Václav Cigler / Sedm knih
25.10.2023 17:55Václav Cigler / Sedm knih
I
O SVĚTLE, JÁ O JÁ, O POEZII I, ONO–ON, JÁ–TY, JSEM?, JSME?. Sedm knih umělce, který je znám a mezinárodně uznáván jako sklářský výtvarník. Jejich názvy přepisuji tak, jak jsou uvedeny na titulní straně (a hřbetu knih a v tiráži), abych se vyhnul možným nepřesnostem, jakkoli by bylo možné se odvolat na nakladatelství Kafka1, na jejichž stránkách nejsou uvedeny velkými písmeny (např. Já-Ty, ale Ono-on, Já o Já), ale také proto, že chci respektovat specifičnost vydání celého souboru textů Václava Ciglera, které vykazuje i z knižního hlediska celou řadu zajímavých momentů.
Sedm (ikonické číslo) útlých knížek, vydaných ve stejném roce (2020)2 péčí Michala Motyčky (vydavatel) a Jany Šindlerové (doslovy ke všem jednotlivým dílům souboru označené jako Ediční poznámka, kterou nicméně svým sdělením přesahují), Ciglerovým spolupracovníkům i v oblasti jeho výtvarného díla3, se vyznačuje jednotným konceptem knižního provedení, zřejmým již z prvního pohledu a uchopení knihy, které zaznamenává ušlechtilý šedý karton obálky s minimalistickými tvary Ciglerových serigrafií, představující zároveň jistý významový celek (svým způsobem zhuštěný význam toho, co je obsahem textů) a zároveň rozlišení a individualizaci jednotlivých svazků. Tento rys jednoho celku a zároveň jeho jednotlivých částí (k němu se neustále vztahující) pak potvrzují i další momenty, například poslední odstavec textů Jany Šindelové, opakující v každém svazku (kromě O poezii I) stručná životopisná data a uměleckou charakteristiku Václava Ciglera (nemusí se přece každému dostat do ruky všech sedm svazků). Ústředním sjednocujícím prvkem knižního provedení je nicméně typografie Ciglerových textů, tedy imitace psacího stroje, na němž Václav Cigler původně své texty psal 4, rovněž vše velkými písmeny.
Podoba tištěného textu s literami psacího stroje5 je ale zároveň jedním z momentů dvojení, které představuje ve svých různých podobách jeden ze základních rysů Ciglerových textů, ale i jeho myšlenkového světa. Je to zřejmé již z některých názvů knih v různých variantách dialogu (JÁ-TY) nebo metatextu (JÁ O JÁ), jinou podobou je formulace otázky (JSEM?, JSME?), či dvojice slov v titulu (ONO-ON), především ale přítomné velice výrazně v samotných textech v konstrukci tázání jakožto „dvojvztahů“, jak se o tom zmiňuje i Jana Šindelová (v knize JÁ O JÁ), ve formální podobě veršů – jejich opakování, stylistických figur, opozic etc.. Dvojení je přítomné ve zmiňované grafice obálky dvou výrazných paralelních linií horizontálních (v odlišném přiblížení – ve třech případech) či vertikálních (ve dvou případech) či v kombinaci dvou protilehlých „téček“, ještě výrazněji označujících vztah vzájemnosti (JÁ-TY), a zmiňme také nakonec (než se podíváme na samotné texty) určité zdvojení, které představuje uvedení textů Ciglerových a Jany Šindelové (v tiráži jsou takto uvedena obě jména).
V textech jde pak formální podoba dvojení do nejzazších důsledků, dá se říci, že je prostředkem totálního uchopení smyslu, vedle již zmíněných otázek (které předpokládají odpověď, byť není vyslovena), například uvádění některých slov v uvozovkách, což může vyznačovat možný posun významu slova či jeho vnímání (což je možná důležitější) jako znaku pro nějakou realitu, kterou není její „obraz“ (slovo) pregnantně vyslovit (v běžném provozu uvozovky užíváme buď jako citát nebo jako označení významu „takzvaný“, ale také jako zvýraznění, předsazení slova před strukturu textu). Samozřejmě pak nalezneme ve vnitřních obsazích jednotlivých textů každou chvíli nějaké zrcadlení významů, které ostatně můžeme vnímat i metatextově jako paralelu s vodní plochou (anebo také, v poněkud jiném řádu, sklem) v Ciglerově výtvarné práci, která odráží to, co je nad ní, ale zároveň převrací celý prostor vnímání, „nahoře“ a „dole“, představuje vracení se k sobě samému, eo ipso hledání smyslu. V textech je, jak ostatně zmiňuje na jednom místě Jana Šindelová v komentáři k nim, výrazná podoba dialektických protikladů či popírání právě vyřčeného, což může představovat dialektiku negace (či vztahu části a celku), ale také chvějivou vnitřní nejistotu, kterou Václav Cigler na některých místech prozrazuje, v další rovině pak vztažení k osobnímu Bohu, který má v Ciglerově světě zásadní místo.
Pro Václava Ciglera je jako pro výtvarného umělce prvotní médium, ale zároveň i úběžník smyslu, světlo, jemuž je věnována samostatná kniha. V knize JÁ O JÁ Jana Šindelová zmiňuje, že jednou myšlenkovou inspirací pro Ciglera je fenomenologie vnímání francouzského filozofa Marcela Merleau-Pontyho 6, jenž ve svém díle ozřejmuje právě vztah „já“ a „světa“ jakožto podvojného vztahu těla ke světu, v němž je jednou tělo (v německém ekvivalentu, čeština význam neumí rozlišit „Körper“) coby těleso (objekt) je přiřazeno „vnějšímu“ světu, který smysly vnímáme, podruhé pak zvnitřku pociťovanému (německy „Leib“, to je to, co bolí, když se řízneme) 7 – v Ciglerových textech je toto uchopení světa (které ostatně ve výtvarné práci funguje zároveň jako jeho „vidění“, smyslové vnímání, a zároveň jako „dotyk“, tvoření jeho prostřednictvím a jako jeho proměna) velice zřejmé. Jinou podobou pak je „předsunutí“ sama sebe jako předmětu úvah o sobě samém, záznamu pocitů, pochybností, radostí atd., ale také v představě Boha, ve vztahu k němuž se mohu (jakožto osobě) zdvojit, a který je v díle Václava Ciglera významnou podobou někoho, s kým rozmlouváme, tedy „Ty“, kdo v onom rozhovoru naplňuje smysl celku, jak bychom se k tomu měli ještě dostat.
