Týdeník Echo / dohánění času

Týdeník Echo / dohánění času (listopad a prosinec 2024, leden 2025)

Vzhledem k nutnosti přečíst v omezeném čase poměrně velkou hromádku knih jsem nestíhal paralelně číst a komentovat další a další čísla Týdeníku Echo, která nabíhala takřka pravidelně každý čtvrtek, takže se teď budu snažit ten časový skluz nějak napravit. Vlastně volím možnost číst a komentovat „pozpátku“/zpětně – od čísla 3, 16. ledna 2025 a doplňovat v jednom již publikovaném souboru (jinak obvykle napíšu text a publikuji jako celek). Ovšemže mezitím přicházejí další čísla…

Číslo 46, 14. listopadu 2024
Svět podle Trumpa – s obrázkem podruhé zvoleného prezidenta Spojených států (říkal jsem si, jak se to počítá – tak 45. a 47.) s motorovou pilou na obálce a v Salonu Echa s účastí Petra Sklenáře, Lukáše Kovandy, Petra Bartoně a redaktora Ondřeje Šmigola. Mně baví, jak někteří komentátoři říkají, že je Trump „neřízená střela“ a že je nevypočitatelný, jiní naopak, že sice se svými výroky přestřeluje (říkal, že by chtěl Grónsko, připojit Kanadu a já nevím co ještě), že je vlastně se svými výroky konsistentní, jasně čitelný [v inaugurační řeči opakoval svůj požadavek k Panamskému průplavu, dopisuju tuto poznámku 20. a 21. ledna]. V každém případě je třeba konstatovat, že toto číslo Echa se Trumpovi věnuje snad nejvíce (ostatně Trumpův portrét je i na obálce speciálních rozhovorů Echa, které před Vánocemi vyšly).

V editorialu Kdopak by se Trumpa bál? D. Balšínek hovoří o obrazu „děsivého démona“, který racionální voliči ignorovali (neutěšený stav ekonomiky, nelegální migrace atd., to také, ovšemže svým bombastickým stylem, Trump v inauguračním projevu zopakoval), na otázku zahraniční politiky se zaměřuje článek O. Šmigola Neokon Donald Trump (na snímku s ukrajinským prezidentem, na dalším R. Kennedy ml.), sleduje, jak rozdílně je vnímám aktuálně v médiích v Česku, Americe, na Ukrajině a v Rusku, rozebírá náhledy na neokonzervatismus. Trump je „jasný jacksonovec“ (míněn je nikoli historický Andrew, nýbrž Henry M. Jackson), dále uvádí: „Pokud si Trump myslí, že je to v zájmu USA, je ochoten tvrdě zasáhnout. Bombardoval Asada, odstoupil od iránské jaderné dohody a zlikvidoval Íráncům generála Sulejmáního.“ Dále je řeč o ukrajinském mírovém plánu, chce ale, aby to financovala Evropa, ohledně Blízkého východu pak bude Trump zastáncem Izraele, říká Šmigol.

K Trumpovi se vztahuje i název rozhovoru s americkým novinářem Rodem Dreherem Řval jsem radostí, který jásá (ostatně podobně jako někteří publicisté Echa) nad Trumpovým vítězstvím. Podle něj je to především, „nejvíc ze všeho senzační odmítnutí amerického esablishmentu“, akcentuje Trumpovu nekonvenčnost (oni mysleli, že Trump bude nový Caesar, ne-li Hitler, viz i odstavec výše). Dreher kritizuje dvě „katastrofální“ války (Irák, Afgánistán), „globální hospodářský krach roku 2008“, „zpackaný management za covidu“, „vyšinutou ideologii genderu“, což byla mánie atd. (ano, proti tomu se Trump opravdu velmi ostře při inauguraci vymezil prohlášením, že to zastaví). A – opakuje se to, jen připomenu – další témata inflace, přistěhovalectví, je také řeč, že Dreher je (či zvláště výrazně byl) vůči Trumpovi i kritický („on není seriózní člověk“, i když možná tady překlad z anglického serious by bylo výstižnější zodpovědný). Řeč je také o reaganismu a úloze J. D. Vanceho. A Dreher hovoří o řadě dalších věcí ve vnitřní politice USA.

V Salonu má diskuse název Trump zdraží Čechům hypotéky. Témata jsou dvě, snížení daní a zvýšení cla. Petr Bartoň říká, že zvýšení cel by uškodilo i Americe, obdobně se vyjádřil Lukáš Kovanda. Je namířeno především proti Číně. Zrušení daní ovšem není reálné. Pak je řeč o tom, jak se to promítne do evropských trhů, zvl. vůči Německu, probírá se levnější ropa, současné vysoké zadlužení Spojených států, které vyvážejí do celého světa (vysvětlováno, jak to Mezinárodní měnový fond kritizuje a ozřejmuje).

A naproti stránce s dalším snímkem D. Trumpa a Tuckera Carlsona v Alabamě čteme článek Ondřeje Štindla Stát jako matka, otec, šašek. Několik odstavců je volně k dispozici i na internetu (https://www.echo24.cz/a/HrNia/tydenik-echo-esej-stindl-stat-jako-matka-otec-sasek , podobně jako v jiných případech je celý článek přístupný předplatitelům), a ovšem, je to opravdu úsměvné, ocituji kousek:
V předvečer amerických prezidentských voleb se mnohé tamní vysoké školy snažily vyjít vstříc potřebám těch studentů, pro něž by volební výsledek mohl znamenat velký stres. Nabízely pro ten případ různé formy psychologické podpory. Na fakultě veřejné politiky Georgetownské univerzity ve Washingtonu byla pro ten případ připravena místnost určená k „sebepéči“, k dispozici tam bylo mj. kakao, sušenky, stavebnice lego a omalovánky. Vzbudilo to předvídatelné reakce. // Co se to děje, když budoucí diplomaté a političtí činitelé potřebují klid, kakao a lego, aby dokázali zpracovat situaci, na které v demokratické společnosti není nic neobvyklého – byly volby a nějak dopadly. Nemálo lidem to přišlo k smíchu, případně v tom našli příležitost k lamentaci nad křehkostí mladých […].“

A málem jsem ještě přehlédl článek Alexandra Tomského Jak Donald Trump porazil woke (progresivisty). Řekl bych, variace na předchozí (zvl. Drehera).

Tak pojďme konečně k dalšímu. Foto Echo: „Silné přívalové deště ve Španělsku“, spoušť, katastrofa, mrtví (Václav Cílek v jiném čísle charakterizuje právě tento fenomén dneška). K tomu šílenému světu (každý den někde střílení, dokonce u nás včera zastaveny dva útoky na základních školách, před pár dny mrtvé učitelky na Slovensku…) další příspěvek Pogrom v Amsterodamu, policisté varují Izraelce, ať si neberou taxíky, „jelikož taxikáři pomáhají organizovat násilnosti a asistují gangům“.

Němci fakt nejsou Američani s podtitulem Scholzova vláda se rozpadá pod tíhou klimatické politiky je čláek D. Kaisera o aktuální politické situaci v Německu. A k nám se obrací Markéta Malá v článku Už budeme převlékat kabáty? (Evropu asi neprobudí ani Trump). Shrnuto do jedné věty: Evropa má „několikanásobně dražší energie než USA i Čína“, ale bude „poučovat zbytek světa“. Alespoň tak to vypadá podle nově zvoleného nizozemského eurokomisaře Wopkeho Hoekstry.

Po americké a evropské politice kultura: Spasit svět, nebo sebe? je rozhovor s autorem románu Tasmánie, Italem Paolem Giordanem (rozmlouvá Jakub Peřina). Spisovatel zdůrazňuje neschopnost orientovat se v dnešním složitém světě jako východisko psaní. Jde o zničení Nagasaki, ale i zničení románu jako pevné literární struktury (trochu vidím paralelu s rhizomatikou, odchylující se od „aristotelovské“ jednoty). Peřinovi připomíná romány Benjamina Labatuta. Srovnává hrdinu, tichého pozorovatele, který nemá na vše názor, s dnešními ukřičenými sociálními sítěmi, jejichž postoje jsou „vyhraněné až extremistické“. Je řeč o rozšířenosti autofikce v Itálii, o vyhraněnějších poměrech ve srovnání s Českem a o poslední větě, která „je překrásná“ (Peřina): „Píšu o všem, co mě rozplakalo.“ Peřina pak s otázkou, co by si přečetl jako jedinou knihu, chválí Huellebecqa (Mapa a území) či Zena Cosiniho (Vědomí a svědomí), Giordano pak Conrada (Srdce temnoty), Canettiho (Masa a moc) a Dietricha Bonhoeffera (Na cestě k svobodě).

Jakub Peřina (i z jiných článků je patrné, že rozumí populární muzice a je její velký fanoušek) píše pak o velkém zážitku své známé z „pátečního“ koncertu skupiny The Cure v londýnském klubu Troxy, který jí učaroval, a poté o nejnovějším albu (ale i o těch předchozích). S deskou Songs of a Lost World je kapela možná na vrcholu. „Dost možná nejlepší deska The Cure od slavného alba Disintergration vypráví o neúprosně plynoucím čase,“ píše také Miloš Hroch v recenzi v Seznamu Zprávy, na YouTube se dá najít záznam tříhodinového koncertu (Full Live Stream). Ta úvodní píseň, prakticky celou dobu variující dva akordy, je opravdu tísnivá. Přispívá i úvodní kosmický obraz balvanu se schovanou lidskou tváří ve vesmíru, jde o sochu slovinského umělce Janeze Pirnata z roku 1975, jak je řečeno v textu, který o tomto objektu „vznášejícího se v prostoru, téměř jao vzdálená relikvie ze zapomenutých časů“ rovněž hovoří. Ta hrůza, smutek a bezradnost z uplývajícího času je tím, čím se skupina, jejímuž frontmanovi je 65 let, posunuli oproti dřívějšku.

Od Pluháčka k Reinerovi je recenze Jiřího Peňáse o rozsáhlém knižním rozhovoru básníka s jeho letitým přítelem Milanem Ohniskem (Torst, 2024).

Matěj Beránek sleduje stavby, které získaly Českou cenu za architekturu, přestavbu Gočárových Automatických mlýnů v Pardubicích, rodinného domu v Kutné Hoře, novou sportovní halu v Řevnicích, stavbu základny technických služeb v Praze-Lysolajích. Porota ocenila citlivé nakládání právě při přestavbách historických staveb, jak je ta v Pardubicích. V České televizi proběhl seriál takřka sedmdesáti dvouminutových dílů a záznam galavečera, na internetu stojí zato nahlédnout do přehledu na iVysílání.

Jiří Peňás pokračuje ve svých cestách v textu Zakutálená pivní lahev na Jadranu, navštívil města Bakar a Kraljevica.

Číslo 47, 21. listopadu 2024
Kde se bere hypochondrie? odkazuje na obálce čísla s ilustrací historickým obrazem Vyříznutí kamene šílenství Pietra Breughela st. titul k eseji Terezy Matějčkové uvnitř čísla, jenž má trochu jiný titul, totiž V zajetí prevence, nicméně odkazuje ke knize Příběh hypochondrie od Caroline Cramptonové, která je východiskem úvah filozofky. Ta začíná praktickou situací, totiž zvýšenou úzkostí dívky, která těžce onemocněla a nyní si googluje informace. Autorka nyní zkoumá povahu „preventivního myšlení“. Připomínám si kontexty jiných esejí (či článků) v Echu, které sledují např. efekt účasti či naopak negativního vyznění pomoci – zde říká, že ačkoli je prevence míněna dobře, obtížně se proti ní argumentuje, další moment je aspekt moci, to je když vás např. některé instituce neférově lákají na pojištění.

Pár komentářů (editorial D. Balšínka, o pár stránek pak noticka Kdy budeme mít platy jako v Germánii? s fotografií pana premiéra) se až – ostatně co už jiného zbývá – uchylují k ironii nad výrokem premiéra Fialy o našich platech jako v Německu za čtyři roky, který on sám pak „vysvětloval“ odmítáním těch, kteří jen straší (tím myslel své politické oponenty), tj. vlastně už najel na předvolební kampaň, totiž budeme je mít, když nás budete volit. Ostatní reakce, které spočítaly, jak dlouho by to za podmínek, které vykazují výkony současné vlády, trvalo, lze dohledat na netu, já bych jen dodal, že máme krátkou paměť – byla to přece právě tato partaj (ODS, tenkrát slovy V. Klausse), která něco podobného slibovala už před třiceti lety.

