Tvar 2025

Tvar 2025

Ještě jsem úplně „nezpracoval“ hromadu časopisů z loňské Šrámkovy Sobotky, a už jsem si přivezl další. Od časopisu Tvar tedy pouze dvě čísla.

8/2025 

Horké párky (Chorizo) je jedna z úvodních rubrik, jak naznačuje název, jedná se o něco, co přináší rozruch, hype, jak je užito v souvislosti s titulem knihy italského psychiatra Luigi Zoji Paranoia. Šílenství, které píše dějiny. (Prostor, 2024; hype je zkratka z anglického hyperbole, tj. přehánění), 640 stran tlustého svazku, „psychoterapeutický hype, mezi jehož ostré kritiky patří i literistka Bianca Bellová“, píše se zde (jí bylo věnováno místo dvojrecenzi jejího nového románu v minulém čísle), pěkná charakteristika v úvodu: „Politici ji pěstují, média zalévají a sociální sítě hnojí, protože se dobře čte a rychle šíří.“ Ano, příznak dnešního chaotického, rozpolceného světa, který v posledních letech ztratil velmi rychle společenská pravidla, platná (dojednaná) po konci světové války. Hovoří se o lidových vůdcích, mesiáších atd. Druhá stručně zmíněná kniha není debut Ondřeje Škrabala Cesta k billboardu (Listen, 2022), ale jeho druhotiny Druhé Německo (Listen, 2024), další pak – rozpačitě kniha Mariborská hypnóza (Větrné mlýny, 2025) Dory Kaprálové, dcery básníka Zena, přičemž v Brně, odkud je, sídlí nakladatelství Martina Rainera (Druhé město), který jí nabídl první knihu Berlínský zápisník. Vtipné glosy.

V rubrice Legendy fantastiky Borise Hokr hovoří o morzakorech (t. brakové dobrodružné literatuře), mně téma blízké, jednak jako známé téma „krvavého románu“, jednak širší tendence v literatuře (a ve filmu), kdy se poetika nízkých žánrů integruje do nové podoby – velmi široké téma. Zde Hokr sleduje, jak se současná fantastika inspiruje retro estetikou, ale zároveň ji přetváří, nejde o pouhou imitaci, ale o vědomou hru s žánrovými konvencemi. Zmiňuje autory, kteří se k „legendám“ fantastiky hlásí, ať už skrze styl, témata nebo vizuální jazyk, například Petr Stančík, Leoš Kyša nebo Anna Bolavá, kteří do svých děl začleňují ozvuky hororů, westernů či pulpové sci-fi. Fantastika dnes není jen eskapismus, útěk od reality, ale často kriticky reflektuje společnost, historii a kulturní stereotypy.

V rubrice Dvakrát jako obvykle dvě recenze, tentokrát na debutovou prózu Lover/Fighter od Kristiny Hamplové, každá z nich přináší jiný pohled na její divoký jazyk, nápaditost i společenskou výbušnost. Obě recenze se shodují, že Lover/Fighter je výrazný literární debut, který se nebojí být jiný – jazykově, tematicky i formálně.

Recenze Karin Jamnitzké: Kdykoli se lidstvo někam posune, je to jenom proto, že někdo žral, co neměl. Knihu označuje za drzou, zábavnou a vzdálenou současné produkci, chválí její schopnost dělat si legraci ze všeho – od vztahů přes klimatickou krizi až po Pražáky. Zmiňuje fascinaci bitkami a fyzickou pamětí: „Vzpomínky se drží ve svalech ještě déle než v srdci.“

Recenze Jana M. Hellera Náš skutečný evoluční úkol“ vyzdvihuje spojení vypravěččina tónu a jazyka s ulítlým nápadem, oceňuje, že autorka překračuje hranice nežánrové beletrie, čímž vzniká silný čtenářský zážitek. Heller se řadí mezi ty, kdo budou s očekáváním sledovat další autorčiny texty.

O několik stran dále (str. 5–6) rozhovor Simony Martínkové-Rackové s Kristinou Hamplovou přináší pohled do zákulisí vzniku jejího debutu Lover/Fighter a potvrzuje, že navzdory chaotickému dojmu je kniha velmi promyšlená. Hamplová vysvětluje, že psaní pro ni není spontánní výlev, ale vědomý akt odporu, proti melancholii, nostalgii i představě, že „všechno už bylo napsáno“. Překvapil mě portrét mladé ženy, vystudované bohemistky a hispanistky, jejíž tvorbu nejvýrazněji ovlivnily, jak uvádí charakteristika v rámečku, chilský spisovatel  Robert Bolaño či Kurt Vonnegut, pegagožky na střední škole – žádná hipsterka s dredy a kroužkem v nose, ale usměvavá dívka s ofinou a dlouhými vlasy. Myslím, upřímné, chvílemi trochu zamotané, ale tím spíš autentické, zkusím citovat z internetu, kde je rozhovor přístupný, ukázku:

