Týdeník Echo / podzim 2025

[P. S., vlastně A. S., tedy nikoli post scriptum, ale ante scriptum. Aby nedošlo k časovému zmatení vzhledem k obratu událostí („současná Fialova vláda“, „příští vláda“, poznámka: Komentáře psané (alespoň částečně) ještě před volbami jsou, viz horní řádek s údaji o zveřejnění, publikovány až po výsledku voleb, tj. po 4. říjnu odpoledne. Přes tento časový skluz se primárně poznámky vztahují k číslům Echa, která vyšla před termínem voleb, proto ponechávám jejich znění a nijak dál věci nekomplikuju.]

Týdeník Echo 40 / 2. října 2025
Oba protagonisté hlavního souboje ve „Volbách 2025“, výrazu, jenž je součástí titulku „Hra se strachem“ Petr Fiala a Andrej Babiš, podobně jako v jednom z předchozích čísel, v nichž se už téma letošních parlamentních voleb probíralo, tentokrát nikoli proti sobě v přetlačování rukou (armwrestling, doplňuje mě AI, když zjišťuju správnost výrazu ve vyhledávači), ale jaksi sami o sobě. Samozřejmě jsou politické souvislosti voleb, demokratického systému atd. hlavní náplní čísla, i když samozřejmě nechybějí žádné z ostatních obvyklých složek.

V době, kdy zapisuji poznámky, už je prakticky po volbách, už se bude řešit konkrétní podoba nové vlády podle výsledků, nicméně zaznamenám i aktuální stav myšlenek, které mně naskakovaly paralelně s tím, co jsem četl. Strach – říkal jsem si, současný premiér (tedy ještě Petr Fiala), který postavil celou svou politickou koncepci nikoli na věcném a ideovém programu (ministr dopravy Kupka dokonce i nyní v dubnu říkal, že rozpracovávat žádný program nebudou), nýbrž na vzorci „Antibabiš“ a označoval své politické protivníky jako šiřitele strachu, těch, kteří straší, nicméně sám závěr celé letošní kampaně postavil na strašením „tanky v Praze“, které sám zažil v osmašedesátém, jak se ostatně o tom píše nejen v Týdeníku Echo, ale třeba v MF dnes (2. 10. 2025), kterou přinesla žena z města a kde na s. 8. čteme v článku Zbyňka Petráčka Opravdu hrozí ruské tanky v Praze či Brně? o Fialově formulaci případné Babišovy příští vlády jako „vlády národní zrady“ a podobně opakovaně čteme Babišův postup považovaný za zcela nesmyslný vzhledem k tomu, že podniká v Evropě a nikoli v Rusku ve Fialově představě, že mu Putin zavolá „a něco slíbí“ (totéž glosuje na téže stránce Petr Kolář). To se člověk opravdu chytá za hlavu, proč by někdo takový volal představiteli desetimilionového státu, tedy z ruské perspektivy takřka pidistátu (pardon, ale je to tak, samozřejmě jen v těchto dimenzích), aby s ním něco domlouval?

Ve „velkém předvolebním rozhovoru“ s Babišem (prakticky posledním, s Fialou, rozhovorem posléze citovaným v těch dalších, se uskutečnil 1. 10., předtím s Okamurou, Rakušanem atd. jak je shrnuto na s. 2) říká předseda ANO, že „Fiala uráží víc než půlku národa“. Zmiňuju jej kontextuálně, nejen proto, že Babiš „nebude hrát“ tu hru, s kým že se spojí po volbách, ale proto, že odpovídá i na otázky, které najdeme pak i v Echu, třeba jak vyřeší onen „střet zájmů“, kvůli němuž by jej nemusel prezident Pavel jmenovat premiérem (měli kvůli tomu schůzku, jejíž obsah nebyl zveřejněn, nicméně Babiš, ohlásil, že splní všechny požadavky našich i mezinárodních zákonů), ohledně deset let se vlekoucích žalob v souvislosti s Čapím hnízdem či, když tento způsob, jak jej odstranit z politiky (říká předseda ANO, ale asi to tak opravdu je) nefunguje, je vysloven požadavek vrátit sedm miliard nárokových dotací (na krávu a na hektar), za nímž je ministr Výborný (to je samozřejmě nezákonné, někde se tady říká, že mu to Babiš určitě nezapomene). Jen ještě doplnění, Babiš a Fiala se setkali/utkali na předvolebním duelu na Primě (fotky v řečeném čísle MF dnes).

Ještě si doplňuju – v souvislosti s Echo Foto – jinou událost, totiž demonstraci Milionu chvilek, o němž docela dlouho nebylo slyšet (nebo se to ke mně nedostalo) 28. září na Staroměstském náměstí, jejíž název i úvodní výzvu stojí za to ocitovat právě proto, že můžeme dodat z Echa ideové kontexty, které právě ono označování jakéhokoli jiného než „příslušného“ názoru za extrémismus analyzuje. „Zabraňme vládě extremistů!“ (název, a dál:) „Česko stojí na křižovatce. V nadcházejících volbách hrozí, že se k moci dostanou extremistické a populistické strany, které staví na strachu, nenávisti a rozdělování společnosti. Proto zveme všechny občany na velké shromáždění […].“ Tyto formulace potvrzují celý kontext.

Na Echo Foto je pak naopak demonstrace 27. září na Hradčanském náměstí, kterou pořádal spolek Svatopluk za podpory Stačilo! a SPD, název „Pane prezidente, respektujte volby“ reagovala právě na dřívější výroky hlavy státu o uspořádání vlády (zde nahoře zmiňujeme pod „střetem zájmů“ A. Babiše). Na fotce vidíme graficky profesionálně vyvedený plakát s portrétem Petra Fialy, na němž čteme „Vlastizrádce státu, zločinec 1“ a výčet (pro mě příliš malá písmenka) pochybení či nedostatků této vlády (uvedených ostatně v řadě následujících článků nejen v tomto čísle Echa). Zaujatost časopisu, který se deklaruje jako pravicový? Nevím, ale z mainstreamových médií bych se o tom nejspíš vůbec nedověděl, byť netrávím celé hodiny před televizní obrazovkou.

K širokému komplexu témat se tentokrát opravdu vyjadřuje kdekterý text. Hned v krátkých notickách např. Babišovo dilema (s malou fotkou budovy Agrofertu), který hovoří o „volebním granátu“, jímž je onen střet zájmů (druhý, totiž téma koalic, se podařilo Ústavnímu soudu zneškodnit, říká tento text a probírá další samostatný – Ústavní soud zachránil volby, „Cílem bylo uklidnit situaci před volbami i po volbách, jak ajsně prohlásil předseda soudu Josef Baxa“ – na fotografii), zmiňuje onu schůzku Petra Pavla a Andreje Babiše, výše zmiňovanou. V Kde co lítá se hovoří o dronech nad řadou evropských zemí, některých již identifikovaných jako ruských, jiných zatím nikoli, v pobaltských zemích, v Polsku, nyní také v Německu (v Mnichově např. problémy na letišti). Samozřejmě že to je provokace, a Rusko je hrozba – o tom snad není pochyb, něco jiného je ale krátké spojení (samozřejmě, že se to nabízí) v české politické realitě, kdy je kdokoli, kdo nepůjde s Fialou, označen jako zrádce a ruský agent.

Co pohání Andreje Babiše (Pokus o zmapování sympatií, antipatií a podezřívavosti na politické scéně) je první z velkých článků (D. Kaiser, fotka Babiše s tričkem „Makať, makať, makať“, atd., ve stínu Aleš Juchelka), hovoří o dvou základních scénářích výsledků voleb, první, méně pravděpodobný, že se udrží současná garnitura (Bendovo volání po „stojedničce“, Vít Rakušan, který se – v jiném zdroji – prohlašoval za budoucího premiéra atd.), druhá pravděpodobnější, že nám tedy povládnou „dezoláti“, kladoucí ale řadu otázek, totiž že ANO považuje za přirozeného spojence Motoristy, to jim ale nebude stačit na většinu, pak je otázka, jak to bude s SPD či Stačilo!, to Kaiser detailně rozebírá, stejně jako možnost spojení s lidovci (ti přece byli v každé vládě, doplňuji) a vztahy v koalici v tomto případě a také v části, označené jako „Co nového v opozici“. Motivace Andreje Babiše vidí Kaiser převážně osobní, upozorňuje na mimořádně špatné vztahy s Petrem Fialou, na něhož si stěžoval, že s ním vůbec nekomunikuje. Co strany v opozici spojuje (a usnadní domlouvání), je přesvědčení, že velké iniciativy Evropské unie jsou omyl (migrační pakt, turbozbrojení, klimatické tažení). A zase bych jen doplnil (odjinud), že to neznamená, jak Fiala předhazuje, program vystoupení z EU a NATO (to se může týkat jen Stačilo! či SPD, a ani ti to nemyslí příliš vážně). A ještě zmínka – Martin Kupka je považován za nástupce Petra Fialy.

Zase něco nevyjde (Jan Hrdlička) je jeden z článků o volebních průzkumech (doplněno celou řadou grafů, mj. srovnání výsledků minulých voleb a měření Kantaru, Medianu a STEMU v roce 2021), hovoří se o třetině těch, kteří k volbám nechodí, o řadě do posledního týdne nerozhodnutých (proto ty grafy, které nesmějí být podle zákona těsně před volbami zveřejňovány, by byly průkaznější), o tom, jak některé menší strany (a proč) v poslední době posílily (třeba Piráti, atd., do detailů to nebudu opakovat). Pokaždé ty průzkumy nedokáží cosi zachytit, realita bývá v něčem jiná.

Před oponou vláda, za oponou nevládky (Daniel Kaiser) rozebírá skutečnost, jak se nevládní organizace, kterých ještě v poslední době přibývá, podílí přímo (zastoupením, průniky na ministerstva) na politické realitě, zmiňuje mj. také Kláru Laurenčíkovou, která se podepsala za komplikace ve školství s inkluzí, a která je nyní jmenována do další funkce, byla jmenována zmocněnkyní vlády za lidská práva (to zařídili Piráti a STAN).

Bojte se a volte nás (Nebezpečné hazardování se strachem, Adam Růžička) je článek, který jsem možná měl předsunout v souvislosti s tématem „strachu“ v mém komentáři na jeho začátek, rozebírá totiž přímo samotný fenomén. Redaktor Aktuálně.cz Matyáš Zrno si dělal čárky, když v rozhovoru Petr Fiala použil slovo Rusko, souvislosti působily až parodicky, hrozbu toho, že Putin zavolá Babišovi a něco mu nabídne, prý neodvrátí to, že tady máme senát a prezidenta, „urputné apelování na strach“ je „zoufalý vabank“ vlády, která zaostává za opozicí, je to to ale zároveň „vyprazdňování politiky“, a autor článku dává do souvislosti se současnou situací i Víta Rakušana, který vlastně podráží společné úsilí paradoxně tím, že roznáší letáky svých politických konkurentů s argumentem „101“ (a jinde zmíněnou představou o sobě samém jako premiérovi). Ve hře je ovšem především „dlouhodobější degradace demografické kultury“, uzavírá autor.

Z širšího hlediska hovoří o atmosféře doby rozhovor s religionistou Radkem Chlupem Současné vize jsou v zásadě apokalyptické, který odpovídá na otázky v době, kdy jde údajně „o všechno“, „o Česko“, kdy se musíme bránit před „ruskými kolaboranty“ a „extrémisty“, jeho odpověď spočívá v přesunu důrazu z věcných a racionálních programů a stabilních voličů tradičních stran na emoce a charisma v době „vyprázdněných a bezobsažných“ (jak říká Adam Růžička) programů, kdy jde více o životní cestu a pocit autenticity. Mně se více líbí argumentace pana Herzmanna (viz na příslušném místě), ale akceptuju i tuto argumentaci, otázky jsou také kladeny v souvislosti se sociálními sítěmi, ty ale R. Chlup vidí až jako projev onoho vývoje, nikoli původce těchto názorů. Rozebírá skutečnost, že v legálně-racionálním rámci je „pravda“ zakotvena v pravidlech institucí, a uvádí vzorec vědecké pravdy, kde je propracovaná metoda výzkumu, podobně tradiční média měla způsoby pro ověřování skutečnosti, nyní se přesouvá na narativy, které dokáží vzbudit emoce a autenticitu, toho co charismatická osobnost říká (bystřím pozornost, to je přece tvrzení, které se dokládá samo sebou, v rozporu s klasickou logikou, a také Chlup říká, že to vypadá jako karikatura pravdy, přitom se nepouští to teorie postpravdy, která se nabízí a odkazuje na terapeutickou funkci, kde má terapie podobnou funkci – s tím má zřejmě určité zkušenosti).

