Václav Postránecký
16.05.2019 17:11Václav Postránecký
8. září 1942 – 7. května 2019
„Získal jevištní Thálii i dabérskou Cenu Františka Filipovského, ale za hlavní soudce svého herectví považoval diváky. Václav Postránecký zemřel po těžké nemoci v 75 letech.“ Těmito slovy uvádí Mirka Spáčilová v MF dnes (ve čtvrtek 9. 5. 2019) nekrolog českého herce v článku s titulem S Postráneckým diváky bavil svět. Musím říci, že vlastně nevím, se kterou divadelní či filmovou rolí bych si Václava Postráneckého v prvním okamžiku spojil, legendární komedie S tebou mě baví svět by to nebyla, na rozdíl od volby českého filmového diváka, který o snímku Marie Poledňákové rozhodl, že je to nejlepší komedie 20. století, a to v takové konkurenci, jakou jsou Jak dostat tatínka do polepšovny téže režisérky, Vesnička má středisková, Marečku, podejte mi pero či Pelíšky.
Motiv třech mužů (s Postráneckým ještě Július Satinský a Pavel Nový), opakující osvědčený vzorec, uplatňovaný v různých příbězích a žánrech v nejrůznějších variantách (v témže roce se ve světě promítal americký film Tři muži a nemluvně s obsazením Tom Selleck, Ted Danson a Steve Guttenberg, namátkou uveďme ještě proslulé Tři mušketýry či knižní Tři muže ve člunu či české Tři chlapy v chalupě) mě přes úspěšné „hlášky“ vlastně příliš nezaujal, na rozdíl od samotného herce se zvláštním „srdíčkovitě“ sešpulenými rty, což byl bezpečný znak jeho fyziognomie. Přesto nedovedu říci, se kterou rolí bych Václava Postráneckého spojil, spíše to pro mě byla ono vědomí jeho samozřejmé přítomnosti v hereckém světě, kdy máte pocit důvěrné obeznámenosti s dotyčnou osobností, s níž se pak fanouškové či spíše fanynky při patřičné příležitosti k ní vrhají s nelíčenou radostí ze setkání.
Ovšemže si Postráneckého vybavím v řadě rolí, třeba jako generála ve zfilmovaných Švandrlíkových Černých baronech, ten pohled a absence slov, to je dokonalé, ale ovšem i v řadě starších, stejně jako novějších snímků, ale také různých televizních vystoupení v besedách či komických scénkách, v záznamech divadelních představení (třeba Scapinova šibalství) či konečně v programech, které televize promítala v souvislosti s Postráneckého jubileem (75 let, Úsměvy Václava Postráneckého, Zlý dům, Kašpárkovy rolničky, Zlaté hejno atd.). Nicméně i v mém případě bylo okamžikem potěšení, stejně jako pro všechny, kdo měli příležitost se s ním dostat do styku, osobní setkání s hercem. Byla dvě, obě byla spojena s mou prací pro společnost České doteky hudby, která vedle stejnojmenného velkého pražského „vánočního“ festivalu pořádala po léta regionální Dvořákův festival. Poprvé to bylo v Hejnicích, v místech, které pro mě v životě hodně znamenalo. Je spojené třeba s příhodou, kdy jsem zde coby malý chlapec, doveden sem babičkou, usedl na kůru chrámu Navštívení Panny Marie k varhanám, a ovšem prakticky neznalý konstrukce stroje, stiskl tlačítko pléna, načež se rozburácel celý nástroj do prostoru architektury poutního chrámu.
V refektáři františkánského kláštera, po převratu v roce 1989 proměněném v místo setkání věřících (Mezinárodní centrum duchovní obnovy), navazující tak na staletou poutní tradici místa (zásluhu o to měl dr. Miloš Raban, jehož jsme znali již dříve na Jičínsku), jsem najednou stál proti Václavu Postráneckému, jenž účinkoval v pořadu Laudatio pro Antonína Dvořáka spolu s Alešem Bártou, jenž hrál na varhany. Požádal jsem jej o souhlas s fotografováním, byl milý, vyzařoval již svým pohybem a intonací hlasu energii, série snímků ze 17. června 2013 je dnes k dohledání na mém profilu Rajčete i s textem zajímavého rozhovoru/komentáře, který ještě jednou přetiskuji: „To je náš pořad a [fotografování] nemůže v tu chvíli rušit onu komunikaci mezi námi a publikem (Postránecký). Ano, to je Váš obličej a já Vám ho prostě nesmím v tu chvíli ukrást. Zažil to jen ten, kdo u toho byl (to je ten Diderotovský herecký komplex). V tu chvíli volají z Prahy, jestli budou fotky. Vidíte, oni to chtějí. A když ta vteřina uplyne, zůstane jen ten dokument. Třeba pak visí po desetiletí na stěně divadla. Bohužel dnešní lidé ani nevědí, kdo byli ti legendární herci (Postránecký). No dobře, tak při pořadu nebudu fotit - a teď smím? (já) No ano (takřka udiveně, jak to umí), teď smíte. A to jsou ty fotky v Knihovně.“
Podruhé jsem se setkal s populárním hercem v Havířském kostelíku v Poděbradech na Dvořákově festivalu v roce 2016. Rekonstruovaný objekt, který dnes už zase prý – žádné kulturní pořady, byl jedním z míst, kde se konaly koncerty tohoto regionálního festivalu (bývalo to až dvacet koncertů v řadě měst od Turnova, Jablonce, Liberce přes Jičín, Semily, Lomnici n. Pop., Hořice, Nymburk atd.), byl to týž pořad s názvem Laudatio pro Antonína Dvořáka v režii Stanislava Kubína, Aleš Bárta hrál na varhany, Václav Postránecký – umělecký přednes. Přijel jsem jako obvykle ve zhruba hodinovém předstihu, kostelík, shodou okolností rovněž mariánský (tentokrát Nanebevzetí Panny Marie) už byl otevřený. Ptám se, zda tu je už někdo z účinkujících, pořadatelka mi říká, ano pan Postránecký tu je. A kdeže? Šel se projít támhle dozadu. Tedy v revitalizovaném parku, v němž se kostel nachází. Zastihl jsem ho tam u historické studny, připomněl mu jeho účinkování v Hejnicích, a tentokrát jsme si moc pěkně, nerušeni oficialitami dalších osob, které jej pak vítaly u vchodu do kostela. Já jsem se, situace to nabízela, úplně „obyčejně“ zeptal po zdraví a na to, jak ho baví práce, a byl zcela bezprostřední, žádné herecké pózy, nic přepjatého. Naopak, vesele mi u studny začal tvořit figury, jakoby měl vzniknout celý komický skeč. Poděkoval jsem a šli jsme oba do toho běžného světa, kde už je to trochu jinak.
fotky
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Ales_Barta_a_Vaclav_Postranecky_v_Hejnicich_Dvorakuv_festival/
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Laudatio_pro_Antonina_Dvoraka_DF_2016
texty
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/laudatio-pro-antonina-dvoraka/ (2013)
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/laudatio-pro-antonina-dvoraka-na-dvorakove-festivalu-2016/
Hejnice
https://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/pamatky/_zprava/371246
———
Zpět