„Kam v současné době přispíváte? / Teď moc nikam. Když už napíšu nějakou hudební recenzi, tak pro Alarm nebo pro Seznam. Ale nejde o žádnou pravidelnou spolupráci. Kromě toho s kamarádem natáčíme hudební nebo spíše popkulturní podcast, který je úplně nezávislý. Jmenuje se Hitparáda Eso podle pořadu s Terezou Pergnerovou, našeho – tedy hlavně mého osobního – vzoru z devadesátých let. Ale abych se vrátila k otázce po mé „vypsanosti“ – jsem přesvědčená, že se člověk nejvíc naučí psát čtením, že tohle pravidlo platí i v dnešní době. Než jsem si zničila hlavu sociálními médii a stresem, četla jsem docela hodně. Později pro mě byl dost přínosný i překladatelský seminář s Anežkou Charvátovou na hispanistice. Jsem totiž přesvědčená o tom, že nikdo nečte tak poctivě a s takovým porozuměním jako právě překladatelé. I literární vědci si do textu většinou „pro něco jdou“. Ale překladatel ne. Ten musí být naplno otevřený tomu, co mu text chce dát, ne hledat v něm to, pro co si tam přišel. A to je, myslím si, strašně vidět. Takže rozebírat překlady s Anežkou Charvátovou bylo hodně formující. I když ona tedy hodně vychází z Josefa Škvoreckého, ať už jde o slovník, nebo o prostředky, které používá, a já styl Škvoreckého nesnáším. Ale co se týče přemýšlení o textu, o větě a o slovech, dalo mi to fakt hodně.“

Četba na pokračování – Honza a drak, Pohádky pouze pro osoby starší 15 let a v doprovodu rodičů, Jiří Kratochvil. Nechám si možná někdy na později.

Bibliofil / Atlantis, edice z nejpřednějších (Gustav Erhart), edice Atlantis Jana Václava Pojera, vydávaná v Brně v letech 1928–1948, zahrnuje celkem 76 svazků a 5 soukromých tisků. Jedná se o výjimečný bibliofilský projekt, který spojoval literární kvalitu s výtvarnou a typografickou péčí (dřevoryty, litografiemi či leptem od umělců jako Toyen, František Vik, Jaroslav Benda, Antonín Procházka nebo Oldřich Menhart), mezi překladateli najdeme jména jako Bohuslav Reynek, Pavel Eisner, Jaroslav Heyduk nebo Zdeněk Šmíd. Nechal jsem si od Copilota pro usnadnění přepisu (záda bolí a bolí) sestavit tabulku nejzajímavějších literárních děl:
1. Jules Barbey d’Aurevilly – Listy Trebutienovi (1928) 
2. Georges Bernanos – Noc (1928) 
3. Paul Verlaine – Moudrost (1929) 
4. William Butler Yeats – Per Amica Silentia Lunae (1929) 
8. Rainer Maria Rilke – Elegie z Duina (1930) 
10. Louise Labé – Sonety krásné provaznice (1930) 
14. Nathaniel Hawthorne – Veliký karbunkul (1932) 
16. Jean Giono – Pahorek (1932) 
21. Camille Mayran – Odlesky (1934) 
25. Marcel Schwob – Král se zlatou maskou (1934) 
36. Rainer Maria Rilke – Sonety Orfeovi (1937) 
75. Jean Lebrau – Dětství skleněné ptáče (1948)
Jistě by bylo možné bohaté informace z textu G. Erharta doplnit, zajímavá je pasáž o Pojerově příteli Josefu Heydukovi a o dalších konkrétních překladech, našel jsem rovněž Jiřího Kudrnáče Pojerova Atlantis na internetu – dostupné v pdf na adrese https://digilib.phil.muni.cz/sites/default/files/pdf/107744.pdf

Pozoruhudná je syrová poezie Christine Carty, přeložené z angličtiny Andrzejem Paździorkem.

Démoni v renesančních palácích a živí mrtví v archeologických nalezištích z pera Jana Švábenického je článek, který poměrně se podrobně věnuje podobám hororu v italské kinematografii. Často bývá tato tvorba, zvláště americkými teoretiky, vnímána jako převzetí amerických vzorů, autor dokládá, že tomu tak není („Horor má v italském němém filmu stejně bohaté zastoupení jako detektivka, sci-fi nebo western, které byly dlouhá léta domácími a zejména zahraničními filmovými kritiky mylně označovány za výhradně angloamerické žánry.“), sleduje jednotlivé etapy filmu prakticky od začátku století, a proměny žánru v souvislosti s politickými poměry v zemi, např.  „němé Mefisty“, fantastickou gotiku a „labyrinty upírů a přízraků“, inspiraci literaturou („Horor má v Itálii pevné kulturní zastoupení také v literatuře, v níž se k úzkostem z nereálných bytostí a dějových situací v různých napínavých polohách obracejí spisovatelé a prozaici jako Igino Ugo Tarchetti, Luigi Pirandello, Mario Soldati nebo Tommaso Landolfi.“) atd., v 60. letech pak „lidské ďábly“, různé zombies atd., záběr pokračuje až do osmdesátých a devadesátých let minulého století. K podrobnostem odkazuji v odkaze na internet, kde je celý text přístupný na adrese
https://itvar.cz/demoni-v-renesancnich-palacich-a-zivi-mrtvi-v-archeologickych-nalezistich-horor-napric-kulturni-historii-italske-kinematografie