Čtenář si může položit otázku, jak vlastně žánrově uchopit Ciglerovy texty. Lze je totiž vnímat jako básnické texty, minimalistické eseje, okamžité záznamy životních pocitů či glosy, někdy v mixu některých z těchto žánrových vzorců, jindy v ryzí podobě jednoho z nic? Jana Šindelová, která Václava Ciglera zná „zblízka“, se k tomuto momentu vyjadřuje na několika místech v některých svazcích, tak v knížce O poezii I se zmiňuje, že tvůrce píše od sedmnácti let „krátké zprávy o tom, čím se právě zabývá, na co myslí a co prožívá“, v posledních deseti letech pak texty kriticky přepisuje, minimalizuje, opravuje, ve svazku Ono-On píše, že jeho texty představují „pokus o rozšíření pojmu text-báseň na estetiku života, formy poznání, cítění a činu“, ve jsem? Čteme pak to nejdůležitější (jak již trochu naznačeno), totiž že „psaní vnímá jako formu modlitby, jež provází víra v osobního Boha“ a dodává slova o osobním rozměru v psaní: „Je trvalou důvěrou v cosi v sobě nezničitelného. Trpělivě vyčkává i netrpělivě přepisuje. V absolutním soustředění dochází k uklidnění a vnitřnímu usmíření.“
II
Podívejme se nyní poněkud blíže na jednotlivé svazky. První ze sedmi knih, do níž se hlouběji začítám, nicméně Janou Šindelovou označená v pořadí jako šestá kniha (vydány jsou všechny ve stejný rok, doba vydání tedy nemůže být vodítkem), grafikou na obálce vyznačená jako jedinou svislou linií i názvem otázky po identitě (či vůbec existenci?) JSEM?, je zároveň snad nejpoetičtější ze všech: V těchto básnických textech se setkáváme s motivy „sasanky na čele“, „motýla“, „okvětních plátků“ či „hvězd“, ale především s výrazy otevírající a obnažující pocity citlivosti, něhy, nejistoty. Je tu tedy dvojí souvislost, jednak se smyslovou senzibilitou, jednak s filozofickým tázáním ve syntaktických vzorcích pro Ciglera typických, především slovních a syntaktických paralelismů, opozic a popírání, přičemž všechny tyto formulace směřují k „uvědomování si podstaty“ (parafrázuji verš na s. 39).
Příklady zmíněných vzorců (citace transponuji z velkých písmen do běžné podoby, zvolil jsem první písmeno v každém verši velké, za pokus by stála transpozice vše malými písmeny):
Já své představy neilustruju
Já jen obnažuju své zasuté „Já“
(s. 15, celý text)
Zachovat?
Vyplenit?
Vyprázdnit?
Vymanit se z totality uzurpujícího prázdna
[…] (s. 14)
Nevím … tuším
Nevidím … tuším
Neslyším … tuším
Nevnímám … sním
(s. 16, celý text)
Tázající se užívá stylistických prostředků, které se obvykle řadí k inventáři básnického jazyka, jako je aliterace („vyplenit“ – „vyprázdnit“ – „vymanit se“) a jiné zvukové prostředky (figury, např. i opakování v anaforách či epiforách a dalších textových strukturách, kombinujících složitější významové vazby, např.:
Jsou tajemství … jsou pravdy
Které se nedají vyslovit …
(s. 17, syntaktický paralelismus obsahující v prvním verši protiklad, v druhém v celku s druhou částí prvního obsahující významovou tautologii)
Významným momentem je popírání statičnosti bytí ve prospěch jeho dynamičnosti, „procesuálnosti“, které je propojeno s širokým spektrem vzájemnosti, tedy vztahů mezi částmi, ale také částmi a celkem, přičemž mnohdy je užit moment převrácení jako specifická podoba opaku či obratu, k tomu poukazují poslední dvě z následujících citací):
„Já“ nejsem
Já se teprve stávám
[…] (s. 39)
Proces proměn
Procesem zviditelňování jeho v nás …
Nás v něm
(s. 43, celý text)
Stojím na hlavě
A pozoruju svět ve zvrácené poloze
(s. 41, celý text)
Jednotlivé texty tak lze vnímat jako synekdochy, usilující o vyslovení celku a směřující k němu z různých výchozích úhlů. Příkladem takové komplexnosti může být následující text:
Svět … „jako“
Život … „jako“
„Jako“ co? … a k čemu?
K poznání?
K blouznění? …
K zbláznění se radostí
Že jsme tomu přítomni
(s. 42)
„Poznání“, „vidění“ jsou pak možnostmi uchopení světa a sama sebe, zatímco na druhé straně tohoto napřažení je „touha“ (či „radost“, ale také „utrpení“). Je to široké spektrum „lidského“. Zároveň tedy dostáváme určité odpovědi na to, jak chápat výchozí formulaci po identitě, „jsem?“.
Na některých místech nalézáme intertextové či interkulturní odkazy, k S. Freudovi či Bibli (ale také třeba kabale či budhismu, jak nabízí užití slova „lotos“), zajímavé konstrukce zachovávající určité tajemství či nejasnost. Spojuje moment „procesu“ a směřování k nějakému vymezení podstaty.
Jsem tvou-svou laboratoří
Tvým-svým sebe procesem …
Do kam až čeho? … Koho?
Jonáše?
Joba?
Jakoba?
Jana?
Snad i mne z rodu Tomášů
(s. 35)
Já je procesováním „Já“ na nad-já … na jeho já
(s. 19)
Na řadě míst pak Cigler naznačuje, že dobrat se určitých odpovědí umožňuje poezie a fantazie (např. s. 46, 47, 37).
Otázka a možnost zamyšlení je orientována také na čtenáře, když se obrací k blíže neurčenému v okamžiku, kdy vyjadřuje své utrpení se slovy
Řekni že jsem člověk
(s. 44)
Až s naturalistickými momenty na jednom místě vyjadřuje naši konečnost, a toto obrácení k druhému zasahuje také nás, všechny, kteří jsme tak vtaženi do hry.
III
Dvě horizontální linie blízko sebe na obálce jsou grafickou paralelou názvu svazku JÁ O JÁ, explikující téma sebereflexe, jak o ní byla řeč shora, a rozvádějící předchozí pojednávané knihy směrem, který bychom mohli svým způsobem nazvat otevřením ontologie bytí. Téma vejce v úvodních textech čtenáři mohou upomínat na jeho zpracování v moderním umění (Brâncuși, J. Šíma ad.), kde podobně jako u Václava Ciglera představují symbol „zárodku“, „počínajícího bytí“, přičemž Cigler vetknul do textu rafinovaně moment roz–dvojení jako princip života jakožto vývoje, když zprvu nenápadně (ale pozornému čtenáři to neunikne) formuluje jeho princip (poté, co ho ještě předtím negoval – je vejcem i nevejcem vejce, ovšem i v této formulaci je už, dokonce dvakrát dvojení přítomno) v následujícím verši zárodkem počínajícího bytí (což je tautologie) a vzápětí znovu látkou pralátky (vše s. 5).
