Úhrady za léky

V tisku se objevily komentáře k diskusi, která se rozhořela kolem úhrad za léky. Dříve určoval cenu léků v lékové vyhlášce ministr zdravotnictví, v současnosti to dělá Státní ústav pro kontrolu léčiv. Celou záležitost řeší Ústavní soud. Ceny léků se určují prý neprůhledně a v rozporu s ústavou. V článku v LN z 24. září 2010 se padl také návrh, aby se k cenám léků vyjadřovali pacienti.

Připadá mi, že celá diskuse je tak trochu mimo. Že se zakrývá podstata věci, důvod, proč se o tom vlastně hovoří. Mimochodem - jestliže by se měli k lékům vyjadřovat pacienti, tedy ti, kterým jsou léky coby zboží určeny, bylo by stejné, jen na opačné straně zájmu, který by stejně tak mohli uplatňovat pojišťovny, ne-li samotní výrobci, tzn. pacienti by chtěli léky co možná nejlevnější a výrobci naopak realizovat co největší zisk. To nejdůležitější je ovšem ještě jinde: A hledá se, jako všude jinde, hospodárnější způsob, jak ty peníze ušetřit. Jenže jedna věc je hospodárnost a jiná věc je jednoduché škrtání v rozpočtech.

Celou věc vystihl Martin Zvěřina v sloupku „Kam se hrabou zbraně na léky“.
Tento ryze teoreticky vypadající spor má ekonomický rozměr zvíci zhruba čtyřiceti miliard korun ročně, což je cena, kterou vyplatí zdravotní pojišťovny výrobcům či distributorům za léky. ^{(Při minulém ani při současném způsobu plateb)} Nikdo nemůže vědět, jaký podíl mají zákulisní dohody a jak situaci deformují silní hráči. Na úplatky raději ani nemyslet. Správní soud chce větší transparentnost.
Například o zbrojních zakázkách se vášnivě diskutuje, vládne veliké obecné rozhořčení nad plýtváním a netransparentností, přitom jsou to vlastně ojedinělé "velké rány". Zdravotnictvím zatím tiše protékají řádově větší sumy – ke spokojenosti zainteresovaných.

Ano, právě zde je zakopán pes. Loni se v České republice prodaly léky celkem za 80 miliard korun. Zhruba 40 miliard zaplatily zdravotní pojišťovny, druhých 40 miliard pacienti. Průměrně každý občan naší země spotřeboval asi třicet balení za 7600 korun. Což znamená, že jedno balení léků stojí v průměru přes dvě stovky.

Už jsem na těchto stránkách tuším psal, že si kladu dlouho jednu otázku, totiž jak podnikání na jedné straně přispívá k pokroku a na druhé je pouhým sprostým obohacováním několika jedinců. Měl jsem na začátku devadesátých let takovou veselou ekonomickou teorii, podle níž si zvláště ti, kteří tenkrát chodili ve vínových sakách a s kufříkem na jištěný zámek, vyložili nově u nás zaváděnou tpřidanou hodnotu tak, že přidávali k cenám zboží prostě nuly. (Mohlo to fungovat především díky polštáři, který tenkrát Václav Klaus přidal, když se vytvářel devizový trh, k poměru mezi českou měnou a světem.) Na ty „nuly“ jsem měl skutečné doklady/příklady realizace. V jednom nejmenovaném městě, vlastně mohu říci, že to byl Hradec Králové, stál v obchodě s hudebními nástroji fagot. Na cedulce s cenou byla částka Kčs 2700,- (počítač mě opravuje na Kč – nikoliv, je to správně, tenkrát ještě Kčs, korun československých). Po převedení ceny v tržním hospodářství jsem se při příští návštěvě dočetl 27 000,- Kč. Pan podnikatel se přitom ani neobtěžoval vyměnit cedulku, doslovně tam tu nulu připsal. Tento příběh byl pak impulsem pro onu „teorii“, která nicméně dokonale odpovídala praxi (aniž byla vyčtená z knížek, jako u jednoho nejmenovaného reformátora, vlastně mohl ho jmenovat, i když - to vlastně každý ví). U běžného zboží se prostě připsala nula, pokud to nebylo pivo, to by pak padla vláda, že? I když… U benzínu to myslím taky platí. U zboží, které nezbytně potřebujete a bez kterého byste zahynuli, se ale připisuje ne jedna, nýbrž dvě nuly. Můj příklad: roztok na kontaktní čočky stál čtyři koruny dvacet. Po „převedení“, možná ta lahvička byla trochu větší, ale věřte nevěřte, to bylo přes čtyři stovky. Pro jistotu jsem se teď podíval na příslušné stránky, může si to každý ověřit, že ta cena opravdu sedí. Nu a to takhle tři nuly? „000“? Ano, také to funguje. A v jakýchže oborech? No přece v drogách a dětské prostituci. Dříve prý „cikánky“ chodily za zmrzlinu, která stála nějakou korunu či dvě, tři (když jsem byl malý, v Bílém Potoce jsem dostal kopeček za sedmdesát haléřů, dva za korunu čtyřicet), v domech s červenými neony u hranic částky „vyšplhaly“ (to slovo se mi opravdu nelíbí, ať už u cen nebo ve zprávách o počasí) do tisíců. Samozřejmě, přepočty jsou správné, v Německu byly „ceny“ ještě v markách padesát za „handjob“, dvěstě za „komplett“, s Klausovým polštářem tedy tisíc, bzw. (beziehungsweise, popřípadě) čtyři tisíce.