Z další zveřejněné české literatury tu je Jan Sojka: Západní expres – muž a stroj, zřejmě na pomezí žánru autofikce, neboť je věnována Rudolfu Kloudovi, jenž v próze vystupuje, a tematicky zaměřené, podobně jako prózy Jaroslava Rudiše, na „železnici“. Kristýna Věříšová publikuje poezii, zaujal mě verš „Vyříznu ti některé vzpomínky a myšlenky“, poetika básní studentky medicíny z jižních Čech je (kdoví, zda to souvisí také s oborem studia, v souvislosti s veršem sama hovoří o „chirurgickém zákroku) je charakteristická jistou tělesností, naléhavostí až drsnou, jaksi „dotykovou“, haptickou. Zajímavé. Široké rozměry má naopak poezie Slavomíra Kudláčka, poezie na dalších stránkách: Anna Kučerová (na fotce s velkým psem v náručí), Lukáš Zádrapa.

V rubrice Literární život píše Gabriela Michálková o fenoménu a historii literárního festivalu v Českých Budějovicích Literatura v Českých Budějovicích žije. Neklid je tématem 13. ročníku festivalu, který se letos uskutečnil v termínu 21. – 27. duben 2025. Na stránce FMzine je téma ozřejmeno následovně: „Proč právě toto téma? Besedy, autorská čtení či divadelní představení se dotknou problematiky duševního zdraví mladých lidí, doby postcovidové, environmentální úzkosti či turbulentní mezinárodní situace. Neklid vyvolává pocity nejistoty, strachu, zároveň ale vytváří prostor pro hledání nových forem a obsahů.“ A náplň? Bazar knih na náměstí Přemysla Otakara II., bohatý byl program plný přednášek a besed se zajímavými osobnostmi české komiksové scény, přítomnost řady osobností, mj. Jiří Padevět, Tereza Boučková, stejně tak hudební program, mj. z rapové scény, a mnohé další. A silná je ekologická složka, když článek uvádí heslo „Mysli globálně, jednej lokálně,“ vzpomněl jsem si na dobu před zhruba třiceti–čtyřiceti lety, kdy tuším v Německu heslo vzniklo. Pořádá spolek Na půl cesty.

Nad knihou – Vinciane Despret, Autobiografie chobotnice a jiné anticipační příběhy (Utopia Libri, 2024). „Vítejte v oboru »terolingvistika«, v zásadní vědecké disciplíně třetího tisíciletí, která zkoumá příběhy psané a vyprávěné zvířaty. Vinciane Despret zde stírá hranice mezi vědou a fikcí, čímž vytváří zneklidňující rozruch: co když nás pavouci skutečně prosí, abychom zastavili rachot našich strojů? Co když stavby vombatů vypovídají o přívětivé kosmologii a jejich citu pro společné soužití? Co když chobotnice v rámci metempsychózy propadají zoufalství, protože se teď kvůli nadměrnému rybolovu a znečištění oceánů nemohou převtělovat?“ (anotace na Databáziknih.cz) Myslím v tuto chvíli na knihy M. Johnsona, který naopak konceptualizuje tělesnost lidského chování (a tedy odlišuje od zvířat) a – opět – na mé oblíbené „příčné vědy“ (přesah v oborech, spirála u šneka a u galaxie, ačkoli vzdálenější vědecké disciplíny snad nemohou být). Zde vynalézá autorka „dekonstrukci sebestředného anropocentrismu aa poněkud zabedněného přístupu našich úzce specializovaných okázale vědeckých disciplín a oborů“ atd. A kromě toho to musí být „zábavné“ čtení.

Recenze

Někdy si říkám, že kdybys mě nechala péct, tak bys tak brzo neumřela – o knize Moniky Tintěrové Starý paní mají v ústech porcelán (Dobrý důvod, Nová Říše, 2023; Helena Fucimanová) Třídílná kniha, první část Pokoj, druhá a třetí pak jmény protagonistek, Marta a Monika, přičemž Monika je autorka sbírka a Marta její babička, je pozoruhodnou básnickou výpovědí. Babiččino umírání nedramatizuje, pracuje s časem, recenzentka říká, že „v důsledku stojí sbírka na pomezí věcného, vědomě neproblémového pozorování, s cudně naznačenými otázkami po přesahu“, tuto atmosféru podporuje i hovorová čeština, kterou Fucimanová akceptuje. Monika Tintěrová je hebraistkou, antropoložkou, herečkou, nacházím v jiných zdrojích, má „prošlapané“ boty, pěšky došla až do Jeruzaléma. Zajímavá recenze sbírky je na adrese https://www.kultura21.cz/ostatni/26367-stary-pani-maji-v-ustech-porcelan .

