Tomáš Etzler / Novinářem v Číně 2

S podtitulkem „Nezešílet!“ vychází v nakladatelství Vyšehrad pokračování vyprávění stejnojmenné knihy Tomáše Etzlera Novinářem v Číně (podtitul „Co jsem to proboha udělal!“, vydáno tamtéž, 2021), ve stejném duchu jako v onom prvním díle, možná nní ještě exponovanějším, jak může naznačit nejen zmíněný podtitul, ale i fotografie rozcuchaného a možná i počasím ošlehanou či ožehnutou tváří novináře s klidnou hladinou moře a červánky zapadajícího slunce na přebalu knihy, pořízená v souvislosti s jednou z nejdramatičtějších událostí celé knihy, ve srovnání s „civilním“ Etzlerovým vzezřením na témže místě v prvním díle.

Ona podtitulem vyznačená vyhrocenost je dána ještě osobnější perspektivou, zahrnující vedle nesmlouvavého pohledu na totalitní režim, k němuž docházejí po počátečním ohromení někdejším hospodářským rozmachem či dokonce zázrakem i další lidé, kteří se v nejlidnatějším státě světa na delší dobu ocitají, když vidí bezmoc a strach, v jakém v zemi, kde dodržování lidských práv je až na posledním místě (komentář jednoho čtenáře na databazeknih.cz), i pohled obrácený k sobě samému, který sám sebe nešetří. Hned v jedné z prvních kapitol líčí manželskou hádku, která vyústí v nepříjemné zranění, když novinář rozbije sklo ve dveřích a pořeže se, což ovšem má další následky, totiž když mu čínští lékaři nejen zkomplikují práci s kamerou nesmyslně dlouhou dobou ruky v dlaze, ale i špatně sešijí šlachy, takže se vše táhne až do doby, kdy mu „zmrzačenou ruku“, zanedbané šlachy“ (s. 42), dají v Evropě (v Curychu) do pořádku (kap. Kdo ti to udělal?).

A takových situací, líčených jako důsledek totální frustrace z dlouhodobého pobytu v zemi, kde jej přivádí k šílenství nejen trvalý smog, eo ipso nepřítomnost nebe v hlavním městě Pekingu, který zapříčiňuje i neustálou bronchitidu, praktiky totalitního režimu, na něž naráží na každém kroku, ale i nefungující na Západě běžné věci či hulvátské chování obyvatel (plivání na zem, které se třeba před monstrózní realizací mezinárodní výstavy Expo 2010 v Šanghaji vláda snaží odstranit typickým způsobem, tedy výchovnou kampaní občanů k civilizovanému chování), jehož příkladů je  v knize několik, nejvíce na hraně nejspíš onen okamžik, kdy novinář reaguje nepříčetně na skutečnost, že mu bankomat nevydá potřebnou peněžní částku, a ve vzteku jej rozbije a vytrhne kameru nad ním.

Synergie neblahých události, směřujících k jednomu takřka neřešitelnému trsu střetů, zahrnuje osobní situaci muže, který si nevybral jako manželku ženu, s níž by mohl vést život ve šťastném partnerství a nakonec vše řeší rozvodem, situaci finanční, kdy při nedostatku peněz platí neúnosně vysoké částky třeba za školné ve stále dražším Hongkongu, zasahovaném v té době čínskou expanzí (resp. nedodržováním mezinárodních dohod), podobnou jako na řadě jiných míst popisovaných v knize, vyčerpání z množství práce pro několik televizních společností (CNN, z níž odešel, ale dále pro ni pracuje, Švýcary, Českou televizi), přičemž ona spolupráce právě s televizí v Praze je komplikovaná trhlinami či neshodami právě s vedením její redakce, které nekomunikuje a odmítá hradit vysoké náklady za měsíce předem dohodnuté reportáže, které považuje přitom Tomáš Etzler za ty snad nejlepší, které se mu podařilo – se značnými potížemi, osobním nasazením a v nebezpečí při pohybu v třaskavém prostředí – kdy udělat.

