Tomáš Šebek / Objektivní nález

Knížka od lékaře, kterého znám letmo z nějakého televizního pořadu tuším o humanitárních misích, se mi dostala do ruky vlastně náhodou. Žena už druhý týden pokašlávala a škrábalo ji na průduškách, dcera jí přinesla tohle čtení a mně to poté, co Objektivní nález přečetla, pochopitelně neunikla. Když jsme se pak cestou do Hradce Králové, kam mě vezla autem – zase z mých zdravotních důvodů (všechno se to těchto pár dní motá kolem doktorů) – bavili a já se ptal, jak ke knížce přišla, zjistil jsem, že vlastně taky řízením osudu (a až teprve vlastní iniciativou, tedy objednáním v jičínské knihovně), totiž na „inspirativní besedě“ ve firmě, kde Martina pracuje, a kde vystoupilo několik zajímavých osobností, z nichž prý Tomáš Šebek byl nejzajímavější, charismatický muž, a já nyní musím konstatovat, že autor je opravdu pozoruhodný člověk z řady důvodů.

První je samozřejmě už jeho účast na zahraničních misích s Lékaři bez hranic v řadě zemí (Afgánistán, Haiti, Súdán, Jemen), o nichž vydal svědectví ve svých předchozích knihách (všechny vydané rovněž v nakladatelství Paseka – což je pro mě jasně další impuls), další pak evidentní organizační talent, který se propisuje i do racionálního, promyšleného uspořádání knihy –  členění do zhruba třiceti kapitol je avizováno na přední záložce, ty jsou pak dále rozvedeny do několika příběhů v podkapitolách, z nichž je nakonec, jak jsem hned po druhé z nich při čtení pochopil, vyvozen – jakožto určité životní poučení (jednotlivé části končí vždy poděkováním za zkušenost, z níž si bere toto ponaučení do dalšího života – onen „objektivní nález“, který pak zveřejňuje především jako poselství, omluvu, vysvětlení svým dětem, na které při svém hektickém životě nemohl najít patřičný čas. (Tenhle aspekt, děti, budoucnost, akcentovala Martina jako to, co považovala v našem povídání v autě za závažné proti mým některým námitkám.)

A ovšem, tenhle řekněme racionální moment je, vedle především neskutečné energie a nasazení, zřejmě nezbytný v onom množství aktivit, jak je Tomáš Šebek popisuje v jedné z kapitol (ježdění do práce k vlaku na kole, vyřizování všemožných mejlů, telefonátů atd. atd., samotné práce zorganizované na minuty, v jiných kapitolách ještě ozřejmené v několika oborech, cestu k nimž vysvětluje (obecná chirurgie, vedle toho endoskopie, přednášky, aktivita v neziskových organizacích, zvládání dalších forem komunikace na sociálních sítích, psaní knih).

A svádí to představit si, že tento modus vivendi je v příkrém protikladu s emocemi, které Šebkův život a čtení o něm přináší, ať už to je vlastní životní osud dítěte, které vyrůstalo v rodině matky alkoholičky a otce záletníka (a poté člověka podléhajícímu kdejaké dezinformaci), které zveřejňuje (v závěru knihy děkuje bratrovi, dětem i rodičům za svolení, bez něhož by to vše nezveřejnil) v onom duchu, v němž prezentuje nakonec i sama sebe i na mnohých místech i prostředí, v němž pracoval či pracuje, totiž (ještě použiju výstižný výraz „smířit své démony“ z řečeného Poděkování) jako něco, co by nemělo být skrýváno a u čeho je smysluplné odhalit pravou povahu.

Tento postoj nastavuje už na začátku knihy, jednak v prvních větách („Když se narodíte do rodiny násilníka a alkoholičky, máte dvě možnosti, jak naložit se svým životem.“), jednak v podkapitolce Mistr průserů (s. 13, už předtím, v Prologu čteme jako poslední větu „A co když jsem to všechno posral?“). Přemýšlel jsem (jakkoli téma překračování určitých hranic ve vyjadřování pro mě absolutně nepředstavuje žádný problém), zda takové na můj vkus až nadměrné užívání vulgarismů nemá být určitá stylizace pro čtivost (ovšem, dnes tu máme Huellebecqua, Philipa Rotha atd., kde jsou ty časy, kdy Rudé právo ostře kritizovalo Bohumila Hrabala pro nějaké, už si nepamatuju přesně, „hovno“ nebo „kurva“). Proti tomu se staví Šebkův postoj odmítání všemožných nesmyslných reglementací (na jednom místě odmítání předpisu, že má chodit za pacienty v bílém plášti, chodí v džínách, apod.), tedy svobodomyslnost, možná i určitá vzpoura (byť ne programová, jako kdysi u beatniků či hippies), a především ono poznání, že za každým skvělým výsledkem jsou všechny ty předchozí „průsery“, což ukazuje především sám na sobě, když strhává masku v okamžiku glorifikace (chirurgové jsou považováni za Bohy), což činí opravdu radikálně – a pro mě sympaticky, sám mívám pocit znechucení z „bílých plášťů“, vnímal jsem už kdysi v nemocnici onu servilitu, kterou popisuje Šebek v hierarchii v našem zdravotnictví místo potřebnější týmové práce, kterou by preferoval on. A ovšem, na řadě míst nešetří kritikou, když třeba okomentuje, jak by se mu posmívali u nás kvůli dvou zašitým rouškám, zatímco na misi, kde se mu tahle nepříjemná věc přihodila, ji kolegové přijali s pochopením.