Setkání imaginace a existenciální naléhavosti – Markéta Mikulášková, Když zhasne obloha (Druhé město, Brno, 2024; Pavel Horký). Brněnská rodačka studuje v moravské metropoli rozhlasovou a televizní dramaturgii na JAMU. Svoji první báseň zveřejnila coby třináctiletá, uvádí recenze a zazní to i v anotaci na Databáziknih.cz, kde se dodává: „Její největší silou je totiž básnický jazyk: promyšlený, svěží, přesný, suverénně a hravě střídající vázaný a volný verš. Markéta Mikulášková je nepochybně na začátku výrazné básnické dráhy.“

Kniha z vyplavených vět – Josef Kroutvor, Driftbook, Zápisky z let 1999 – 2024; Vladimír Novotný) Renomovaný kunsthistorik vysvětluje na začátku, co znamená slovo „drift“ a ukazuje, že tyto zápisky jsou „drobné poznámky, kratší texty a úvahy“, „patří sem spousta věcí, nápadů, maličkostí a zážitků“. Zdůrazňuje, že se nejedná o deník, nýbrž o zápisník. Autor je kritický vůči současné literatuře a kultuře, „nejrůznější literární festivaly, čtení, ceny, stipendia, nadace, granty, mediální prezentace podporují ideové, tendenční zaměření literatury“, chybí velké společenské ambice. Zajímavá je formulace, „než být trapným okrajem Západu, to raději být Střední Evropou“, Rakouskem, Švýcarskem. O sobě praví, že „stojí ve středu chaosu světa“. V nynějším přehlceném všehomíru si proto dokázal a dokáže zachovat duši, završuje Vladimír Novotný.

Požár, který jsme zažehli – Jeff Goodel, Vedro. Život a smrt na spálené planetě (Host, Brno, 2024; Jan Zámečník) První kniha amerického novináře přeložená do češtiny. Sleduje důsledky stoupající globální teploty, zkoumá, co vlny veder znamenají pro obyvatele měst, ale i migranty, kteří již nemohou žít v rozpáleném prostředí, a když se ve snaze o okamžité odlehčení přesouvá do odlehlých míst, kde takové teploty nejsou, zjišťuje, že neuniká klimatickým hrozbám, protože ledovce tají, i ony jsou „připomínkou bolestného stavu světa“. Zatímco majetní unikají teplu klimatizací (která ovšem problém naopak zvětšuje), jinde kvůli „neviditelném nepříteli“ umírají nejen lidé, ale při přeletu jestřábi či jiná zvířata. A autor dává jednoznačně najevo, že tohle způsobil člověk.

Fabianova cesta do záhuby – Erich Kästner: Cesta do záhuby (Argo, Praha 2024; Erik Gilk). Brněnský literární historik, kterého znám ze Šrámkovy Sobotky, uvádí nejvýznamnější dílo německého spisovatele, drážďanského rodáka (jeho rodný dům je, nenápadný, kousek za třídou, jíž přes Labe přecházíte do Nového Města), známého především knihami pro děti (Emil a detektivové, Luisa a Lotka), nicméně vystudovaného germanisty, historika, filozofa, ale i oborů, jako žurnalistika či divadelní věda. Titul recenze kombinuje název, pod nímž román známe – Fabian – poté, co nesměl vyjít pod původním názvem – Cesta do záhuby. S tímto názvem vychází nyní původní verze, zatímco jako Fabian vyšel, dokonce dvakrát v šedesátých letech, podruhé v překladu Rudolfa Tomana, kterého jsem znal z vysokoškolských studií. Gilk zmiňuje klíčová místa románu, Fabianův nešťastný vztah s Cornelií, smrt jeho přítele Labudeho a smrt jeho samotného, když zachrání tonoucího chlapce, zatímco sám, neplavec, zahyne. Srovnává knihu s rovněž proslulým románem Alexanderplatz (Alexandrovo náměstí) Alfreda Döblina. Kladu si otázku, zda bych nepřidal knihu Profesor Neřád Heinricha Manna, s nímž má společné rovněž prostředí velkoměstských barů a nevěstinců.