Také se musím ohradit vůči formulaci „mýtů“ jako nepravdivých příběhů či nesmyslů, jak to samozřejmě opravdu někdy (ale až druhotně, přeneseně, to není řečeno) používáme v běžné řeči, zatímco R. Chlup slovo mýtus chápe jinak – a ovšem správně, nejen jako příběh, v němž nejde o fakta (z tohoto hlediska v našem pragmatickém, a „vědeckém“, měřitelném světě pak mýty jako nesmysly opravdu označujeme), nýbrž především o sdílený pocit skupiny lidí, kteří jsou pak (pozor, to je podle mě nejdůležitější) motivováni nějak jednat  (to je také rozdíl od „pohádky“, za které označuje podle mě nesmyslně v jiném článku filozof Václav Bělohradský ideály). 

Chlup pak hovoří i výhodě dob, kdy byla politická mytologie navázána na myšlenku národa, kdy se do ní vešlo velké množství různých politických pozic. Nu a pak je tu pasáž o mytologizaci covidu 19, jíž se Chlup zabýval. Pro mě je zajímavá myšlenka důležitosti mainstreamu jako širokého proudu protichůdných, ale jako legitimních postojů – tato šíře se nyní zužuje a to není dobře (viz právě témata strachu a posunu jazyka v diskurzu, v němž tradiční představy neobstojí či jsou vytlačovány.

Řešením dnes není jediný velký příběh, představa, že společnost bude v budoucnosti odolnější, je nejspíš krátkozraká – při dnešních panických reakcích na současné změny, důležité je dle R. Chlupa kultivovat společnost k „širší otevřenosti“, při udržení pásma dostatečně širokého je přece jen větší naděje na řešení současných problémů.

Salon Echa – Tahle země není pro mladý – je tentokrát debata poměrně širokého spektra dohromady šesti účastníků (vč. Jakuba Peřiny, který moderuje). Tomáš Zdechovský (není mezi debatéry) přichází s myšlenkou, zda by neměla být možnost volit už od šestnácti let. Youtuber Jan Špaček se vztekal, říká, že si nebylo možno aktivovat několik dní voličský průkaz (no ano, další amatérismus éry této vlády, přece není první). Úvaha o tom, že se dvacet let opakuje, že mladé politika nezajímá, pak tady jsou šílené nápady nějakého tuším amerického politologa, že by naopak bylo vhodné zrušit od určitého věku právo volit (jak asi vůbec zjistit, že dotyčný stařík či stařenka je či není dementní, co to je vůbec za lidský přístup? To je prostě arogance nejvyššího stupně).

Taky mě zaujalo líčení zmíněného Jana Špačka, jak minule dělal nějakou reportáž před minulými volbami a natočili tříhodinový film, zatímco když letos oslovil Spolu, bylo až neuvěřitelné, jak vůbec nic nešlo – nabídli mu pár minut s Petrem Fialou po jeho programu, což samozřejmě odmítl – on jim nabízel ideální cestu z Prahy do Brna, což by mohl být pozoruhodný materiál, ale na každém kroku byla nějaká překážka. Není to jen další doklad neschopnosti této vlády? Podobnou zkušenost ostatně měla i redaktorka Tereza Povolná, volební tým Spolu je „odstřižený od reality“, domnívá se, že nejdůležitější jsou tištěné výstupy. Ano, pro těch pár lidí, kteří ještě kriticky čtou, pro ty ano.

Téma ovlivnitelnosti by bylo možná ještě na širší debatu, zde se uvádí větší přístupnost k osamělým lidem.

Nu a tím pochmurným směrem pokračuje i následující příspěvek Nic má budoucnost (to je zajímavé, ne „nic nemá…“, ale „nic má“), pojednávající o dnešním nihilismu (Ondřej Štindl), jehož novou podobu přinesla dle tohoto názoru „digitální doba“. 

Asi nejvíce jsem se těšil, co mně řekne článek o úpadku vzdělání v rozhovoru s autorem bestselleru Teorie nevzdělanosti Konradem Liesmannem, o nevzdělanosti a umělé inteligenci (D. Kaiser). Liesmann vychází z konceptu vzdělanosti formulovaného Humboldtem a vývojem, který pokračoval „polovzdělaností“, jak ji označil filozof frankfurtské školy Theodor Adorno, a který dospěl až do dnešního stádia.

Rozhovor je uveden zmínkou o RVP (Rámcový vzdělávací program), tj. druhou fází reformy „osnov“ po té první podle některých komentátorů nedotažené, s redukcí rozsahu učiva, omezením některých předmětů, přesunu důrazu na tzv. kompetence atd. (i s vědomím zastarávání fakt a schopnosti je tedy dohledat, momentem nutnosti kritického myšlení, interdisciplinárnosti a interindividuální či týmové komunikace mezi žáky/studenty a mezi nimi a učitelem, s nímž má být vytvářen partnerský vztah, užíváním moderních technologií), to vše již bylo několikrát komentováno. Liesmannovo stanovisko je až překvapivě konzervativní, právě naopak má být učivo pevně ukotveno v tradičních základech, což umožní se adaptovat na prudké a hlavně neočekávatelné, „překotné“ změny (neočekávatelnost je i v jejich směru) v dnešním světě.

Liesmann říká, že trendy, o nichž hovořil před dvaceti lety, jsou dnes dokonce dramatičtější, a nebyl tedy přehnaně pesimistický. Zmiňuje Boloňský systém vysokoškolského vzdělávání (dohoda 47 států o mobilitě studentů a učitelů), k němuž byl skeptický, protože cíl, tedy k poznávání země při výměnných pobytech nebude docházet (studenti budou uzavřeni ve své bublině a stejně budou mluvit jen anglicky) – s tím tedy ostře nesouhlasím, zkušenost mé dcery mně potvrdila obrovskou důležitost zkušenosti poznání světa za hranicemi, která dává jiná měřítka pohledu a rozvíjí osobnost.

Liesman kritizuje dnešní reformy, které se neorientují na suverenitu žáka, ale výhradně se přeorientovávají na trh, kompetence (skills) jsou spojeny s úspěšností. K zmíněné neočekávatelnosti a krátkodobé zaslepené orientaci uvádí příklad někdejší orientace na IT (na tom, jak vím i od několika známých, bylo možno rychle zbohatnout), zatímco dnes programátoři jsou první, kdo přicházejí s příchodem AI o místo. Svou představu nazývá Liesman „invariabilním věděním“, tj. základním okruhem vzdělání, fundamentálními neměnnými znalostmi, např. elementárním vědění v humanitních vědách, jazycích, historii, aby třeba pochopili, jak funguje demokracie. Řeč je i o AI, jí psaných úkolech a pracích a komplikacích pro vzdělání, Liesmann dává konkrétní příklad, jak není možné se na AI spolehnout a tedy člověk musí mít nějaký základ, o který se může opřít a ne spoléhat na to, co mu AI nahalucinuje (potvrzuji, sám jsem to vyzkoušel, viz někde v nedávných komentářích). Chybí historické vzdělání, tato témata se totiž ideologicky zkreslují, ten, kdo si pak má udělat nějaký názor, se zcela pohybuje na vodě. Liesmann uvádí, jak dokonce politikům chybí základní znalosti u témat Blízkého Východu, Ukrajiny atd.

Představa, že pak sto procent mladých lidí má jít na univerzitu, několikrát komentuje, např. výrokem F. Nietzscheho, ti, kdo vědí všechno, všechno zapomněli, tedy nevědí nic. Liesmann pak přibližuje Adornovu teorii, podle níž polovzdělanec má vzdělání pouze jako kulisy, ztrácí ale souvislosti mezi obory a oblastmi, význam vzdělání uvádí na pár citátech, jejichž obsah však příliš nechápe. Polovzdělanec je největší nepřítel vzdělanosti, říká Adorno.

Liesmannovy názory přiblížím citací odpovědi na otázku, jak reformy připravují lidi na výzvy 21. prvního století, s čímž filozof nesouhlasí: „Ano, jen je připravují tak, že tito mladí lidé nebudou výzvám 21. století uzpůsobeni. Nebudou to osobnosti, protože už nic pořádně nevědí, a jsou tedy beznadějně vystaveni každé propagandě. Snad je to i tajný cíl Představte si, že by ještě mladí lidé byli vychovávání v humanistickém ideálu vzdělanosti. Používali by tak nekriticky TikTok? Byli by tak náchylní propadat připitomělým krátkým videům a tupé propagandě? Ta náhlá starost, znepokojení, že mladí podléhají influencerům všeho druhu, to je přece doznání: Nechali jsme je ve stavu takové nevzdělanosti, že jsou dnes vydáni napospas nesmyslům a konspiračním teoriím a nejsou vůbec schopni si od nich držet kritický odstup.“

Do češtiny bylo přeloženo deset Liesmannových knih, Teorie nevzdělanosti u nás vyšla roku 2008. 

Tajemství v kulisách karikatury je recenze nové knihy Dana Browna (Ondřej Šmigol), která se odehrává v Praze, ale nezachycuje autentickou atmosféru české metropole, nýbrž ji vykresluje z perspektivy turisty („je průvodce po populárních turistických atrakcích“) jako kulisu dost nepravděpodobného příběhu, vyprávěného nicméně „brownovsky“, tzn. na konci každé kapitoly je napjatá dramatická či vyhrocená situace, která žene čtenáře dál a dál (tradiční princip, textový prostředek dobrodružné literatury, tzv. cliffhanger, kdy autor „přerušuje děj v tom nejnapínavějším momentu“). Tajemství všech tajemství v českém překladu je řešení podivného názvu originálu Golěm, kde háček nad „e“ je absurdní vyznačení jakési rarity, v příběhu vystupuje stejně jako v těch předchozích profesor Robert Langdon. Recenzent kritizuje nepravděpodobnosti reálií, např. fungování české ambasády, nebudu shrnovat další dvě stránky nepřesností, které ovšem zřejmě čtenáři Brownových knih nevadí.

Podpovídkou k povídce je komentář knihy Patrika Bendy (syna Václava a Kamily, bratra dnešního snad nejdéle sloužícího poslance za ODS, také jeho sestra Veronika je spisovatelka) s neobvyklým názvem Faob, Vinpike a Palčík, dubnová žeň. Text (Lukáš Novosad) vysvětluje, co je to za žánr, který autor užil – kopíruju nicméně z anotace na Knihách Dobrovský: „Drabble je literární útvar o 100 slovech psaný většinou na zadání ("motto"). Duben je drabblí měsíc, kdy každý den dostanete jedno (plus co týden bonusové a jedno nulté, březnové), poraď si, jak můžeš. Vyprávíte-li příběh na pokračování, můžete ho mít stokrát v hlavě, leč autor míní, motto mění, přeskakovat nelze, úkol musíte splnit do plus mínus 24 hodin. Je to výzva a dobrodružství.“ Vyšlo v nakl. Nová vlna 2024 (pražské nakladatelství, věnovalo se vydávání především sci-fi a fantasy literatury, ale i umění či knihám pro děti). Název recenze odkazuje samozřejmě ke Karlu Čapkovi, její autor hovoří o možnosti knihu číst jako soubor povídek nebo gamebook.