Takže dost zlomyslností a k věci. Ty ceny kontaktních čoček, popřípadě jakéhokoli dalšího zboží v oblasti zdravotnictví mohly takto fungovat jen proto, že na jedné straně člověk ty peníze prostě raději dá, než by umřel, na druhé straně pak proto, že je nedá rovnou z vlastní kapsy, ale prostřednictvím pojišťovny. Jestliže tyto dva aspekty jsou evidentní a prokazatelné, nemůže se s léky zacházet podle týchž pravidel jako s ostatním zbožím, jednoduše proto, že to standardní zboží není. Výrobci léků prostě, „podle zákona“, budou samozřejmě usilovat o co nejvyšší zisk, jestliže by se měly prodávat prostě podle „nabídky a poptávky“, bude pacient prostě v nevýhodě.

A nejen to. Budou se vždycky snažit najít nejrůznější další cesty, jak by zisk maximalizovali. Co jiného jsou „reformní“ snahy Tomáše Julínka, podle nichž by se měly sdružit pojišťovny, nemocnice, lékárny a výrobci léků a pacient vmanévrován do hranic, které překročí-li, bude si vše hradit sám. Říká se tomu „řízená péče“ a má to být import, jak jinak – z Ameriky. A první vlci, které známe dobře už z devadesátých let a kteří mohou „podnikat v čemkoli“ (jak mi kdosi kdysi tvrdil, pravda trochu v podroušeném stavu), už si brousí zuby na tučné sousto. Prý je velká část nemocnic na severu Moravy už zprivatizovaná. Řeči o tom, že při tomto systému vše bude levnější, platí. Zaleží ovšem na tom, pro koho.

Na druhé straně bez této cesty bychom se nejspíš stěží dočkali všech těch vymožeností, které tady jsou. Jen za posledních čtrnáct dní jsem se seznámil s celou řadou věcí, o které jsem se dříve nemusel zajímat. Například s přístrojem, který vypadá jako mobilní telefon a změří vám„cukr“ tak, že se automaticky zapne vložením testačního proužku, na kterém je kapička krve, a chemickou reakci převede tak, že na displeji digitálně ukáže hodnotu glykémie. Stejně tak se mohlo dědovi Palasovi (mému tchánovi) jen zdát o inzulínovém peru, vpich jehož jehly nejenže nebolí, ale prakticky jej vůbec necítíte. Dříve se prý vyvařovaly jehly atd. A tak bychom mohli pokračovat prakticky donekonečna. Komfort pacientů s nejrůznějšími nemocemi se jen za posledních dvacet let neskutečně rozšířil.