Prolínání rodinných osudů, historicko-společenské dynamiky a ideologických proměn – Juan Gabriel Vásquez, Ohlížení (Paseka, Praha 2024; Martina Martinez Arboleda). Po románech Hluk padajících věcí a Reputace vychází nyní česky kniha jednoho z nejvýznamnějších latinskoamerických spisovatelů, rodáka z Bogoty, jejímž tématem jsou osudy režiséra a scénáristy Sergio Cabrery, propojené s historickými událostmi, sledujeme osudy děda, otce a čerstvě plnoletého syna Raúla v době od konce monarchie a nástupu Franka, španělské občanské války („ve svém epickém, avšak hluboce intimním románu mistrně propojuje osobní a historické perspektivy“), sledujeme jeho pobyt v exilu v Dominikánské republice, Venezuela a Kolumbii přes Čínu, kde se zase odehrává kulturní revoluce. Hlavní hrdina také řeší střet v přesvědčení mezi loajalitou a svobodou, je to cesta „od utopie k deziluzi“.

Ponor do počítačové hry… Tak trochu – Ester Stará a Jiří Franta, Aliance Udatných, 65. pole, Praha 2024; Petra Schwarzová Žallmannová) Kniha rozměru notebooku má hlavní myšlenku „ukázat, jaké by to bylo pro postavy z počítačové hry uprchnout do reálného světa a konfrontovat svůj život se životem svých hráčů“, kniha je chválená jako „oddechová a zábavná“, přitom vlastně řeší i závažné věci.

Číslo 7/2025
Výuka literatury. Když jsem spatřil téma čísla, říkal jsem si, že se nesmím nechat strhnout a vypisovat všechno, co bych k tomu jako bývalý (celoživotní) gymnaziální kantor mohl poznamenat, a musím se omezit na dvě tři poznámky, ale nejspíš se úplně neubráním. Věc je pojednána jednak v eseji Filipa Komberece Úvahy nad smyslem literární edukace, jednak v rozhovoru se Stanislavem Zajíčkem Základní pedagogickou kvalitou je přesvědčivost (na předchozích stránkách), kromě toho pak ještě v několika dalších textech, např. souvisejícím komentářem k otázce Autorské čtení na cestě k zániku nebo ne (Dorota Ambrožová) nebo Jak to vnímám a jak to žiju vysokoškolského pedagoga Ivo Haráka, glosa Číst všechno, co vám přijde pod ruku Aleny Polcarové, rovněž pedagožky. S gustem jsem si přečetl také další glosu K čemu je dobrý školní časopis Kristýny Svidroňové, kde pokyvuji hlavou nad některými poznámkami jakožto redaktor gymnaziálního časopisu Lepařoviny (je dostupný, doufám, ještě na internetu), zabýval jsem se jím šest let.

S Komberecovými tezemi, jakkoli vycházejí, jak říká, z nesouvislých a fragmentárních úvah, nelze v úhrnu jinak než souhlasit, klade základní otázku po tom, co literatura přináší („pokladnice nejrůznějších modalit lidství, situací, prožitků a hodnot“), jaký přístup bychom měli preferovat („text a žák ve středu zájmu“) a jaké postavení by měl mít v procesu literárního vzdělávání učitel („učitel jako vášnivý, poučený a reflektivní čtenář“), že by v tomto procesu měli mít ústřední místo „hledání přesahů, souvislostí a kontextů“. Po sérii úvodních otázek, z nichž je možné vycházet, upozorňuje na východisko dokumentu, který s nimi pracuje, jímž je Kompetenční rámec absolventa a absolventky učitelství, který je klíčovým dokumentem pro vzdělávání studentů učitelství“, přičemž připomíná, že rozpracování kompetenčních rámců jednotlivých oborů se teprve připravuje.

Jako zásadní vnímám pojem „hluboké čtení“ (zdá se, že módní výraz „hluboký“, užívaný všude možně, mnohdy v negativních významech, „hluboký stát“ či „hluboký internet“, pronikl z angličtiny i sem), zkrátka reflexi literárního textu, kterému se říkalo dříve „čtení s porozuměním“, čímž se naráželo na problémy s čtenářskou kompetencí, diskutované v posledních desetiletích, a souvisejících právě s jedním z oněch přesahů, totiž nejen porozumění mnohdy i jednoduchých sdělení, ale vůbec orientace ve světě, přístupech k němu a nalézání místa v něm.

Jak řečeno, asi lze s tím, co je zde napsáno souhlasit, jakkoli se cosi ve mně vzpírá v souvislosti s poněkud školometskou podobou textu (připomíná mně někdejší „metodické příručky“), přitom jistě usilujícího o uchopení složitého komplexu, který celé téma představuje. Mnohem konkrétnější je kantor (Stanislav Zajíček), který učil třicet let a přibližuje názorně svůj přístup k tomu, jak vyučuje literaturu. Orientace na text a nikoli memorování životopisů a nekonečných přehledů a „obsahů“, s nímž jsem musel v prostředí gymnázia sám bojovat (vysvětlím), shrnuju už možná posté poučením mého literárního guru na fakultě Vladimíra Binara „přečti to ještě jednou“, tj. vytvoř si svou vlastní reflexi, Zajíček říká myslím „metodu“, Binar hovořil o „struktuře“, tj. rozkrytí významového prostoru díla, což se brutálně lišilo od vyžadovaného přístupu mé někdejší češtinářky (a ruštinářky, absolventky tehdejší rychlo-školy v Budějovicích, a – mimochodem předsedkyně stranické buňky ve škole), jejíž student musel u maturity spustit „Púškin radílsja“ (Puškin se narodil…).

