Václav Boštík

Také Václav Boštík, ačkoli jej ze své perspektivy v mysli mám za žijícího umělce, neboť byl jedním z těch, kteří utvářeli podobu moderního výtvarného umění celé poloviny dvacátého století, již není mezi námi. Pravda, dožil se, jak se říká, požehnaného věku – použil jsem to slovo vzhledem k tomu, že to byl člověk velice tichý, spiritualita vyzařovala nejen z jeho obrazů, ale i z jeho drobné postavy. A uvádím tento text takto také proto, že tento malíř byl jedním z těch umělců, s nímž jsem měl potěšení se setkat.
Václav Boštík se narodil v roce 1913, zemřel 2005. Pocházel z malé vesničky nedaleko Litomyšle, nicméně od dob studií na AVU u Willyho Nowaka žil a tvořil v Praze, kde byl už od roku 1940 členem Umělecké besedy. Velmi brzy dospěl k abstrakci, první realizace přitom nemá charakter volné tvorby, je jí Památník holocaustu, který vytvořili s Jiřím Johnem – napsali na zdi Pinkasovy synagogy v Praze 77 297 jmen nacistických obětí (na webových stránkách www.holocaust.cz  je popsán jeho vznik, kontext je pozoruhodný pro celé Boštíkovo dílo). V roce 1969 se stal jedním ze zakládajících členů výtvarné skupiny UB 12, která rozhodujícím způsobem ovlivnila umění druhé poloviny dvacátého století. Václav Boštík byl nejstarší z nich – pro porovnání Jiří John se narodil v roce 1923, Adriena Šimotová, jeho žena v roce 1926, Stanislav Kolíbal 1925, Zdeněk Sýkora, který nebyl členem skupiny, ale téže generace, v roce 1920 atd. V Boštíkově ateliéru se v roce 1953 konala výstava děl Johna, Šimotové, Kolíbala a Daisy Mrázkové, která byla prvním veřejným vystoupením skupiny, v té době ještě stále v rámci Umělecké besedy. Osamostatnila se až v roce 1961 a v roce 1962 se pak konala historicky první výstava už pod názvem UB 12 – podle počtu jejích členů. To už ji tvořili i další, kteří se postupně přidali, mimo jiné též i teoretik Jiří Šetlík.
Měl bych popsat, v čem spočívá řečená spiritualita Boštíkových obrazů. Pokud bych se měl o to pokusit, použil bych slova elementarismus a dematerializace, i když je zřejmé, že z nich samotných se ještě nic nevysvětluje. Základní tvary, ať to jsou kruhové plochy či body uspořádané v jednoduchých geometrických obrazcích, nejčastěji čtvercích, jsou namalovány tak jemně, že máme pocit, jako by se vytrácely a naopak jako by zevnitř prozařovalo jakési světlo. Je to způsobeno tím, že okraje kruhů nejsou ostré, rozdíly mezi základní plochou a plochou kruhu jsou nepatrné barevné a světelné nuance a nic z obrazu přesto nepřestává zachovávat charakter tahů štětce, který zanechává takřka neviditelnou stopu. Řekl bych, že ve vědomí existence a přitom neviditelnosti stopy je ten zázrak. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, pak k jedné Ortenově básni, kde její autor zaklíná zimní krajinu, která je přítomná, přestože je skrytá pod sněhem.

Odkazy
https://artlist.cz/?id=1186
https://kultura.idnes.cz/show_aktual.aspx?r=show_aktual&c=A050509_202101_vytvarneum_gra

https://magazin.e15.cz/kultura/vesmirny-soliter-vaclav-bostik-brouzda-mestskou-knihovnou
https://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/2005/11/bostik