Krátké texty: poznámka o filmu Jedna bitva za druhou režiséra Paula Thomase Andersona a jeho spřízněnosti s tvorbou Quentina Tarantina, jemuž Anderson vzdává poctu. (větší téma, zde zmíněny i další kontexty), knize Duchové mého života jednoho z nejvlivnějších britských teoretiků kultury Marka Fishera, jenž si postěžuje na to, jak mnozí dnes recyklují minulost, tedy nedostatek novátorského přístupu či stagnace, o výstavě HAC#2 v Galerii Mánes (Havrlant Art Collection – HAC, 10th Anniversary – kopíruju ze stránek galerie: „Monia Ben Hamouda, Julie Béna, Josef Bolf, Jakub Choma, Dominika Dobiášová, Justin Fitzpatrick, Julia Gryboś & Barbora Zentková, František Hanousek & Jakub Hájek, Igor Hosnedl, Klára Hosnedlová, Jakub Hošek, Anna Hulačová, Jakub Jansa, Valentýna Janů, Zsófia Keresztes, Judita Levitnerová, Marie Lukáčová, Matyáš Maláč, Øleg&Kaśka, Pakui Hardware, Olbram Pavlíček, Tadeáš Podracký, Cezary Poniatowski, Pavel Příkaský, Tomáš Roubal, David Střeleček, Šimon Sýkora, Roman Štětina, Gabriela Těthalová, Anna Uddenberg“ či výstavě TO/IT v Kampusu Hybernská (Hana Garová, Ondřej Filípek, Vojtěch Míča), „Tři autoři, tři přístupy, tři dimenze. Kresba, malba, socha, reliéf, a především prostor HYB4 Galerie, pro který autoři vytvoří jedinečnou a osobitou instalaci, vznikne tak možnost pozorování mimořádné komunikace s prostorem i mezi samotnými umělci.“ (ze stránek Kampusu)

Strážce stylu je článek Matěje Beránka o tvorbě architekta Nicolase Grimshawa (1939–2025), možná méně známého, nicméně významného souputníka takových osobností jako Richard Rogers či Norman Foster. „Sir Nicholas Grimshaw, CBE, PPRA byl anglický architekt, známý zejména několika modernistickými budovami, včetně londýnského nádraží Waterloo International a projektu Eden v Cornwallu. Byl prezidentem Královské akademie v letech 2004 až 2011. V roce 1980 založil architektonickou kancelář Grimshaw Architects.“ (z Wikipedie) Opravdu úžasný (nejen technologicky) je projekt Eden s jeho hexagonální strukturou, zobrazený na jedné z fotografií („veřejná atrakce v anglickém Cornwallu, ve Spojeném království. Uvnitř umělých biomů jsou rostliny, které jsou shromažďovány z celého světa. Eden Project se nachází v upraveném kaolinitovém povrchovém dolu…“ (tamtéž). Zajímavé jsou také mikrobyty, jejichž byl architekt zastáncem (zvlášť dnes, v době bytové krize, by se jich pár u nás pár docela hodilo), vyjadřoval se k otázkám dostupného a sociálního bydlení.

Jablečné portfolio Ondřeje Fouse je přehled některých odrůd jablek – přečetl jsem, ale coby neodborník zapomenu, nicméně poznamenám, že máme ve sklepě darem dvě bedny jablek od přátel z letošní mimořádné úrody, pročež jsem odhodlán vrátit se k pravidelnější konzumaci. Už předtím jsem jednu bednu přivezl (nevěda, že budou další) od známých, už jsem jich pár schroupal (no, to je při mém chrupu trochu silné slovo, vzpomínám také na mou babičku, která neměla ve stáří zuby žádné, a „na schodech na půdu“ si „jabka“ loupala a pak ještě strouhala na struhadle.

Barunčina oběť v České Skalici je další díl cest Jiřího Peňáse, hovoří také o Jiřinkových slavnostech, zmiňuje koupání (v nedaleké Rozkoši, ale nic moc, voda „byla nazelenalá“, foukal vítr), takové opáčko z klasiky (i když tady jsou náznaky, že se od mých někdejších návštěv ikonického regionu i leccos změnilo), pískovcové sousoší babičky a dětí, kostel, ve kterém se Barunka vdávala, Marie Magdaléna Novotná-Čudová, která se na Staré bělidlo přistěhovala v roce 1824, kdy jí bylo padesát čtyři let, filmová Babička z roku 1970 a Barunčina škola k tomu účelu navržená architektem Labským atd. Řekl bych, v podstatě tradiční podání, a nikoli ta hrůza v pohledu Radky Denemarkové.  Přesto ona „oběť“ je záležitostí idealizace, zatímco Peňás naznačuje, že skutečný život spisovatelky byl mnohem složitější než idylický obraz, který si národ vytvořil.

Předchozí číslo:

Týdeník Echo 39 / 25. září 2025

Portrét mladého Roberta Redforda (18. 8 1936 – 16. 9. 2025) s podtitulkem Americký ideál na obálce a s článkem téhož titulu uvnitř – ta zubatá ale řádí, o pár dní později zpráva v médiích o smrti Claudie Cardinalové (5. 4. 1938 – 23. 9. 2025), herečce, která pro mně z těch všech ikon šedesátých let (BB – Bridgite Bardotová, Sophie Lorenová, Gina Lollobrigida) byla nejvíc přitažlivá.

Pravda článek o Redfordovi (Ondřej Štindl) mě trochu zklamal, ne kvalitou, vlastně v něm bylo shrnuto vše podstatné jak o herci, tak režisérovi a jeho nasazení pro kvalitní filmy v jeho festivalu Sundance, kterého jsem si velice vážil, vzpomněl jsem si na všechny ty filmy, které jsem v době jejich promítání v kinech u nás a pak opakovaně v televizi viděl, ať už to byl Butch Cassidy a Sundence Kid, Podraz, Vzpomínky na Afriku či Neslušný návrh, možná i některé další. A samozřejmě, co jsem vlastně mohl čekat v tuto chvíli. A co vlastně dodat, než znovu to vědomí odcházejícího světa, jehož součást tyhle filmy byly?

Ten dnešní svět je radikálně jiný, rozpadající se, agresívní, jak ukazuje celá řada těch článků aktuálních, počínaje už Editorialem (Jiří Peňás) Plivnout si na psa Páně, kde autor hovoří o pravda pitomém přeřeknutí kardinála Duky a zběsilou reakcí na sociálních sítích (pes Páně je Domini canis, tedy Dominik) vůči starému pánovi (ano, já jsem s ním měl také jednu nepříjemnou zkušenost a proti srsti mně byla jeho úlisná schematická rétorika, nicméně nikdy bych takto vulgárně nereagoval), a především pro Peňáse tento motiv byl východiskem obecnějšího vztahu ke „starému muži“, o jakých se dříve nehovořilo jen proto, že dosáhl vyššího věku, hnusně, nebyli ponižováni a zesměšňováni, „těšili se jisté ochraně“, což, jak Peňás říká, se s novým tisíciletím změnilo. Ano, mám vysvětlení, také v té prudké proměně světa, kdy nejmladší generace ovládá technologie, s nimiž si ta nejstarší už neví rady, pročež má pocit, že předání určitých zkušeností, hodnot nemá zapotřebí, protože si „všechno najde na Googlu“, zatímco pro některé z těch starších už se nejeví ten pragmatický svět jako bezpečný. A nevím, zda ještě platí u oněch starších kultur (slyšel jsem to o asijských nebo indiánských), že ke svým starým příslušníkům mají u nás nepředstavitelnou úctu.

Echo Foto – záběr ze sálu s otevíráním obálky se zápisem slov prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. K tomu i jeden z krátkých textů, komentujících tato slova o nevzdělancích, zde s názvem Hádejte se s hlupáky!

Jen co vyhraje, začnou mu potíže (Daniel Kaiser) je pokračováním komentářů k charakteru vládnutí Babišovy a Fialovy vládní garnitury, tedy obecněji k situaci směřování a možností budoucnosti, zde ovšem ze série oněch „opatření“, která jsou namířeny proti Andreji Babišovi, tentokrát už nikoli ohledně Čapího hnízda, jehož kauza se neúspěšně vrací snad deset let, ale nyní ohledně „střetu zájmů“, kdy autor článku vysvětluje, jak si sice Babiš sám tak trochu způsobil potíže žalobami na nárok dotací, které mu v kolečku české úřady odmítaly, nicméně na prvním místě Státní zemědělský intervenční fond (obsazený lidmi na straně současné vládní koalice) s participací dalších organizací až po Nejvyšší správní soud a Ústavní soud pak rozhodl o odmítnutí nejen nenárokových dotací, ale i nárokových dotacích od EU (na krávu a na hektar), respektive jejich vrácení, které bylo vyčísleno snad na sedm miliard korun. Autor (který toto nerozlišení nazývá „sadistické“) rozebírá celý mechanismus kauzy až po ztrátu těchto peněz přidělené Babišově podnikání, ale eo ipso České republice, poškozené jméno republiky ve světě až po otázku, zda se prezident bude řídit ústavou, jak Babiš věří, a jestliže ANO vyhraje volby, jmenuje jej premiérem.

A ovšem, několik článků je opět věnováno Donaldu Trumpovi, první Donald Trump vrací úder (Ondřej Šmigol), který tentokrát probírá kauzu moderátora late night show Jimmiho Kimmela, který neobratně označil pozadí vraždy konzervativního aktivisty Charlieho Kirka Trumpovu MAGA a nehodlal vzít tato slova zpět a – k tomu se přidal propad sledovanosti, tedy byznysu jeho pořadu – v televizi skončil. Autor textu rozebírá, že dřívější pořad (s vedením Johnnyho Carsona) byl apolitický, zatímco dnes je tomu naopak a i řada dalších moderátorů je zaměřeno proti republikánům – a Trump vrací zákazy atd. úder, zastánci svobody slova odsuzovaný. Vylíčení celé situace, načrtnuté v mé poznámce jen v hrubých obrysech, je v článku vylíčeno ovšem daleko plastičtěji.

K podrobnější úvaze o současných aspektech volebních preferencí české společnosti se vrací i rozhovor se sociologem Janem Herzmannem, odborníkem na předvolební průzkumy (přes dvacet let vedl jím založenou společnost Factum), který rozebírá velmi zajímavě to, jak se volič u nás rozhoduje (nebo rozhoduje na poslední chvíli), kolik lidí (překvapivě mnoho) nejde vůbec k volbám, asi třetina voličů je rozhodnuto jít k volbám, ale do poslední chvíle nevědí, koho budou volit, jaké jsou důvody přeskočení k podpoře jiné politické strany atd. Rozhovor se jmenuje Peněženka s monogramem AB (rozmlouvá Jakub Peřina), což odkazuje nejdůležitější motiv při volbě, tedy finance, na otázku, co rozhoduje, odpovídá Jan Herzmann: „V základě existují tři faktory, které rozhodování voličů ovlivňují. Prvním je světonázorová orientace a základní přesvědčení – to dlouhodobě formuje stranické preference a projevuje se i v poslední fázi kampaně. Druhým jsou samotné prvky volební kampaně, tedy jak je kandidát nebo strana uvěřitelná, přesvědčivá či nápaditá. A třetím faktorem je mediální reflexe kampaně včetně závěrečných televizních debat.“

Trump jako beranidlo, Politická filozofie americké nové pravice (Maciej Ruczaj) přináší porozumění americkému pohledu na některé věci trochu z jiné strany, úvodem se hovoří o vraždě Charlieho Kirka, která „potvrdila vyhrocenou polarizaci americké veřejné debaty“ a zároveň potvrdila, že „Amerika se ocitla ve zlomovém bodě posledních několik let probíhající bouřlivé debaty o sobě samé, své identitě a budoucnosti.“ A také to, že „hnutí MAGA, u nás pohrdavě redukované na »burany z Alabamy«, je prostředím, které mnoha Američanům nabízí promyšlené, ucelené a intelektuálně přitažlivé odpovědi na tyto otázky.“ Je tu široké spektrum osobností, označovaná jako zóna intelektuálního experimentování“ či „rozvětvená rodina disidentů“, k nimž patří např. Conan Barbar (přezdívka Bronze Age Pervert, tedy Zvrhlík z doby bronzové), nerdi ze Silicon Valley jako Curtin Yarvin, katolický intelektuál jako profesor Patrick Deneen. My sledujeme především Trumpovu zahraniční politiku, ale zde je důležitější „diagnóza úpadku“, jak to signalizují tituly studií Odcizená Amerika, Rozlomená republika atd., tedy situace „na pokraji katastrofy“, na niž tyto myšlenkové proudy chtějí reagovat.