Narazil jsem na dvě věci, které jsou v textu S. Zajíčka uváděny a s nimiž porovnávám svou někdejší snahu předkládat literaturu jako cosi smysluplného, jako výpověď o něčem hlubším v životě. První byla (a vlastně stále je) maturita jako tlak na výsledný produkt literárního vzdělávání, k němuž se měl celý proces vyučování upnout (Zajíček vtipně říká, že by s maturitou začínal v prvním ročníku). Chápal jsem psychický tlak daný nesmyslným „slavnostním“ rituálem (proti slavnostnosti samotné nic, vnímal jsem tu závažnost a pocit studentů, když to měli „za sebou“, umocněný předchozími obavami), především ale v časovém presu patnácti minut „na potítku“ a patnácti minut samotného zkoušení, a vzápětí přípravy na další předmět (během jednoho dopoledne se student musel přeorientovat na čtyři naprosto odlišné předměty, o co „jinak“ to bylo na německé škole, kde jsem tři roky učil, kde bylo rozprostřeno to, co měli studenti zvládnout do období třech týdnů).

Druhý moment bylo (je) kvantum látky, které musel student „přežvýkat“, aniž by se dostal k vlastnímu textu (a které mnohdy sám učitel nemohl znát jinak než pouze zprostředkovaně, nikoli z vlastní četby, také tím se Zajíček pěkně zabývá). Ovšemže jsem ani já neodmítal širší kontexty, pojmy literární historie, jednotlivých období, žánrů, to přece také k pochopení literatury patří, nicméně nesmí to sklouznout na objekt „učiva“, které se student bez hlubšího pochopení „nadrtí“ (Zajíček správně říká, že se literatura vlastně neliší od přírodních věd, kde jde také o to, pochopit určité zákonitosti).

Ty dva příklady z mé praxe: Otázka: Jak začíná Máj Karla Hynka Máchy? Teprve když vezmeme (ovšemže to správné) vydání knihy do ruky, tak neodpovíme „Byl pozdní večer…“, ale „dedikací…“ (a pak se možná dostaneme k Jakobsonovu objevu ozvěny „hyn-ku“, která opakuje „vnitřní smysl“ textu, když posiluje refrén se jménem, a uvádí protiklad „hynutí“ a „lásky“, „ku“ které zve hrliččin hlas – ve zvuku „h…in“). Jiná: Jak se jmenuje nejslavnější Formanův film (probíráno na literárním semináři po shlédnutí v kině): Nikoli Amadeus, nýbrž Schafferův Amadeus, tedy Amadeus „podle“ Schafferra, což je úplně jiná perspektiva, vtahující do hry dokonce někdejší Puškinovu (a dalších) interpretaci vztahu Salieriho a hudebního génia vídeňského klasicismu (mýtus, původně romantický konflikt). A znovu otázka, jak film začíná: Většinou studenti odpovědí, že rozmluvou Salieriho s knězem, kterému vysvětluje, jak jeho melodie upadly v zapomnění, zatímco ta, kterou zanotuje (kněz si myslí, že je to jeho melodie), zná každý. Nikoli, film začíná výkřikem, který zaslechnou dva sluhové poté, co přijíždí kočár v sněhové vánici před pražský palác – „Mozart!“ (v němčině má nominativ a zvolání, oslovení – vokativ, týž tvar, razantnější než české tříslabičné „Mozarte!“).

Učitel na brněnském gymnáziu zdůrazňuje skutečnost, že poznávání (hovoří zprvu o básních) představuje určitou „práci“, tedy úsilí (a zase vzpomínám na pohodlné argumenty studentů, kteří namítali, že tomu „nerozumějí“, případně jejich s mým výkladem nesouhlasné podpory namítajících rodičů). Ovšem debata se zaplaťpámbu aspoň posunula, byť ze Zajíčkova textu cítím, že mnohé přetrvává (vybírám: tázající se Michaela Šedinová: „A hlavně se naučit zpaměti správný výklad.“ Zajíček: „To je největší zrůdnost. Naučíte se to a potom to pěkně odfrkáte u maturity.“)

Tak to už jsme zmínili. Zajíček nejdříve hovoří o tom, že literatura byla za jeho mládí ostrovem svobody, protože tu byla „zakázaná“ literatura, a tu četli. Pak se dozvídáme o osmi letech prostoru pro to, vybudovat u studentů přístup k literárnímu dílu, zprvu si vybírají sami, co je baví a postupně se dostávají k vysoké literatuře (tak to jsme bohužel my, svázaní tenkrát „osnovami“ a časem čtyř let nemohli, když jsem potom byl v celostátní skupině kantorů, kteří chtěli přebudovat chronologické probírání látky („od husitství“ v prvním ročníku), přišly razantní listopadové společenské změny, a na jedné straně „svoboda a demokracie“, na druhé v mnohém chaos a zmatečnost. To už je ale jiné téma. Nicméně jsem pochopil, že tohle bude běh na opravdu dlouhou trať.