Bohumil Pečinka přináší další článek v sérii komentářů k aktuálním volbám – Třicet pět let poté: dvě legendy a dva extrémy, s tím, že obojí „obrátí i českou politiku“, komentuje (ne)spokojenost obyvatelstva se současným režimem, naši „přihrbenost před Bruselem, zmiňuje se i Ukrajina atd., tedy téma jde dost doširoka.

Zato zostra, jako ostatně jindy, jde na věc Markéta Malá, která se zde zabývá energetikou, tím, „co zásadního prozrazuje nová zpráva ČEPS“, což je téma, k němuž se Echo v jednotlivých číslech vrací (viz i některé poznámky v tomto souboru).

K současné politické situaci, konkrétně vztahu Spojených států k Evropě, se vyjadřuje rozhovor Přichází nová generace, která nerozumí Evropě s Cameronem Munterem. Ano, vzpomeňme na nadšení, s jakým lidé u nás sledovali projev Václava Havla v americkém Kongresu, a na to jak (dnes již doslouživší) prezident Biden na setkání s premiérem Fialou poznamenal, že na Magdalene Albrightovou, původem z Česka, si nevzpomíná (ovšem, to mohla také být prostě jen jeho senilita). Munter uvádí, že v dřívější době Američané měli tři sta tisíc vojáků v Německu, kteří uměli německy, tato generace odchází, ta nová má jiné představy o světě.

Do minulosti se ohlíží také Salon Echa v debatě s poněkud nesrozumitelným názvem V generaci 89 bylo režimistů ještě málo (účast Jiří Černický, Václav Klaus ml., Jan Špaček, Martin Kroupa a Daniel Kaiser, tedy příslušníci různých generací), výchozí otázka je, co po 35 letech říká Listopad 89 dnešním občanům, v odpovědích je celá řada aspektů, mj. vnímání jako kýče či sebepotvrzení současné vládní garnitury (privatizace Listopadu), Černickému chybí regionální pohled (v Ústí to vnímali jinak), Kroupa (Post Bellum) říká, že se tomu věnují, Klausovi chybí dnes historický kontext, např. odkaz 17. listopadu, jímž by dnes byl opět úbytek svobody, šikana názorů v práci apod., což se pak v dalším rozhovoru rovněž rozebírá, tedy „úbytek svobody“.

Mám nicméně pocit, že tenhle rozhovor je šit narychlo. Mám tady jednu poznámku, kterou jsem si jindy udělal, tak ji sem přetáhnu:

Je zřejmé, že řada článků se bude obracet na hodnocení minulých pětatřiceti let, které uplynuly od událostí v listopadu 1989. Když pominu ony opakované argumenty, že můžeme libovolně cestovat (a ovšem, je úžasné, že mladí lidé mohou vyrazit třeba za oceán za vzděláním) a nejsme zavíráni za vyslovené názory (zde ovšem ta „bezbřehá“ svoboda v devadesátkách, o níž se hovoří i v diskusích v tomto čísle Echa, i v souvislosti s proměnou reality – dezinformace, šíření nenávisti atd. – začíná, i v souladu se značnou částí názorů veřejnosti, podléhat určitým omezením), představuje – jak ukazují i některé analýzy – pohled na to, jak jsme naplnili onu historicky jedinečnou šanci, určitou škálu, která se (navíc s vývojem posledních několika let) opravdu odklání od nadšeného akceptování výsledků. 

Není tady místo (a nevidím v tom smysl), abych podrobněji rozebíral svůj pohled na věc, řeknu jen jedinou věc, která mně ve všech diskusích chybí. Je nejspíš nezodpověditelná otázka, do jaké míry bezpochybný a neoddiskutovatelný růst životní úrovně (bez ohledu např. na propad určitého procenta obyvatelstva do chudoby, stále horší dostupnosti bydlení, zatímco „za socialismu“ se postavily jakkoli kritizované paneláky a generace, které dříve bydlely s rodiči, se mohly v tomto směru osamostatnit) lze připsat prostě vývoji, který proběhl v celém světě (stejně tak, jako si tzv. americkou koupelnu mohli lidé dovolit v určitých letech, stejně jako ledničku či barevnou televizi, která představovala jistý marker vývoje ve své době), takže dnes jezdíme autem na nákup do super- či hypermarketu, který si zvolíme, a mobilní telefon umožňuje nejen jinou úroveň komunikace, a v jaké míře se na těchto možnosti „zasloužila“ „politika“ v naší zemi. V každém případě mám pocit, že tady se obě roviny směšují a záměrně zamlžují, jakkoli zase na druhou stranu vzruch z „drahoty“ budeme vnímat jinak, když si střízlivě řekneme, že kostka (čtvrt kila) másla stála před převratem deset korun (ještě československých), a jestliže šílíme, že aktuálně vyšplhala k osmdesáti, pak vězme, že úroveň platů je určitě od té doby desetinásobek (říkám to vše samozřejmě s vědomím, že to je svým způsobem nesrovnatelné, poměry potravin a třeba bydlení se zcela proměnily atd.).

Pak si kladou otázku, zda téma Ukrajiny je či není „roubování“ na tento státní svátek, geopolitický kontext (Polsko, sjednocující se Německo, Gorbačov atd.) je jasný, a myslím, že vykládat ho v neprospěch autenticity převratu u nás by bylo nespravedlivé, samozřejmě je vždy u historických událostí nějaký kontext, pro mě je podstatný i moment zvratu v myšlení, totiž v představě, že „komunismus“ tu je navždy, „do konce života“, není šance ho zvrátit, kterou vystřídala naděje, že to přece jen je možné. Druhá věc je „svoboda a demokracie“ na jedné straně a záměr těch, kteří zavětřili příležitost nekontrolovaně se obohatit, což je, domnívám se, stín, který sahá až do dneška. 

Hledání rovnováhy v rozhovoru s právníkem Janem Kyselou (na obrázku ministr spravedlnosti Blažek, jenž je se svou iniciativou proti judikatuře Ústavního soudu východiskem Kyselových interpretací toho, co je to vlastně právo – kde je ještě jeho interpretace a kde už vytváření prostřednictvím soudců, vyváženost je přítomnost parlamentu a soudů, u práva odkaz na ústavu nebo naopak z judikatury (tj. přítomnost již vyřčených rozsudků), otázka kompetencí té či oné instituce atd. Pro mě především příklad uvažování o právu, o rovnováze hovoří také Josef Baxa v článku Na soud nepatří králíci z klobouku ve speciálu 30 rozhovorů (viz na jiném místě). Na přetřes přišly také soudcovské platy, o nichž Kysela říká, že jsou i ve srovnání s platy soudců v jiných zemích dost vysoké („poměrně vysoké“), a znovu hovoří o ústavě a judikatuře, z níž současná rozhodnutí vyplývá (říká, že to vypadá, jako by konkrétní výše platů byla „podstatnou náležitostí demokratického státu“ (také se vícekrát obrací ke zvyklostem ve Spojených státech, tam nesmějí být platy sníženy, což je pojistka proti nátlaku v rozhodování soudců).

Ke knize Jonathana Haidta The Anxious Generation se obrací (na zmínku o ní jsem už tady někde narazil) spisovatelka Bianca Bellová v článku Úzkostná, avšak nikoli ztracená generace. Uvádí argumenty, proč se rozpadá pospolitost, podle knihy Roberta Putnama chybí společná zkušenost, jaká byla v Americe třeba po druhé světové válce, také už tu není „televize jako rodinný krb“ (vzpomínám si kdysi na sociologický pohled na rozdílný způsob vnímání filmového plátna, televizní obrazovky, „kolem níž“ se stmeluje rodinné společenství, a monitor tabletů a mobilů; pak také na článek o rodinných rituálech u Židů, kteří se scházejí ve třech generacích každý pátek, což je stmeluje). Bellová říká, že se lidé přestali starat o své sousedy, také jinde nakupují. „Děti bez zázemí v místním společenství ztrácejí kontakt se skutečným světem a jejich představy o něm vznikají v nehostinném světě sociálních sítí.“ S tím bych trochu polemizoval, resp. vnímal bych to jako hrozbu, záleží totiž také na rodičích a na škole, a mám konkrétní zkušenost s vlastními vnoučaty, které tyto kontakty mají intenzívní (mohl bych uvádět zcela konkrétní příklady). Bellová se odkazuje na poměry, jak je líčí Haidt ve Spojených státech, chybí mně výstupy (jakékoli) u nás. I tak dobře, je věci alespoň věnována pozornost.

Před časem jsem cosi od Bellové četl a měl jsem pocit jisté intelektuální odtažitosti, která ubírala sílu potenciálu jinak zajímavého příběhu, tady je zřejmé, že právě takového úvahy patří k její pracovní orientaci – na druhou stranu (nevím, zkusím to přečíst ještě jednou) jsem zase měl pocit jakési nekoncíznosti nebo jak to říci.

Ještě přetahuju poznámku, kterou jsem si už předtím někde napsal (trochu se opakuju):
Řada věcí (pocity nedostatečnosti na sociálních sítích, upnutí k nim etc.) je, řekl bych v diskusích dostatečně propírána. Ztráta sociálních kompetencí a schopností komunikace je rovněž známá záležitost. Já nicméně na druhé straně vidím – na svých vnoučatech – že jsou „zapřažena“ v řadě např. sportovních kroužků, takže vůbec nemám pocit, že by se nalézaly v sociálním vzduchoprázdnu. V sociálně vyloučených lokalitách je zajisté situace jiná, nicméně tam budou ty problémy jistě komplexnější, nikoli odvozené pouze od „chytrých telefonů“.

Mě trochu tahle debata o „zákazu“ telefonů ve škole štve, jistě prakticky asi není jiná cesta, když toto pravidlo uplatnila řada zemí (Francie 2018, Nizozemsko 2024, Itálie 2023), nicméně holt máme takovou situaci, související s „právy dítěte“, které by mohlo být upřením jakékoli „svobody“ zřejmě těžce deprivováno, a ochranitelským nastavením rodičů na nesprávném místě, jestliže si „stěžují“ s představou, že pravidla budou určovat oni a nikoli vzdělávací zařízení, jemuž je dítě svěřeno (a které za ně odpovídá, takže není třeba v době jeho pobytu tam dítě „kontrolovat“), z níž toto absurdní nastavení pochází. Já bych řekl, že stejně jako si žák nebude (snad?) nárokovat, že bude o vyučování kopat ve třídě do míče a prohánět se uličkami, nebude místo toho, aby se věnoval výuce, hrát si s telefonem. Omlouvám se za tu ironii, ale jinak se k tomuhle kocourkovu neumím vyjádřit. 

V kratších informacích je řeč o 29. ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka s titulem Nichts ist OK, výstavě fotografií Heleny Wilsonové v Domě fotografie v Praze (kurátor J. Mlčoch), knize Samira Hausera Vyvrhel vztahující se k rebelujícím kapelám (Michael´s Uncle, Esgmeg či Vanessa), výstavě Antony Gormley a Pavla Melkové v Galerii Rudolfinum v recenzi postihující její povahu Básníci stavějí domy, architekti píšou básně. V Divadle Na zábradlí uvedli premiéru inscenace Ej Áj, jejíž text kompletně vygenerovala aplikace ChatGPT (režie Jan Mikulášek, Petr Erbes). Dávám si do protikladu s předchozí recenzí o filmu Gladiátor II (Ridley Scott) s titulem Nuda a žraloci v Římě, kde čteme o precizním technickém provedení, na druhé straně ale vyprázdněnosti výsledku práce šestaosmdesátiletého režiséra, který nicméně „seká“ jeden film za druhým. Podobnost s filmem Napoleon, dějově roztříštěným a v něčem odtažitým.

Tom Wolfe by rozuměl, říká Martin Weiss ve Výpiscích. Píše se tu o lecčems, o reverendu Baconovi ve Wolfově Ohňostroji marnosti, postavě inspirované „odporným demagogem“ Alem Sharptonem či Corey Burkeové, která umlátila svého otce kuchyňským sekáčkem, protože nemohla vystát, že se radoval z Trumpova vítězství. A jiné úžasné věci.