V dalších několika textech (až do s. 8) pak téma rozvádí, opět z řadou dvojení a sérii epifor (Zárodek zárodku / Zárodku plození / zárodku rození / Z podnětu pralátky / „Ducha“ pralátky, s. 6) a opozice zárodku a plnosti, sebeuskutečňující se pralátky na sebe-celou entitu. Zatímco v předchozím komentáři pojednávaného svazku JSEM? Václav Cigler převážnou většinu textů podává v ich-formě, v této knize, alespoň ve většině textů její první části, předkládá své básnické úvahy v zobecňující podobě, eo ipso nikoli „já“, nýbrž „je …“ (s. 12), „člověk“, ale také „svět“. Některé texty zachovávají elementární stručnost, minimalismus sdělení, jiné se rozbíhají do větší šířky, nikdy však nepřesahující délku jedné stránky. I v nich nacházíme jakési základní substance, jimž přisuzuje autor zvláštní důležitost, což můžeme rozpoznat i podle toho, že se příslušné výrazy nacházejí v dalších textech a v dalších knihách. Jeden z příkladů, kde je vedle „světa“ naléhavým motivem „voda“, která propojuje významy bludného a obludného „stavu světa“ a řadu ontologických dvojic a dvojic lidských smyslů – a také situace já a svět, spojené ve fenoménu místa:
Bludný
Obludný mezistav světa
Mezistav ano-ne stavů
Mezistavů ráje … pekla … očistce…
Prchám před nimi
A nic od světa nechci
Jen vodu k svlažení rtů … očistě očí
A tiché místo k pozorování a naslouchání
(s. 17)
O vodě bychom mohli vést interpretační úvahy podobně jako o světle, jemuž Cigler věnuje celou knihu (ještě se k ní dostanu), vyhledat řadu textů, v nichž její motiv sehrává klíčovou roli, podobně je tomu s časem a prostorem, nicméně zatímco jsou tyto dva pojmy alespoň částečně spojeny s momentem vymezování světa (včetně jeho matematické, počitatelné vrstvy), voda a světlo představují spíše živly, tedy cosi prostupujícího, dynamického, případně procesuálního, z přirozenosti spojené s životem a vnímáním. U vnímání cítíme ovšem určitou hrozbu (vzhledem k poznání jako jeho výsledku, tedy určité cesty), scestí, svodů, již si je autor vědom. Barokní motiv, u něhož si může čtenář připomenout brýle mámení v „labyrintu světa“ J. A. Komenského, se zde nicméně obrací nejen proti vnímání, ale i vědění (je to otázka racionalismu nebo dokonce vědění jako chybné cesty, pokud je postaveno proti celistvosti bytí?)
Potlač v sobě hlasy falešných našeptávačů
(s. 16)
Bludný
Obludný mezistav světa
Mezistav ano-ne stavů
(s. 17)
Všechno příliš zmatené
Nezbývá než přerodit se v dítě
A vysmát se hadovi matoucího poznání
(s. 25)
Na rozdíl od minimalistických textů zde texty poněkud košatí (zůstává ale stále jedna strana, nejdelší text ji zcela zaplňuje na s. 37), což může zvýraznit jejich „baroknost“ coby poněkud jinou stylovou podobu.
V jednom z textů Václav Cigler pojednává motiv, který je také tématem samostatného svazku – ONO-ON. Je z něj zřejmé, že tato dvojice, vztahující se opět k prapodstatě jsoucna, se vztahuje ke dvojici „jsoucno“ (neutrum) a „princip“ (maskulinum), tedy existence samé a jejích zákonitostí, což je – je to patrné z náhledu do dalších textů – jeden ze základních úběžníků Ciglerova myšlení. Mohli bychom zde také odkázat na podobné duality např. v klasické evropské filozofii, na tomto místě bych to ale nechtěl podrobněji rozvádět, možná je to nejlépe uvést citací samotného textu, dle mého náhledu jednoho z těch, v němž úsilí pojmenovat co nejpregnantněji tuto problematiku doznalo nejvýstižnější podoby:
On
Ono–on
Neustále odvíjený princip bytí
Neustále rozvíjená skutečnost života
Ono–on
Prapodstata jsoucna
Promítnutá do osnovy osnovující látky
Z níž se vše skryté vydělilo a dál vyděluje
Dokud smysl života nebude naplněn
(s. 46)
Také v tomto textu je přítomen prvek „procesu“ jakožto „naplňování“ a „rozvíjení“, vztažený k „životu“ jakožto úběžníku smyslu, zároveň je přítomná rovněž na řadě jiných míst (vlastně je v Ciglerově tvorbě přítomná neustále) dualita skrytého a zjeveného (ať již v rovině filozofické či náboženské), stejně tak jako smyslového a duchovního.
IV
Dvě horizontální linie se od sebe více vzdalují ve svazku nazvaném O POEZII I. V souboru knih „dvojka“ není, je tedy otázka, zda bychom mohli počítat s „pokračováním“ či zda se v průběhu přípravy nějak změnil koncept a jednotlivé svazky byly ve výsledném rozhodnutí pojmenovány tematicky, v každém případě je poezie je dle Václava Ciglera něčím, co patří k nejdůležitějším aspektům/vrstvám/perspektivám bytí, jeho substance a smyslu. V rozkrývání pohledu na to, co poezie je, postupuje Václav Cigler podobně jako v předchozích pojednávaných svazcích, opět se setkáváme s vnitřní opozicí/dualitou a zároveň minimalismem, odhalujícím uchopení tématu na dřeň, totálním zahrnutím všech vrstev do jednoho smyslu celku.
Všechno je poezie
I nepoezie
Všechno je poezie
I skutečnost odpoetizovaná
Zbavená své aury
(s. 7, celý text)
V citovaném textu zároveň čteme odmítání vnějškovosti, přikládání ikoničnosti, která naopak zbavuje skutečnost (zde poezii) smyslu, a oním „svodem“, o němž jsme četli v předchozím svazku pojednávaném v tomto komentáři (jinými slovy tento význam čteme v dvojverší Poezie nerýmuje / Poezie provokuje, s. 17). Líbí se mi také maxima, zároveň minimalistické vyjádření onoho „duálního modelu“, jak bych to nazval, zároveň přítomné ve formě dvou veršů, jednoho „ontologického“, druhého „poetického“, postihující cosi z podstaty poezie:
Poezie je druhý model světa
Událost duhy
(s. 6)
Zároveň jsou přítomné otázky, jak je již známe z předchozích (a budeme poznávat v dalších) svazcích Ciglerových textů, kladoucí tázání k různým aspektům bytí („smysly“, „city“, „pocity“, dvojice „vědomí“ a „podvědomí“ se opakuje v textu s. 19) a zároveň odkazující ke kulturním kontextům (zde k zakladatelům psychoanalýzy a antice – v osobě Sapfó), to vše v prvním textu (s. 5), rovněž formálně „rozdvojeném“ do dvou čtyřverší, dvojení pak nalezneme v řadě dalších textů, jako např. v maximě
Poezie je dvojsmysl
Poezie je zdvojené vědomí
(s. 9).