Jedna kapitola je pak přímo nazvána Průser a fuckup. Ten druhý výraz jsem neznal (dozvídám se, že je generační), vnímám velmi pozitivně (zvl. v oblasti školství), že neúspěch je druhá stránka odvahy (kdo nic nezkusí, nemůže nic zkazit), může naopak mnohé posunout a neměl by být hodnocen s opovržením, jak to žel mnohdy bývá, Martina mě upozornila na FuckupNights, prohlížím si nyní s pochopením na internetu. A v takovýchto pojmech je pak debata celé knihy, jak je zřejmé už z názvů některých těch kapitol, vybírám Frajerství & dospělost, Vášeň & optimismus, Vděčnost & moudrost, Lelkování & dotahování, Kamarádi & nepřátelé, Spravedlnost & poctivost (atd. atd.). Ten kontrast otevřenosti, zahrnující i onu hromádku (hromadu) expresívních slov, a právě uvedené tituly, které by mohly být z příručky o etice, a předpokládaly by coby svého autora „slušňáka“, asi patří právě k osobnosti, jakou je Tomáš Šebek – ona potřeba oslovovat druhé, kterou cítíme i v závěrečné výzvě Spojme se! – je autentická v okamžiku, když domyslíme, proč to vlastně dělá.

Řekl bych, že na tomhle postoji má přece jen velký podíl mnohdy velice dramatických událostí líčených v knize, ať již to jsou otřesné zážitky v dětství, kdy malého chlapce zkope vlastní matka, která si pak nepamatuje, co se vlastně dělo, naopak facky od vlastních potomků, které samozřejmě představují značně emotivní situaci s otázkou, jak vlastně reagovat, automobilová nehoda, když chlapci bylo pět let či mnohočetné zlomeniny při jízdě na kole, kdy se vyhýbal neumělému bruslaři, který mu pod kolo spadl a on se mu vyhnul. A ovšem, také všemožné napjaté příhody na misích (líčení některých si vypůjčuje z předchozích knih), přičemž je jasné, že v prostředí, ve kterém se odehrávají a ve kterém fatálně chybí evropský komfort (a často odbornost či přítomnost dalších spolupracujících odborníků) není rovněž idylická procházka po rozkvetlé louce. V každém případě tohle všechno přispívá k atraktivitě pro čtenáře.

Vyberu ještě pár věcí, které mě nějak zaujaly. Nebo spíš jen jednu, tuhle – v komentáři k politice:

„Vybral jsem si zdraví. Zdravotnictví řeší všichni, zdraví je bez valného zájmu. A přitom se týká všech. Souvisí s ekonomikou, daněmi, zaměstnaností, sociální politikou, prosperitou firem a společností, životním prostředím atakdále. Zdraví je všude, a přitom ve veřejném prostoru a politice nikde není.“ (s. 263)

A na závěr tohoto čtení ještě nahlížím na stránku o panu doktorovi na Wikipedii, kde jsou v archivu články z blogu, psaného z Afgánistánu, z cesty s Lékaři bez hranic do traumacentra v afghánském Kundúzu v roce 2015, což byla jeho čtvrtá mise s touto organizací. Čtu jeden z nich – Tomáš Šebek: Z letiště rovnou do břicha a pak do hlavy. A sleduju ten rozdíl tenkrát o deset let mladšího lékaře (je tam i fotka, která to potvrzuje) a jiné akcenty, tenkrát spočívající především v deskripci té úděsné reality. Ta otevřenost zůstala, přibyly – nejstručněji řečeno – úvahy o smyslu života.

Michal Šebek, Objektivní nález, Paseka, 2024