A v tomto světle vypadají ta Trumpova rozhodnutí trochu jinak. M. Ruczaj analyzuje celou tu myšlenkovou situaci, kterou slze shrnout, podobně jako to činí článek slovy: „Konzervativní příběh o rozkladu rodinných a společenských struktur a levicový příběh ze řetězu utržené globalizace ničící americký průmysl a rozšiřující se propast mezi bohatými a zbytkem se propojily.“

Vyhladí nás umělá inteligence už přespříští rok? je debata Salonu Echa, participují odborníci na právo a AI, a kyberbezpečnost. Názory se liší, nicméně všichni upozorňují, že je kyberbezpečnost důležitá, hovoří o různých scénářích a také o tom, že do některých z procesů, jimiž AI postupuje, „nevlezeme“, čímž se dostáváme za hranice kontroly. Je tu zajímavý příběh, jak AI „doprovázela“ mladého člověka na cestě k sebevraždě, hovoří se o komplexnosti celé problematiky. Zajímavý příspěvek (jeden z příspěvků v poslední době v Echu).

Taková americká tradice (Ondřej Šmigol) probírá celou tu dlouhou historii násilí, tedy konkrétně atentátů a vraždění v americké historii, k čemuž je jistě aktuálním podnětem zastřelení Kirka, nicméně není marné občas celou tu nemalou řadu obětí tohoto šílenství shrnout. Někdy je to opravdu záležitost psychicky narušených lidí, nicméně pro mě to je určitý vzorec, který mně kdysi jeden kamarád ozřejmil na jednoduchém příkladu: Když v Kanadě vlezeš někomu na zahradu, přivítá tě a zeptá se, co potřebuješ, případně tě pozve na čaj. Když tohle uděláš ve Spojených státech, vyleze chlapík s namířenou puškou a oznámí ti, že tady nemáš co dělat, že jsi na soukromém pozemku. Ano, je to jistě schematické, ale pojmenovává to určitou kulturu, která vytvoří vzorce, vedoucí pak ke konkrétním událostem – politickým vraždám, atentátům na prezidenty, rámech ve školách, které stejně nezabrání týden co týden střelbě a mrtvým studentům na tom či onom konci Států.

Autor článku probírá nicméně jen výsek celého tématu (věnuje se slavným individuálním akcím, nikoli každodennímu vraždění na školách), padnou jména (zavražděných, případně jejich vrahů) – Abraham Lincoln, který (jak absurdní, tím článek začíná) vyslovil myšlenku, že „atentát není americkým zvykem ani praktikou a takový zlovolný a zoufalý čin nelze začlenit do našeho politického systému“, byl zavražděn 14. dubna 1865 Johnem Wilkesem Boothem, celkově čtyři prezidenti zavražděni, v 19. stol. např. ještě James Gafrield (zavražděn Charlesem Galteauem) či William McKinley (vrah anarchista Leon Czolgosz), dvanáct útok přežilo, nejznámější J. F. Kennedy, v 60. a 70. letech pak eskalace, následuje senátor Robert F. Kennedy, Martin Luther King, Malcolm X, přežil senátor George Wallace. Autor zmiňuje i podobné události jinde než v Americe, tak je tu anarchistou zavražděný francouzský prezident Sadi Carnot, španělští premiéři Antonio Cánovas del Castillo a José Canalejas, rakouská císařovna Sisi,, ruský car Alexandr II. a italský král Umber I.. Dále je řeč o starostovi Chicaga Antonínu Čermákovi, který to odnesl místo Roosevelta v roce 1933, zastřelený Guisepe Zangarou, řeč je o Lee Harvey Oswaldovi, vrahovi Kennedyho, dalším atentátníkovi na Ronalda Reagana. Autor článku píše i o politických souvislostech, např. eskalaci politické situace za války ve Vietnamu etc. Rovněž dnes je situace vypjatá, jak ostatně svědčí pokus o zabití současného prezidenta Trumpa.

Snad nejpřínosnějším článkem alespoň pro mě je Demokracie bez volby z pera právního sociologa Petra Aghy, který skvěle ozřejmuje posun rétoriky, konkrétně u nás i té předvolební (a ostatně i povolební), kdy jsou některé strany „nálepkovány“ s použitím známých výrazů, které se nicméně stávají součástí nového diskurzu, když jsou označovány jako „nedemokratické“, „extrémistické“ či „populistické“, případně „proruské“, proti nimž mají ty „demokratické“ vytvořit hradbu a ochranu a zajistit bezpečí v budoucnosti. Přitom tato označení jsou zcela vágní a jsou pouze snahou o indoktrinaci strachu, případně (připouštím) snahou o demonstraci vlastní poškozené identity (narážím na Petra Fialu, který tak vymezil svůj budoucí úkol v opozici po prohraných volbách, ostatně „zabraňte vládě extrémistů“ byl také název pro shromáždění Milionu chvilek na Staroměstském náměstí, které se pokoušelo vylíčit situaci jako vyhrocenou slovy o tom, že „Česko stojí na křižovatce“ a „hrozbách“, které tady jsou v případě, že by se tyto „extrémistické a populistické strany“ dostaly k moci).

Pojďme tedy sledovat Aghovu úvahu a souvislosti po krocích. První: liberální demokracie a evropská integrace představovaly obecně akceptovaný rámec politické transformace po roce 1989, založený na ochraně lidských práv a tržní ekonomice, představující stabilní uspořádání společnosti, byl to neutrální prostor pro soutěž různých názorů, který měl fungovat na racionálním (tj. doplňme si z historie filozofie evr. racionalismu, všeobecně platném a neměnném) základě. Tato představa se nyní drolí, „odhalují se jeho ideologické základy, normativní východiska i institucionální omezení“, „odhaluje se nejen křehkost pojmů, které definují náš svět“, ale i představa o jejich neměnnosti. „Dominantní narativ liberalizace a tržní konkurence“ ukazuje své slabiny v oblasti ekonomiky, kdy se na jedné straně koncentruje kapitál, na druhé straně v některých regionech (první bylo Řecko) nastávají obrovské problémy, je tu prostor industrializace a na druhé straně odliv zisků v okrajových regionech, jsou to problémy s migrací, ekologické a sociální problémy. Tak tedy – druhý krok: „Současná vlna nespokojenosti vyrůstá z hlubokého strukturálního napětí mezi centrem a periferií evropského prostoru.“ A hned třetí: Někteří teoretici „upozorňují, že pojem populismus zakrývá skutečný konflikt mezi těmi, kdo profitují z asymetrické integrace a těmi, kdo nesou její náklady“. Je to výraz toho, že zastánci oné původní (racionální, univerzální) představy odmítají připustit, že to takto prostě nefunguje.

A výrazem této nespokojenosti (čtvrtý krok, či aspekt třetího) je zrod stran a hnutí, označovaných nyní jako extrémistické a populistické (znovu myslím i na současný politický diskurs u nás), tj. Alternativa pro Německo v Německu, Rassemblement National ve Francii či Vos ve Španělsku, které, říká Agha, nelze chápat jako „důsledek dezinformací či iracionálního odmítání demokracie“, nýbrž jako proměnu samotného „politického zorného pole“. A tato situace se stává pastí „jazyka“, který neodpovídá nové realitě.

To je základ, pak to Agha dále rozvádí na konkrétních příkladech, problémy se vzděláním, nacionalismem, migrací, suverenitou států, bezpečnostní politikou atd. Lze říci, že v druhé části se věnuje celému tomuto fenoménu, který označuje za „erizo politické imaginace“, tedy neschopnosti pojmenovat novým jazykem (to je na tom teoreticky zajímavé, že uvádí ve vztah konceptuální pojetí reality, označovaný zde jako „jazyk“, mohli bychom hovořit i o narativu, konstruktech atd., s realitou samotnou, jejími problematickými projevy. Tedy raději ještě jednou shrnuto, označování nespokojených se současným stavem jako populisté, extrémisté, „nedemokratické“ postoje či názory, je reakce těch kteří nepřipouštějí, že jejich původní univerzální (jakkoli ušlechtilý, to k těm ideálům patří) koncept nefunguje a vlastně cítí (možná i podvědomě) ztrátu pevných břehů, zranění své identity a zoufale (aby si tu svou pozici zdůvodnili) odmítají jiný názor a označují jej jako něco, co je mimo akceptovatelný rámec (zajímavé: souvisí to, na jiném místě zde zmíněným zužováním „mainstreamu“ právě jako akceptabilním prostoru).

Článku o Robertu Redfordovi (shora zmíněno) následuje recenze Ariela Pinka zrušit nedokážete o albu With You Every Night. Kopíruju myslím výstižnou odpověď AI, kterou jsem požádal o vysvětlení a ušetří mně trochu práce s formulacemi:
Článek „Ariela Pinka zrušit nedokážete“ v Týdeníku Echo je kulturní esej, která se zabývá americkým hudebníkem Ariel Pinkem a fenoménem tzv. „cancel culture“ — tedy společenského tlaku na vyřazení kontroverzních osobností z veřejného prostoru.
Ariel Pink jako vyvrženec: Pink se dostal do nemilosti médií poté, co se objevil na demonstraci podporující Donalda Trumpa v lednu 2021. Od té doby ho většina mainstreamových hudebních médií ignoruje — Pitchfork, Rolling Stone, The Guardian o něm nepíšou, přestože vydává kvalitní hudbu.
Nové album „Allbarone“ (2025): Autor článku upozorňuje, že Pink vydal jednu ze svých nejlepších desek, plnou ironie, melancholie a kulturních odkazů — od Kubla Khana po berlínský klub Berghain. Skladba Hapsburg je podle článku vrcholem alba.
Zrušení versus přežití: Esej se zamýšlí nad tím, že i když byl Pink „zrušen“, jeho hudba přežívá a rezonuje. Autor tvrdí, že zrušit skutečného umělce nelze — pokud má co říct, najde si cestu k publiku.
Kulturní kontext: Text se dotýká širšího tématu svobody projevu, umělecké autonomie a toho, jak se společnost vyrovnává s kontroverzními osobnostmi.
Článek je zároveň obhajobou umělecké svobody a výzvou k tomu, abychom se nenechali unést kolektivními soudy. Pink je zde vykreslen jako ztroskotanec, ale i vizionář, který se odmítá podřídit očekáváním.
AI pak doplňuje – s komentářem ke zpěvákovým reakcím na kauzu – Pink se tak staví do role vyvržence, ale ne oběti. Jeho hudba zůstává provokativní, plná ironie a absurdních obrazů, ale zároveň se snaží o návrat k dřívější hravosti. 

V krátkých textech se probírá nové album britského hudebníka Baxtera Duryho, syna slavného Iana Duryho (The Blockheads) s názvem Půvab krize středního věku – hudebník vydává album Allbarone (2025), Zvukový ponor hovoří o koncertu legendární kapely Swans v Praze, Praha – tak vzhůru do panoptika o knize Davida Černého Magická tajemství Prahy (Grada, 2025) vybírá několik atraktivních otázek (opakují je stránky nakladatelství - Víte, že Profesní dům na Malostranském náměstí skrývá zapomenutou rotundu a otisk záhadné šestiprsté ruky? Víte, kam uložil rabi Löw Golema, který nemá vlastní myšlenky, ale plní ochotně příkazy svého pána? Všimli jste si usušené uťaté ruky, která visí za dveřmi kostela…), Nemalba je poznámka o výstavě Venduly Chalánkové Radši maluj! V Etcetera Art v Praze.

Ticho a řád (Matěj Beránek) informuje o nově zpřístupněných klášterních zahradách v Praze, popisuje prostor kláštera bosých karmelitánů, pozoruhodným způsobem nově zrekontrovaným s řadou zahradních prvků, odkazujících i řádu času a duchovním hodnotám. Krásné fotky to dokládají.

Psychologie prodeje Ondřeje Fouse odkazuje k prvorepublikovým zvyklostem na základě materiálů z někdejších zahradnictví.

A Vila, nad kterou vlají zástěry Wittal je další díl cest Jiřího Peňáse, tentokrát „druhé navštívení brněnských domů bez pánů“, na stránkách Muzea města Brna nacházím podobné (či dokonce možná identické) fotografie, kopíruju úvodní text „funkcionalistická vila rodiny Wittalových byla postavena v roce 1932 podle projektu architekta Heinricha Bluma. Z rodinného domu Wittalových se ale postupem času stalo sídlo nacistických důstojníků, později zase komunistických představitelů města, a nakonec nájemní dům. V současnosti čeká vilu celková obnova.“ Vila se nachází v Hroznové ulici ve čtvrti Pisárky, autor článku seznamuje čtenáře s rodinou zákazníka architekta Bluma i zpřístupnění vily pořadateli „Štetlu“, mezinárodního multižánrového festivalu židovské kultury, který se každoročně koná na přelomu srpna a září v Brně (má také své pěkné stránky). 