Do „poezie“ Cigler zahrnuje i „vědomí“ a „poznání“, i „tajemství dějů… stavů… vztahů“ (s. 13), pojednává opozici „smysl“ a „ducha“ (s. 12), vedle sebe klade „dvojsvět člověka“ a „dvojsvět světla“ (znovu zdvojeného opozicí s „temnem“, s. 18), čteme rovněž otázku vracející se k elementárnímu bytí (Je / Co Je / Je to… co je „za“ – a nyní následuje řada dvojic zde již komentovaných a poté samostatných hodnot, která vrcholí „vírou ve smysl život a nadějí jeho možného naplnění“, s. 21). „Ve všem přítomné“ tajemství předkládá autor poetickým obrazem skladby „květů“, v němž je přítomné „božství“ (bylo by možné celý text na s. 20 ocitovat, můj komentář zaznamenává jen některé z významových aspektů). Aspekt Boha je, v souvislosti s rozením, rozvíjením a naplňováním života na straně jedné, s kosmem, jehož principy jsou tytéž, na druhé, přítomný v posledních textech svazku, vedle otázek, které bychom mohli nazvat otázky po konstrukci světa, jsou zde přítomné momenty víry, naděje či odpuštění. V závěru přece jen ještě ocituji:
Kdybych věděl kdo jsem
Kdybych znal sebe až na dno sebe
Ale neznám
Tak zpívám
Abych se k sobě a k Bohu dozpíval
Pracuju … myslím
Abych se domyslel smyslu života
(s. 49)
V
Nejvzdáleněji jsou na obálce od sebe umístěny dvě horizontální linie ve svazku ONO–ON. Ve srovnání s ostatními v něm nalezne čtenář zřejmě nejvíce delších (celostránkových) textů, jakkoli i zde jsou zařazeny texty kratší, také jen o několika verších. Také rozsahem se jedná o útlejší svazek podobně jako tomu je u většiny ze sedmi knih (největší rozsah, k sedmdesáti stranám, má svazek O SVĚTLE, tento přesahuje něco přes čtyřicet stran). Na začátku představuje „svět“ jako prostor „plný míst, na které se soustředily hvězdy“, tedy propojený s vesmírem (slovo je rovněž užito ve třetím verši), které konkretizuje jako „studně“, „kaple“ či „katedrály“, a který vybízí „pokleknout a stát se vědomím země… vody… světla, které vším proniká a vybízí žít v souladu s tím, co nás přesahuje“ (s. 5), tedy ve všech základních vztazích bytí. Další texty navazují způsobem podobným tomu, který jsem výše popsal (jeho vědomí a uvědomování, proces života vrcholící schopností myslet, rozvíjení z prvotní pralátky, „látky-nelátky“ ve vývoji k vyšším celkům, poté jinak formulováno jako cesta od počátku k „sebepřesahujícímu bytí“).
Na jedné z dalších dvoustran je proti sobě položena teze o pěti slovech – Bůh je souvislostmi / Člověk … směřováním (s. 8) – a text, zabírající takřka celou stranu, která předestírá nejrůznější formy vědomí či falešnému vědomí (to jsou opět ony „svody“), tedy vedle pravd také „věry“ či pověry, soudy, ideologie či demagogie, papouškování, dogmata etc., což autor vztahuje k „výlučnosti ráje“ a „nevyhnutelnosti pekla“, které nám je sugerováno, zatímco protipól této chybné cesty je „víra v sebe a v Boha“ (s. 9). O formování a deformování pojednává, podobně jako o klatbě, zatracení a na druhé straně „cestě lásky“ a „naději vykoupení“ další text, přičemž na protilehlé straně je, opět v zhuštěnější podobě tří krátkých dvojverší, uveden ráj, mimo jiné jako „prostor světla, neustále odkudsi tryskajícího“ (s. 11). A k ráji se vracejí ještě čtyři další krátké texty, v nichž si podtrhávám verš Ráj je stav obnaženého vědomí (s. 13). Pozoruhodné propojení těla a vesmíru je zpřítomněno v minimalistickém textu Ráj … / Na sítnici / Pod chodidly (s. 15).
Nejen motivem, ale jednou ze základních vrstev Ciglerových textů je pojmenování – jméno (mohli bychom uvažovat o tom, jaký význam má „jméno“ v moderní lingvistice, resp. v sémiotice, ale i ve starých kulturách, také s významem magického uchopení reality), zde se „jméno“ objevuje jako znak „ráje“ (s. 16), následují úvahy o existenci, „skutečnosti“ základních substancí (svět, člověk, vědomí, poezie, čas), zablesknou se slova mýtů o vodě a ohni, opět v opozicích „druhého“ nebo „nicu“ (jazykově zajímavé: jmenná flexe takovýchto slov jakožto ještě jiné vyjádření uvozovek, stejně jako záporné výrazy, neologismy nekeř či neskála), tedy neustálé hledání „jiného“ uchopení motivů a jejich vztahu k celku.
Mezi řadou dalších parafrází a návratů k opakovaným proměnám formulací či jazykových konstrukcí usilujících o uchopení oněch základů bytí nalezneme poněkud jiný způsob překvapivých vyjádření, jako je
Zítra je dnes
Prolidské …
Nadčasové dnes
(s. 18, celý text)
nebo
Nahota rození
Odklízím lízátka
Jedno jméno nedokážu vyslovit
Je temné … útočné
Stále se připomíná
(s. 22)
v němž se zachvívá cosi úzkostně osobního, expresívního, spojeného zároveň s něčím velmi prostým, protikladným oněm výrazům „vysoké“ vrstvy jazyka, zde „lízátka“, čímž text dosahuje naléhavosti a zároveň zvláštního tajemství. Naléhavé je pak znovu se vynořující vědomí konečnosti, i v těchto formulacích autor užívá jakéhosi ohmatávání slov v jejich proměnách, variacích či hře, jako například zde:
Nemyslel jsem že konec
Může vypadat tak zrůdně … tak zrádně …
Jak však jinak?
