V manéži

28.09.2010 17:40

věnováno mé matce

K rytmu městského ročního života patřil neodmyslitelně, právě tak jednou za rok, příjezd a návštěva cirkusu. V Jičíně býval nejčastěji na novoměstském náměstí, tam je rozlehlé prostranství, mezi stromy byly řady klecí s tygry a ostatními zvířaty, maringotky tvořily hradbu a celému rozpoložení vévodil stan. Bylo to vlastně samostatné městečko, nemuselo ani být uzavírán oplocením, i když byl, nevím, zda kvůli bezpečnostním předpisům nebo kvůli tomu, aby kluci neproklouzli pod lavičkami v šapitó načerno a nešli pod girlandou žárovek hlavní branou. To, co vymezovalo cirkus od ostatního světa, byl nejen pach šelem a křiklavé nebo naopak omšelé oblečení těch, kdo se mezi kotvícími lany, klecemi a vozidly pohybovali, krmiči, livrejovaní uvaděči či cirkusoví umělci, ale především slavnostní atmosféra, atmosféra jiného druhu než bývá v divadlech a koncertních síních, nikoli vznešená a noblesní, ale atmosféra exotiky, trochu dryáčnická, a zvláštní pocit z lidí omlácených tvrdým osudem kočovníků, která byla patrná ve vráskách jejich obličejů a hloubce jejich pohledu. Výkony krotitelů, těch, co bleskově postavili v druhé části vystoupení klec pro šelmy, akrobatů těsně pod stropem cirkusového stanu, dívky prohánějících se těsně kolem hrazení na lipicánech, to vše budilo respekt. Clowni, opičky a psíci vozíčcích zase rozesmáli publikum. Střídání emocí bylo vždy doprovázeno potleskem.

Nepamatuju si všechny ty jednotlivé cirkusy, nejspíš ani názvy, snad Evropa (?), některé byly velkolepé, několikrát dokonce se slony, jiné měly úžasnou koní, vzpomínám si, že uměli počítat, když jim clown ukazoval, hrabali kopytem. Vím, že jsem byl jednou také na ruském cirkusu, ostatně ten jsme znali všichni také z filmů, protože v Moskvě byly cirkusové školy a cirkus byl považován za vysoké umění. Mně byla pochopitelně bližší naše tradice, věděl jsem nejspíš od dětství o knize Eduarda Basse Cirkus Humberto, už podle toho, že jsem si vždycky říkal, že k nám přijížděly cirkusy s jiným jménem. Proslulý televizní seriál s Martinem Růžkem, který snil o lipicánech, byl ovšem pozdějšího data. Jako student jsem se svým literárním zájmem o meziválečnou literární a uměleckou avantgardu tématu lidové zábavy úzce dotýkal, Nezvalův Akrobat, Teigeho teorie umění, Tichého obrazy jsou jen letmým příkladem toho.

A pak jsem měl k cirkusu ještě vztah zcela osobní. Moje matka milovala cirkus. Když žila v Praze, chodila se svým strýčkem, noblesním světákem do cirkusu, ale byla do něj blázen už od dětství. Když totiž přišli v Děčíně domů z cirkusového představení, zkoušela napodobovat to, co viděla v manéži. Matka, která se později věnovala baletu a stepování (kdo by to byl řekl, když ji v posledních letech viděl shrbenou jezdit „s kočárkem“ s kytkami na trh), měla fyzické dispozice, které jí umožňovaly dělat takové akrobatické kousky, jako například šplhat po zárubni dveří vzepřená rukama na jedné straně a nohama na druhé. Později se ale gymnastice už nijak nevěnovala a udělala kariéru jinde, v pražské firmě Waldes (proslulá Koh-i-Noorka).

Já jsem řečené dispozice po matce žel nepodědil. Cirkusem jsem nicméně byl rovněž nadšen, coby student nevím už jestli ještě střední či vysoké školy jsem se jednou vydal navečer na výzvědy na Lidické náměstí a zapředl tam rozhovor s jedním z muzikantů, trumpeťákem. Seděli jsme na schůdcích maringotky a povídali si snad několik hodin, o všem možném. O životě, který oni vedou, jaké to je zaměstnání, kde všude byli a já nevím, co ještě. Že taky muzicíruju. Řekl jsem mu, že se druhý den ještě stavím – tak to muselo být na střední škole – a přinesl máslové hrušky z naší zahrady.

V posledních dvaceti letech jsem žel v cirkuse nebyl. Naposledy s matkou v Drážďanech, tenkrát tam přijel zrovna, když byla matka u mě na návštěvě, cirkus na plochu u Velké zahrady, to je barokní park u křižovatky, přes kterou jsem jezdil autem do služebního bytu, který jsem měl nedaleko, u nábřeží v Johannstadtu, místo, kde jezdil – tenkrát ještě – „pionýrský vláček“ s dětskými výpravčími a měl tuším jméno našeho Julia Fučíka, jehož pomník byl naproti přes ulici. Cirkus byl zážitkem, na který matka pak ještě léta vzpomínala.

Myslím si, že i když dnes „žijeme jinde“, je cirkus pořád tou záležitostí, kterou stojí za to se nějak zabývat. V posledních Lidovkách byl cirkus sobotním tématem. Na Wikipedii, jak české, tak německé, je mu věnována značná pozornost.

Odkazy

Manažeři z maringotek, LN
https://www.lidovky.cz/manazeri-z-maringotek-0u6-/ln_noviny.asp?c=A100925_000055_ln_noviny_sko&klic=239076&mes=100925_0

Lidový park Velká zahrada, Drážďany
https://maps.google.cz/maps?client=firefox-a&rls=org.mozilla:cs:official&channel=s&hl=cs&q=dresden+grosser+garten&lr=&um=1&ie=UTF-8&hq=&hnear=Gro%C3%9Fer+Garten,+Dresden,+Germany&gl=cz&ei=dLyhTMaxLsTCswaHgaWKBQ&sa=X&oi=geocode_result&ct=title&resnum=1&ved=0CB0Q8gEwAA

E. Bass / Cirkus Humberto
text knihy
https://www.docstoc.com/docs/1480259/EDUARD-BASS---Cirkus-Humberto
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Bass
seriál TV
https://cs.wikipedia.org/wiki/Cirkus_Humberto
https://www.televize.cz/scripts/detail.php?id=23862
Cirkus Humberto
https://cs.wikipedia.org/wiki/Cirkus_Humberto_%28cirkus%29
Cirkus Humberto má jméno podle knihy E. Basse, nikoli naopak, kniha není historický román.

František Tichý
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD_%28mal%C3%AD%C5%99%29
https://www.vaclavchochola.cz/Osobnosti/Tichy/Tichy.htm
https://www.galerieart.cz/tichy_zivotopis.htm
https://www.artbohemia.cz/Tichy-frantisek

Cirkus
https://cs.wikipedia.org/wiki/Cirkus
https://de.wikipedia.org/wiki/Zirkus