Přílohou čísla je tentokrát „Umění“, je tu řada zajímavých článků většinou z pera Davida Macháčka (stylisticky jsou trochu klopotné, ale informačně obsažené), např. o uměleckém samosběru, tj. návštěvě zájemců v ateliéru, což představuje bezprostřední kontakt s prací a osobnostmi umělců a jiný pohled do světa výtvarného umění, Filigránka od Opavy seznamuje s prací Ivany Štenclové, která pracuje zajímavým způsobem s „nekonečnými detaily“, vedle řady reklam (např. Galerie Kodl, dále např. výstava Přírůstky v Galeriii Kooperativy) tu je pak dál rozhovor s Kateřinou Havrlant, která sbírá umění s vášní i analytickým přístupem (I soukromá sbírka má kultivovat nové publikum), který stojí za přečtení kvůli dvěma pólům přístupu k vytváření sbírky, která není pouze investicí, tj. na jedné straně nějakého racionálního a zasvěceného postupu a na druhé straně vytváření smysluplného celku, který je i zrcadlem osobnosti sběratele a onoho publika, které má být kultivováno, tedy určitých duchovních hodnot. Maluje proto, aby byla je portrétem výtvarnice Lucie Pouchové, u níž je důležitý i její osobní příběh absolventky sociální pedagogiky a pracující osmnáct let v Armádě spásy.  

V další části jsou odpovědi řady osobností z oboru na dvě otázky, první, které výtvarníky sledují, druhé, jak nahlížejí na limitované edice různých tisků. Nevím, jestli mám vypisovat jména, tak alespoň několik – Dragana Živanovič Polách, Dominika Fišerová, Ondřej Navrátil, Ondřej Konupčík alias Ondrash, Lucie Hošková, Matouš Hrbek, Anna Krištofíková, Adam Kašpar, duo Lelmkeci Kocka Jusko atd. 

Příloha České království

Spolu s některými čísly zhruba jednou za měsíc až dva je s Týdeníkem Echo přibalena v plastovém obalu nějaký další tiskovina, např. Echo Speciál se sadou rozhovorů či časopis Hrot, tentokrát mně přišle s jedním ze zářijových čísel sešit Echo Speciál s názvem České království. Byl to docela zajímavý kontext v době před volbami a já jsem byl zvědav na jeho obsah.

Představa o tom, že by bylo možné obnovit (natož v dohledné době) české království, které skončilo s rozpadem Rakouska-Uherska a vznikem samostatné (v obecném úzu označované jako „první“) Československé republiky, tenkrát svým způsobem tak trochu slepencem Čech, Moravy, Slezska a „Podkarpatské Rusi“ (jakkoli pro mě osobně zajímavé, protože v Mukačevu působil jako středoškolský profesor můj dědeček), mně přijde z řady důvodů nereálná, nicméně musím říci, že argumenty některých spolužáků monarchistů kdysi na Filozofické fakultě (setkával jsem se pak s nimi také v Řimsologické společnosti) mně připadaly docela zajímavé a v průběhu života jsem narazil na řadu argumentů, které představovaly různé trhliny v ideálních obrazech historie republiky („tatíčkovskou“ legendu T. G. M. jsem nikdy nebral, jakkoli považuju prvního prezidenta z určitých hledisek za velkou a pozoruhodnou osobnost, nicméně třeba Benešovo odmítnutí pomoci Habsburka proti Hitlerovi mně připadalo šílené), připadlo mně škoda, že byla delegitimizována šlechta (jakkoli by se to zdálo to v souvislosti se zákonným systém republiky srozumitelné), a především dnes, v době pochybností o směřování Evropské unie, nestability konceptu liberální demokracie a s ní souvisejícího politického systému (viz řada textu v komentářích k některým číslům Echa) a konečně z kontaktů s přáteli na některých zahraničních cestách (s „muzikou“ v devadesátých létech), např. v Dánsku či Holandsku, kdy jsme jezdili kolem sídel šlechticů či monarchů, jsem vnímal pocit jejich hrdosti na to, že mají krále nebo královnu.

K tomu mohu přidat, to už je jeden argument ze sešitu, který mám před sebou, a který jsem si už také uvědomoval dříve, výhradu oproti slavení státního svátku v zemi, kde se – nebudu to počítat – onen původní stát Československo, nespočetněkrát změnil, počínaje první ztrátou státu v roce 1939, okleštěným Protektorátem Čechy a Morava, kdy jsme přišli nejen o onu (dnešní) Zakarpatskou Ukrajinu, ale i Slovensko, které si vytvořilo Slovenský štát, poválečné formace včetně federálního Československa (předtím „lidově demokratické“, pak „socialistické“) a po listopadovém převratu s dalším zcela odlišným společensko-politickým uspořádáním definitivního konce „Československa“, tedy vzniku dvou samostatných států České a Slovenské republiky (už zcela vynechávám onu až komickou epizody „pomlčkové války“ či snahy Slezska se odtrhnout). Na to ostatně upozorňuje v sešitu Svatováclavská deklarace, která hovoří o absurdnosti státního svátku 28. října (na rozdíl od Slovenska, které historicky žádný stát nemělo a státní vyznamenání udílí 1. ledna), zatímco z hlediska historické kontinuity by bylo logičtější slavit náš svátek na sv. Václava (ostatně i některé okolní země mají své patrony jako my, tj. Maďaři sv. Štěpána, Poláci sv. Stanislava, Francouzi sv. Ludvíka, Rakušané markraběte sv. Leopolda).

Tento sešit je koncepční záležitostí, předloženou Českým královským institutem založeným (kupodivu!) teprve před čtyřmi léty (jeho ředitel Zdeněk Prázdný napsal mj. úvodní text Kořeny, které nesou budoucnost), se sérií zásadních ideových článků a příspěvky některých osobností přesvědčením monarchistů, např. filmového režiséra a herce Jiřího Stracha, a především připravenými konkrétními úvahami o českém království nejen coby vzdálené představě, nýbrž s náčrtem možného příštího postupu, což vše je podpořeno i existencí osobnosti Tadeáše Salvatora Habsbursko-Lotrinského, přímého potomka českých králů (malá fotografie již na obálce, jíž dominuje fotografie sochy svatého Václava). Je toho tu ale ještě mnohem více

Pokusím se trochu popořádku alespoň stručně okomentovat jednotlivé texty tohoto sešitu České království, uvedeného podtitulem Tradice i vize naší budoucnosti. Řeč o zemských patronech, zmíněných v předchozím odstavci, je v úvodním textu Pod ochranou svatováclavské tradice, v sešitu demonstrovanou již kontinuitou s obálkou a v dalším textu o českých panovnících. Podobně jako se ve Svatováclavské deklaraci v úvodních větách hovoří o dnešním „odklonu od demokratických idejí“ a aktuální situaci, označené jako „společenském rozkolu“ v současném státě, zdejší myšlenka pevnějšího časového rámce, podobně jako jej má samotná monarchie, je uvedena slovy „režimy padají, ale sv. Václav zůstává“. Při čtení mám na horizontu mysli text Petra Aghy (viz někde tady komentář, který hovoří o jiné univerzalistické představě, která ovládla společenský diskurs po roce 1989, založené ovšem nikoli na konkrétní historické kontinuitě, nýbrž na racionálním konceptu volného trhu, lidských práv a evropské integrace, která ale příliš nefunguje).

V tomto textu (krásná středověká ilustrace) je představen sv. Václav v jednotě obou poloh duchovního významu (je např. zařazen i do celosvětového kalendáře světců, důraz na vzdělání, „niterné přijetí Krista“, říká Pavel Fabini, autor tohoto i dalších textů) i jeho moudrého světského panování (řešení vztahu s sousedy v tehdejším geopolitickém prostoru, tedy jeho bratrem Boleslavem zprvu kritizovaném holdu Jindřichu Ptáčníkovi, „rytířské aspekty jeho života“), je řeč o jeho brzkém kultu (jako vystudovaný bohemista vzpomínám na obě staroslověnské legendy, Kristiánovu legendu, Kosmovu kroniku a další texty, kde je sv. Václav důležité téma), zde dále obrázek „pražského groše“, řeč o horní části Václavského náměstí (historie soch, také angažmá K. H. Borovského). Na druhé straně se zde píše o odporu prezidenta Masaryka ke sv. Václavovi související s negativním vztahem ke katolické církvi a programem „Tábor“ (koruna dlouho nebyla vystavovaná, na Masarykovu intervenci byl teprve v roce 1925 sice vyhlášen památným dnem, ale nestal se státním svátkem, v roce 1929, velkém výročí Masaryk odjel z Prahy). V textu je ovšem historie kultu, svatováclavských poutí probrána podrobněji než v této stručné poznámce, hovoří se o historických souvislostech, reformách Karla IV. i současném představiteli rodové tradice, která je podrobněji popsána i v dalším textu, Tadeáše Salvátora Habsbursko-Lotrinského.

Ten je představen v rozhovoru Aleny Novotné s názvem Když nebudeme udržovat, co nám bylo předáno, čas vše promění v prach. Nepůjdu do podrobností, zdůrazním jen pojetí vztahu šlechty k majetku, který není zdrojem obohacení a zisku, jako tomu je v konceptu moderního podnikání, nýbrž jako něco, co je člověku svěřeno a on cítí závazek se o tento rodový majetek starat a předat je dalším generacím. Tedy jinými slovy – pokora (a neodpustím si, byť zde máme mnoho poctivých a pracovitých živnostníků či podnikatelů, onen obraz, kdy se jeden zbohatlík, který se proháněl v závodním autě po dálnicích, ohradil vůči policistům, že jim ukáže a že si to odskáčou, když s ním chtějí mluvit na „soukromém pozemku“ – jistě, to je extrém). Přiznám se, že jméno toho šlechtice (ostatně narodil se ve Vídni, nikoli v Českých Velenicích, jak je na jednom místě nejspíš chybně uvedeno, byť zde prožil nějaký čas v dětství) slyším poprvé.

Dalších několik textů se obrací ke kulturní tradici, první Příběh Babičky, Mravní návod i světlo do tmy – tady si zase konfrontuju onen v podstatě konzervativní pohled na národ s jeho reflexí, buď relativizující jeho pojem v souvislosti se dvěma koncepty, jungmannovského jungmannovského a zemského Bernarda Bolzana, a devatenácté století národního obrození někdy až dehonestující, či alespoň kladoucí větší důležitost – neexistujícího – národního státu – pak tu je známé Co Čech, to muzikant, poukazující k úžasné evropské tradici české hudby i její pozice v národním životě.

Podrobněji poukazuje text Jana Zieglera na význam dalších českých panovníků na úspěšný rozvoj naší země v textu Moudří panovníci mysleli na budoucnost, znovu je řeč o sv. Václavovi jako tom, kdo uhájil českou suverenitu, rozvoji měst a písemnictví za Přemyslovců, mimořádném významu Karla IV., tereziánských reformách za Habsburků či železnicích a zakládání českých firem v 19. soletí (Baťa, Škoda, Kolben, Křižík, Laurin, Klement, Ringhoffer, Thonet, Liebig ad.)

Konstituční monarchie mají moje sympatie, říká Jiří Strach, „monarchistické uspořádání je svou duchovností mohutnějším valem proti extremismu“, uvádí a vypráví i osobní příběh o svém otci a – s úsměvem – i o svém rodokmenu („Já jako katolík jsem potomek českého husitského krále.“). Strach je praktikující katolík, dominikánský terciář. Druhou osobností je pak šlechtic, známý myslím velmi dobře z televizní obrazovky, hrabě František Kinský. V článku Odpovědnost nezačíná u titulu, ale u srdce hovoří o dnešní společenské roli šlechty, která dnes není vrstvou s výsadami, není to doby rytířů starých časů, ale může mít svou úlohu v „rozdělené společnosti“ coby součást kulturního dialogu, kulturní podniky také může aktivně pořádat, jak ukazují pořady v novém zámku v Kostelci nad Orlicí, kde František Kinský je zastupitelem a osm let působil také jako starosta.