Ve jménu Diega v článku Matěje Beránka je míněn slavný fotbalista Maradona, spojeného s italskou Neapolí, která byla inspirací pro zřízení pizzerie Da Pietro zprvu v Plzni a nyní na pražských Vinohradech. Šéfredaktor časopisu o architektuře popisuje interiér vytvořený ve spolupráci s ateliérem Neuhäusl Hunal (Ing. arch. ing. David Neuhäusl, Ing. arch. Matěj Hunal), uvádí se, že dělali např. rekonstrukci restaurace U Glaubiců na Malostranském náměstí (zmiňuju, protože to byla kdysi oblíbená studentská hospoda), či řetězec kaváren Kro. Dnes je důležité, aby se (parafrázuji) „perfektní souhra odehrávala nejen na vašem talíři, ale v celém interiéru.“ Více též na adrese https://www.archiweb.cz/b/da-pietro-pizza .

Zahradník Ondřej Fous píše v článku Bábovka o přípravě půdy, „zahradní půdy“ jako „famózní směsi“ charakteru univerza. 

Jiří Peňás pokračuje na svých cestách po chorvatském pobřeží, tentokrát v městě Kraljevica zhruba v místech, kde se člení do poloostrova Krk, v názvu Smutné mušle na zámku u Frankopanů spojuje vyprávěcí rámec s motivem pojídání slávek jedlých s příběhem šlechtice jménem Fran Krsto Frankopan, jehož portrét visí v restauraci naproti stolu, u kterého cestovatel sedí, a vypráví o nešťastném pokusu o povstání tohoto muže proti císaři, jemuž předtím poskytl cenné služby v boji proti invazi Turků (Chorvaté byli Antemurale christianitatis – Bašta křesťanství), když nad nimi zvítězili v roce 1664 u sv. Gottharda na řece Rábu a na nějaký čas je zahnali, za což se ale Leopold I. neodměnil, když podepsal hanebný mír, v podstatě dohodu s Turky. V příběhu byl spojencem posledního z rodu Frankopanů, Petr Zrinský, jenž proslul v roce 1566 ochranou pevnosti Sigetu (Franova sestra Anna Kateřina byla provdaná Zrinská). Pro Chorvaty jsou tyto osobnosti, ve Vídni popravené za velezradu, dodnes ikonami hrdinství.

Číslo 48, 28. listopadu 2024
Když aktivismus škodí (Kam vede pomáhání za každou cenu?) čteme na titulní straně s obrázkem muže ve známé masce Anonymous (stejnojmenné hnutí, inspirace postavou Guye Fawkese z komiksu a filmu "V for Vendetta"). K tomu se váže editorial Martina Weisse s názvem Porážka amerických demokratů, který nahlíží do zákulisí americké politiky, kde se v poslední době hovoří o frekventovaném výrazu „The Groups“, malých skupin, mnohdy vlastně nikoho nezastupujících, přesto ovlivňujících, jak ukazují některé příklady, výsledky politického úsilí.

Zajímavě je formulovaný titul článku Daniela Kaisera Proč neočkované Češky rodily o tolik víc? (a podtitul Kacíři české vědy posouvají poznání. Snad ho posune i Trump). Na to téma jsem už párkrát narazil, Kaiser vychází z nových studií o tom, „jak se vaří u Pfeizerů“ (s tím souvisí pohled nových úředníků v Trumpově garnituře, které mají jiný pohled, tj. R. Kennedy je nepřítel farmaceutické lobby), předtím ale cituje z SMIS (Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků), která kritizuje neznalost P. Fialy, jenž si plete „porodnost“ a „úhrnná plodnost“, což bych mu až tak nevyčítal (je to nepřesné, ale souvisí to a smysl to má pak při statistických propočtech prognóz), jako to, že řeč o tom byla tabu (kdo cokoli řekl, byl označen jako antivaxer a málem rozvraceč státu), sám jsem si všiml, že dva roky výrazného poklesu porodnosti (každý rok o deset tisíc méně) Česká (tj. veřejnoprávní) televize nereflektuje. A Kaiser to komplexně rozebírá, včetně toho, jak tato firma vědomě uváděla klamné údaje či některé utajovala (zvýšený počet srdečních poruch u očkovaných mladých lidí, jsou uvedeny další), jak zjistila aktivistka Wolfová na základě 450 000 stránek dokumentů, k nimž si přístup vymohla až u soudu. Pokles porodnosti samozřejmě není prostě v přímé úměrnosti s očkovanými a neočkovanými ženami, určitě hrálo u žen úlohu i vědomí rizika otěhotnění v době pandemie, tabuizace nicméně vede k tomu, že chybí „nepředpojatá diskuse“ o věci (ovšemže ji na druhou stranu komplikoval i fanatismus odpíračů, umožněný nicméně i právě urputností ne-diskuse). A podle propočtů pak úpravy tzv. důchodové reformy jsou pro rok 2050 nedostatečné, jakkoli rušení (a hrozba rušení) celé řady porodnic dnes může finance ušetřit.

Zajímavé informace o firmě Roche a firmě SAP, která využitím AI v plánování „mění týdny na hodiny“ (modelování komplexních scénářů, nejrůznější analytická řešení etc.).

Další hrozba reglementace, regulace či dohledu prostřednictvím RRTV (Rady pro rozhlasové a televizní vysílání), která si nárokuje (také s argumentem boje proti dezinformacím) registraci všech soukromých subjektů audiovizuálního vysílání (D. Kaiser). Současné zákony jsou dostatečné, říká novinář, kdo se podvolí a bude se registrovat, vystaví se možnosti obtěžování stížnostmi konkurentů atd. (obrázek učitelky jógy s otázkou, jaké sankce jí hrozí, když se nebude registrovat u RRTV).

V Polsku panuje na velkých cílech shoda, rozhovor s bývalou polskou ministryní Jadwigou Emilewiczovou [také] o polském hospodářském zázraku (rozhovor M. Weiss). Vybudovaný celý dálniční systém, obrázek nového závěsného mostu ve Vratislavi (Rędziński most), řeč je o propojení mezi Baltským, Jaderským a Černým mořem, tedy celkově velkorysejším přístupu Poláků, jakkoli jsou politicky hodně rozděleni. Řeč je i o potřebě vytvoření většího geopolitického celku, jenž by přinášel větší respekt ve světě (např. v Draghiho zprávě zcela chybí pohled na východní Evropu), v té souvislosti zmínka o Visegrádské čtyřce (která, jak je možné uvést z jiných zdrojů, se žel naopak rozpadá).

Tereza Matějčková přichází s esejem Nové stereotypy jako svátost. Výchozím motivem je kniha Johna McWhortera s názvem Woke Racism (2021), autor na rozdíl od akademického mainstreamu odmítá antirasismus. „Boj proti stereotypizaci žen, sexuálních menšin nebo černého obyvatelstva ústí v novou škálu předsudků.“ Matějčková dále pracuje s postavou „druhého“, která se objevuje po druhé světové válce ve filozofii (v klasické podobě Emmanuel Lévinas, zmíněna je i známá kniha Simone de Beauvoirová Druhé pohlaví, doslov k českému vydání napsal Jan Patočka). Zde je „muž“ normou, některé oblasti jsou vyhraněny mužům, dál je řeč o patriarchátu, který ale má poněkud jiný význam než v době, kdy tady společensky patriarchát opravdu byl, od 70. let 20. století pan toto slovo znovu zažívá boom. Pro některá znevýhodnění žen není správné toto slovo užívat, říká sociolog Martin Schröder. McWhoren „hovoří o antidiskriminační ideologii jako o novém typu náboženství.“ Zajímavá jsou tři jeho opatření. 1. Skončit válku proti drogám a legalizovat je. 2. Klást větší důraz na kvalitní výuku psaní a čtení. 3. Obnovit úctu k řemeslům. To veskrze nejsou špatné návrhy.

V Salonu je téma Elon Musk – padouch z bondovky, nebo hrdina boje za svobodu? Účast: Adam Růžička, Anna Shavit, Jakub Zelenka, Martin Weiss a Ondřej Štindl. Z řečeného jsem si vybral jeho velikášství, které spočívá v deseti nápadech, z nichž devět mohou být nesmysly, desátý skvělý (to je řekl bych určitý rys, jakým působí i Trump), to, že Západ považuje za „zpohodlnělou společnost“, která není ochotná riskovat, a v riziku vidí předpoklad úspěchu. Uživatelé chválí Twitter poté, co jej Musk převzal, kdy totiž neomezuje uživatele. Úspěchy, tj. Tesla, Space-X a obrovský zisk na jmění po vítězství D. Trumpa jsou evidentní.

Zajímavé čtení je Pohled do našich tváří biologa a filozofa Stanislava Komárka (zmiňoval jsem už výše). Otázka: Proč nezáříme štěstím, když se máme nejlépe jak jsme se kdy měli, žijeme déle, máme pohodlné bydlení, nemáme tak namáhavou práci jako v minulosti (řada chudých předků se doslova udřela) atd. Souvztažnost mezi lidskou tváří a duševním životem najdeme u Lévinase (“Způsobu, jak se představuje Druhý a jak přesahuje moji představu Druhého, říkáme Tvář.“ Wikipedie) či Adolfa Portmanna (jeho pojem sebeprezentace/sebevyjádření, něm. Selbstdarstellung). Komárek sleduje onen moment zlomu, je tu impuls k přemýšlení.

Restart dějin Ondřeje Šmigola se řadí k sérii příspěvků o novém americkém prezidentovi (20. ledna 2025 inaugurace), na snímku s Joe Bidenem v Bílém domě, tady je hodně místa věnováno Fukuyamovi, který prý byl špatně pochopen v jeho myšlence „konce dějin“. Jádro bylo v představě „liberální demokracie“ jako nejdokonalejším systému v historii, který již nelze vylepšovat. Jednak je to ovšem ideál, jemuž většina světa neodpovídá, jednak bych pochyboval i o tom – tak se to může jevit jen v bipolární představě, kde je liberální demokracie kladena proti autoritativnímu státu. Nu a podle článku „Trump dějiny zase nahodil“.

Rozhovor s energetikem Františkem Hrdličkou do časopisu tohoto formátu určitě patří, je tu řada zajímavých souvislostí, nicméně v mém případě odbornost brání plnému porozumění všemu, co pan Hrdlička vysvětluje. Ovšemže některé momenty (vztahy mezi uhlím, těžbou hnědého uhlí, plynem, jadernými zdroji, časy a realizacemi vs. plány, povoleními etc.) jsou zřejmější i takto.

Černá víčka ve slunci moderny, recenze výstavy třech Čechů „v břiše Paříže“ (Georges Kars, Othon Coubine/Otakar Kubín a François Zdeněk, nebo François Maurice Eberl v Národní galerii (ve Valdštejnské jízdárně) École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž po zvučnějších jménech (František Kupka, Josef Šíma, Jindřich Štyrský a Toyen) z pera Jiřího Peňáse přibližuje tvorbu těchto o něco méně známých umělců, méně radikálních. Jejich styl nazvala kurátorka Anna Pravdová ve své knize École de Paris (2022) jako „nový klasicismus“. Co se týče menší známosti, sám jsem měl docela povědomí o Kubínovi („a vůbec poprvé je představen soubor děl O. Coubina, který do své sbírky získal bratr Gertrudy Steinové Leo Stein“, z anotace na stránkách NG), jen nerozumím nedopatření jinak zasvěceného recenzenta, když malíře uvádí jako „Coubin“.

Z recenze animovaného filmu Pyšné princezny (Lukáš Novosad) vybírám jeden moment – v originále je město i vesnice zalidněná, tady si s tím autoři moc nedělali starosti. Doslovná předělávka někdejšího černobílého filmu z roku 1952 se hlásí k jeho obdivu, zároveň nepřináší nic nového kromě roztomilého psíčka (ten ovšem děti potěší, zároveň je rysem amerických disneyovek, což je předmětem některých kritiků).

Po čase, kdy pražské Výstaviště nezažívalo právě nejskvělejší léta (požár Průmyslového paláce byl tím posledním), dochází k řadě změn k pozitivnímu, také v souvislosti s rekonstrukcí Stromovky. Jako Posun vpřed (název článku M. Beránka) popisuje autor rekonstrukci Křižíkových pavilonů v Praze. Jiří Peňás se na svých výpravách, nyní „netradičním putování po Chorvatsku“, dostal do města Karlovac.   