Konec je vždy zrada…
Zrada na vědomí … na cítění … na toužení
Zrada na snění osmyslnit svět
A obnažit jeho svatá tajemství
(s. 33)
K tematizaci slova se autor vrací, když otevírá jeden z dalších textů řadou Slova … pojmy … znaky … kódy (s. 36) a rozvíjí tuto hlavu tématu (abych použil termín z muzikologie, který se mně zde zdá případný) v kontextech, s nimiž jsme se setkali v některých v předchozím komentáři zmiňovaných textech (vajíčko či zárodek, strom, hvězda, motýl, procesování, souvztažnost, obal a jádro, schémata a vzorce, šifra aj.). Dvojení se v jednom z těchto textů stává prostředkem geneze zaumného jazyka, který se rodí z tvoření:
Slova
Dvoj-slova:
Lá-slast
Lásky slast …
Drážděné přijď
Blažené jdu …
(s. 39, úvodní část textu)
A celá kniha končí, dá se to tak říci, apoteózou života a lásky.
Slova
Dvoj-slova:
Lá-slast
Lásky slast …
(s. 39)
Radostí skákat … křičet
Že jsem stvořen z lásky a pro lásku
Svědeckou lásku …
Vyznávám Boha
Který se promítl do člověka
Je mým vědomím i svědomím
(s. 42)
Klíčové pojmy „slovo“ – „láska“ – „Bůh“ se propojují (předchozí citace jsou poslední verše celé knihy) a čtenář by mohl získat dojem, že prostor mezi oběma citovanými úseky (s. 39 – 42) by bylo možné spojit do jednoho spojitého textu – samozřejmě to je jen otevřená úvaha, odkrývající jeden vnitřní moment Ciglerova textu jako toku zároveň fragmentů a zároveň ohraničených celků.
VI
Dvě svislé linie uvádějí, jak Jana Šindelová uvádí, sedmý svazek s názvem JSME?, tedy v této sérii Ciglerových textů poslední knihu. Snad výrazněji než v jiných svazcích (i když i v nich je neustále přítomný) autor otevírá dialog s Bohem, v prvním textu jako paralelu „sebe“ a „Boha“ v tvoření, které je u člověka „hledáním a nalézáním“, text opět užívá celé řady dvojení v paralelách nejen člověka a Boha (neměl bych psát slovo „člověk“ s velkým prvním písmenem?), ale i zmíněným „hledáním a nalézáním“ na konci textu, ve druhém verše pak „země?“ či „nebe?“ jako otázku zdroje/výronu stvoření, ale stejně tak u obou osob, kdy se básnický subjekt ptá „Boha na Boha“ a „sebe na sebe“. U země a nebe si kladu otázku, co je pro básníka/filozofa/esejistu silnější případný zdroj, zda barokní kultura či Martin Heidegger, jenž svět interpretuje jako horizontální linii času (zrození a smrt) či linii vertikální (země a nebe), v každém případě mi Ciglerovy text s obojím rezonují.
Poetické užití anafor a aliterací v následujících textech otevírá prostor pro pojmenování provázanosti základních substancí bytí s motivy, v tomto komentáři zmíněnými u předchozích pojednávaných Ciglerových knih – Procesy sluncí / Procesy hvězd … / Půvaby květů / Osudy cest … / A člověk (s. 6, první část textů; myslím na Bedřicha Bridela 8) či navazující Jsme / Jdeme … / Kolik jmen má cesta? / Kolik podob naděje? / Ejhle … Slunce! / Celý světlem obnažený svět … / Celý světlem osmyslněný člověk (s. 7, celý text 9). Na následujících dvou stranách (s. 8 a 9) jsou proti sobě texty, kde se v prvním ve dvou vazbách, horizontálním zavinutí k sobě a vertikální paralele tematizuje bytí, v druhém kloubí světlo/vidění se sebereflexí s motivem pochybností v první části a motivem stínu ve druhé. Po názornost ocituji oba texty, jak jdou za sebou.
Předpokládám že jsem abych byl
Předpokládám že mě Bůh předpokládá
Civím do obzoru abych si vydíval světlo
A rozpustil v něm svá svévolná „kdyby“
A proradná „proč“
Pozoruji svůj stín
A ptám se čím je on ze mne a čím já v něm
V následujícím textu pak autor spatřuje v prožitku světla „konečného počátku“ „na všem … ve všem“ (s. 10). K citovanému textu Předpokládám … nacházím formální i významovou paralelu v dvojverší s takřka identickými, přesto významově „obrácenými“ formulacemi:
Píšu … abych si přiblížil Boha
Píšu … abych se přiblížil k Bohu
(s. 14)
A onen typ formálních konstrukcí, které vyjevují souvislosti lze spatřit i v komentáři, kde Václav Cigler říká
Prostor pro mě znamená jít
Pohybovat se po osách
Být v jejich průsečících
(s. 17, celý text)
Textové podoby sbírky se nicméně neomezují na řečené užití zmíněných stylistických/básnických prostředků, nelze je vtěsnat do jedné „škatulky“, naopak. Text na straně 16, tedy ve zhruba polovině nejspíš nejútlejší knihy (je jednou z oněch os či průsečíků prostoru knihy?), zabírá velkou část celé strany a otevírá se v poloze, kterou vnímám jako vydání se v upřímnosti, akcentované v závěru: Zde mé srdce / Tady mé tápání. Poté se Cigler vrací ke kratším textům, někdy až jen několikaslovných, například Jsem … abych se stal / A dozrozoval (s. 28) či Čas lunní … Čas hvězdný / A hlas muezzina zpřítomňující Boha (s. 32). A po opakování některých pochyb a otázek se v závěru svazku Václav Cigler vrací k „ráji“.
VII
Z hlediska grafického uspořádání obálek Ciglerovy série autorských textů zbývají dva, jeden s protilehlými „téčky“ (JÁ–TY) a přerušeným kruhem (neuzavřeným, sestávajícím z dvou rovněž protilehlých segmentů, které můžeme vnímat i jako transformaci dvou rovných linií, O SVĚTLE). První titul je vlastně transformací paradigmatu „já o já“ či „jsem?“, přičemž do „ty“ by mohlo být zahrnuto „vědomí“, tedy sebereflexe, druhá osoba (člověk), ale také Bůh. V kultuře orientovanějšímu čtenáři nemůže nepřijít na mysl slavná kniha Martina Bubera Já a Ty (1923, letos to je sto let od jejího vydání, ostatně Jana Šindelová na Buberovu filozofii dialogu upozorňuje hned na začátku Ediční poznámky), kde nacházíme řadu paralel s texty Ciglerovými, především aspekt dialogičnosti, moment dvojení 10 , s nímž pracuje v souvislosti s horizontální, mezilidskou rovinou a rovinou vertikální, směrem k Bohu, tedy jakožto osobní zkušenost, záležitost sebeuvědomění, vztahu „Slova“ a jazyka etc.