Královna ze Židlochovic je, mezi texty s oběma současnými osobnostmi, zajímavý – neznámý (autorka Alena Novotná říká, že marně hledala v Googlu) – příběh o české šlechtičně Marii Kristýně, která se zamilovala do mladého španělského krále Alfonse XII.. Matěj Misař, který se touto historickou osobností zabýval (vzniká filmový dokument), říká, že „Kristýnu lze bez zaváhání postavit po bok velikánek, jako byly královna Viktorie či císařovna Marie Terezie“.

K obecným hodnotám „královské minulosti“ se pak vrací ještě jednou obecněji článek Nadčasové principy, z nichž žijeme dodnes, vybírám: „Právě kombinace geografické polohy, lidského kapitálu a institucionální kontinuity vytvářela podmínky, které zemi umožnily růst rychleji než okolní regiony.“ Následuje text Čtyři úspěšné roky, v němž je představen Český královský institut, hovoří se v něm mimo jiné také o debatách s odborníky s přesahem či spolupráci s rodem Kinských, a posléze je tu text s názvem Ústava pro monarchii je připravena, který seznamuje se skutečností, že by technicky nebylo příliš složité jejím prostřednictvím proměnit Českou republiku v Český stát (zmíněny jsou i konkrétní paragrafy či uvedena preambule). Samozřejmě společenský konsensus o něčem podobném je jiná věc. Reklama na zmíněné podcastové debaty Hradní harašení a závěrečné Desatero monarchisty celý sešit uzavírá, na zadní obálce je ještě znovu připomenuto ikonické literární dílo v knížce Babiččina moudra.

Echo 38 / 18. září 2025
Na obálce text „Nezabiješ“ s fotografií lesa amerických vlajek u portrétu Charlieho Kirka, jehož vražda „přivádí křesťanskou civilizaci nad propast násilí a nihilismu“, jak dodává podtitulek. V rohu pak ještě odkaz na debatu Echa „Vezmi si aspoň košili“.

Tak ovšem – další kapitola z vraždění v zemi, která podle některých má být naším vzorem „svobody a demokracie“, ostatně v jednom z nedávných čísel byl rozsáhlý článek o atentátech ve Spojených státech, ironicky začínající Lincolnovým tvrzením, že tento násilný prostředek nepatří do americké kultury (nedlouho nato byl ikonický prezident zastřelen) a pokračující celou tou dlouhou historií (nebudu se opakovat, každý, kdo není zaslepený, to snad mohl vidět i nedávno v souvislosti se současným prezidentem Donaldem Trumpem). Ostatně vražda křesťanského aktivisty 10. 9. 2025 je jen jednou z posledních a mediálně a ve společnosti výrazněji rezonujících událostí tohoto typu, pár dní předtím, 27. srpna, byly zastřeleny při ranní mši v Minneapolisu dvě děti ve věku osmi a deseti let, dalších sedmnáct osob bylo poraněno. Podle jedné americké databáze je to jeden ze 140 střeleb na školách v USA v roce 2025.

Tento článek (Martin Weiss) přináší portrét konzervativního aktivisty, „rozporuplného influencera“, jenž se nebál debat s kýmkoli a byl na vrcholu mediální pozornosti (vidíme jeho fotografii s prezidentem Trumpem, jak mu srdečně podává ruku, znal se s jeho synem, v kontaktu byl i s viceprezidentem Vancem), v roce 2012 spoluzaložil konzervativní organizaci Turning Point USA a byl jejím výkonným ředitelem, vydal řadu knih a moderoval rozhlasový pořad The Charlie Kirk Show. Ve vyhroceném americkém veřejném prostoru hlásání konzervativních hodnot hodně vadilo levicovým aktivistům, Kirka démonizovali, označovali za „fašistu“, přitom Kirk, jak uvádí autor článku s odkazem na britsko-amerického novináře A. Sullivana, se choval ke svým oponentům s respektem, Ezra Klein pak říká, mohlo se vám mnohé z toho, co říkal, nelíbit, ale „dělal politiku přesně tím správným způsobem“. Klíčovým momentem Weissova článku nicméně není samotná událost, nýbrž reakce veřejnosti na ni – ocitáme se „v temnotách nihilismu“, píše Weiss. „Problém je vrstva mladých aktivistů, z nichž začínají být demokratičtí politici zděšeni. A ještě větší problém je nihilistická subkultura, jejíž chuť ničit bublá v hlubinách internetu.“ A dále – pohybujeme se stále v prostoru onoho problému – „Tyto podivné toxické kulturní mutace jsme se v Echu již pokoušeli přiblížit v článcích o vrahovi ředitele zdravotní pojišťovny Luigim Mangionem, o transgender vraždícím gangu ze Silicon Valley či o široké oblibě korejského filmu Parazit. Schvalování politických vražd je jen jedním srozumitelným projevem. Jako bychom se ocitli v přízračné krajině nějakého sci-fi hororu – známé orientační body nefungují, odkazy vedou do slepých uliček. Tradiční pojmy selhávají.“ K tomu řada dezinformací, jako např., že Kirkův vrah byla osobnost transgender. Krvelačná nenávist se koncentruje na sociální síti Bluesky. A na závěr se Weiss táže, zda se to vše závažným způsobem týká nás. Nu, asi to není tak šílené, nicméně výrazy jako „vláda zrádců“ z úst některých politiků po jejich volebním debaklu či organizací je už jistý první krok, byť – naštěstí – zavražděných školáků či dalších osob v přepočtu se Spojenými státy tu přece jen (ještě?) nemáme.

K vraždě Charlieho Kirka a svobodě projevu je tu ještě rozhovor s Jonathanem Turleym, americkým právníkem, který se na téma dívá „zevnitř“, Překročili jsme kritickou hranici. Ten dnešní situaci nazývá „věk hněvu“ a současný diskurs „rétorika hněvu“, také jemu hrozí zabitím atd. Říká: „Ovšem nebezpečné vyhrožování a hrozby smrtí jsou dnes ve Spojených státech velice běžné, hodně lidí má nervy na pochodu a reagují prudce.“ Není to v Americe poprvé, v Bílém domě pak svoboda projevu „nikdy neměla spolehlivého spojence“, cenzura a ostrakizace přitom není nikdy řešením, probírá se také jeho kniha Nepostradatelné právo, která odkazuje na Louise Brandejse, jehož rodina pochází z Prahy. Nejúčinnějším nástrojem proti nenávisti, říká Turley, je svoboda projevu. A hovoří se i hrozbách umělé inteligence, pokud by se tyto jazykové modely utrhly ze řetězu.

Ještě předtím tu ještě je článek Babiš má karty rozdané líp (Daniel Kaiser) analyzuje pozice jednotlivých stran ve vzájemných vztazích a východiscích (Petr Fiala by rád obhájil svou pozici v rámci koalice Spolu atd.) – ovšem, o celé tři neděle později je ta situace jiná, tři dny po volbách se Fiala konečně vyjádřil, že už nemá ambice kandidovat, Stanjura se ani nedostal do parlamentu, údajně ho přeskákali v jeho volebním obvodu i zakroužkovaní lidovci – ovšem samozřejmě ta perspektiva článku, teď už historická, je zajímavá, nechci to zde příliš analyzovat, ale zajímavých postřehů v analýze je tu přehršel.

A s umělou inteligencí souvisí také následující článek Soubor o hegemonii (Ondřej Šmigol), kde jde ovšem jakožto téma o souboj dvou velmocí, Spojených států a Číny. Na obrázku je čínská umělá inteligence DeepSeek, která je ke zděšení Američanů mnohokrát levnější než ta západní. Také o čínské vojenské přehlídce na Náměstí nebeského klidu při příležitosti osmdesáti let od konce druhé světové války. Autor hovoří o dvou možných scénářích, jak se bude vztah obou zemí vyvíjet.

Tentokrát jsem se zvýšenou pozorností sledoval debatu Salonu Echo Češi nevědí, že bílá košile je základ, kterou moderoval Jiří Peňás. Ještě před čtením jsem si říkal dvě věci: Dříve byly určité standardy spojené se společenskými vrstvami a v určité době, vzpomínám si například na mou venkovskou babičku s typickým uvázaným šátkem, jak ji mám zachovanou na fotografii, na příhodu, kterou mně vypravovala moje matka, když přišla do pražské firmy Waldes a první, co jí řekli spolu s podanou určitou peněžní částkou, že má jít ke kadeřníkovi, který jí ustřihne copy a upraví jí vlasy podle současné módy, a pořídit si příslušný kostým, který bude reprezentovat její společenské postavení a samotnou firmu. Druhá, jeden čas mě až popouzelo, jak chodili venku někteří zvláště starší muži, v ošlapaných botaskách, ošuntělé bundě a s plastovou taškou. Porovnával jsem si šmrnc obyvatel jiných zemí, které jsem párkrát navštívil, a – musím poznamenat, že sám jsem nikdy nebyl žádný módní seladon – v tu chvíli jsem se chopil příležitosti a pod inspirací italského dirigenta orchestru, ve kterém jsem hrál, si koupil černý klobouk klasického střihu (žádné mexické sombrero, v jakém chodili někteří mí kamarádi), což mě pak přinutilo koupit si odpovídající svrchník (to bylo v tu dobu takřka nemožné, všude mně nabízeli nejnovější modely, nicméně byly to sportovní „bundy“).

Dnes je to, jak říká jedna z diskutérek, individuální, nejsou jednotné vzorce, a „je pravda, že špatně nebo nevkusně oblečených lidí není málo“. Impulsem k debatě byla výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze Kde ty všechny kytky jsou. Zásadní výtka diskutujících je, že zmizela touha po kvalitě, což také souvisí s prudkým společenským zvratem, kdy po Listopadu na trh – po předchozích letech unifikovaného nedostatku širší nabídky (vzpomínám na snahu koupit si džíny, dostupné jen v tzv. Tuzexu a první náhražce v zelené barvě, když originál mně nebyl ještě dostupný) vtrhly levné vietnamské tržnice s nekvalitně šitým zbožím z druhořadých látek, na které jsme se všichni vrhli, a čteme, „svoboda nic nezaručuje, natož vkus“ (a ještě, omlouvám se za postupné rozpomínání, vzpomenu na některé kusy oblečení z předválečné doby, smoking, který jsem nosil na koncerty, u nějž mně prvorepublikový krejčí upravil již mírně omšelé látkové knoflíky, konfekce ovšem později převálcovala pro běžného člověka možnosti nechat si ušít oblek na míru). Pokračuju, důležitá myšlenka související s ledabylým oblékáním je, že je to spojeno „s vytrácením se něčeho“, co by bylo možná nazvat „sebeúctou“, „sebereflexí“. Zajímavá je zmínka o IKEI, kde vkus při jednoduchosti jejich výrobků není pokleslý, a lze jednotlivé kusy spolu kombinovat (ano, na problém „designu“, kterým se vyznačoval český nábytek, jednak nevkusný, zvláště ten „rustikální“, jednak nekombinovatelný). Další motivy – dámské leginy jako uniformita, cílevědomé budování šatníku (to bych ještě rozvedl, v souvislosti s identitou, tím, za koho chci vystupovat a jednotlivými funkcemi oblékání, vzpomínám a jednu debatu mladých Němců před třiceti lety, jeden říkal, že by si na tenis nezval běžecké ponožky, druhý viděl svou svobodu v tom, že mu je fuk, v čem chodí), obliba outdoorového stylu u nás, pak také drahá Balenciaga, „takové ty boty pro kosmonauty“ (pěkně mastné, nahlédl jsem na stránky, mohutné vysoké pánské boty 1400 euro).  A pak tu je myšlenka o těch obyčejných mužích na jihu, kterým to prostě sluší v obyčejné bílé košili – to je ten název celé debaty.

A k umělé inteligenci se ještě jednou vrací text Po pás v břečce (Ondřej Šmigol), který hovoří o jakémsi unisonu různorodých projevů, onen jazyk AI (např. „nová totalita“) je jaksi paralelní s „krachem utopie“, jejímž je příznakem.