Číslo 49, 5. prosince 2024
Na obálce fotografie „předního světového psychoanalytika Luigi Zoji“, s nímž debatuje Tereza Matějčková – Lidé přestávají věřit citům, uvnitř časopisu pod názvem „Podněcujte svou vášnivost!“. Nejen ekonomická stagnace, ale i pokles inteligence, zatímco ve 20. století rostla. To je východisko debaty, s nímž přichází původem italský psychoanalytik (dohledávám: česky knihy Paranoia, Soumrak otců, Dějiny arogance), první z nich, s podtitulem Dějiny šílenství, které píše dějiny, přijel představit do Prahy, tématem otců Tereza Matějčková zahajuje rozhovor. A to, co říká Zoja, je zajímavé v kontextu soudobého feminismu (v protikladu k němu), když hovoří o větší zranitelnosti maskulinity („mužská identita je méně jistá než ženská“). To ale vytrhuju jen zlomek z širšího kontextu debaty o tom, že moderna svým zrychlením napáchala škody, o vztahu muže a kultury, která vychovávala muže k otcovství (o „pádu do předkulturního stavu“ vinou příliš velké rychlosti ekonomických cyklů, které kulturu vytlačují). Pojem „paranoia“ se pak zjevuje v širších než psychiatrických souvislostech, na druhé straně je pak (někdy i bohužel, pokud se ukáže, že představy, o nichž se druzí domnívají, že je to stihomam, jsou skutečné) neuvěřitelný svět, jehož události nejsou spikleneckou teorií.

Foto Echa jsou aktuální demonstrace v Tbilisi, Krvavá lázeň bez konce je komentář k Asadově režimu, Jednou zelené, pořád zelené je článek Daniela Kaisera o současném Německu, směřujícím k předčasným volbám (fotka původní elektrárny Volkswagenu ve Wolfsburgu), sleduje ideově politická směřování, která k nim ostatně vedla. Utrpení Lindy Bartošové sleduje (Jakub Peřina) podcast finalistky České Miss a reportérky na radiu Wave s názvem Slast, tedy erotické téma. Peřina její výkon hodnotí jako „zoufale sebestředné osoby“. (Vlastně za tímhle článkem je ten už probraný o vášnivosti s L. Zojou, takže by si čtenář mohl uvědomit, kdy jedno téma je jen povrchní bublina a kdy se můžeme dobrat něčeho podstatného.)

V článku Fialova pětka probírá Bohuslav Pečinka historickou prvorepublikovou „vládní pětku“, známou heslem „Dohodli jsme se, že se dohodneme.“ a na ni navazující aktuální vládní koalici (v době, kdy zapisuju tyto poznámky, ovšem už neúplnou – po odchodu Pirátů), rozebírá tento způsob přístupu v politice, který umožňuje vytvořit takovouto vládní sestavu (vzpomínám, jak jsem v době mlčení kolem vládního balíčku říkal, „Fiala analyzuje“), která má ovšem také velké nevýhody v oslabení jednotlivých subjektů (některým z nich klesly v minulých letech preference pod pět procent, tedy hranici zvolení do parlamentu). Pečinka též vzpomíná na smutný osud vlády Mirka Topolánka, která skončila po jeho rozhovoru s časopisem Lui (díval jsem se, video už není k dispozici, ale na internetu, na iDnes je „Úplný přepis rozhovoru s Topolánkem, který otřásl ODS“, ale že bych to musel číst…).

Je tu Babiš a proti němu Pepek Vyskoč je debata Salonu, víceméně směrovaná k Miloši Zemanovi, který přišel, přestože měl svého času až „vyloženě nepřátelské vztahy“. Takže je zajímavé si poslechnout třeba jeho názory na premiéra Fialu, Andreje Babiše, s nímž v něčem souhlasí, v něčem ale nikoli, na Donalda Trumpa. Pepek Vyskoč je samozřejmě postava kreténa z Haškova Švejka a v debatě tuto metaforu Miloš Zeman použil jako protiklad programu Andreje Babiše a premiéra Fialy, který přišel s německými platy za čtyři roky. Věcně si myslím je to, co Zeman říká, realistické, pouze představa nového Pjotra Stolypina, který by mohl svými reformami nahradit expanzi geografickou expanzí ekonomickou po brzkém zhroucení Putinovy říše, je podle mého iluze (i když i v tom Rusku byl třeba Petr Veliký atd.). V odpovědi na jednu otázku se debatéři (zvl. Peňás, Balšínek, Zeman) neshodnou, totiž čeho se bát víc, Green Dealu nebo Ruska.

Mít srdce jinde není v pořádku je rozhovor s fotografkou Libuší Jarcovjákovou, která byla objevena teprve v poslední době (film Ještě nejsem, kým chci být, režie Klára Tasovská, knížky, výstavy u nás, aktuálně v Národní galerii), někde jsem narazil na recenzi její fotoknihy o T-Clubu, místa setkávání sexuálních menšin před listopadovým převratem kousek od Václavského náměstí (na fotografii drží tuto knihu v ruce, když se pozorně podíváte, tj. srovnáte třeba s fotkou obálky na Databáziknih.cz).

Osvobodit pravdy od bludů, díky nimž zvítězily je článek Václava Bělohradského, jenž doporučuje „ideje jen používat, ne vyznávat“. Filozof se v tomto ohledu odvolává na Karla Poppera a poté na Friedricha Nietzscheho, jenž říká, že bludy umožnily idejím vítězit, bojovaly za ně. Potvrzuje to osud idejí komunismu, i pak toho „reformního“, s krvavými stopami v historii, a pak se obrací k Frederiku Jamesonovi, jenž se zabýval teorií Maxe Webera.

Bělohradský nyní použije Jamesonův termín „the vanishing mediator“, mizející zprostředkovatel, jako osu celé své další rozvětvené, ale tohtoto výrazu se přitom držící úvahy. Podle britského historika Nialla Fergusona je „etika práce“, „jeden z pilířů světové dominance západní civilizace“ „sekularizací náboženského pojmu vocatio, který Martin Luther přeložil slovem Beruf“ (my dnes to slovo známe jako „povolání“, ale z toho významu v běžném životě můžeme přejít k tomu významu vyššímu, spojenému se smyslem života povoláním člověka k něčemu v tomto světě, zasvěcení něčemu – tam je také přítomen ten moment svátosti). Protestanti práci považovali za cíl, nikoli prostředek pro získání hmotných statků, to byl jen „lehký plášť“, který se ale, jak napsal Weber, stal v interpretaci modernosti „železnou klecí“.

A Bělohradský pokračuje odvoláním na Carla Schmitta a jeho spis Politická teologie pojmem eschaton, konečný cíl, k němuž směřujeme na základě sekularizace teologických pojmů, jimiž jsou všechny klíčové pojmy moderní teorie státu – „všemocnost boží se stává všemocností zákonodárce“ – nu a nyní jde o to odhalit tyto „sedliny teologie“ a zbavit se jich. Od tohoto základu úvahy pokračuje filozof dalšími kroky, otázkou interpretace moderny u Karla Löwitha („idea pokroku se rodí z přesměrování víry ve spásu na světě onom do světa tohoto“), komentářem Alaina Badiou (základ tohoto směřování u sv. Pavla), Waltera Benjamina uvádějícího v první tezi o filozofii onoho trpaslíka ve slavném šachovém stroji (zmiňoval jsem ho v jedné analýze šachů jako hry v souvislosti s vrstvami vědomí), s nímž srovnává Bělohradský „osvícenský rozum“, který můžeme rovněž vnímat jako „loutku“ (moje úvahy vždycky směřovaly spíše k jeho vnitřnímu mechanismu, tady je – to je zajímavé a důležité – kladena otázka jeho opodstatněnosti, autority, za kterou je považován – a ovšem, řada dnešních myslitelů se právě proti tomu vzpírá, např. rhizomatika, u nás filozofové kolem Z. Neubauera aj.). „Kdybychom vodicí nitky z rukou neviditelného trpaslíka-teologa vytrhli, mohla by si racionální argumentace udržet svou privilegovanou roli ve veřejném prostoru?“

Nu a Bělohradský pokračuje úvahou o „bludu emancipované subjektivity“ odkazy k Descartovu „cogitans“, evropskému romantismu a moderní technologii jako kolektivní vzpouře proti danosti/omezením člověka přírodou, jak to rozebírá Christopher Lasch v knize Věk narcisismu – a potřebě návratu k „domovu“, jak o něm píše Bruno Latour. Je obdivuhodná linka Bělohradského myšlenky opírající se o velkou erudici, nicméně (sám Bělohradský je polemik, jak jsem poznal osobně) dovolím si oponovat vůči argumentům, opírajícím se o jeho filozofický (a sociologický) diskurs, jakkoli má určitě pravdu ohledně zapeklitosti ekonomického imperativu „růstu růstu“, vedoucího do pekel, nicméně tady nepotřebujeme žádný filozofický konstrukt (jdou ty věci dohledat samozřejmě i v dějinách evropské kultury), abychom mohli říci, že samozřejmě toužíme všichni (no, ti šílenci všude po Zemi ovšem nikoli, když musí vést agresívní války) žít spokojeně a v dostatku, nicméně někde je to už hamižnost bez hranic, kterou kolem sebe vidíme na každém kroku. Bohužel. Jinak ovšem, impulsů v Bělohradského článku je přehršel.

Mlčenlivost chrání nás? Téma je jakási minisérie z historie konfliktu v Severním Irsku. Příliš mě nezajímá samotný film, ale téma vyznačené v titulu článku. Jsou tu proti sobě postaveny dva imperativy, jeden „Pravda tě osvobodí.“, tzn. neskrývat pravdu, přijít s ní na trh atd., a druhý „Neříkej nic.“ Obojí má tisíciletou tradici a řadu aspektů, také ten konspirační, ale mě v tuhle chvíli spíš zajímá i jiná rovina, totiž jak se vypořádat s traumatem z děsivých událostí, jaké se děly v Belfastu v době nepokojů v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jestli, aby ti lidé mohli dále spolu žít, některé věci vytěsnit (pokud je to ovšem vůbec možné) nebo naopak neustále připomínat (tam já vidím spornost, zda tím opakováním je možné zabránit dalším a dalším hrůzám, jak o nich slyšíme dnes, a jak si to namlouvají ti, kteří zbytek života zasvětí tomu, aby o nich hovořili. Nechci být příliš konkrétní, protože vím, že to je i velmi ožehavé téma, říci „neříkej nic“ může být v dnešní vyhrocené situaci vykládáno jako popírání historických událostí či dokonce trestný čin.

Estráda v troskách světa je recenze nové knihy Petra Stančíka Zasvěcení temnotou. O tom, že je autor poněkud šílený, se (možná jinými slovy, ale několikrát) zmiňuje i recenzent Jiří Peňás (zažil jsem ho, tedy Stančíka, na Šrámkově Sobotce), jen dva charakteristické útržky – „Postupují podle tajemného plánu, hledají sedm věží, které jsou na obvodu rozbité, jak již bylo řečeno, v postapokalyptické Praze.“ (je vlastně jedno kdo a proč…) „[…] spád děje je velmi rychlý a Stančíkova fantazie opravdu jeden na plné obrátky, které, domnívám se, není smrtelník ve stavu vždy sledovat.“ Ano, tak to je myslím výstižné.

Pořád Německo jsou nejen aktuální poznámky Martina Weisse o naší sousední zemi a také o těch proslulých nesmyslných výrocích nejen pana Fialy, ale i o Helmutu Kohlovi (malý černobílý portrét) či Angele Merkelové.

Nadstandardně průměrný je článek Matěje Beránka o dánském projektu dřevěných domů Living Places Copenhagen. Opět skvělý příklad smysluplné odlišnosti, s jakými šéfredaktor časopisu o architektuře vždy přichází, jen jediný doklad jednoho z aspektů: „Autorům se podařilo dosáhnout toho, že jimi navržený dům má třetinovou uhlíkovou stopu dánského průměru.“

Tisíce válečných křížů v Záhřebu je další díl cestovatelské série Jiřího Peňáse. Popisovat vše, co s řadou odboček (jistěže zajímavých) Peňás líčí (těmi odbočkami se text liší od těch běžných turistických či kulturních průvodců), by byl nesmysl. Na rozdíl od jiných dílů, kam vyrazil poprvé, je Záhřeb místo, které důvěrně zná, a na rybí polévku (riblja juha) na trhu na náměstí u katedrály jsem málem také dostal chuť.

