Ukradené nebe

Ukradené nebe
inspirováno tiskem

Slovo „ukrást“ můžeme spojit s nějakým předmětem („odcizit“), ale (kromě onoho hovorového výrazu „to mi může být ukradený“, vyjadřujícího lhostejnost) také třeba ve výraze „ukrást dětství“, tedy něco nemateriálního („připravit o něco“). Ukradené nebe bude tak trochu něco mezi obojím, nebe je na jedné straně věc fyzicky existující, byť vzdálená, na druhé straně je kulturně spojená se světem duchovním, ať už tím myslíme onen význam užívaný přímo v křesťanské řeči (biblické stvoření, blaženost, totéž co Dantovo Il Paradiso) nebo významech spřízněných.

Když o těch věcech přemýšlím, vybavím si dvě intenzívní vzpomínky. Jedna je spojená s někdejší cestou z tehdy ještě Západního Německa zpátky domů, vraceli jsme se z hudebního festivalu tenkrát přes ještě obtížně prostupné hranice s „jiným“ světem, a po osvětlených nočních bavorských vesničkách a záři nad Wallhallou, „památníkem německého génia“ na kopci mezi lesy, jsme vjeli do jakéhosi temného tunelu v Čechách, kde před námi byly mezi stromy podél silnice pouze kužely světel z reflektorů, jinak tma. Druhá je obrazem noční oblohy nad Zebínem, spolu s jakýmsi kosmickým vanem intenzívním pocitem hlubin ve tmě zářícího vesmíru, hvězdných konstelací v prostoru, odstíněných mlhovinami, něčeho zároveň statického, naléhavě existujícího, a zároveň se v čase, jak tom krátkém nočním intervalu, tak ve „věčnosti“ pohybujícího.

Obojí už dnes neexistuje. Je takřka paradox, že ona noční obloha za jinak (zdánlivě, samozřejmě Jičín, když člověk vystoupil na vrchol kopce, dole rovněž svítil) úplné tmy zářila, zatímco onen pozemní svět při tehdejším návratu z „kapitalistického“ Německa zhasl. U nás tedy máme také „kapitalismus“, kromě toho čas o několik desetiletí pokročil, a když se podívám nahoru na oblohu, zjišťuji, že na jedné straně potemněla, totiž zcela ztratila onu hloubku (pokud se na ni dívám třeba z nějaké silnice mezi vesnicemi u Jičína, kdybych se díval z Obřího dolu v Krkonoších, bylo by to asi jiné) a kromě toho se na ní neustále pohybuje několik blikajících světelných bodů, totiž letadel, narušující onu někdejší velebnou strnulost. Obloha paradoxně potemněla. A záře a tma jakoby si vyměnily místo.

V souvislosti s podzimním zaměřením na ekologii (Greta Thunbergová, dvě velké konference, přičemž na té druhé se, žel, znovu nic nedohodlo) se znovu v časopisech objevilo téma rozsvícené (přesvícené) planety, fotky noční mapy světa, a všech možných dalších souvislostí. Třeba v magazínu Víkend dnes, 30. listopadu – 1. prosince 2019, č. 46, kde na titulní straně je obraz rozzářených mrakodrapů a výzva „Zhasněte!“ a článkem, jehož název jsem použil i pro titul tohoto příspěvku. A probírá se termín světelný smog, postupnost osvětlování všeho s metaforou „vařené žáby“, „mučení světlem“, špatné světlo LED zdrojů, biologické souvislosti, tj. „barva světla před usnutím“ a vylučování melatoninu (vzpomínám si na pěknou přednášku Heleny Illnerové na loňské Šrámkově Sobotce), povaze osvětlení v ulicích, vlivu světla na ptáky a hmyz či dezorientaci zvěře a konečně i to, o čem jsem před chvílí psal, zde měřeno na tzv. Bortleově stupnici, podle níž se skutečně tmavá obloha (první stupeň) dnes v Česku už nikde nevyskytuje, zatímco většina míst patří do pátého stupně zvaného příměstská obloha (pátý stupeň).

Z Wikipedie doplňuju: „devítibodová stupnice, která popisuje míru světelného znečištění“ (termín světelné znečištění má rovněž svůj samostatný článek). Americký astronom John Bortle ji zavedl v roce 2001. Stupnice upřesňuje i v článku uvedený termín, totiž první stupeň správně zní „vynikající, skutečně tmavá obloha“, zatímco „skutečně tmavá obloha“ je až druhým stupněm (nic to nemění na tom, že ji u nás nenajdeme, pouze „výjimečně za dobrých podmínek v nejodlehlejších částech Šumavy a MOTO“, tj. Manětínská oblast tmavé oblohy), následují stupně „venkovská obloha“ (modrá barva), „venkovská/příměstská obloha“ („přechod“, viz něm. Wikipedie, zelená, žlutá), „příměstská obloha“ (oranžová),  „světlá příměstská obloha“ (červená), „příměstská/městská obloha“ (rovněž červená) a konečně „městská obloha“ a „obloha uvnitř velkoměsta“ (obojí bílé, třeba v centru Prahy). Tak samozřejmě, to je pouze technická pomůcka měřitelnosti. Podstata je v článku zmíněné „hvězdné nebe nade mnou“ německého filosova Immanuela Kanta. Pro to jsme se narodili „příliš pozdě“, uzavírá Ivan Březina svůj příspěvek.