Když český politik varuje před slovenskou cestou (Daniel Kaiser) se vrací k politickým tématům, tentokrát v rozhovoru s generálním biskupem Luteránské církve na Slovensku Ivanem Eľkem. Řeč je o vztahu obou národů, nejvíce mně utkvěla v paměti spolupráce evangelických církví v obou zemích, která má svou tradici protestantské kultury. Pan biskup říká, že slovenský evangelík měl s katolíky špatnou zkušenost, zvláště v období Slovenského štátu, samostatný slovenský stát po roce 1989 se neuměl představit, otázka je, zda společný stát ještě vůbec někdo postrádá. V rozhovoru zazní také téma LBGT, které vnímá Ivan Eľk jako uměle vnášený.

K očekávaným proměnám českého školství se vyjadřuje článek Nová informatika: mění se výuka na českých školách (Záviš Dobiášovský). Výuka ve škole se má zásadně měnit, hlavní posun je směrem ke kreativitě, za nové tendence v informatice má odpovídat nejen výuka v tomto oboru, ale celá škola. Je jasné, že „prostupování digitálních technologií do běžného života“ je výzva, z jiných textů víme, že celá ta proměna, o které se hovoří desetiletí, pravda nyní intenzivněji, nebude jednoduchá.

Můj život s Davidem Byrnem (O životě, díle a nové desce někdejšího frontmana Talking Heads) (Ondřej Štindl), autor článku, v mládí nadšený pro hudbu kapely z trojice anglického britpopu (vedle Blur a Pulp, patří k nim třeba ještě kapela Suede, jíž je věnován následující článek Jakuba Peřiny v čísle Echa, v němž je ostatně tento kontext uveden), lišícího se jistou intelektuálností a promyšleným scénickým projevem od přímočarosti konkurenčního punku, Štindl v úvodu zmiňuje např. „ohrané elpíčko“ Talking Heads Stop Making Sense „s fotografií torza roztančené Byrneovy figury na obalu“, „chytlavý refrén písničky Life Is Long“, kterou natočil před sedmnácti lety s Brianem Enem. „To neměnné na Davidu Byrneovi je jeho zaujetí, cit pro detail, až maniakální perfekcionismus, velmi divadelní showmanství, specifická kombinace spontaneity a proaranžovanosti“. Vrchol produkce je čtvrté album Remain Is Light, produkovaná Enem. Je tu film Stop Making Sense (identický název s albem) z roku 1983 režízovaný Jonathanem Demmem, tvůrcem mj. Mlčení jehňátek, „považovaný za jeden z vůbec nejlepších koncertních snímků všech dob“. Styl kapely charakterizuje Štindl takto: „K písním Talking Heads jsem se mohl vztáhnout, jako kdyby byly také o mně. Ne proto, že bych im tehdy tolk rozuměl, ale spojení odvázaného, až tanečního »party« rytmu s jakousi stísněnou nervozitou a sarkasmem mohlo být blízké prožitku mladého člověka v pozdně normalizační době.“ A tuto kontinuitu zachovává sólová tvorba „spokojeného muže“, jak jej recenzent charakterizuje.

Už nezbývá moc času (Jakub Peřina) je citace slov frontmana kapely Suede Bretta Andersona v souvislosti s vydáním jejich posledního alba Antidepressants (2025), přesněji „Už mi nezbývá moc času.“ V devadesátých letech byl britský hudební tisk posedlý vytvářením nových hudebních scén, říká Peřina, objevily se rychle za sebou acid house, rave či Madchester, autor vystihuje charakter a stylovou proměnu kapely, když říká, že „nová deska Suede: místo nostalgie paranoia a úzkost“, případně „nervozita, není to nejlepší deska, „patří však k těm nejodvážnějším“.

Krátké texty

Podněty k přemýšlení přinese kniha profesora Petra Piťhy, lingvisty, kněze, pedagoga, někdejšího ministra školství Zavátý život, recenze téma označuje jako Základy charakteru. Ty boty si nezouvej svým názvem parafrázuje výstavu Mám se zout? Výtvarníků Jana Kostohryze, Alice Nikitinové, Hany Puchové v Malerii MeetFactory, která „proměňuje industriální prostor v imaginární bytovou jednotku“, Tísnivé sny hovoří o společné výstavě dvou generačně blízkých, nicméně stylově odlišných umělců, Tila Baumgärtela a Michaela Milunoviće, zda je film Mira Rema Raději zešílet v divočině, oceněný v Karlových Varech (hlavní cena poroty) a nyní uvedený do kin, podle stejnojmenné knihy Palána Kýč, nebo člověčina? dává na výběr otázka v titulu komentáře.

Indická utopie (Matěj Beránek) hovoří o unikátním projektu jednoho z největších evropských architektů Le Corbusiera, který se svým bratrancem Pierrem Jeanneretem (dodejme, že Le Corbusier byl občanským jménem právě Jeanneret) realizoval v indickém Pandžábu (ke kterému jinak neměl žádný osobní vztah) na zelené louce pod názvem Čandigarh. Projekt navázal na plány Američana Alberta Mayera a Poláka Macieje Nowického, nyní je dokumentace k němu vystavena v pražské Winternitzově vile, samo o sobě architektonickém skvostu A. Loose na Černém vrchu (webové stránky nabízejí např. procházkový okruh na Malvazinkách), který je v rukou původních majitelů, nicméně je otevřen veřejnosti, konají se zde výstavy a koncerty.

Příroda to neumí je další článek o zahradnictví (Ondřej Fous) je zajímavá úvaha o existenci bytosti stromů v lese či urbánním prostoru.

Modlitební krabička v brněnském Štetlu (Jiří Peňás) je zpráva o dalším pobytu vypravěče o svých cestách a kulturního komentátora v Brně, zaměřeném na architekta Ottu Eislera, českého židovského architekta, který patřil k brněnské meziválečné avantgardě. Jedinečná Synagoga Agudas achim, jíž je myšlena ona „modlitební krabička“, funkcionalistická stavba, má také pěknou prezentaci na Wikipedii. O celém kontextu je ovšem v článku přehršel dalších zajímavých informací.

Echo 37 / 11. září 2025
Na obálce je fotomontáž Petra Fialy a Andreje Babiše, přetlačujících se rukou, a textem Kdo to dělal líp?, k čemuž je v čísle Echa rozbor srovnání obou vlád. V úvodu (Editorialu) D. Balšínka se hovoří o tom, Jaké otázky jsou důležité pro čtenáře Echa, tedy o tom, že si redakce vždy po čase dělá určitý průzkum na názory čtenářů, jichž si váží (také jejich názory otiskují) a které jsou pro ně relevantní. Sděluje, co se dá z těchto průzkumů zjistit, hovoří také o diskusi pod články na Echo Prime.

Právo a pořádek podle Trumpa je první kratší text, který hovoří o tom, že americký prezident má na své straně veřejnost ohledně bezpečnosti (resp. jejího nedostatku), dokládané dvěma událostmi, jedné incidentu s pašeráky drog (zastřelené kdesi ve člunu), druhé vraždy mladé Ukrajinky Iryny Zarutské, kterou ve vlaku ubodal zezadu pětatřicetiletý Decarlos Brown. Trump vysílá Národní gardu do různých měst…

Kdo byl horší hospodář – Babiš, nebo Fiala? (D. Kaiser) je jisté zúčtování na hospodářském poli před volbami, nechci posuzovat, do jaké míry je autor článku objektivní, nicméně vyjadřuje se kriticky k oběma stranám. U fotografie jásajícího Petra Fialy je signifikantní komentář – „Záchvaty zodpovědnějšího hospodaření bohužel Fialova vláda stihla sama devalvovat svým hurá zbrojením. […]“ V úvodu textu zajímavá poznámka z historie vládnutí pravicových stran – jak mohla být smetena tak snadno Nečasova vláda? Kupní síla klesla za dva roky o dvě procenta, označeno to bylo jako „ekonomické zahnívání“. V roce 2022 se pak za Fialy propadla kupní síla o rekordních 9,5 procent atd. Dále – „Inflace? K otcovství se nikdo nehlásí“. Autor aktuální fenomén rozebírá, bezpochyby na začátku byla energetická krize, jedna z formulací (nechci být jednostranný, ale tohle je přesné): „Jak by se s energetickou krizí popasoval Andrej Babiš nevíme, rychlost nabrala v prvních měsících po jeho odchodu. Zato víme, že když už plně vypukla, Fiala váháním ztratil více než půl roku a cenový strop byl na podzim uvalen pozdě,“ tj. můžeme-li zobecnit (jak zní analýza z jiného zdroje), Fialova vláda neustále všechny problémy odsouvala (neřku-li zatajovala, jak se ukazuje třeba dnes, 7. 10., Stanjura zašumloval na dopravu někde padesát miliard, takže deficit není 289 mld., ale někde k tři sta čtyřiceti, pokud nevyplavou další kulišárny). Na straně Fialovy vlády autor článku chválí, že se podařily parametrické změny důchodového systému, což byla práce Mariana Jurečky. U fotky A. Babiše nabízejícího u stánku v zástěře párky, je text: „Za osm let, kdy české státní finance ovlivňoval předseda ANO Andrej Babiš, podíl státního dluhu na HDP vytrvale padal, z 38 na 28 procent. Babišovi tu nesmírně pomáhala globální konjunktura. Pak uhodil covid a podíl rostl, až na 40 procent v roce 2021, kdy Babiš ekonomiku Fialovi předával. Loni státní dluh dosahoval přes 42 procent HDP.“

Devadesátky už znovu nebudou (Ondřej Štindl). Zajímavé. „Že veřejná debata a společenský život jsou ovlivněny nostalgií, je docela pochopitelné. Jsme stárnoucí společnost a nostalgie ke starším lidem patří, mají na co vzpomínat.“ Ovšem, někdo vzpomíná i na dobu před Listopadem, rozčiluje ho dnešní překotný vývoj, regulace na každém kroku, problémy s tím, jak se popasovat s novými technologiemi atd. Autor uvažuje nad povahou nostalgie a nostalgiků.

K čemu ode mě chtějí mandát? Ke svým emocím? ptá se Miroslav Kalousek v rozhovoru (D. Kaiser), v němž hovoří o ekonomické politice i volením programem Spolu. Kaiser uvádí, že 85 procent Čechů není spokojeno dle agentury STEM se směřováním země, že stagnuje nebo jde špatným směrem. Kalousek říká, že jsme si začali „nalhávat určité věci“, „ignorujeme určitá rizika“, nicméně „polistopadový vývoj pokračuje“. Na otázku, že kampaň líčí Babiše jako Putinova pomocníka, říká, že žádná kampaň není férová. Jinak je ale kritický. Říká mj. „Já mohu konstatovat, že dosluhující vláda neodevzdává zdravé veřejné finance. Ty by byly zdravé tehdy, když by se k sobě příjmy a výdaje v deficitní bilanci blížily. Hovoří také o populistických momentech v programech ANO, nebude volit SPD a obavy má hlavně z Jindřicha Reichla. Tak sympatické je věcné a očekávatelné vyjádření

Rozdělené království (Ondřej Šmigol) informuje „o britské dysfunkčnosti ve třech příbězích“, začíná hned drsně příběhem o třináctileté dívce, která ve skotském Dundee vytáhla sekeru, aby bránila sebe a kamarádku před útočníkem na ulici. Už skutečnost, že třeba tohle „komentoval“ Elon Musk, je poněkud bizarní stejně jako další peripetie, které uvádí autor. Další příběh, který směřuje k témuž obsahu, je zatčení komika a scénáristy Graama Linehana, autora sitkomů Ajťáci, Black Books nebo Father Ted, který neskrývá to, že je odpůrcem transgenderismu. Přes léto v médiích dominovaly záběry demonstrací proti masové imigraci atd. Zajímavé je, že v Británii je stále výrazná třídní společnost, což má vliv na politiku. „Jeden z důvodů, proč bylo řádění znásilňovacích pákistánských gangů tak dlouho ignorováno, je ten, že dívky byly z chudých poměrů, tedy považované za promiskuitní a bez vlivu, jak si v systému vynutit pozornost.“