Člověk si pak, v tom posledním případě, klade samozřejmě otázky, jak špičkové české novináře „na Kavkách“, z nichž jednoho Etzler oceňuje na jednom místě dokonce jako gentlemana, hodnotit, když nedokážou jednat, alespoň jak to autor knihy popisuje, prostě na rovinu, a vše se dozvídá někde z druhé ruky od přátel (sám jsem skeptický od určité doby, rovněž vyhrocené, kdy osobnosti, kterých jsem si do té doby vážil, v době, kdy o covidu prakticky nebyly žádné relevantní informace, vysílaly do veřejného prostoru naprosté bláboly, stejně jako se právě onen zmíněný gentleman při volbě posledního prezidenta v době, kdy už to nebylo nijak třeba, zachoval – k mému zděšení – zcela neprofesionálně). Kladl jsem si otázku, zda důvody k takovému chování nebylo vnímání Tomáše Etzlera svými pražskými kolegy jako neřízené střely (i to znám ze svých zkušeností, když jsem kdysi jednu kolegyni v jedné nepříjemné situaci varoval a ona okamžitě běžela za tím, o němž jsem ji informoval a vše vlastně obrátila proti mně), ale ovšem, to mohou být jen dohady. V každém případě je v knize na jednom místě zmínka o tom, že na samotnou čínskou realitu podobně nahlíží i Radka Denemarková, když ji popisuje v románu Hodiny z olova, mrazivé výpovědi o Číně, oceněnou Magnesií Literou (v jednom novinovém článku říká, že Rusko budí strach, ale větší obavy má z Číny). Na knihu Etzlera upozorňuje jeho spolupracovnice Lucie z Amsterodamu jako o publikaci „neskutečně silné“ (s. 363), nicméně s poněkud jiným slovníkem („Až na to, že to říká slušně.“).

Ovšem, Etzlerův slovník, zahrnující výrazy ve stylistice označované jako vulgarismy, k onomu rozhořčení, frustraci a vzteku novináře stylově patří, jakkoli se na řadě míst vůči jeho reakcím vyhraňují i jeho spolupracovníci, označují jej za šílence atd. A jakási neučesanost, „stylistické neobratnosti“, na které opakovaně upozorňují čtenáři (čtenářky), mně nepřipadají nijak zvlášť nepřípadné, naopak jen podtrhují autenticitu Etzlerova vidění. Ovšem, všechno má své meze – pokud jde o některá vyjádření naprosto za hranou v médiích, jakkoli mohu v kontextu chápat novinářovu až nepříčetnost ve vyjádření vůči prezidentu Zemanovi na Twitteru, jak o tom píše expres.cz (viz odkaz, odkaz je též z článku o T. E. na Wikipedii) atd., v tuto chvíli onen „slovník přístavního dělníka“ a „neskutečný výrok“, který nebudu opakovat, budu patřit k těm, kteří jej jednoznačně odsoudí.

Pokusím se alespoň stručně vyznačit v pár poznámkách, o čem kniha píše. Téměř všechny čtenářské komentáře zmiňují tzv. politiku jednoho dítěte, jehož důsledky Tomáš Etzler sleduje (demografická nerovnováha, nynější počátek potíží s hospodářským růstem, po oněch třech desetiletích prudkého rozmachu, po „obrovském ekonomickém boomu v devadesátých letech minulého století, kdy čínská města explodovala stěhovaly se do nich desítky miliónů obyvatel z venkova“, s. 71), ale i jehož drsnou etiku sledujeme (to nejhorší snad bylo účelové zabíjení novorozeňat), kromě přímého náhledu z doby, kdy Etzler v Číně žil, nám nicméně podává na konkrétních místech kontextuální stručný historický obzor celé historie ČLR (např. zákaz prostituce při jejím založení v roce 1949 a dnešní realita, kdy se skrývá pod rouškou hotelů a masážních salónů, zatímco pro místní policii jsou peníze, které se za jednotlivé byty prostitutek vyplácejí, tučným ziskem). O prostitutkách pojednává kapitola Siao ťie, což znamená „slečna“. „Zlovůlí a korupcí úřadů“ (s. 89) je ovšem prolezlá celá společnost, stejně tak jako arogancí a svévolí komunistických aparátčiků, ale také třeba policie, jak sledujeme v řadě epizod v knize.

Sledujeme nejrůznější napínavé zážitky, od vcelku ještě nevinného školení v bojových umění wu-šu, což je souhrnný název pro všechny jeho druhy, na pekingské univerzitě (s. 17), přes už dramatičtější ztrátu a znovunalezení batohu s drahou technikou, která zůstala v kufru taxíku, v souvislosti s kapitolou o černých taxikářích, zvláště se do Pekingu srocujících z provincie Che-nan (paradoxně právě moment téhle černoty a nápaditého novinářova postupu se tak podařilo něco, co se podobá pověstné kupce sena, když se v dvacetimiliónové metropoli najde jedno malé zavazadlo), až po řadu opravdu exponovaných situací při nejrůznějších natáčeních, jakým bylo třeba to, které je označeno v knize jako „rajčatový incident“, zcela nepochopitelná událost (v tomto případě nešlo vůbec o „politiku“ či cokoli, co by bylo pro čínské komunisty jakkoli kontroverzní).

