Třetí zářijový týden

Možná mají matematici nějakou teorii shluku čísel (v kombinatorice?) či fyzikové teorii nerovnoměrného rozprostření a náhlých trhlin či vln v oblasti eventů v čase, v případě, kterého se týká tento komentář, se běh dění (teď jsem udělal chybu, „dní“, nedoťukl jsem „ě“, zajímavé jazykové dvojení, jichž zde bylo povíce, ale to pojednám zvlášť) docela vymyká tomu běžnému. A ovšem, přes předchozí přípravu a pořízení speciálního kalendáře to bylo pro mě na hraně to vše nějak bez nějakých klopýtnutí zvládnout.

Po předchozích týdnech relativního zklidnění po dění v souvislosti s mými pětasedmdesátinami v červenci a „doktorech“ na začátku září a týdnu před tímto, kdy snad druhé největší povodně, které můžeme pamatovat, na některých místech ale dokonce ještě ničivější než ty v roce 1997, sice – na rozdíl od severní Moravy a jižních Čech – nejen nezasáhly náš kraj (žena s vnoučkem pozorovala z mostu mezi Novým a Starým Městem tok řeky Cidliny zarostlý rákosím, kdoví, co by se stalo, kdyby přišla větší voda sem) a jediné, co napáchaly poryvy větru, bylo pár převrácených květináčů na balkoně a zlomená velká větev beztak přerostlé staré meruňky na zahradě, po jednání krizového štábu nicméně bylo, jak ukazovali v televizi zrušeno nejen vinobraní na Moravě, ale i venkovní program festivalu „Jičín – město pohádky“, a tím odpadlo i moje nedělní hraní s Jakubem Kazdou „na závěr festivalu“, jak říkal jeho táta Mirek, když původní nedělní termín v zámeckém parku sjednával.

Zato do příštího zářijového týdne se nahrnulo najednou vše možné i nemožné. Samozřejmě jsem si vyhradil čas a energii především na oslavy čtyřsetletého výročí založení jičínského gymnázia ve čtvrtek až v sobotu 19. – 21. září 2024 a chystal jsem se i na sraz absolventů SEŠ (dnes Masarykovy obchodní akademie) po 56 letech na pátek 20. září ve 14 hodin v restauraci hotelu Paříž (tam jsme seděli již při minulých setkáních, tentokrát se to uskutečnilo v zahradní části pod budovou hotelu vzhledem k tomu, že sál restaurace byl, snad kvůli nějakým úpravám, uzavřen). Povídání s někdejšími spolužáky jsem ovšem musel po „rychlém kafi“ zkrátit, protože za dvě hodiny jsem měl být na slavnostní akademii v aule Lepařova gymnázia, na niž jsem měl v kapse lístek už od červnového setkání pedagogického sboru na zahradě školy. Večer jsem ještě odběhl odvolit do Senátu, vláda rozhodla, že termín nepřesune, a já jsem, jestliže jsem nechtěl v sobotu, kdy jsem měl nabitý celodenní program (hraní s Horaly na zahradě školy, kapely Rock for Gympl v zámeckém parku v závěru s Michalem Malátným), vstávat a stíhat to ještě před obědem, musel zvolit tuto variantu. Nu a abych to nějak úspěšně (i vzhledem k dalšímu) „fyzicky zvládl“, rozhodl jsem se, intuitivně vlastně už v červnu, neúčastnit se ranního průvodu (vzpomínám na ten zřejmě poněkud důkladněji organizovaný v roce 1974, kdy kolem budovy školy šli zástupci jednotlivých ročníků s příslušnými transparenty označující příslušný rok maturity) ani „orloje“ (nápad převzatý z prvních ročníků festivalu JMP, kdy defilovali jednotlivé postavy v arkýři jičínského zámku). Dceři Martině, která měla v sobotu narozeniny, jsem popřál pouze telefonicky s tím, že se domluvíme na nějaké oslavě v pozdějším termínu, ostatně celá „výprava“ rodiny odjela, včetně syna a vnučky do Semil, kde organizoval výročí „kavárny“ bratr mé ženy. A na schůzku redakční rady Jičínského zpravodaje, kterou pan šéfredaktor Jireš (mimochodem můj někdejší student z gymnázia, v tomto "gymnaziálním" kontextu se to hodí říci) svolal rovněž do těchto pro mě hektických dnů, jsem se omluvil. 

Toto „zhuštění“ bych zvládal ve větším klidu (ostatně hraní Horalů na zahradě se myslím skvěle povedlo, s Michalem Malátným jsem se pozdravil, když přijel s ostatními muzikanty z Brna auty k jevišti v zámeckém parku), kdybych ještě v neděli neměl jeden zdánlivě jednoduchý, nicméně zodpovědný úkol, totiž promluvit jako „host slovem“, jak se uvádí v programu, na úvodním koncertu projektu Mirka Matějky, obnoveného cyklu Jičínská nokturna / Setkávání a odcházení, v chrámu sv. Jakuba (ve 14: 00 hod.). Jednalo se o Varhanní koncert / Staré árie s flétnou, kdy si Mirek Matějka na kůr přizval varhanici Lindu Sítkovou a sopranistku Karolínu Janů. Když jsem vcházel do budovy kostela, vidím na dveřích mně dobře známou barokně historizující grafiku plakátu Michaela Pospíšila, který zval na osmnáctou hodinu na Stabat Mater českého skladatele Františka Ignáce Tůmy v kostele sv. Ignáce. Samotný koncert se ovšem konal až po mši, k níž Michael Pospíšil s jičínskými Literáky přičinil zpěv a hudbu. Pro mě samozřejmě milé setkání, ale doma jsem po těch čtyřech dnech padl a v hlavě se mně už jen mlely obrazy a kontexty všech těch událostí třetího zářijového týdne.