Velký vlastenecký pokus o diskusi v Salonu Echa svým názvem naráží na již dříve komentovaný film Velký vlastenecký výlet režiséra Robina Kvapila (zmínil jsem jej i ve svém příslušném komentáři), spolu s režisérem Viktorem Janišem a podnikatelem Pavlem Kopřivou se Lukáš Novosad tže, zda je to „skvělé dílo, anebo propaganda“. Ze stránek CSFD připomenu anotací (Bontonfilm), o co jde: „Na počátku byla zveřejněna výzva: Myslíte si, že válka na Ukrajině je podvod? Že média lžou o počtech mrtvých a dopadech „speciální vojenské operace na Ukrajině“? Přijďte na konkurz a staňte se hrdiny nového filmu. Do centra válečného konfliktu nakonec vyrazil filmový štáb v říjnu 2024 se třemi „hrdiny“ – fanoušky Putina, aby se přesvědčili, jak vypadá válka na Ukrajině na vlastní oči. Chcete vidět reakce pochybovačů, když jim nad hlavou lítají rakety, schovávají se v krytech, chodí mezi masovými hroby, mluví s dětmi v podzemní škole v metru, se zraněnými vojáky nebo trpícími pozůstalými? Pojeďte s námi na „velký vlastenecký výlet“. Dokumentární road movie s komediálními prvky o cestě ze zatím bezpečného Česka do válkou zmítaného Charkova až na Donbas. Válka na Ukrajině bez cenzury.“ Je dobré se podívat i na komentáře na zmíněném CSFD, kde se hovoří např. o „manipulativním dokudramatu“ spíš než „skutečném dokumentu“. Ale k Salonu: Kopřiva říká, že čekal peklo, že je to film propagandistický, svět je předváděn jako karikatura, jeho obraz odkazuje k tvůrcům filmu. Janiš zdůrazňuje, že film dokázal to, co už dnes není možné, totiž otřást divákem – a to bez mrtvol, je to film důležitý, protože dokázal rozpoutat debatu (jak ostatně dokládá i tento text). Kopřiva opakuje, že to není dokument a připomíná někdejší Český sen, což byla rovněž inscenace (pamatujete ten poprask?). Hrají v něm lidé, kteří prošli castingem etc., chybí mu pohled z druhé strany, např. proč Ukrajinci vypalují úřady, které je násilím odvádějí do války, později zmiňuje souseda z Ukrajiny v Německu, který mu odpověděl, nejsem Ukrajinec, jsem Rus. Zpochybňuje i zrcadlo, které je nám o Ukrajině předkládáno v řadě věcí a srovnává s válkami v Afgánistánu, Lybii atd. Říká, že „to není živé“, je to umělé, jsou to „účastníci zájezdu“. Nikdo nezpochybňuje, že tu je válka, ty trosky všichni vidí. Janiš odporuje, že Kvapil také chtěl dělat dokument o Češích, že měli prostor se vyjádřit, tedy že nebylo všechno věc scénáře. Novosad se také táže, není-li ono šílenství spojeno s tím, že u nás jsme dlouhou dobu žádné boje o území nezažili, probírají se otázky situace vojáka, který ví, že je to možná jeho poslední hodina, když vidí pěknou holku, připomíná Conradův román Srdce temnoty (scéna s mrtvým hrochem). Je zřejmé, že oba názory (Kopřiva, Janiš) jsou hodně protichůdné, Kopřiva poukazuje na složitost celé problematiky, nicméně zpochybňuje i to, že je Rusko agresor („nevím, jestli je Rusko agresor“). Nicméně – je tu další náhled (šestistránkový, tedy rozměrný) na to, jak v tak vyhrocených situacích, jako je tato, jejich realita neukazuje jednoznačné pravdy.

Princip „oko za oko“ brzdí zbytečnou přísnost (Tereza Matějčková) je rozhovor s Jakubem Drápalem „o slepých uličkách české justice“. O tom, že česká justice má těch slepých uliček celou řadu, se můžeme přesvědčovat takřka každý den, počínaje chaosem v otázce (falešných) koalic, o nichž se debatuje nyní před volbami, přes všechny ty kauzy, které můžeme sledovat prakticky kontinuálně v médiích, a není to jen „dozimetr“ či „bitcoiny“, ale – namátkou – včera, kdy se „řešila“ dohledatelnost „podnikatelů“ (ach, bože, zase jsou to podnikatelé) se zdravotními službami, kteří nejsou dohledatelní (jednalo se o kauzu se zubařskými ordinacemi a nedostatkem stomatologů, o němž se ví deset let a který je využíván k nezákonnému byznysu etc.). Zde se ale hovoří o přístupu české justice k běžné kriminalitě, kdy je k pachateli dlouhou dobu smířlivá či trestá jej mírně, podmíněně či snad vůbec, a pak zasáhne naopak zbytečně tvrdě. Mě už to přestává bavit vůbec sledovat, když někdo dostane půl roku za krádež nutely, a na druhé straně se řeší miliardové úniky – tak proboha na co všechny ty složky úředníků, právníků, politiků, ministerstev etc. etc. jsou, když pak člověk řeší, že jel na rovné přehledné silnici o dvacet kilometrů rychleji než měl, zatímco „podnikatel“ (rovněž případ někdy ze včerejška v TV pořadu) odmítá hovořit s policistou, který jej chce vyslechnout ohledně jeho jízd – také už řadu let – ve formuli I na dálnicích, a vyhrožuje mu, že je na jeho „soukromém pozemku“ („závodník“ byl několikrát trestaný) – bezzubá policie jen bezmocně přihlíží (alespoň tak to televize ukazovala), to je s odpuštěním opravdu „na blití“.

Cítit se jako klávesa od klavíru (Adam Růžička), úvaha vycházející ze zjištění, že ve dvanácti nejbohatších demokratických zemích světa dvě třetiny občanů jsou nespokojeny s tím, jak demokracie funguje, číslo se výrazně zvýšilo od roku 2017, kdy byl poměr padesát na padesát. Je tu „nečekaný úspěch“ populistů, v roce 2O16 byl výraz „postpravdivý“ vyhlášen slovem roku, ve stejném roce se rozjel boj proti dezinformacím, souběžný se začátkem ruské agrese na Ukrajině. Je tu debata o „dysfunkčním vztahu mezi elitami a masami, který se zdá být v centru dnešních potíží“, povaze populismu jako „symptomu nesnází svobodných společnosti spíš než jako na příčinu“, jestliže jej budeme takto vnímat, pak „budeme snad i lépe připraveni bránit se jeho excesům a hrozbám“, o „atmosféře nejistoty a strachu“ psal už Dostojevský v novele Zápisky z pozdemí z roku 1864, odtud je ten název „klávesa klavíru“.

Smrt hudební kritiky, s podtitulem Proč dnešní recenze připomínají manifesty místo názoru (Jakub Peřina) hovoří o tom, že ještě v devadesátých letech byly v oblasti hudební kritiky výrazné individuality, byť se třeba nenaplnily některé ostré odsudky, byla to kompetentní práce, dnes Kelefa Sanneh, který je dvacet let přispěvatelem The New Yorkeru, říká, že v dětství byl „kritik hulvát“ (na což dává příklady), zatímco dnes je všechno jinak. „Nejde jen o někoho, kdo měl odvahu napsat, že se mu nelíbí všemi ostatními adorovaná deska. Problém je hlubší – dnešní hudební publicisté jako by si mysleli, že úžasné je úplně všechno.“ A Peřina říká, že za pár týdnů vydá novou desky Taylor Swiftová – „myslíte, že v českých médiích vyjde nějaká zajímavě napsaná kritika?“ A uvádí svůj názor, že mnoho lidí muzika ve skutečnosti nezajímá, představuje jen kulisu, chybějí tu „osobnosti“, „máte pocit jako byste narazili na špatně přeložené manifesty o tíze neoliberialismu“. Je pravda, že občas tento pocit také mám, možná chybí soustavnější kritika nejen v oblasti hudby, ale i výtvarného umění a literatury, na druhou stranu tu je nebývale široká paleta časopisů (jakkoli některé skvosty jako byly Hudební rozhledy zanikají, ale to jsou širší souvislosti mj. s rozšířením digitálních médií). A pak tu máme některé skvělé badatele, např. nedávno jsem četl knihu o prvním desetiletí Semaforu od Pavla Klusáka, myslím velmi dobrá práce. A ovšem má Peřina na druhou stranu v mnohém pravdu, jsou tu žebříčky nejvydávanějších desek (fotka s načinčanými hvězdami na červených kobercích také o něčem vypovídá), říká, že na některé informace není místo a doporučuje příklady aktuální skvělé hudby – Davida Byrna z Talking Heads, Ariela Pinka (o něm ostatně je v Echu samostatný článek) či Baxtera Duryho (rovněž). A z mé bezprostřední zkušenosti – můj syn je bubeníkem v kapele První hoře, reakce kritiků přesto, že vydali několik myslím velmi kvalitních alb, v podstatě nulová. Víceméně si musíte kritiku z vlastních kruhů objednat.

Umění blbého fóru, recenze filmu Bláznivá střela (USA, 2025), (Ondřej Štindl), „blbý fóry, to je žrádlo“, zpívá se v písničce z filmu Roberta Altmana Zítra nehrajeme, najít tu správnou míru blbosti je vzácný dar, říká recenzent. Stupnice pouhé přiblblosti až „full retard“ (trilogie Bláznivá střela), kde je metoda zahnat do krajnosti jednotlivá okoukaná filmová klišé za sebou, představoval je herec Leslie Nielsen. Nyní je tu nová verze Bláznivé střely, jeho režisérem je Akiva Schaffer, ústřední dvojicí herec s pozoruhodnou uměleckou trajektorií Liam Neeson a hvězda devadesátých let Pamela Andersonová. Film nepřináší nic zásadního, připomenutí klasiky je potěšující.

Čím tišší, tím lepší – newyorská hudebnice Cassandra Jenkins vydala album My Light, My Massage Parlor, dle recenze nádherná deska.

Na hraně konvencí – recenze výstavy Svoboda v pubertě – umění 90. let, Galerie umění Hodonín.

Tarantino a Altman – Tarantino a spol. – Továrna na sny, promítá se v kinu Aero, „dva pohledy na továrnu snů od dvou velikánů Hollywoodu“, devátý Tarantinův film.

Mlč aspoň chvíli – Kjell Askildsen, Pustá otevřená krajina, povídky v překladu Evy Keckové, „každá věta je přesně odměřená, každý detail má svůj význam,“ tedy chvála.

Jako doma, Základní škola v Kanadě, komentář Matěje k Beránka ke komplexu dřevěných budov (vzpomínám na Sluňákov v Horkách na Moravě), které – i podle fotky (řada pěkných fotek) vypadají jako vesnička, tedy žádné paláce, jak jsme na to zvyklí (aby se ukázala důležitost instituce), ale útulné moderní prostředí, jak říká autor, koncept vychází „z fragmentace“.

Fotosyntéza je článek Ondřeje Fouse s podtitulem C4 je způsob, jak rostliny asimilují. Tak jak již mnohokrát řečeno, v téhle problematice jsem takřka naprostý neznalec, přesto si tyhle věci rád přečtu.

Koruna česká na vršku chlumeckém je další cestovatelský díl Jiřího Peňáse, jezdec na el-kole zasvěceně vypráví tentokrát o charakteru krajiny mezi Chlumcem nad Cidlinou a Poděbrady zvané Chlumecká tabule, zmiňuje slavníkovské sídlo Libice (označení Slavníkovci a Přemyslovci nicméně zavedl až F. Palacký), pak se rozepsal o půvabném zámku Karlova Koruna, ano o tom architektonickém skvostu vím, i když sám jsem tam byl, je to opravdu hodně dávno. Kníže Schwarzenberg sem jezdíval a říkal, že zde prožil krásné dětství. A dozvíme se mnohé další, ostatně v každém čísle je inzerce na Výpravy Jiřího Peňáse, dokonce v některých číslech za výhodnou cenu v celku s knihou Terezy Matějčkové a zahradníka Fouse.

Příloha čísla se tentokrát věnuje onomu žhavému a ožehavému tématu, jímž je bydlení. Jsou tu články o tom, že „trh s hypotékami se uklidnil“, vyjádření několika osobností o „nových současných výzvách na trhu s bydlením a nových trendech“, různých doporučeních při koupi nemovitostí, jejichž ceny stále rostou či ukázky z „nové tváře měst“, tj. „projektů, které mění bydlení v Česku“, okomentovány je Vinohradská 8 a Projekt Savarin.