Slovy o „podvojném životě“ začíná také hned první text tohoto Ciglerova souboru textů, s významovými úpony „lásky“ a „vědomí“, a také časem („dnes“ – „zítra“). Láska je tu potenciálně přítomná „od počátku“ v osobní rovině a rovině tělesné, když Václav Cigler píše o citech (také „smutku“) a jednotlivých částech (ženského) těla, boltcích, obličeje, jazyka etc., které jsou nicméně obrazy „duše“, jíž se přitom subjekt (také ve své fantazii, zavřených očích, snu) „dotýká“ („paměť je doteková“, s. 9). Sérii exklamací s první z nich „Ejhle růže“ (s. 10) můžeme vnímat také jako aluzi na křesťanské „Ecce homo!“, nicméně význam se spíše stáčí k identitě vzájemnosti já a ty ve významu ztotožnění lidského vědomí s univerzem (v řadě pak následuje „vážka“ a „večernice“).
V Ciglerových textech se nachází určitá vrstva významů, která je aktualizovaná v současném výtvarném umění, například „stopa“ (zanechaná jakožto otisk či dotek, výrazný motiv i v českém umění od 70. či 80. let min. století), stejně tak jako motiv „záznamu“, zde spojeného (vedle „touhy“, eo ipso vzpomínkou) rovněž s časem (v textech na s. 12 a 13), podobně přináší úhel pohledu, který bychom mohli rozprostřít i na ostatní Ciglerovy texty v souboru, moment „doplňování prázdných míst“, upomínajících na některé podoby experimentální poezie či (nechávám ve formulaci širokou volnost pro různé možné představy) určitých vzorců vnímání reality, v nichž si určité momenty dosazujeme. Přitom je nejen jako vnitřní proud zvláště v této části sbírky zvýrazňována „láska“, „touha“ či „naděje“. Možná, že jsem v dosavadním komentáři dostatečně nezdůraznil přítomnost neologismů, jeden takový pěkný, vytvořený jako paralela s běžnému slovu, je v následujícím textu:
Kolik bezesných nocí …
Kolik bezetvých dní …
Ach lásko … tak zoufale bezetvých
(s. 15, celý text)
Chvění, které cítím v řadě okamžiků (někde je vyjádřeno explicitně), mně připadá mimořádně oslovující, obsahuje tento text:
Celé měsíce napodobuji kmitání jepice
Pobíhám s oblaky
Obcházím jasánky
Chvěju a zmítám se neklidem bojínku
(s. 17)
Instrumentál v posledním verši je dalším stylistickým prostředkem ztotožnění básnického subjektu s univerzem, právě ztotožněním s jinou bytostí (tentokrát „bojínku“), přičemž v této transfiguraci přenáší svou bytost (tělo) do „těla“ této trávy, jejíž citlivost můžeme vnímat již při menších poryvech větru. Poezii spojuje Václav Cigler s „otisky“ i v dalších textech (např. s. 18), radikální manipulaci s jazykem, jakou známe v některých projevech světové poezie minulého století (např. zaumný jazyk etc.), nalezneme v první části textu (uvádím i druhou, kde autor pracuje s opozicí):
Oči její
Měsíc odjíněný …
Očjí
Ojí
Rozjí …
Hledám lásku
Přemlouvám nelásku
Aby mě omilostnila
(s. 19)
Následuje řada textů (s. 20–23), které mají rysy přírodní poezie – ve smyslu uplatnění tradičních motivů, spojené ovšem s okamžitými pocity, kdy „mrholivý den“ je provázán s částmi/aspekty těla a duše, „vážka nad zrcadlem vody“ s aktuálním pocitem stesku a touhy, podobně „slavíček mých nocí“ či „divoké husy“ jsou umístěny do krajiny, v níž (s níž) se básnický subjekt identifikuje. Na následujících stránkách se vrací do expresívnějších poloh, spojených s podobami bytí – „smíchem“, „křikem“, „vnímáním“ etc. až k jeho radikální minimalizaci ve slovech „jsem … / opojně jsem“. Další řadou je série, věnovaná „poezii“ (s. 29–32), v níž je jeden z úběžníků Ciglerova světa opět formulován způsoby podobnými těm, jaké jsme již popsali, poté se autor vrací ke krajině, zde nacházím text, v němž se prolínají osobní pocity s okamžiky v přírodě, líbí se mi a ocituju jej celý.
Zbývá jen …
Zbývá poledne pod sluncem
Obloha bílá … mdlá … sivá
Srpek a ovál měsíce
Chvějivý obrys omželé tesknice
Která balancuje … slítá …
Není to jepice
I když právě tak průsvitná a hebká …Je to poedenová zdenice
Která je svítání … den a nic
Malátné … sladké … všude přítomné nic
Jako je vzduch nic
Světlo nic
Prozpěvování
a touha v dlaních
(s. 33)
Nemohu přehlédnout dva protilehlé texty, otevřené verši Dvojjediné já a Dvojhlavé já (s. 34, 35), celý svazek pak končí takřka celostránkovým textem s překvapivě naturalistickým/ekologickým začátkem a závěrem se slovy „naděje návratu do ráje“ z temnoty a pravděpodobným pohledem nahoru, neboť čtenář s autorem může vnímat „mlčící anděle“ na chvějící se obloze.
A „světlem“ navazuje poslední kniha v pořadí, v jakém soubor Ciglerových textů pojednávám (není ovšem poslední podle Ediční poznámky Jany Šindelové). Jsou v ní přítomny všechny motivy, přítomné v předchozích pojednávaných svazcích, „světlo“, „jsme?“, „slova“, „pravda“, „poznání“, „Bůh“, „ráj“ atd., samotná knížka se přitom neodlišuje nijak výrazněji ani formálně: Václav Cigler užívá všechny básnické prostředky, s nimiž jsme se už setkali v předchozích. Dá se tedy jinými slovy říci, že všech sedm svazků je tematicky provázáno určitou posedlostí (omlouvám se za to slovo, ale domnívám se, že to k tvůrcům podobným tomu Ciglerovu patří, ostatně na jednom místě se takto vyjádřila i Jana Šindelová) a tvoří jakýsi kompaktní celek, jak ostatně plyne i z mých předchozích poznámek. Můžeme tedy uzavřít jejich postupné čtení poukazem na některé konstrukce/konstelace, souběžnosti/sounáležitosti, průniky a uzavření, vyjádřené ve formulacích, které mě obzvláště zaujaly, inspirovaly či otevřely otázky, které si v souvislosti s nimi kladu.
