Tři Fučíkové

Vlastně jsou čtyři, ale nechal jsem titul tři, vypadá to tak nějak pohádkově, jako hyperbola a ne slovníkové heslo, což bych opravdu nechtěl. I když někdy tyhle věci dělám, abych si „udělal pořádek“ a s podobným záměrem jsem už některé glosy napsal, třeba jméno Bárta má také několik v kultuře různých představitelů. A v tomto případě se mohu vymlouvat ještě na jedno oprávnění: V Čtrnácteru zastavení popisuje Bedřich Fučík své první setkání s F. X. Šaldou, který mu říká, „vy přece nejste Julius Fučík,“ a když ho pozdější ředitel Melantrichu ujistí, že to opravdu není on, profesor odtuší, „nu, čert jako čert.“ Já tedy říkám, že není čert jako čert, a vždy při každém to dalším jménu „Fučík“ jsem si říkal, když jsem se s ním obeznámil, že to tedy není ta kontroverzní osobnost, v době, kdy jsem jeho jméno slyšel poprvé, ideologická modla režimu, autor Reportáže psané na oprátce.

A samozřejmě Země, kdy zítra již znamená včera, propagátora země-kolosu, o němž jsme si brzy ovšem udělali jiné představy, jako už kdysi Havlíček o carském Rusku. Přesto se i mé (stejně jako ostatních) vidění komunistického novináře a literárního kritika Julia Fučíka (23. 2. 1903 – 8. 9. 1943) časem měnilo, poprvé, když jsem se hrabal v meziválečné kultuře a Fučík v pohledu Voskovce a Wericha nebyl prezentován jako ten schematický režimní spisovatel, jak jsem ho do té doby viděl, ale jako kamarád a člověk se smyslem pro posouzení kultury, byť ideologicky nějak omezený. A po skončení normalizačního totalitního režimu byly kladeny otázky, jak to vlastně bylo se zmíněnou Reportáží psané na oprátce, která se ukázala jako upravená Františkem Buriánkem, jak to bylo s Fučíkovými postoji v době věznění gestapem atd. Takže nejen různé osoby, ale i jedna z nich byla „jiná“.

Nu a pak další Fučíkové. Fučík, rovněž Julius (18. 7. 1872 – 25. 9. 1916), strýc novináře, skladatel řízných hudebních kusů, pozoruhodná osobnost kultury „starého mocnářství“, autor grandiózního pochodu Vjezd gladiátorů či polky Starý bručoun, která byla nepřehlédnutelným kouskem pro fagot, hraným svého času poměrně dost často v rozhlase. Vzpomínám, že jsem některé ty kousky, jako třeba valčík Dunajské pověsti, přelouskával v klavírních výtazích, které jsem měl po příbuzných coby vzácný poklad ve velké skříni. „Český král pochodů“, dirigent vojenských hudeb, fagot vystudoval na Pražské konzervatoři, byl mimo jiné i žákem Antonína Dvořáka a spolužákem takových osobností jako byl Josef Suk, Oskar Nedbal aj. Jako fagotista pak prošel „celým světem“, byl u 49. pluku v rakouské Kremži (Krems), v pražském Německém divadle či Výstavním symfonickém orchestru, v divadelním orchestru v Záhřebu, u 86. pluku v Sarajevu a později v Budapešti – to už ovšem jako kapelník, na jehož místo vyhrál konkurs. Po řadě dalších životních peripetií se usadil v Berlíně a tam i zemřel.

Bedřich Fučík (4. 1. 1900 – 2. 7. 1984) už byl zmíněn v úvodu: ředitel Melantrichu, významná osobnost meziválečné a poté i poválečné kultury, když se po letech persekuce a vězení stal jedním z editorů samizdatové literatury, například spisů Jana Zahradníčka, Jakuba Demla atd. V Rukopisech VBF vyšlo jeho souborné Dílo Bedřicha Fučíka: Kritické příležitosti 1 (1986), Kritické příležitosti 2 (1987), Setkávání a míjení (1988), Píseň o zemi (1989), Čtrnáctero zastavení (1987), Rodná krajina básníkova (1989). Čtrnácteru zastavení je věnován i jeden z příspěvků na těchto stránkách.

Posledním ze čtveřice Fučíků je Josef Jan Fučík (10.12.1859 - 13.6. 1930), na něhož vzpomínají především lidé z Bradlecké Lhoty, kde byl řadu let učitelem (vesnice pod horou Tábor mezi Jičínem a Lomnicí nad Popelkou, kde se narodil), regionální historik a sběratel. Je autorem deesítek článků v jičínském časopisu Krakonoš, zakladatel spolků (Čtenářsko-divadelního spolku a Sboru dobrovolných hasičů v Nové Vsi), autorem didaktických příspěvků. Jeho nejzávažnějším dílem je vlastivědný sborník Lomnicko, který vydával ve dvacátých létech minulého století. V muzeu v Lomnici n. Pop. mají jednu ze čtyřiceti ručně kreslených katastrálních map lomnického okresu, z rozsáhlé sbírky lidových písní je možno i dnes čerpat a také se tak děje. O Josefu Janu Fučíkovi možná v jiném koutě Čech nevědí, ale ona široká a pestrá regionální činnost je stejně tak důležitá jako ta celonárodní.

Julius Fučík, novinář
https://cs.wikipedia.org/wiki/Julius_Fu%C4%8D%C3%ADk

Julius Fučík, hudební skladatel
https://cs.wikipedia.org/wiki/Julius_Fu%C4%8D%C3%ADk_%28skladatel%29
https://www.terezin.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=16647&id=77347
https://archiv.neviditelnypes.lidovky.cz/clanky/2002/07/23388_13_0_0.html

Bedřich Fučík
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bed%C5%99ich_Fu%C4%8D%C3%ADk
https://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=367
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/bedrich-fucik-ctrnactero-zastaveni/

Josef Jan Fučík
https://krkonossky.denik.cz/zpravy_region/ke--ryroci-narozeni-josefa-jana-fucika2009101800.html
https://www.2hrady.cz/texty%5CBrl199903%20-%20Fucik.pdf