V rubrice Dvakrát jsou recenze nejnovějšího románu Biancy Bellové Neviditelný muž (Host, Brno 2024). Skoro si po svých čtenářských zkušenostech, kdy na mě nezapůsobila příliš přesvědčivým dojmem, říkám, zda si zaslouží rovnou dvě recenze. První (Aneta Mladějovská) shrnuje (Rodinný recept na šopáček krutosti života) její předchozí dílo (kniha odkazuje ke starší knize Mrtvý muž, řeč je o knize Transfer) a říká, že vydala za poslední čtyři roky čtyři knihy (v recenzi knihy na adrese https://art.ceskatelevize.cz/inside/bianca-bellova-pise-velmi-dobre-ale-trochu-na-efekt-dokazuje-to-i-novinka-neviditelny-muz-cSEJk (program ČTArt) zazní podobná otázka: „Oblíbená spisovatelka Bianca Bellová najela na publikační tempo, které obvykle není slučitelné s vysokou kvalitou jednotlivých titulů. Za poslední čtyři roky vydala čtyři knihy. Daří se jí porušit známé pravidlo, že jakmile spisovatel(ka) píše a vydává příliš, předznamenává to tvůrčí sešup?“). Knihu hodnotí pozitivně, když o ní hovoří jako o atraktivním díle (podobně jako byly úspěšné knihy Jezero nebo Ostrov), když říká že „vykopala všechny kostlivce rodinné historie, a odkryla rodinná a zároveň i vesnická tajemství“, hovoří o návaznostech jednotlivých generačních traumat atd.

To Jan H. Heller (Od hodů k hodům) je kritičtější, zvláště v internetové podobě je ještě výraznější ve srovnání s papírem kritika úvodní pasáže, o níž se ve srovnání s časopisem, který mám před sebou, uvádí „Podobně nepřesvědčivě na mě působí ona úvodní bajka o Midasových oslích uších – to, co fungovat má, by fungovalo i bez tohoto zcizovacího efektu.“ (v papírové podobě je tato věta v závěru) Řekl bych, že je i pregnantnější v popisu celé knihy, nicméně je zřejmá její rozporuplnost, zatímco hovoří o „slušné dynamice“ toho, co autorka líčí, kromě zmíněné věty, se až sarkasticky vyjadřuje, když říká, „zůstávám na pochybách, zda autorka nakonec nabízí hlubokou pastorální moudrost, nebo banální a myšlenkově jalovou trivialitu“. Nebo že by Hellera naštvalo vyjádření ohledně mateřského ujišťování „[…] budu se strašně snažit to neposrat. Žádná lepší možnost totiž neexistuje, holčičko.“?

Viki Shock (obč. jm. Viktor Pípal, nar. 1975 v Praze), muž tvořící v několika oborech a s životními zkušenostmi takřka nepřebernými (zahradník na hřbitově, archivář na ministerstvu, vrátný, sanitář, pracovník v televizi), také hudebník, je autorem zveřejněné prózy Výlet na Hlubokou. Ve Tvaru se Shock objevuje pravidelně, v tomto textu plném nečekaných zvratů, jazykových hříček, vulgarismů i poetických obrazů, využívá autobiografické stylizace, svižné podání, v němž střídá vysoký styl s nízkým, poetické pasáže s hospodským humorem, lze číst jako kritiku turistického kýče, konzumní kultury a možná i parodii na cestopis, zároveň jej provází jistá melancholie nad tím, co se z výletů stalo v době digitálního sdílení. Na Wikipedii je ještě řada informací a odkazů, např. k recenzím jeho knih Sněhurka jako svět neviděl či Zahradníkův rok na hřbitově, sympatické je jeho vnímání „pokleslých žánrů“, na jednom místě odpovídá na otázku, které žánry si „vzal na paškál“, „fantasy, sci-fi, horor, cestopis, porno, Bigglesovky, detektivky, ruské byliny a další. Bavil jsem se u všech, taky jsem se ovšem natrápil.

K dalším ukázkám, z poezie Daniel Hradecký (uvedený jako bezdomovec, vydal devět knih): Antické inspirace (latinské názvy básní rozvádí v českých verších), Jiří Skoumal, Ráno při rozbřesku sledovat smrt v přímém přenosu, psychoterapeut Jan Zvettler, „prozkoumat blízkost tu strašlivou blízkost“ z rukopisu Únava po špatně vykonané práci.

Dost prostoru je věnováno Daniilu Charmsovi pod titulem Jen Ty mě můžeš osvítit Pane skrze mé básně. Autor v českém prostředí dost známý, některé mezery má zaplnit soubor dosud nevydaných básní v nakl. Academie.

