program Valdštejnských slavností v Jičíně 2022 viz https://www.jicin.org/valdstejnske-slavnosti-2022 , Uličného přednáška: Cesta Valdštejnských architektů, Porotní sál jičínského zámku, pátek 27. 5. 2022, 16:00 (téma na prezentaci bylo vyznačeno: Jičín – Náchod – Humprecht). Přednáška vycházela z projektu (s týmž názvem), který je popsán na adrese https://www.mujicin.cz/cesta-valdstejnskych-architektu-obstala-lodzii-ceka-rozsahla-rekonstrukce/d-1307215 .

7 Fantaskní vodní slavnost v Lodžii https://ms-my.facebook.com/events/3253183884911054/ Odlišuji psaní slova loggie/lodžie, zde název pořadu Valdštejnského imaginária, které volí druhou variantu – ale u Café Loggie onu historickou.

8 Článek na jicinskozpravy.cz, 22. 7. 2012, https://www.jicinskozpravy.cz/zpravy/16810-zivot-s-valdstejnem-me-stale-bavi-kazdy-den-prinasi-nova-dobrodruzstvi-rika-miroslav-knebort , odtud i další citace. O M. Kněbortovi na Wikipedii viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Kn%C4%9Bbort .