Při této příležitosti jsem si nicméně pomyslel, když jsem četl (na s. 126) o inflaci „o strmých deset procent“ a „závratném růstu“ cen potravin a elektřiny, který představoval latentní hrozbu sociálních nepokojů, jakkoli nijak nezpochybňuju Etzlerovu až názorovou sveřepost ohledně totalitní diktatury v této zemi, jak to tedy je u nás, kde máme svobodu a demokracii a premiérovi se daří, jak neustále prohlašuje, všechno zvládat, s inflací, která byla za těchto úspěchů vlády Petra Fialy v loňském roce až 18 procent. Samozřejmě jsou to trochu nesrovnatelné věci, každý den si namažu chleba, jak říkával kníže Schwarzenberg, a že by nám umrzly děti ve školkách, nám opravdu nehrozí, nicméně onu otázku o stoprocentní jednosměrnosti ideologických ručiček na ciferníku nevymažu.

Prolhanost našich politických garnitur ovšem přece jen nemůže dosáhnout toho, co čteme v jednotlivých kapitolách, když sledujeme třeba osudy „Lurd v Šanghaji“, které chtěli komunisté v Číně velkohubě vybudovat v druhé velké megapoli (ovšemže s neúspěchem), až úsměvnou historku o lidském „lejně“ (v názvu kapitoly, jinak Etzler hovoří o „hovnu“) v lobby hotelu, jehož existenci druhý den recepční s úsměvem popírá, či o všemožně nefungujícím hotelu (zase na jiném místě) a následujícím rozhovoru s jeho manažerem, který je vyškolen ve Švýcarsku a novináři říká, že není schopen za podmínek přístupu zdejších pracovníků udržet kvalitu a standard, jaký známe z civilizovaného světa. Není to, můžeme si snad udělat určitý závěr, tedy jen věc komunistických papalášů, ale i chování běžných Číňanů, jako třeba toho, jenž projel na křižovatce zběsile pár centimetrů od kočárku, v němž novinář vezl malou Laru.

A potom tu jsou ony velké události, o jakých jsme četli už v prvním díle Etzlerových příběhů, jako je natáčení na mělčině Scarborough (s. 233), kde vyvíjejí Číňané imperiální nátlak proti Filipínám, kde si nadělal novinář při poryvech vln v moři děsivé modřiny („cucfleky“, jak to shazují spolupracovníci), či na dalších výpravách, expedicích ve Východočínském moři, o němž, jak se dozvídáme z jednoho rozhovoru, mají Číňané rovněž imperiální představu, že odedávna vlastně patří této zemi (na příslušném místě se dočítáme o tom, jak bagry ničí korálové útesy, s. 232, a dalších barbarstvích), či dramatický výjezd do Kandaháru vzápětí poté, co se novináři dozvěděli, že zde v jedné malé vesničce byl zabit ve svém domě Usáma bin Ládin (dozvídáme se, další příklad kontextuálních informací, že zde v roce 1994 založil mulláh Muhammad Ummar Tálibán, s. 139). Nepostihnu všechno, zmíním tedy ještě alespoň triády, tedy „čínskou mafii“, jak bývá zločinecká  organizace nezývána, či „honičku ve Východočínském moři“ v souvislosti se sporem Číny a Japonska ohledně ostrovů Senkaku, problematizujícím mimo jiné život místním rybářům. Na druhé straně je tu celá kapitola věnovaná disidentovi Liou Siao-Po (s. 103), jeho ženě, a posléze i dalším odpůrcům režimu v zemi.

A opět vyloženě zábavná by byla, kdyby to zároveň nebylo příznakem nenormality, exkurze do čínského muzea sexu, zřízeného vládnoucí garniturou právě jako podpora rození dětí v době, kdy Číňané přišli na to, že politika jednoho dítěte má své stinné stránky. Na jednom místě se z trochu jiného (bližšího) úhlu pohledu dozvíme něco o legendárním „ukradeném peru“ Václava Klause, na které by se bývalo nejspíš nepřišlo, kdyby arogantní politik neodmítl dohodnuté interview, které chtěli novináři v té chvíli nahradit sledováním konference, na které se ta veselá příhoda odehrála. „Je to senilní dědek“ (s. 50), komentuje to Etzler. V tu chvíli si říkáte, co dělali po celou jeho kariéru plnou porušování ústavy a zákonů, jak ostatně dokládá Jiří Přibáň v rozhovoru s Karlem Hvížďalou, čeští novináři, jestliže by měli být oním hlídacím psem demokracie, jejím kontrolním mechanismem, o němž odborníci hovoří, a proč jej vlastně ještě dnes po všech těch jeho kouscích (prý mu dokonce odpustili pokutu, kterou měl zaplatit, když se vzpíral nošení roušky) někdo vůbec zve, aby předváděl svoje názory ve veřejném prostoru.

