Tomáš Klus

Kladl jsem si už několikrát otázku, čím uhranul tenhle mladík posluchače, v čem je kouzlo jeho úspěchu (některé dívky říkají jeho kouzlo). Tou poslední položkou je vítězství v cenách Anděl za rok 2011 v kategorii zpěvák roku, takže je na stole znovu. Slyšel jsem Tomáše Kluse jen na nahrávkách, když to bylo poprvé, připadal mi jako sympatický, trochu nesmělý a nevýrazný chlapec, což může být i pozitivum v době, kdy se mnozí pokoušejí „zviditelňovat“ a získat místo na výsluní slávy mnohdy i všelijak na můj vkus nevybíravým způsobem. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem si říkal, že je poněkud jiný než ostatní, ale zase mne až tak nezaujal, takže jsem se ani nehrnul, abych si opatřil lístky na nějaký koncert, teď mi chodí na FB zprávy, že je už všude vyprodán. Ovšem, ovzduší živého vystoupení může být tím rozhodujícím, pak už žádné otázky nejsou třeba.
Nicméně takto zůstávají a mohu, třeba i trochu spekulativně rozvíjet určité úvahy. Jeden moment hraje určitě úlohu, totiž tradice písničkářství u nás. Před Listopadem to byla výrazná oblast kultury, všichni jsme poslouchali Kryla, Nohavicu, Plíhala, Hutku atd. (když vezmu jen tu kritickou polohu, předtím tu ovšem byli i lyričtí Paleček a Janík a zase „atd.“), na začátku devadesátých let přestali na jistý čas být aktuální, dvojice se rozpadly (např. Dědeček a Burian byli v Jičíně každý zvlášť, zájem žel nic moc), mnozí hledali své uplatnění jinde, posléze přetrvalo jen několik těch, kteří se dokázali přeorientovat. A „národ“ začíná poslouchat písničkáře vždycky, když „je těžko“, když je nějaký veliký „průser“ (možná by to ani nemuselo být v uvozovkách) nebo naopak když se „láme chleba“. Srpen 1968 (Kryl), normalizace (celá plejáda), listopad 1989 (příjezd Hutky na Letnou) atd. Nu a taková doba je svým způsobem i nyní (kauza Bárta, ale vlastně všechny ty kriminální nebo i jen trapné aféry, včetně ta nejvyšší hlavy státu).
Druhá úvaha je petrifikace stavu v populární hudbě, jakési zkornatění, neinvenčnost či nedostatek originálních muzikantů a zpěváků, respektive možná to, že jim není dáván dostatečný prostor. Rádia je hrát nechtějí, v televizi totéž, nejvyšší ocenění Anděl je v podobě „žánrového“ Anděla odsouvá kamsi na okraj, přestože právě tam se rodí možné nové přístupy. Jindřich Göth v článku o předávání Andělů v Instinktu (15. březen 2012) o nich říká, že provozovatelé Andělů se chovají k žánrovým cenám „macešsky“, jsou „nemilosrdně odsunuty na konec stolu, aby sbíraly drobty z něj spadlé. Nikdo o nich nereferuje, udílejí se v naprosté mediální tichosti.“ Takže takřka není zbytí, chce-li písničkář získat pozornost, musí se prosadit v „hlavním proudu“.
A ten, kritickými slovy zmíněného článku, se ukazuje, alespoň když mluví o těch, kdo předávání cen vystoupili, v dost špatném světle – „totálně zvětralý Olympic, lopotně křečovité Wanstowi Vjecy, secondhandový lamač dívčích srdéček David Deyl a místy už od molů prožraný Kabát.“ (upravil jsem do prvního pádu, o Deylovi jsem nikdy neslyšel). Takže hovoříme také o prostředí, které tvoří samozřejmě celý komplex problémů. Vidím je například v tom, že většina tvořivých sil (nehovořím o úrovni, ale o tvorbě jako takové) směřuje k muzikálům, protože písničky v dnešním modelu – oproti situaci před půl stoletím – se nevyplácí psát, z osobností (a nemuseli to být písničkáři, ale zpěváci vůbec, Matuška, Gott, dnes se znovunavrátivší Neckář, pokud uvádím jen mužská jména) se stali v muzikálech víceméně reprodukční umělci). Naprostá většina nových objevů přichází z televizních soutěží, které jsou ovšem rovněž nastaveny tak, že vyprodukují nejlepší řemeslný průměr (vzpomeňme na všechny ty odmítavé komentáře na všechny originální osobnosti, které „sem nepatří“, musí totiž umět zazpívat všechno) a nikoli svébytnost.
Takže pak, když přijde někdo, kdo má takové předpoklady, jaké má Tomáš, musí mít dveře otevřené. Tím chraň pámbu nechci zpochybňovat jeho kvality, hodnotu jeho úspěchu, úsilí, které musel vynaložit, cestu, kterou urazil. Naopak. Jen chci poznamenat, že se prostě pohybuje na frekvenci stejné vlnové délky jako velké množství dnešních posluchačů. A nechci nic z toho zpochybňovat tím, když se pokusím ty předpoklady vyjmenovat. Určitě k nim patří, že oblíbený zpěvák je bývalý vrcholový sportovec (to se líbí, cení). Že je rovněž herec (také Michal Malátný, jemuž, respektive skupině Chinaski na Chinaski Space Tour, dělal v roce 2008 předskokana, je původní profesí herec, a na rozdíl od Michala herec vcelku aktivní. Že má smysl pro humor (slovní hříčky v názvech prvního cédéčka Cesta do záhu(d)by, zpěvníku Já, písničká(Ř) v edici vydávaných publikací s prvním názvem Já, písnička atd.) Nu a konečně, že se, zvláště v posledním projektu dost výrazně profiloval kriticky vůči stavu dnešní společnosti, jako kdysi, když byl malý kluk ve Třinci, jeho vzory, které poslouchal (jak o tom hovoří na svých stránkách). To, že cestuje do destinací, kam dnes každý chce jet. Teď to byl měsíc v Indii. Že se oblíká, jak se oblíká (neumím to nějak rozepsat). Atd.

A to, že na koncertech je skvělý, mohu přidat z doslechu. Tož uvidíme po několika letech, zda se tato slibná kariéra rozvine do kýžené trvalky. Přál bych si to. Každé originální osobnosti bych to přál, už jen proto, že se tím zvedá laťka kulturnosti celého společenství.

https://www.tomasklus.cz/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Klus
https://www.tyden.cz/rubriky/lide/rozhovory/mesias-klus-jako-andel-v-bollywoodu-s-novou-zavislosti_228365.html
https://www.youtube.com/watch?v=Hllk21wloMo