Úvodník o knize

Úvodník o knize
(Daniel Málek, Týden)

Dlouho jsem nepřepisoval nějaký text. Bývalo. V osmdesátých letech to byly stovky stran. Předevčírem jsem uklízel starší čísla časopisů, která jsem nestihl alespoň pořádně prolistovat. V časopise Týden jsem narazil na úvodní článek „Vážení a milí čtenáři!“, kterým otevíral číslo šéfredaktor Daniel Málek. Uvědomil jsem si, že bych ten text mohl snad do písmene podepsat. Kdysi jsem podobnému tématu věnoval povícero úvah – s velmi podobným výsledkem. A tak, ačkoli jsem již dlouho nic nepřepisoval (ostatně máme celou řadu způsobů, jak získat „kopii“ původního textu), užiju si to a pustím se do psaní:

Úvodem tohoto úvodníku bych vás chtěl ujistit, že nemám nic proti internetu. Je to fascinující prostor, nekonečný vesmír, přesahující hranice nekonečného vesmíru. Pokrok, který člověk člověku tímto vynálezem přinesl, je hmatatelný a nezpochybnitelný.
S internetem je to ale jako s ohněm – a teď použiji příměr značně omletý: je to dobrý sluha ale špatný pán. Když potřebuji zjistit, kdy jede vlak z Prahy do Otrokovic, nebo nutně potřebuji recept na rebarborový koláč s drobenkou, internet mi to řekne hned. Ušetřím spoustu času, který bych jinak ztratil pátráním v tištěných jízdních řádech a kuchařkách: knihách, jež bych si navíc musel nejdříve nějak opatřit.
Internet mi však kromě toho, co zrovna potřebuji, vnucuje nepřeberné množství zcela zbytečných informací, které si tím, že tam jsou, uzurpují dostatečnou dávku důležitosti k tomu, aby mě zaujaly, aby mě opanovaly. A připraví mě o moře času, než rozklíčuji, že jsou zbytečné.
Minulý týden si čeští nakladatelé postěžovali, že globální jednička mezi webovými vyhledávači ohrožuje jejich podnikání, protože se chystá spustit internetovou knihovnu plnou naskenovaných textů. Odpůrci tohoto projektu mluví o pirátství, jeho zastánci oponují, že je přece skvělé, když budou miliony knih přístupné na internetu.
Zdánlivě nekonečný vesmír informační sítě má ovšem své limity. Minulou středu například internetové připojení prohrálo souboj s ptákem. Jedna jihoafrická IT firma chtěla upozornit na značnou pomalost přenosu informací. Soubor dat o velikosti čtyř gigabytů vyslala z města Pietermaritzburg do 80 kilometrů vzdáleného přístavu Durban zároveň po internetu a na nosiči připevněném na nožce poštovního holuba jménem Winston. Zatímco opeřenec doručil zásilku za jedno hodinu a osm minut, po webu putovala data k příjemci téměř o hodinu déle – dvě hodiny, šest minut a 57 sekund.
 Z Winstonova úspěchu nevyplývá, že budoucnost tištěné knihy je zachráněna. Nicméně – než komunikovat s jinými lidmi přes všelijaké poloanonymní komunitní sítě, to je mnohdy lepší vyjádřit se slovem, gestem, úsměvem, pohlazením, objetím… Stejně tak se, věřím vždy najdou zástupy těch, kteří (jako když malý princ hodlal využít 53 minut ušetřených užíváním pilulek proti žízni k pomaloučké chůzi ke studánce…) otevřou knihu vonící novotou a tiskařskou černí nebo krásně ohmatanou a opřeni o kmen v chladivém stínu olistěné koruny spočinou zrakem na řádcích, které jim dají vědění.
Hezký týden.