Po obvyklém názorovém duelu ANO/NE (tentokrát: Měla by se zrušit Rada pro rozhlasové a televizní vysílání?) je v tomto čísle série článků, které se vztahují k času adventu a Vánoc, v době, kdy číslo vyšlo, aktuálním. Ostatně je to i vyznačeno jako Vánoce / Speciál.  Prvním článkem jsou Římské obětiny, nebo odkaz Charlese Dickense?, kde Viktor Horák sleduje Vánoce „za časů národního obrození a viktoriánské Anglie“. K Dickensovi se samozřejmě váže jeho slavná próza Vánoční koleda, u nás je to Erben (Štědrý den – „Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, v světnici teplo u kamen; v krbu se svítí, stará podřimuje, děvčata předou měkký len.“, v této baladě najdeme i popis řady vánočních zvyků na českém venkově), připomenuta je i povídka Svatá noc Karla Čapka. A u Vánoční koledy je zmíněna vazba na římské saturnálie.

V pohádkách není prostor pro ego je pěkný článek kreativní producentky, dramaturgyně a scénáristky a rovněž autorky jedné televizní vánoční pohádky (Krakonošovo tajemství, má prvenství ve sledovanosti) Barbary Johnsonové. Dává nahlédnout do světa přípravy děl tohoto žánru (s jeho charakterem souvisí tvrzení titulu článku, které platí pro režiséra), jeho specifik, pravidel a postupu vzniku, náročnosti, historie (filmové pohádky jako Pyšná princezna B. Zemana tu byly dlouho, ale televizní pohádky vznikaly od roku 1990 a je to ve srovnání s jinými zeměmi zvláštní záležitost). Nahlédl jsem na stránku vystudované etnografky (s tím souvisí i ten fenomén Krakonoš) na České televizi, kde je také výčet všech pořadů z oblasti dětské tvorby (ovšemže také Večerníčků, další český unikát, jen bych chtěl opravit tvrzení jakéhosi jiného článku, nevím už, kde jsem to četl, že nikdy nic takového nikde jinde nebylo, v Východním Německu, tedy před sjednocením byl Sandmännchen, písečný mužíček) – a tady je (na rozdíl od některých jejích jiných výkonů) opravdu třeba pochválit za mimořádnou, skvělou práci.

O vánočních kaprech a dalších zvyklostech na Štědrý večer píše Viktor Horák. Rituál jíst rybu je prastarý, „ichthys“, ryba, je anagram řeckého „Iesús Christos Theú Hylos  Sotér“ (Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel), tedy vedle kříže nejvýznamnější symbol křesťanství (apoštolové Jan a Jakub byli rybáři, kapr byl ve Svaté zemi nejrozšířenější ryba, jídlo chudých), Horák připomíná knihu Valburgy Vavřinové Malá vánoční encyklopedie (vzpomínám na začátek devadesátých let, možná už konce osmdesátých, kdy začaly vycházet některé knížky o této oblasti kultury, Jaroslav Krček zpíval a hrál se svým souborem Musica Bohemica). Smažený kapr pak přišel z Vídně až po druhé světové válce, původních devět jídel, které měly být na štědrovečerním stole, aby příští rok byl rokem hojnosti si neumím představit, u nás doma se setkaly dvě tradice, kapr z mé strany a houbanec (hubník) ze strany mé ženy (můj bratr Pavel dělal dlouhá léta pro celou rodinu skvělou rybí polévku), a když jsme chtěli ještě mít klobásu, už se to nedalo a muselo se něco přesunout na oběd. No ale jak se pak člověk měl postit, i když obžerstvím jsem snad netrpěl.

Medoo: Baví nás nekonečné možnosti medu. O firmě manželů Roberta a Katky Chlebišových Medoo Silesia. Já vzpomenu na Pavla Fajta a jeho Medové odpoledne v Zadni Třebani za Prahou, zajímavé také tím, že také hudebník Fajt tam pořádal koncerty s kontrafagoty, každý rok o jeden více, co vím, tak dospěl k jedenácti. Nu a tohle jsou „medonauti“, již potřetí získali ocenění Regionální potravina.

A protože bylo před Vánoci, tak snad deset stránek tipů na nejrůznější dárky, od „nejrychlejšího osvěžení“ (nějaké chladničky), „čokoláda na přání“, knížka od sexuologa Weisse, bunda „do chladných dnů, knížka od Davida Borka o teroristických útocích, sprchové gely a já nevím, co ještě všechno – „Vánoce v Lidlu plné radosti: kvalitní dřevěné hračky pro děti.“

Číslo 50, 12. prosince 2024
Všichni proti všem (Blízký východ vře. Co přinese převrat v Sýrii?) reaguje obálka čísla na jedno z nejbrizantnějších témat současnosti. Echo foto: Katedrála Notre Dame (za pět let a osm měsíců po požáru znovu otevřena), následuje článek Katedrála ožila. Sláva!

Krátká poznámka o Joe Bidenovi, ne zrovna lichotivá (17. 1. 2025 na internetovém Echu výstižné zhodnocení: „Výsledek je, že po Bidenovi nezůstane nic. Bude vzpomínán jako intermezzo mezi dvěma mandáty Donalda Trumpa, píše Ondřej Šmigol.“

Motoristé jedou („Jak skončí pokus vytvořit Trikoloru 2.0?“, spíš než revival ODS připomínal konkres Motoristů právě tento pokus) – článek Bohumila Pečinky, úvodní fotografie Václava Klause, který motoristy „přišel pozdravit“. Poznámka o právních aspektech založení politické strany, analýza souvislostí. Daniel Kaiser v článku Rám, ze kterého vypadl obraz, komentuje složitou situaci v Rumunsku, které zrušilo volby.

Jedem ještě podle plánu? Ptá se v dalším komentáři k české ekonomice, tentokrát energetice, jak ji prezentuje vláda a jaká je realita, tj. výhledy a hrozby, Markéta Malá.

Dobrovolníci na Ukrajině dávno došli je rozhovor o situaci v bojující emi se sociologem Volodymyrem Iščenkem. Titul dá tušit, že obraz „entuziasmu“, jaký vidíme u výstupů prezidenta Zelenského a české vlády (dodávám já) neodpovídá dnešní reality. Entuziasmus tu byl v prvních měsících války a pak ještě, když byl zpět dobyt Cherson, později se objevují videa, kde „verbíři odchytávají muže na ulici a nakládají do antonů“, odvedení už nechtějí pokládat životy za stát. U dřívějších válek v historii (některé uvádí) byly jiné demografické poměry, venkované měli desítky dětí, takže byl kanónenfutr (používám to ošklivé slovo), měli ideologii, Rusové nyní vsadili „na opotřebovávací válku“. Iščenko rozebírá demografii, na začátku devadesátých let (1992 samostatnost) odešlo množství obyvatel ze země (dnes se pořádně neví, od r. 2001 nebylo sčítání lidu, ale demografické poměry byly špatné už před válkou, která všechno zhoršila), klesala porodnost (nejistota), Zelenskyj nepřistoupil na požadavek Ameriky snížit věk odvodu z 25 na 18 let, prognózy (pokud by válka byla ukončena v příštím roce) říkají, že by počet obyvatel v roce 2050 mohl klesnout na třetinu, tj. z padesáti milionu na patnáct. Řeč je také o dezercích, na druhé straně o krajní pravici, organizaci OUN s tradicí Stephana Bandery z druhé světové války (takže Putinova slova o fašismu na Ukrajině nejsou výmysl, jakkoli jej to neopravňuje k agresi), tzv. Azovu; srovnávat s evropskými pravicovými hnutími (AfD v Německu) je ovšem nesmysl, na Ukrajině to byly od počátku bojové útvary a ideologie podobná té nacistické (považují se za nadlidi „v kontrastu s Židy, Cikány, Rusy, Poláky atd.“, což Daniel Kaiser nechápe). Zajímavé jsou poznámky o zájmu západních investičních fondů o ukrajinskou černozem, Zelenskyj nabízel Američanům za bezpečnostní záruky vzácné kovy. Na závěr porovnávají Kaiser s Iščenkem Ukrajinu a Gruzii.

Nu a Sýrií, další lokalitou, kde o rozruch není nouze, se zabývá Progresivní džihádisté v Sýrii („Pád Bašára Asada“), článek Ondřeje Šmigola. Nebudu rozepisovat, ale stojí za to si pozorně přečíst charakteristiky jednotlivých sil, které vedly k tomuto vývoji v tomto nestabilním geopolitickém prostoru.

V Salonu Echa se sešli Jan Bartošek, Mirek Topolánek, Veronika Bílková (práv. fakulta UK), Anna Šabatová u tématu zatykače na Benjamina Netanjahua, moderoval Ondřej Šmigol, titul Je to plivnutí do tváře všem demokratům. To je výraz Topolánkův, který se domnívá, že se rozpadá evropský řád, který byl vytvořen po druhé světové válce, a který současné instituce nejsou schopny naplňovat, tedy mu to „připadá nevyvážené, nelegitimní“, vidí problematičnost tzv. římského statutu Mezinárodního trestního soudu (ICC, 1998, v platnost 2002), jenž „stanoví mimo jiné funkci, pravomoci a strukturu soudu“ (Wikipedie). V návaznosti na to pak se vyjadřují i ostatní, Bartošek hovoří o antisemitismu, tedy neměří se všem rovným metrem, zajímavý je i úzce právní kontext (Bílková), kde jde o takové či onaké kompetence Mezinárodního trestního soudu (ty kličky, jestli brát Palestinu jako stát či ne, což už je samo náhražka za Gazu, která stát není, jsou zajímavé, ale právě i to patří k tomuto systému), je to široké téma, jsou i další obvinění a obvinění se týký i jiných trestních skutků. Anna Šabatová se ostře liší od obou politiků (zabíjení civilistů není prostě jen vražda, namítá v diskusi s Bartoškem, ale válečný zločin, a je jedno, jestli to je „demokratický stát“ atd.). Topolánek hovoří o konkrétních vinících, což se má podle něj vyšetřit po skončení války, zatykač na Netanjahua má charakter kolektivní viny.

Ve výsledku je zajímavé, jak komplikovaná záležitost to celé procesně je, na druhé straně je i ta realita složitá – na jedné straně je bezprecedentní útok Hamásu, na druhé užití hladu jako válečné zbraně, k níž se Izrael přihlašuje, pak tu jsou odlišné postoje samotných Izraelců atd. atd. Pro mě je nadřazeno všemu to šílenství, jehož výsledkem jsou tisíce mrtvých – a v polovině ledna (2025) se snad alespoň schyluje k nějaké dohodě, příměří (pokud zase jedna ze stran s nějakými argumenty nevycouvá).

Radost není únik, ale úkol je úvaha Ondřeje Šmigola o tom, jak „neradostně“ působí dnešní veřejná debata o závažných tématech a otázka, jak máme aktuální problémy vnímat. Výchozím motivem jsou slova Boba Dylana a Nicka Cavea s jeho The Bad Seeds, jenž zpívá v jedné písni „Smutku jsme zažili až moc, teď je čas radosti.“ (jakkoli to není jásavá píseň, naopak). Vidím tam podobné téma jako u Stanislava Komárka v článku Pohled do našich tváří v čísle 48 Týdeníku Echa, kde tím prvním impulsem jsou zachmuřené tváře, které na procházce Komárek pozoruje. Šmigol říká, že se nejedná o ploché a laciné radování, „výmluvu pro hluchotu a slepotu“, a zajímavým způsobem skočí k undergroundu (také jedna z fotek I. M. Jirouse), jejichž odvázání se vadilo establishmentu, jimž dávali tito lidé na vědomí, že je nerespektují. A tento moment vidí novinář jako možný motiv i dnes. Zmiňuje skupinu zvanou „doomer optimists“, na netu nacházím formulaci „Kolektiv oddaný objevování regenerativních cest vpřed, zdůrazňování lidí, kteří pracují pro lepší svět, a spojování hledačů s činovníky.“ (přeloženo překladačem) A na závěr Šmigol uvádí vyznění knih jako je 451 stupňů Fahrenheita Raye Bradburyho, Orwellova 1984, kde sehraje roli láska, jakkoli dopadne strašně, či Kallocainu Karin Boyeové, kde vystupuje odbojová skupinka lidí (Kallocain „droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství, a její objevitel, loajální spoluvoják Světového státu Leo Kall, jsou hlavními hrdiny strhujícího antiutopického románu ze vzdálené budoucnosti, kdy o světovládu soupeří Světový stát a Univerzální stát“ (databazeknih.cz).