Tak hned ta první, jak rozumět prvnímu verši v knize – Čas má mnoho časů … s následujícím Prostor … kolik labyrintů?, můžeme si představit kontrast kalendářního času (v síti naší „objektivní“ časové konstrukce) a subjektivního, prožívaného času, který je „mnohý“ v okamžiku, kdy jej spojíme s konkrétními událostmi ve vzpomínkách, aktuálním dění či očekávání/naděje v budoucnosti, času zdejšího a věčného, času konečného a nekonečného (jak by se nabízelo dle pokračování textu, v němž se, v první sloce hovoří o pravděpodobnosti, konečnosti a jistotách, v druhé pak kombinaci matematických vzorců a citových/pocitových poloh, reality a její laboratorní či technické podoby či konstruktu (např. verše Jen ixtou mocninou … odmocninou / zoufalého doufání, výrazy „operativní“ či „pitvaného“), o „procesu proměny“, „dávkování“ a „rozpadání“ prostoru a času či světa navazuje další text a další opakuje slova „strach“ a „zbabělé“, poukazuje na významovou souvislost ve figuře „ustrašené vědomí“ a „strašné slovo“ (s. 7).
Proti sobě, ale zároveň jaksi k sobě se vztahuje aktivita, „záměry“, „vůle“ člověka s jeho stvořením a stvořitelem/Stvořitelem, podléhající „zákonům bytí“, přičemž i (umělecká) tvorba vychází z těchto zákonů (s. 9), podobně jako bytí vnímá Václav Cigler jako proces, tak je jím i tvorba – „tvoření“, „přetváření“, „dotváření“ (s. 8), jinými slovy Jsme … abychom se zpřítomnili … / Vlastně ne sebe / Ale to čím jsme „navíc“ (s. 11, celý text), jinde Člověk je bytostí přesahu (s. 12). Prostor, ale i naše konání je zároveň „bludištěm“ či „labyrintem“, tedy něčím, co v sobě má aspekt konečnosti i nekonečnosti, případně (pokud vnímáme labyrint určitým způsobem) možností a především také hranic, jimiž je vymezeno naše poznání, cítění, vnímání a „sebepoznání“, které je „místem člověka“ (s. 13), zároveň osvětlované a zároveň tajemné (Jsme z látky tajemství / Z látky podnětů / Z látky tvoření / Z proměnné látky k proměňování, s. 15, celý text). Toto tajemství přesahuje „racionalitu“, upíná se k celistvosti bytí (s. 16).
Poetický je následující text (s. 18), plný metafor, anafor a dalších básnických prostředků:
Všechno … co je člověk
Je také hvězda … také květ
Tajemství hvězdy … zázrak květu
Pestíku květu
Pestíku jazyka
Blizny … blizen
Blížení a splývání
K ústřednímu tématu textového souboru se vážou texty, v nichž je identifikováno bytí jako zrozené ze světla (s. 21, Jsme zrozeni ze světla k šíření světla, což je podobným vyjádřením jako v předchozím textu, kde je člověk oslovován jako „pralátka vesmíru“ a zároveň „vědomím jsoucna“, zároveň je jeho existence, podobně jako jinde, vztahována k Bohu, s. 19). Na dalších stránkách se rovněž opakuje tautologie „jména stvořitele“ jako „jména a podnětu bytí“ ve verbální vazbě „ono-on“, zahrnující „podnět i předpoklad“ či „látku i energii“ (s. 25, 24). S tvořením rezonuje i otázka hlasu, který hovoří o tom, že je „odevšad“ slyšet, že tento svět se „vyžil“ a že je třeba stvořit nový, třeba „počítačový“ (to je samozřejmě velice aktuální, opravdu odevšad slyšíme o umělé inteligenci, „digitálních dvojčatech“, tedy jakémsi druhém světě nad naším přirozeným), možná souvisejí i některé stylistické konstrukce, dvojice a negace v jazykovém a významovém plánu, zároveň nicméně Václav Cigler vyslovuje přání zachovat „alespoň několik čtverečných metrů toho původního“. S tímto pocitem rezonují texty jako ty na dvou protějších stranách:
Absurdní situace … čekání
Na co?
Na koho?
Na Boha?
Na sebe?
Jako kdybychom nebyli …
Jako kdyby nebyl
Chci věřit že smím
Chci věřit že chceš …
Proč bych jinak byl?
Chci muset
Z tvé-své vůle muset
(s. 28, 29, celé texty)
A po řadě dalších textů v podobném duchu opět jeden „matematický“ či „vědecký“ (v uvozovkách):
Oscilační pole oscilujících komponentů …
Číselné kódy matematických souvislostí …
Matematických?
I kdyby život nebyl důsledkem chaosu
A chaos nebyl … nebo byl jen opakem řádu
(etc., s. 37)
Samozřejmě je to spíše básnické pojmenování, úsilí o pochopení řádu bytí, a můžeme uvažovat (i když tento motiv vkládám zvnějšku, což bych vlastně neměl) o povaze čísel nejen v onom matematickém významu, nýbrž i symbolických významech (jako jsou např. v kabale), nicméně určitý prvek „meta-uvažování“, jaké je přítomno právě v některých kulturách opírajících se symboly, můžeme cítit i v Ciglerových textech, jako právě v tom následujícím, v němž pracuje s prvkem „za“ („Za jeveným a projeveným /„Za“ prožívaným a promýšleným / „Za skrytým a tajeným / Toto nepojmenovatelné „za“ je božího původu / [etc.], s. 38). A po několika úvahách rozvíjejících myšlenky o existenci, mezi nimiž čteme, že „východisko z pocitu marnosti života a neodbytnosti smrti“ je „poezie“, (s. 41), čteme opět jeden z krásných poetických textů:
Hmyz záhadou květům
Květy … vánkům
Voda … světlu
Světlo … vodě
Člověk … objekt i subjekt vesmíru
Záhadou sobě i vesmíru
Jinak skutečný v danosti tohoto prostoru a času
Jinak … jak? Skutečný
V podmíněnosti „jiného“ prostoru a času
Já netoužím po poznání tohoto ani onoho světa
Já toužím být v něm rozpuštěn
Jako bytost činorodá
(s. 45, celý text)
V řadě pasáží, jejichž hlavním motivem je „světlo“, nacházíme jednu, kde se opakuje již zmíněný motiv „ecce homo!“, zde explicitně v trojici Ejhle světlo! / Ejhle země! / Člověk! (s. 49) v okamžiku zrození v lásce a milosti a v dalších verších je vše propojeno s kosmem, pravdou a poezií v jejich vzájemnosti. Znovu je tematizováno „poznání“, ale svět a život konkretizován také v takových verších jako jsou následující:
Nedovedu si představit zemi bez oblohy
A „ráj“ bez včel a jabloní
(s. 56, celý text)
A k závěru knihy se znovu vracejí hrozby, pochybnosti, obava z vyprázdněnosti a ztráty hodnot a smyslu, cítím v tom nicméně nikoli nářek, ale takřka heroický postoj – otázka, zda je ten můj pocit odpovídající, nicméně úsilí, které z této Ciglerovy cesty vyzařuje, je nezpochybnitelné.