Nemyslím si, že člověk má na všechno „nárok“. Na bezplatnou péči, drahé přístroje a já nevím, co ještě. Celou věc komplikuje to, že jsme přešli od jednoho „režimu“ k jinému. Jestliže jsem si tedy celý život platil (prostě tomu „státu“, který tady byl) zdravotní pojištění, nebude mi sedět, že nyní mám přejít na jiný způsob, podle něhož si mám vše možné hradit sám. Celý život jsem naštěstí ze systému, do něhož jsem pravidelně přispíval (od skončení studia jsem celý život až doteď bez přerušení pracoval), bral – až na pár výjimek – minimálně. Občas nějaký ten týden domácího léčení, když se mi zablokovala záda či jsem ochraptěl (z výkonu povolání). Těmi výjimkami byly skoro dva měsíce ve špitále v Českém Brodě, které jsem spolu s doktory našvindloval, abych se vyhnul základní vojenské službě a připravil si půdu pro založení vojenské kapely (tam to ale bylo jedno, býval bych jedl, byť nerad, i v kasárnách), týden s poraněnou šlachou ve druhé třídě v trutnovské nemocnici a dva dny se zubem v jičínské, ostatní případy byly právě ty z poslední doby, v odstupu z dneška jasné příznaky nadcházející vážnější nemoci.

A to je ono. To je ten dobrý příklad šetření. Stačilo možná pravidelné měření cukru v krvi a možná mohlo vše dopadnout jinak. Říkám možná, protože jsem si vědom všech možných okolností a nevyvlékám se z vlastního podílu zavinění. Chci jen konstatovat fakt, že ona ekonomická rozvaha, kterou lze dnes předložit, by vypadala jinak. Když jsem se zeptal jednoho lékaře, zda mi při rozboru krve změřil také tuky, pravil, že se to nedělá, že je to odborné vyšetření, a že to stojí peníze. Tak nevím, kolik by stálo to změření, nebo kolik by stálo změření glukózy (jeden testovací proužek do glukometru a dvě minuty času) a kolik bude stát (mě i stát) léčení diabetu. Já jsem zatím dal sedm tisíc za dvoje brýle, protože se mi zhoršil zrak, jak to v těchto případech bývá (nějakou tu dioptrii jsem měl, ale četl jsem normálně noviny i knížky a brýle jsem nenosil) a měsíc jsem byl v neschopnosti, „stát“ to zatím stálo týden léčení na jičínské interně (nově postavené, už na takové úrovni, kdy se dá důstojně stonat), všechny ty léky a vyšetření, přístroje, které jsem dostal skoro za deset tisíc (glukometr prý stojí něco kolem pěti, na „pero“ jsem se díval na internet, jedno stojí dva tisíce, mám dvě), a ve výhledu? Nechci se hrabat v cenících, kolik stojí který lék, ale kdybych to střelil od boku, jak to jednou udělal jeden podnikatel, který rozbalil ve svém pražském obchodu zboží a při oceňování pravil, „tohle dáme za čtyři kousky (tisíce)… né, dáme tam pět,“ a zkusil říci, že to je dvacet tisíc ročně a doufal, že budu žít ještě dvacet let, tak je to skoro půl milionu. Takže – české zdravotnictví opravdu ušetřilo na pravém místě.
Musím se vrátit k úvodnímu motivu. Vím, že celá věc je komplikovaná a že má řadu aspektů. Peníze se prostě budou jen přelévat z jednoho místa na druhé. Kdybych chtěl být zlomyslný, řekl bych z jednoho účtu na druhý. A určitě nejde jen o peníze, ale o všechno to ostatní. Toho se samozřejmě nelze v jednom parciálním osobním článku ani dotknout. Doufám, že manažeři českého zdravotnictví najdou tu správnou cestu. Správnou také pro pacienty.

Odkazy

Kam se hrabou léky… https://www.lidovky.cz/zverina-kam-se-hrabou-zbrane-na-leky-dbk-/ln_nazory.asp?c=A100924_074101_ln_nazory_mev

Řízená péče https://www.tribune.cz/clanek/18749-dravci-nad-bilou-koristi

Roztoky na kontaktní čočky https://www.cocky.cz/katalog/roztoky