Krvácející srdce Emy Bovaryové je recenze nedávné divadelní adaptace slavného klasického románu Gustava Flauberta v Národním divadle (Stavovské divadlo, Denisa Barešová, manžela Karla hraje Radúz Mácha, na fotografii, režie Tomáš Loužný, překlad Miloslav Jirda, tj. novopacký profesor, učitel J. Kocourka). Jiří Peňás postihuje zásadní rozdíl ve vyznění originálu a divadelního zpracování, ostatně ten příběh známe ze školy, ale recenzent se věnuje důkladně příběhu, v němž se hlavní hrdinka dostává do dluhů, když se obrátí na svého prvního milence, ten jí z této pasti nemůže pomoci, ona se pak zabije – zatímco na divadle se proměňuje v explicitní feministickou záležitost, kde hrdinka to, co v románu je „ukryto do vnitřních pocitů“ (to je důležité, celý Flaubert je o pocitech, které tvoří život, jsou-li to iluze, končí špatně), vykřikuje do publika (eo ipso obviňuje jiné): „Chtěla bych vás mlátit, všechny vás, pány tvorstva, naplivat vám do tváře, rozdrtit vás napadrť […]“, tj. svůj úděl svádí na svět nadřazenosti mužů. U Flauberta to tak není, Peňás zdůrazňuje: „Ema je sama strůjkyní svého neštěstí. To její vlastnosti, které ovšem Flaubert nesoudí, jí způsobily zkázu.“ Nahlížím do jiných recenzí, Marcela Magdová 20. 11. 2024      na Aktuálně.cz, Recenze: Oslnivé nic. Paní Bovaryovou v Národním divadle nezachrání ani Barešová, byť uvádí jiné argumenty tohoto hodnocení. U proslulé karikatury Gustava Flauberta, v Echu zveřejněné jako „repro:archiv“  není uveden její autor, jímž je J. Lemot (1869).

Jaký byl hudební rok 2024? Spíš než tipy, které jsem očekával, je to sdělení o dnešní povaze hudby. Tu „opanovala“ průměrnost v podobě Taylor Swiftové (o průměrnosti je také článek o „sleaze“ Jakuba Peřiny v třetím čísle Echa 2025, viz zde dále na přísl. místě). A podobně jako jsme se dočetli o proměně kvality překladu dnes ve srovnání před listopadovým převratem (dnes mnohokrát víc knih v malých nákladech, tenkrát málo v nákladech stotisícových, kvalitně přeložených i v případě třeba detektivek), je tu sdělení, že dnes vyjde za jediný den tolik hudby jako za celý rok 1989. Hodně je řeč o (budoucím i dnešním) fungování Spotify. A autor (rovněž Jakub Peřina) říká, že je problém si z té záplavy vybrat něco kvalitního. Tip (na obrázku) je Cassandra Jenkinsová, v červenci vydala svou třetí desku My Light, My Destroyer.

Zapomenuté povídky je recenze posledního titulu Terryho Pratcheta, v překladu Vratislava Kadlece, jenž „sám má smysl ro absurdní humor“. Jedním tahem pera jsou miniatury vyhrabané z minulosti, nezveřejněné předtím a až na jednu neznámé. Lukáš Novosad kritizuje nadbytečné čtyři úvodní texty, sdělující totéž.

Dům všemi smysly je článek o skvělé stavbě rekreačního objektu Veritas v Českém středohoří, která má v sobě „něco ze Skandinávie, z Japonska i Česka“, nikoli však prvoplánově. Už podle fotek je to opravdu velmi kvalitní počin mladé architektury. Změna klimatu udrží listí na stromech, uvažuje Ondřej Fous v článku Vždyzelený strom, a popisuje například některé stálezelené duby na našem území. Jiří Peňás pak píše o Lublani, „Plečnikovově městě“. 

Číslo 1, 2. ledna 2025
Přichází rok změn – oznamuje titulní stránka skutečnost, jíž se zabývají i deníky či televize (např. MF Dnes 2. 1. 2025, rovněž na titulní straně). Před vlastním tématem ale jsou krátké komentáře k událostem, které se ještě nějaký čas budou probírat, na jedné straně „Fico v Moskvě“, na druhé „Expanzívní Trump“, který brzy usedne na místo, kam jej Američané zvolili (a jsou tu zmínky o věcech, které se ještě budou podrobněji probírat), na prvních stránkách rovněž zpráva o katastrofě letadla ázerbajdžánských aerolinií v Kazachstánu na Boží hod vánoční. (Člověk by si myslel, že – po celém tom televizním seriálu, jehož pár dílů jsem sledoval, už je „všechno ohledně vymyšleno“. Není tomu tak.)

Rok 2025: volby na periferii Evropy (B. Pečinka, naproti velký portrét D. Trumpa). Novinář říká, že vše podstatné se odehraje mezi lednem a únorem, kromě nástupu D. Trumpa budou volby v Německu, a nebudou to „z řady důvodů“ běžné výměny – „Tentokrát se budou přepisovat dlouholetá pravidla hry […].“ Slovo periferie je myšleno jako šance menších zemí dosáhnout určitého cíle, pokud je v souladu se zájmem zemí centra, u nás např. „když se pokoušíme zachránit automobilový průmysl“. V centru článku jsou nicméně analyzovány především předvolební naděje politických subjektů u nás, zvláště výhledy ANO, přičemž autor říká, že „Přes všechny tyto konstanty se Andrej Babiš stále dá porazit. To by se [ale] představitelé vládní koalice nesměli chovat jako patentovaní náměsíčníci. Jako někdo, kdo se zatoulal ve světě, jemuž nerozumí.“ A Pečinka znovu opakuje, že vládní koalici by stačilo coby „periferii Evropy“ dívat se na sousední Německo a nedržet se již pohřbeného zeleného „merkelismu“ jako se komunisti vhlíželi po Chruščovově vystoupení ještě šest let k pomníku na Letné (tj. stalinisté), stačilo by přečíst si Draghiho zprávu.

Na to vlastně takřka bezprostředně navazuje článek Daniela Kaisera Zatloukání jako systém s podtitulem „Energetická politika vlády: zamlčet, odsunout, odročit“. Tohle také konkrétně rozebírá. A ani když nepůjdu do detailu, po přečtení článku a srovnání s tím, že Fiala vyhlásil ve vánočním poselství, že za loňský rok udělala vláda „největší kroky za desítky let“, mě, ať dělám co dělám, vychází, že premiér prostě bezostyšně lže. Jiné vysvětlení opravdu nemám.

Prvovoliči budou drtivě hlasovat pro pravici, o tom je přesvědčen „mladý člověk v politice“ Matěj Gregor. Zajímavé doplnění názorů.

Na rozdíl od většinou pragmatických analýz v ostatních článcích přichází Tereza Matějčková, jako ostatně i jindy, s ostrým výstřelem již v titulu článku Hledání třetí ponožky a podtitulu „Je demence budoucnost stárnoucího světa?“ K tomu pěkný názorný obrázek (nejspíš z fotoshopu, úvodní část najdeme na internetu, obrázek, kvůli kterému jsem to hledal, tam je nicméně jiný, resp. tento je v papírovém vydání umístěn dále, s textem „S nějakou formou demence žilo v roce 2023 na světě přes 55 milionů lidí.“). Kopíruji: „Scéna pochází z knihy Starý král ve vyhnanství od rakouského spisovatele Arna Geigera. Autor v knize popisuje péči o svého dementního otce.“ Jak reagovat? „Podle přední švýcarské lékařky a autorky klasických studií věnovaných různým typům demence Irene Bopp-Kistlerové neexistuje správná reakce.“ (možnosti: okřiknout jej, zda má třetí nohu nebo jít třetí ponožku hledat). Modelovou situaci filozofka rozebírá, nejdříve historii od popsání Alzheimerovy choroby na začátku 20. století, pak celou problematiku z lékařského i filozofického hlediska (cituje Aristotela a Wittgensteina), úvaha je také v odlišení „člověk“ a „osoba“ (tj. autonomie), zajímavý je příběh myslitele Waltera Jense, jenž nejdříve plánoval eutanázii, když onemocněl, byl naopak spokojený, hladil kočky a říkal „Nicht tot machen!“. V závěru Matějčková hovoří o léku Lecanemab a doporučeních, jak demenci předcházet (bojovat s obezitou, cukrovkou a vysokým tlakem, pohyb, „bystřit smysly“, tj. starat se o sluch a oči).

Průměr k ničemu není – Salon tentokrát obsazený šesti účastníky, čekal jsem, o čem to může být, to, že to jsou překladatelé, to jasně říká. Jsem zvědav, protože „překlad“ je jedno z témat, které má co říci ke dvojení, tak uvidíme. – A je tu spousta odpovědí, asi je nad možností stručného komentáře je všechny podrobněji rozebírat. Třeba, že překlad může působit na čtenáře skvěle, ale nevíme, co všechno překladatel zamaskoval, vynechal atd. Nebo jsme fascinováni hříčkami v češtině, které nemohou být otrockým přepisem originálu. Tomu dobře rozumím – mám přirovnání z osobní zkušenosti, když v naší kapele ve skromném nástrojovém obsazení kytara kontrabas mandolína mám „nahradit“ v Ježkových písničkách motivy orchestru, nemůžu na houslích (jejichž part si vymýšlím) otrocky kopírovat dechové nástroje, musím sledovat stavbu skladby, zpěvní hlasy a toto vše zohlednit, tu se „přitočit“ k melodii, jinde k frázím doprovodu atd.

A ovšem, je tu také téma špatných překladů a jejich důsledků (poškození autora, čtenářské kultury), problémy jsou zvláště u žánru young adult a velkých domech, a – opět – deformujících ekonomických vlivů (úděsný příklad, jak nakladatel překládal raději knihu sám s překladačem než by zaplatil kvalitního překladatele). Naopak paradoxně před převratem byly skvěle přeložené i třeba detektivky (překládali je Jan Zábrana, Pellarovi ad.), vydávalo se málo titulů, ale ve velkých nákladech, třeba sto tisíc. (Tedy znovu: trh to nedeformoval!) Na druhou stranu jsou knihy na trhu vlastně velmi levné (srovnejme kávu v kavárně, lístek do divadla), to si neuvědomujeme. Máme velmi hustou síť knihoven. Na závěr zajímavá debata o umělé inteligenci, Ondřej Bojar, jenž je v této oblasti odborníkem, mně potvrzuje to, že téma umělá inteligence je daleko starší, než se o tom dnes v médiích hovoří, totiž už někdy od padesátých let minulého století (vzpomínám si na tzv. generativní gramatiku, to přece už bylo užívání určitého modelu struktury jazyka).

Nguyễn Tiến Trung vypráví svůj příběh disidenta v článku Ve Vietnamu je to teď velmi tvrdé.

Pocit duše po katastrofě je článek Václava Cílka, který reaguje na nedávné události, říká ale (jak ostatně ví ten, kdo jeho texty a knížky čte), že „povodní teprve všechno začíná“. Geolog analyzuje fenomén přívalových dešťů, rekapituluje nejvýznamnější historické katastrofy (povodně v Portugalsku 1967, hurikán Milton) s překvapivými zdravotními kontexty (přenos bakterií na stovky kilometrů u větrných bouří) a sociálními (stmelení lidí), uvádí, že dnes máme disaster database (databázi přírodních pohrom), pak píše o projektu Al Ghaith (vyvolávání dešťů) a nakonec sleduje následky katastrof na psychiku jak v krátkém, tak dlouhodobém horizontu. Poučné.