Zajímavý příspěvek o „potížích s demokracií“ je komentář Adama El Chaara ke knize Proti demokracii Jasona F. Brennana. Trochu nerozumím (má to vyjadřovat kontroverznost knihy?) vyjádření, že se jedná o „17.“ titul edice Crossover nakladatelství Argo (na internetových stránkách to souhlasí), na obrázku v časopisu je ve čtverci vyznačen jako „18.“ titul. Adam El Chaar napsal o knize také článek do Reflexu, dostupný na internetu. Za přečtení stojí obojí, i Potíže s demokracií jsou dostupné na internetu.

Recenze

Anatomie bolestné ztráty v literární introspekci anebo „kdyby“ čas nevrací… o knize Žít rychle Brigitte Giraud (Odeon, Praha 2024; recenze Martina Martinez Arboleda). Recenzentka načrtává literární kariéru francouzské spisovatelky narozené v Alžíru, tématem je ztráta blízké osoby, autorka nicméně jde dále a sleduje základní existenciální otázky, např. dění jako osudu či svobodné vůle, řádu či ne-řádu v současném světě. Závěr je depresívní, výsledkem je pocit absurdity a zklamání, pro čtenáře tu je pak pocit neuzavřenosti, který onu tíživost jen potvrzuje.

Fancy AI Crap o knize Animal Dity Malečkové (Dybbuk, Praha 2024; Pavel Janoušek) Recenzent v závěru shrnuje text, pracující s AI, verdiktem, kdy přirovnává výsledek k šatům, spíchnutým ze starších obnošených kusů, jakkoli se kniha tváří jako originální záležitost propojující neuronové sítě s magií, výsledkem „autorčina pinožení je jen literární klišé ledabylo přizdobené kybernetickými ornamenty“, „snaha o laciný slovní efekt tak slavně vítězí nad potřebou něco sdělit i nad úkolem hledat hlubší smysl slovního pojmenování přítomného světa“.

Setkání vášně a děsu v Patagonii o knize Fabiána Martineze Siccardiho Zvířata ven (Runa, Ústí nad Labem, 2024; Pavel Horký). Argentinský prozaik píše příběhu třech osob žijících osaměle v oblasti La Guillerminy v Patagonii, Floriana, mladého zemědělského odborníka, starého nemocného muže Harolda, trpícího svalovou atrofií, a „smyslnou záhadnou ženou“. Až na nevydařený kritizovaný konec je podle recenzenta působivou prózou spojující vášeň a děs.

Ožehavá půda je recenze knihy Anny Štikové Všude pak viděla husy (Protimluv, Ostrava, 2024; Vojtěch Kinter). Kniha se věnuje vysoce citlivým tématům tzv. identitárním tématům (identita sexuální, národnostní či náboženská), je v ní řada „odkazů z ke konkrétním osobám i k událostem z autorčina života“, komentátor je vůči tvorbě autorky kritický, říká, že autorka „neohromí žádnou nápaditou obrazností, spíše ve čtenáři vyvolá pocit, že něco podobného četl už mnohokrát“, jakkoli udává recenzent konkrétní příklady, tedy nechybí pečlivost rozboru, můj výsledný pocit je, že se opět jedná o dominanci všudypřítomného traumatu, což Kinter potvrzuje snahou o pozitivní vyjádření o působivosti autorčiny básnické řeči „jen tehdy, když autorka zanechá úsilí přesvědčovat čtenáře o tíživosti svých problémů (resp. problémů svého básnického já)“.

Studničkovy hovory s hororem o knize Horory s TGM Jana Studničky (CNC Books, Praha 2024; Erik Gilk) Stand-up komik, scénárista a publicista, známý i z předchozího projektu ve výběru vydaného ve spisu Hodina dějepichu, propojujícího historii a sexuální skandály, nyní propojuje prvorepublikovou atmosféru (TGM tam přímo nevystupuje, je tu ale Karel Čapek a inspektor Bouše) s hororem, jehož je mistrem, recenzent, ač není odborníkem na žánr, je velmi mile překvapen čtivým výsledkem.

Adresa na modré obálce je přeškrtnutá – co znamená zpětodes? O druhé česky vydané knize Enne Koens Odkud je vidět celý svět (Meander, Praha 2024; Petra Schwarzova Žallmannová) Hlavní hrdinkou je devítiletá Deetje, která má celou řadu tíživých otázek, např. zda je adoptovaná, je tu detektivní pátrání po adresátovi dopisu nalezeného na chodníku, jsou tu „dávno roztržené a zjizvené vztahy“ v obrovském „zraněném, rozervaném světě, kde každému někdo chybí“, recenzentka  chválí text, který „se čte lehce a rychle, je založený na jednoduchých, civilních dialozích“ a přála by si, aby v češtině vycházelo více takové nizozemské literatury pro děti.