Tak jako je soubor textů O světle součástí „kruhu“ všech sedmi knih, je i závěrečný text variantou onoho prvního a uzavírá celou knihu do kruhu, vyznačeného na obálce, a jak říká v závěru Jana Šindelová, „tím jako by naznačuje opakování, zacyklenost, prolínání začátku a konce, opětovné tázání a repetitivní objevování“ a pokračuje charakteristickou Ciglerových textů, které lze charakterizovat jako snahu „vyjádřit slovy nevyslovitelné“, „dekódovat transparentní hru se slovy“, neboť „opakování patří k myšlení“, „rozvíjí přesné pozorování a umožňuje rozvíjet podnětná místa“ (s. 69–70).
Je vcelku přirozené, že textová tvorba je u výtvarných umělců považována obvykle za cosi doplňujícího, zdroj informací o životě a díle, dokument, jemuž je věnována pozornost v jiném úhlu než je tomu u těch tvůrců, kteří se profilují v první řadě jako básníci. Víme ale, že mnohdy nový pohled, často z časového odstupu, vyhodnocuje věci jinak. V případě Ciglerových textů vyvstává tato otázka tím spíše, že se jeho texty samy nedeklarují jako „poezie“, byť „poezie“ je v nich jednou z nejvyšších hodnot. Jestliže je přijmeme právě v oné neukotvenosti v běžných formátech (či v jejich křížení) a jako jejich mimořádnou hodnotu vezmeme jejich povahu sui generis, především však, když se začteme a naladíme na touž strunu rozechvění, tázání, umělecké a lidské pokory, zjistíme, že nemusíme vynášet žádné soudy či posudky a radovat se podobným způsobem jako on.
Poznámky
1 Knihy Václava Ciglera v Nakladatelství Kafka, 2020
https://www.kavkabook.cz/p/vaclav-cigler-jsem
https://www.kavkabook.cz/p/vaclav-cigler-jsme
https://www.kavkabook.cz/p/vaclav-cigler-ono-on
a další.
2 Václav Motyčka j. vydavatel a (spolu s Dušanem Wolfem, autorem sazby z písma Trixie a Sofia) grafická úprava; Jana Šindelová texty Edičních poznámek ke všem sedmi knihám.
3 Jejich spolupráce je, jak je zřejmé i v katalozích výstav Václava Ciglera či knih o něm přesahují běžný rámec spolupráce, podílejí se nejen na realizaci výstav jeho díla, ale i díla samotného. Ve výběru můžeme uvést např. publikaci J. Šindelové Václav Cigler / Michal Motyčka, soubor katalogů, který „dokumentuje výstavy Událost místa, Jsme 100 a Otevřený hrob konané v Galerii Miroslava Kubíka a výtvarné intervence ve veřejném prostoru města Litomyšle a v kryptě piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže konané v roce 2018“, Václav Cigler, Michal Motyčka: Tizian, 2022 (kat. k výstavám Světlem v Olomouci a Zvněšnění v Kroměříži, příkladná spolupráce je zřejmá z kat. Světelné pole, 2019.
4 V Ediční poznámce ke knize O POEZII I uvádí Jana Šindelová, že jde o psací stroj Olivetti Valentine z roku 1969 od návrhářů Ettora Sottsasse a Perryho Kinga (přenosný psací stroj).
5 Toto zmiňuji s vědomím mého vlastního vztahu k psacímu stroji, který pro mne neznamená pouhý záznamový a reprodukční fenomén, ale něco, co mě od dětství rovněž provázelo životem a jakožto předmět představoval nejen osobní účast na psaném, ale i nástroj mé někdejší experimentální tvorby (v 80. letech).
6 M. Merleau-Ponty, Fenomenologie vnímání, Oikoymenh, 2013
7 Tento moment, který ovlivnil také moje přemýšlení o lidské existenci, jsem z Merleau-Pontyho ocitoval v komentáři k dílu Miloše Šejna (k výstavě Skála, Galerie mladých Brno 1982), v knižním souboru Vymezení, Třináct textů k výstavám Miloše Šejna, 1982, dostupné na adrese https://jan-k-celis.webnode.cz/news/j-k-c-e-l-i-s-v-y-m-e-z-e-n-i/
8 B. Bridel, Co Bůh? Člověk?
Co bůh? / Člověk? / Kdokolivěk? / Co já? Co ty? / Bože svatý? (úvodní verše, viz https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/64/07/65/co_buh_clovek.pdf )
9 Zde je ještě pro mě zvláště zajímavá významová vazba vtělená i do etymologie dvojice „svět“ – „světlo“. Kdysi jsem se pokoušel na tuto souvislost poukázat v některých svých textech.
10 M. Buber: „Svět je pro člověka dvojí, neboť i jeho postoj je dvojí.
Postoj člověka je dvojí, neboť i základní slova, která může pronést, jsou dvě.
Základní slova nejsou jednotlivá slova, nýbrž slovní dvojice.
Jedním základním slovem je slovní dvojice Já-Ty.
Druhým základním slovem je slovní dvojice Já-Ono, přičemž místo Ono lze říci i On nebo Ona, aniž by se tím základní slovo měnilo.
A tak je i lidské já dvojí.
Neboť já základního slova Já-Ty je jiné než já základního slova Já-Ono.“ M. Buber, Já a Ty. Praha: Kalich, 2005, s. 37, in E. Janštová, Martin Buber a filosofie dialogu v díle „Já a Ty“, Teologická fakulta Jihočeské univerzity České Budějovice, viz https://theses.cz/id/49dx4z/Martin_Buber_a_filosofie_dialogu_v_J_a_Ty.pdf
Bylo by možné případně rozšířit úvahu ještě dále, jednak k Buberovu učiteli S. Kierkegaardovi, pro kterého je vztah Já – Ty vztahem k Bohu, či jeho žákovi, rovněž filozofovi F. Rosenzweigovi, u nějž lze najít podobné myšlenky jako u Václava Ciglera, především v momentu skrytosti a nerozpoznatelnosti Boha, světa i „Já“, které se uzavírají a odkrývají se jen „ve vztazích, jen ve stvoření, zjevení, vykoupení“ (F. Rosenzweig, Nové myšlení, česky Praha, Ježek, 1994, s. 10) V témže nakladatelství vyšla kniha J. Polákové Filosofie dialogu, 1995. Rosenzweig pak ve svém ústředním díle Hvězda vykoupení hovoří též o Božím jméně jako jeho podstatě a vztahu ke člověku a světu, více Jan Samohýl, Boží bytí jako nekonečné Ano, STUDIA THEOLOGICA 11, č. 2 [36], léto 2009, dostupné na adrese https://www.studiatheologica.eu/pdfs/sth/2009/02/03.pdf U Václava Ciglera pak vstupuje do hry ještě „tvorba“, která vytváří onen základní vztah a je vlastně tedy Božím jménem (dá-li se to tak říci).
———
Zpět