Recenze nového filmu Nosferatu Roberta Eggerse rozvádí vnímání „starých známých“ monster u diváků, ale také srovnává řadu předchozích zpracování tématu (Nosferatu, Symfonie hrůzy F. W. Murnaua z roku 1922 a Nosferatu – Fantom noci s K. Kinským 1979, dále řadu zfilmování románu Brama Stokera z roku 1897, přičemž zdaleka není možné uvést všechny, jen na Wikipedii je samostatný seznam filmů s vampýrským tématem, jsou jich opravdu stovky, např. za rok 2009 jich je uvedeno přes dvacet, pak jsou komiksy, Svobodův muzikál z roku 1995 atd.), je tu portrét režiséra (filmy Čarodějnice, Maják, Seveřan), a deskripce poetiky remaku Murnayova Nosferatu. Z jiných zdrojů ještě poznámka, točilo se mj. na pražské Invalidovně a na zámku Rožmitál.

Jako pára nad hrnkem s vodou je recenze knihy režiséra Jana Antonína Pitínského Domácí potřeby (Větrné mlýny, Brno, 2023). To, co by bylo únosné na jevišti, může být problematické v knižním textu, kdybych shrnul hodnocení recenzenta, který vychází z toho, že Pitínského kniha se nepodobá čemukoli v české literatuře, hovoří opakovaně také o mnohomluvnosti a ztrácení se situací v nekonečnosti a končí obavami, že pokud čtenář nemá cit pro zenbuddhistické chápání literatury, nejspíš odpadnou.

Pozornost je věnována Pavlu Kolmačkovi (už jsem leccos zachytil v Hostu), v poznámce Rok Pavla Kolmačky je charakterizován jako „metafyzický venkovan“, řeč je také o románu Canto ostinato (2023, Triáda).

Matěj Beránek píše o neziskové organizaci Living Architecture, realizacích minimalisty Johna Pawsona („mimochodem autor kláštera v Novém Dvoře nedaleko Mariánských Lázní“) či Švýcara Petera Zumthora, kterého označuje za jednoho z největších žijících architektů současnosti. Ten nedělá stavby pro „rychlý zisk“.

Jiří Peňás se tentokrát vydal do Annaberku v Krušných horách – Krajkové V8noce v Kopci Svaté Anny.

Číslo 2, 9. ledna 2025
Na titulní stránce téma Jak vychovávat děti, probírané pak v Echo Salonu „o nástrahách rodičovství“ (A. Paloušová, P. Wünschová, P. Hroch, red. O. Štindl) s titulem Když v sobě rodič najde sílu, nepotřebuje děti bít. Není tu řečeno nic až tak závratně nového. V kontextu vánočních stresů je debata, zda se jim vyhnout, což A. Paloušová nedoporučuje, pak v souvislosti s feministickým manifestem Sophie Lewisové Zrušte rodinu, který vzbudil rozruch před dvěma lety, zazní, že rodina je přirozeným vzorcem lidské existence, jakkoli se v minulých třech desetiletích výrazně proměnila. Pak se hovoří o respektu (dětí k dospělým a naopak, pzn.: respekt není souhlas), dál je řeč o duševním zdraví (v čísle 3 pak se tomu věnuje velký článek), otázka, co znamená „dělat dnes věci nově“, je řeč o nadměrné péči a časném vyhoření rodičů, otázka tělesných trestů se probírá nakonec, stejně jako otázka, zda zákaz tělesných trestů uzákonit či ne. Hroch: „Mám obavu, že by ta zákonná deklarace mohla vést k tomu, že ti úzkostní rodiče, kterým občas ujede ruka, budou ještě úzkostnější, protože se z nich stanou lidé, kteří porušují zákon.“

V editorialu D. Balšínka Když řádí miliardář jsou komentovány politické aktivity E. Muska (podpora Trumpa mu vynesla slušné jmění), v několika článcích se opakují témata dne, tj. uzavření ruského plynu přes Ukrajinu či snahy některých politiků „vlísat se“ D. Trumpovi, Markéta Malá pokračuje v ostré kritice politiky vlády. „Vydávat v době digitální ekonomiky za největší úspěch, že se postavilo pár kilometrů dálnic, může na náročnějšího voliče působit, jako by se vláda právě probrala z hibernace.“ (u snímku, kde celá vládní sestava stojí u pásky při „otevření nového úseku D4, Milín, 17. 12. 2024)

Pozoruhodný vhled čtu v odpovědích spisovatele a publicisty Saula Singera na otázky Ondřeje Šmigola Izrael je založen na naději. Probírá se mnohé, mě nejvíce zaujala (teď zpětně si uvědomuju, že i v souvislosti s tématem Salonu, ale i nedávných Vánoc, kdy se naše rodina 26. prosince každoročně po desetiletí schází) slova o důležitosti „lidského propojení“ a zaměření Izraelců na rodinu, která se pravidelně schází každý pátek (s tím souvisí například, že zatímco porodnost všude klesá, v Izraeli stoupá). Tohle jsem si uvědomil silně kdysi v Turecku, kde jsem v jedné příhodě zažil právě určitou deklaraci příslušnosti k rodině u jednoho Turka. A je tu také řeč o tom, co izraelskou společnost příkře rozděluje, zmínka o atentátu na prezidenta Jicchaka Rabina (1995), charedim (ultraortodoxní židé), kteří se vyhýbají vojenské službě (přičemž armáda je právě v této zemi důležitá), což nám kdysi v Izraeli vysvětlila česká průvodkyně, která v Izraeli žije. Když už jsem zmínil obě (turistické) cesty, kde se mně nicméně podařilo zažít i něco za hranicemi konzumního turistického vzorce, chci zde zdůraznit nenahraditelnost autentické zkušenosti ze samotného místa, která přináší plastičtější pohled na souvislosti, jichž se člověk nemůže dobrat zprostředkovanou cestou. Saul Singer hovoří o knize, jejíž podtitul naznačuje, jak se podařilo překonat rozdíly a udržet společnost pohromadě – „Pozoruhodná odolnost rozděleného národa v turbulentním světě“.

Projev proti projevu Bohumila Pečinky se nezabývá pouze projevem prezidenta Petra Pavla, který hodnotí ve srovnání s některými jinými médii pozitivně (v MF dnes, 2. 1. 2025 je celá škála hodnocení, od státnickosti projevu a důležitosti zmínky o regionech až po kritiku frázovitosti), ale celým fenoménem od jeho počátků za dob T. G. Masaryka přes minulá léta, kde novoročnímu projevu konkurovala tzv. vánoční poselství některých politiků až po „politické ostřelování“ a charakter předvolební kampaně u premiéra Fialy a Andreje Babiše. U Petra Pavla novinář hovoří o projevu „nevzrušivě střízlivém“ (v mezititulku formulace Méně emocí, více klidu), zmiňuje všechna témata (regiony a sociálně ohrožená území, názory na dosažení míru by neměly rozdělovat, důležitost rodiny, oslovení žáků, nebezpečí dezinformací před volbami). Úhrnem, jako jediný „neštve proti druhým“, „nehraje si na stínového premiéra“.

Informace z článku Martina Weisse z článku Rozpaky zodpovědného terorismu jsem už komentoval při čtení knihy Lawrence Ferlinghettiho Nefér argumenty života a Rutiny, Weiss probírá (cituju z onoho komentáře) teroristické organizace ve Spojených státech, například Weather Underground, označenou FBI za teroristickou a vyznačující se „revolučními“ postoji, známými jako Days of Rage (Dny hněvu), která vydala Vyhlášení válečného stavu, jehož cílem bylo svrhnout vládu

Spojených států. Popisuje také krvavé akce černošských skupin, například loupež peněz při jejich transportu bezpečnostní agenturou Brik´s (1981, tři mrtví, další zranění) či vražd superintendanta v Oaklandu, černocha, který zakročoval proti násilí ve školách, již má na svědomí Symbionese Liberaton Army, skupina bílých radikálů, jimž učaroval černošský lídr Donald DeFreze (ten organizaci založil, v článku je také řeč o únosu Patty Hearstové. A především! Teď po přečtení kauzy s pákistánskými gangy v Anglii si uvědomuju podobný vzorec (viz zde Číslo 3, 16. ledna 2025): tam je premiérem muž, který má máslo na hlavě, v USA osoby, které se podílely na ideologii „zodpovědného terorismu“ se nakonec dostaly do prominentních pozic, vyučovaly na Kolumbijské univerzitě (Bernardine Dohrnová, která patřila k radikálně levicové organizaci Weatherman, později Weather Underground Organization [WUO] učila práva, její manžel Bill Ayer pedagogiku etc.).

Marketér Martin Charvát vysvětluje, proč Na politickém marketingu není nic špatného. Ovšem, za předpokladu dodržování určitých pravidel (resp. jejich existence).

Návrat racka do Čechova, to je titul, jenž působí, jako by se něco zamotalo. Ovšemže jde o divadelní hru A. P. Čechova Racek, napsanou před sto dvaceti lety, jíž začíná velká čtveřice dramatikových her, jak říká Jiří Peňás, autor článku. V ní je ten známý motiv pušky, známý z teorie dramatu (na začátku musí viset na věšáku puška, kterou se na konci dramatu hrdina zabije), zde zabije hrdina na začátku hry racka, na konci obrátí pušku proti sobě. A po třiceti letech se Racek hraje v Divadle Na zábradlí. Tenkrát panoptikální inscenace Petra Lébla, nyní Jiřího Havelky, odehrávající se na šikmě. A Peňás rozebírá výkony herců, tempo, ztvárnění lidské povahy dle ruského vzorce.

Emilia Pérez? Nejotravnější chlap na světě, recenze filmu Jacquese Audiarda (Francie/Belgie, 2024), muzikálu o šéfovi drogových kartelů, jenž se touží stát ženou. Čteme odsudek průměrnosti, poplatnosti době. Zmínka o Umbertu Ecovi, který vymyslel pro výtvory, které chtějí být vysokým uměním a nedosahují jej, výraz „midcult“.

Z krátkých anotací vybírám poznámku o besedě o jednom z nejznámějších filmů O. Vávry Kladivo na čarodějnice podle románu Václava Kaplického. Konala se 15. 1. 2025 v kulturním centru Punctum na Žižkově.

O pozoruhodné stavbě krematoria v Nymburce pojednává článek Matěje Beránka Funerální architekt. Kombinace oválných a pravoúhlých tvarů puristické stavby Bedřicha Feuersteina u stavby, která v loňském roce oslavila sto let své existence, je odlišná od rondokubistického stylu krematoria v Pardubicích, díla Pavla Janáka, od níž je dělí pouhý jeden rok.  

Ondřej fous hovoří o tom, že „edice drobných knížek zažívá renesanci“, název Lidová pomologie se týká i desetidílného souboru knih v praktické formě „do kapsy“.

Nu a Jiří Peňás se vydal do saské Hluchavy (Glauchau), okresního města se zajímavým „dvojzámkem“, rodiště Georgia Agricoly. A já si ještě doplňuji z Wikipedie, že zdejším rodákem je také Paul Pfotenhauer, historik Slezska a archivář – vida! Tak to jsem nevěděl, totiž při svém pobytu v Drážďanech jsem bydlel v Pfotenhauer Straße, netuše, odkud že má to jméno.

Téma Ano/Ne (Dana Večeřová vs. Pavel Buršík): Mají z pultů zmizet názvy jako veganský řízek či sójový párek? Oba mají řekl bych pádné argumenty, oba se vlastně točí kolem potřeby či nepotřeby přesných definic, jako je u řízku „celosvalový masný polotovar“. Nechci se přidávat ani na jednu stranu, přičemž si myslím, že důležité je (ostatně jako vždy při byznysu, kdy je jednou z otázek také možnost klamání spotřebitele za účelem nekalého zisku) nazývat věci pravými jmény. Samozřejmě, že u „holandského řízku“ není nikdo klamán, stejně jako u řízků z bedel (které by ovšem dle této definice nazývány řízky být nemohly). Vzpomínám si nicméně na jeden zcela konkrétní polistopadový případ, totiž záležitost kolem margarínů jako je Rama. V Německu nebyl problém s názvem „Margarine“, v Čechách si tento výraz starší lidé spojovali s dobou válečného nedostatku, kdy „margarín“ představoval náhražku za nedostatkové máslo. Přitom se technologie, složení i chuť podstatným způsobem změnila a marketing u nás označoval (právě aby eliminoval onen historický kontext) Ramu jako „máslíčko“. Ovšemže tu stále zůstával problém chybného označení (margarín jako umělý produkt, máslo jako přírodní, z mléka), i později se pak opakovaly spory (lze dohledat na Wikipedii) ohledně „pomazánkového másla“. Je to jako u sporu mezi nominalismem a realismem ve středověku (tzv. spor o univerzálie).

Číslo 3, 16. ledna 2025
Už v minulém čísle byl jeden článek věnován kriminalitě a terorismu ve Spojených státech v historickém horizontu minulého půlstoletí, v tomto čísle jsou Britské zločiny, o nichž pojednává jak úvodní editorial Znásilněná Británie, tak velký úvodní článek Ondřeje Šmigola Britský horor, na titulní stránce. Jedná se o bezprecentní případy znásilňování bílých dívek z nižších vrstev společnosti pákistánskými gangy (hned ten úvodní příběh ve Šmigolově článku je „na hranici uvěřitelnosti“), na které se, tenkrát velmi nesměle, poukazovalo již od 70. let, a které poté narostlo do neskutečných rozměrů (počet obětí jsou tisíce či dokonce desetitisíce). Nejhorší na celé věci je dlouhodobé přehlížení všech institucí, které mohly nějakým způsobem zasáhnout, počínaje policií a sahající až do nejvyšších pater politiky, především v důsledku obrovského tlaku tuto děsivou skutečnost ignorovat především z obav ze společenské eskalace, kdy tedy jakékoli pokusy nějakým způsobem zasáhnout byly označovány za rasistické (např. již na konci 90. let byla takto nálepkována policie, která pak rezignovala na potírání těchto zločinů) a byly bagatelizovány. Ondřej Šmigol sleduje podrobně zásadní selhání politických představitelů, politických stran, médií, jednotlivé vlny medializace, z nichž k poslední došlo „nyní“, kdy „celý skandál vypukl naplno“, jednotlivé příběhy obětí atd. Neskutečným paradoxem je například, že právník Keir Starmer, který má zřejmě rovněž podíl viny, je dnes britským premiérem. A zajímavé je třeba, že se do věci vložil Elon Musk, kterého by tahle záležitost nemusela nijak zajímat. Nejděsivější příběhy a počet opakovaně znásilňovaných dívek byl ve městě Rotherdam. O fenoménu můžeme číst i na Novinkách.cz 7. 1. 2025.

Celou věc vnímám jednak jako strašlivou tragédii, jednak jako další příklad důsledku odlišnosti dvou kultur, které si kdysi multikulturalismus představoval jakožto přátelské soužití či koexistenci a vítal jejich spojení v jednom prostoru, které ovšem i v jiných zemích přineslo obrovské problémy (vzpomeňme na informace o francouzské Marseille a tamějších no-go zónách či na paseku, kterou nadělala Angela Merkelová v Německu, když prohlašovala „Wir schaffen es.“). A je tu i aktuální konflikt, o němž se hovoří, na Blízkém Východě. To je konstatování, nikoli jakýkoli výpad proti určitému náboženskému přesvědčení (právě obava z označení za rasisty je součást problému a „pokrytectví“ zodpovědných, o němž hovoří [i na internetu] Echo. Naopak na druhou stranu lituju ty chudáky, kteří kdesi přežívají mimo svůj domov. V některých z těch zemí jsem byl a setkal se s tolerancí a ochotou, a nějaká zběsilost je zřejmě zakódována v lidských genech (ale to je příliš široké téma na to to zde rozebírat).

Zajímavý je článek Daniela Kaisera Neprojdou s podtitulem Boj proti populistické pravici nabírá znaky extremismu – zajímavé je Kaiserovo konstatování, že „V Německu je dnes jedinou skutečnou opozicí Alternativa pro Německo (AfD). Kontrarozvědka ji obdařuje nálepkou »částečně extremistická«, ale AfD extremistická není“, je radikální, ale neohrožuje demokracii (např. nemá žádný program pro deportace Neněmců aj.), jakkoli v průzkumech dotahuje křesťanské demokraty. Pravda kdysi jsem si poslechl pár projevů Frauke Petry (dnes už ovšem není ve vedení) a připadala mě hodně šílená. Vření v Německu (selhání Olafa Scholze atd.) je myslím záhodno sledovat. Bohumil Pečinka rozebírá v článku Sedm let s Lenkou Bradáčovou rozdíl mezi koncepcí soudního systému (kde je mandát omezený na sedm let a jmenování soudců předchází určitý proces) a státního zastupitelství, kde „neexistoval jasný způsob výběru funkcionářů ani délka jejich mandátů“ (v Olomouci seděl Ivo Ištvan ve své funkci takřka třicet let), což se pokusila změnit právě Lenka Bradáčová (to neprošlo) a nyní – s určitým kompromisem – prosadil ministr Blažek. Bradáčovou Bohumil Pečinka vnímá kriticky, zmiňuje její vztahovou strategii, některé kauzy, např. Vlasty Parkanové.

Tereza Matějčková vede rozhovor s psychologem Davidem Havelkou „o dospívajících, kteří si ubližují“ s názvem Jako bychom zrušili dětský svět. V Opařanech sídlí největší dětská psychiatrická nemocnice v Česku, aplikují zde přístup americké psycholožky Marshy Linehanové, nazývané dialektická behaviorální terapie. Probírají se věci jako chápání duševního zdraví, nárůst problémů, ke kterým přispívá, že „děti dnes žijí jako malí dospělí“, v Echu již dříve zmiňovaná diskutovaná kniha Úzkostlivá generace Jonathana Haidta (kritizovaná pro nedostatek datových podkladů), problematičnost digitálních technologií a sociálních sítí (to se opakuje), postupy, které tyto problémy pomáhají řešit.

Ondřej Šmigol shrnuje v čl. „Make imperialismus great again“, parafrázující výrok D. Trumpa mnohé, co se až kolem dokola všude opakuje, otázku, zda je nastupujícího prezidenta USA „brát vážně“ („provokace, nebo vážná hrozba?“) atd., já si zaškrtávám slova o imperialistickém chování (svou expanzivností, zde shrnutou v historických příkladech, podobnou Putinovi – to je podstata představy stále rozšiřovat území, známé už od starých Římanů), „expanzi považuje za znak úspěšného prezidentství“. Příklady aktuální: Kanada, koupit Grónsko, Panamský průplav. A zajímavá formulace o šanci, „že 21. století se bude podobat tomu 19.“ (Thukydides: „Mocní dělají, co mohou, a slabší trpí, co musí.“). Fotka plakátu: Presidents are not Kings.

Pravda, která irituje. Markéta Malá (rovněž) shrnuje fakta o odlišnosti hospodaření vlády s jejími sliby, nebudu už opakovat (víme to všechno ze všech stran, zde znova doloženo hromadou čísel, a pak za vše mluví ilustrace: do strany se jak malé dítě culící Stanjura, opravdu neskutečné.

V Salonu (Eva Filipi, Veronika Kuchyňová Šmigolová, red. Daniel Kaiser), název To sprosté slovo al-Káida se rozebírá pád Asada a nová vládní garnitura v Sýrii, ovšemže rovněž islamistická (Ahmad Šara, tedy Abú Muhammad Džulání, to je původní islamistické jméno), kontext „kruhu ohně“ kolem Izraele, Turecko, Libanon, Írán, dopad konfliktu s Hizballáhem, rusko-americký kontext. A zajímavá otázka v debatě o vlivu Západu, tj. sankce Caesar Act, dodávání zbraní jinými zeměmi a Asadovo vraždění „normálních Syřanů“. Jedna věta (Kaiser): „Pokud je dnes v krizi způsob, jak jsme si dělali obrázek o světě, pak je Sýrie symptom doby stejně jako Ukrajina.“ (předcházela debata o možných výkladech reality, nutnosti vidět věci na vlastní oči a zároveň nemožnosti, přičemž je stejně interpretace obtížná, to, co se „dočteme“, může být také problém; nedůvěryhodnost mainstreamových médií i kontranarativů fake news).

Zajímavý je článek Pravicoví soudruzi woke levice Ondřeje Štindla, který vysvětluje kontext dvou protichůdných, v kontextu „on-line“ světa pak s podobným narativem vystupujících ideových postojů. Vysvětluje původ a různé interpretace slova „woke“, probuzenost, kultura rušení, „nákaza mysli“ (publicista Konstantin Kisin), woke levice a v poslední době woke pravice, „redpilled“, tedy ti, kteří si vzali červenou pilulku a vidí odkrytou realitu jako v Matrixu. Mě zajímají ty posuny, které ztěžují určení obsahu, který se velmi rychle proměňuje. Nezbývá, než to právě takhle postupně rozebrat.

Co je to proboha indie sleaze? Text Jakuba Peřiny zasvěceného do hudby 00´s, to, co se dočítám, mně potvrzuje, že se po odklonu od aktuální rockové hudby v určité době nic moc nedělo. Třeba formulce: „[…] když měla kapela »the« před názvem a zněla jako dvacátá odvozenina Joy Division, Velvet Underground a The Cure […]“. A uvádí skvělé věci: „první alba The Strokes, The Libertines, Bloc Party, Interpol, LCD Soundsystome nebo právě Franz Ferdinand“. Nástup zájmů o DJ a vlastně ne o muziku, na YouTube pak možnost si pustit staré věci, jeden čas vypálená cédéčka atd., nyní návraty, např. Franz Ferdinand The Human Fear (leden 2025). A vyjmenovává také ty špatné kapely. Pouštím si pár věcí, a přestože tuhle hudbu vlastně neposlouchám (mám svou rockovou historii), myslím, že to Peřina vidí dobře (deskripce proměn je podstatně širší než v této poznámce). Nu a „sleaze“, to je ošuntělost, vulgarita.

Recenze knihy „cigánského“ boxera Standy Tišera: Já byl frajer kluk. „Literárně zpracovala Marie Urbanová“, Garamond, Praha 2024. Postoj, žití po svém …

Zaznamenávám anotaci výstavy [Josef Váchal, Miloš Šejn: Vyvolané obrazy, Galerie Rohovka, Praha, do 1. 3. 2025]. Jenom doplňuji: participace na přípravě Miloš Vojtěchovský (s M. Šejnem dlouhodobě spolupracují), Hana Klinková (PNP) a kurátorka této vršovické galerie Denisa Václavová.

Recenze knihy režiséra Quentina Tarantina Filmové spekulace, Universum, beseda Tarantino a spol., kino Aero, dva termíny v lednu a únoru 1925.

Proces dobrý, všechno dobré, výpisky Martina Weisse, zatímco dříve politika fungovala jako vize, určitý cíl a prostředky, tedy cesta k němu, dnes tento vzorec nahrazují „procesy“ (dodal bych, na něž se právě absence vize vymlouvá), komentář se opírá o novináře Duncana Robinsona a Dana Davise, jenž hovoří o accountability (což je obtížně přeložitelné, nejspíš jako [politická] odpovědnost, pro to ale slovo v angličtině je, account je účet). Hezký příběh o údajně ohrožené malé rybce, kvůli níž měla být někdy před padesáti lety zastavena stavby přehrady, pak se zjistilo, že o údolí vedle žije ryba s jiným názvem, nicméně se zjistilo, že je to týž druh. V „procesu“ zaúřadovala věda.

Matěj Beránek představuje v článku Postindustriální síla Kunstsilo v norském městě Kristiansandu, kde místo pro skladování tisíce tun obilí, postavené ve dvacátých letech minulého století, je úžasnou monumentální dvoranou muzea umění a spolu s nábřežím tvoří nové centrum města. Ondřej Fous probírá v článku Staré, nebo nové odrůdy? „velký jablečný spor mezi pokrokáři a tradicionalisty“. A Jiří Peňás cestuje po saském Krušnohoří, do městečka Lichtenstein s „bílým“ zámkem (exkurs do historie rodu a jeho působení v Evropě), dalším tématem jsou původem krušnohorští vánoční panáčci (dnes dovážení také z Číny a prodávaní za čtvrtinovou cenu), s další odbočkou k Čajkovskému (přes figurku „louskáčka“).