Nepěkně dopadl v Etzlerově hodnocení i jiný český prezident Miloš Zeman, kterému vadila novinářova činnost v Číně, protože mohla komplikovat jeho podporu Petra Kellnera, jehož hanebné kšefty poté Etzler popisuje (v této souvislosti stojí za to si přečíst diplomovou práci Kláry Schwarzové, Olomouc 2017, kde je – původní zadání je porovnání novinářských výstupů T. Etzlera a B. Šámalové – velice názorně ozřejmena souvislost Kellnera, PPF, fotbalu, J. Tvrdíka, a osobností v České televizi, a už tedy chápeme poněkud lépe chování tamějších šéfů, Kubala, Řezníčka, Šámala či Dvořáka, odkaz dole). A ovšem, nechybí ani postava současného čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, jenž se změnou zákona, rušícího dosavadní dvě prezidentská období, prohlásil doživotním vůdcem Číny (vždycky, když ho vidím na obrazovce, říkám si, zda se takhle jen do strany uculuje, nebo má opravdu tuhle podivnou fyziognomii). A ovšem, je tu zmínka i o návštěvě Číňana v Praze a událostech, které ji provázely (Etzler zmiňuje, jak policie zasahovala proti těm, kdo vyšli na ulici s tibetskou vlajkou). Na druhé straně se v širokém panoramatu celé knihy objevuje celá řada osobností z mediálního či veřejného světa, mám teď na mysli kameramany, režiséry, producenty a další osoby, s nimiž Tomáš Etzler spolupracoval během výjezdů i v redakcích nejen České televize a CNN, ale i třeba švýcarské televize, a v konkrétních případech také třeba japonské a dalších.

Sedm let „nepřetržitého stresu, ve smogu, bez kultury, bez lezení“ a jiné úlevy či vzpruhy (s. 373), nekonečná léta „dřiny a chlastu“ (Epilog) nicméně ještě před koncem knihy uzavírá jedna veskrze pozitivní událost, totiž natočení dokumentárního filmu, původně zamýšleného jako reportáž pro CNN (kterou ale z neznámých důvodů nechce), z katolického sirotčince v jižním regionu Che-pej, kde se novinář setkal s nezměrnou láskou a obětavostí, výraznější o to více, že se vše odehrává v Číně. Čtenáři na databazeknih.cz komentující pozitivně knihu zmiňují právě i tento film. A druhá věc, kterou novinář na závěr zmiňuje, je výhled do budoucna. Ověřil si v prvním díle, že jeho psaní knih má ohlas, a říká, že ještě nějaká témata, jimž by se mohl věnovat, má.

Já sám mohu znovu potvrdit, že je to psaní osobité, jednak samozřejmě samotnými tématy, za nimiž se Tomáš Etzler vydával po celém světě, jednak jeho samotnou přímočarou osobností. A nebojím se říci, že je to psaní i efektní (myšleno nikoli v negativním smyslu), totiž skoro jako by bylo komponované, když závěrečná kapitola o Nebi následuje po předchozí Na dně, kdy se vše, jak jsem ostatně už poznamenal v prvních odstavcích této poznámky, obracelo proti němu a hrozilo, že to „nedá“.

Zmíním ještě QR kódy, které na začátku některých kapitol představují multimediální prvek knihy, když odkazují k vysílání ČT, např. u kapitoly Ženy podpírají půlku oblohy (na s. 60) ČT Události, 11. 7. 2002, Více mužů než žen, či 15. 4. 2004 tamtéž, Infekce HIV předstihla tuberkulózu).

Samozřejmě, člověk si klade ještě jednu otázku, zda totiž v diktátorském režimu má k němu kritická novinářská činnost, jakkoli odvážná, alespoň nějakou sílu něco změnit. Víme, že když se světová spisovatelská elita ozvala v roce 1968 proti okupaci naší země „spřátelenými armádami“, byli zde „Rusáci“ stejně dalších dvacet let (včera jsem se díval na ikonický film, Pelíšky). A v úvahách bychom mohli – i v souvislosti s dalším děním ve světě anno 2022 a 2023 – pokračovat. Do jaké míry je „Západ“ opatrný v dalších případech a je to celé jen pokrytectví a hra na pomoc naoko a do jaké míry to prostě jinak nejde, nemá-li být vyvolán další globální konflikt? Skončím touto otázkou, protože se obávám, že tady žádná alespoň trochu naději dávající odpověď není.

Odkazy

Novinářem v Číně 2
https://www.databazeknih.cz/knihy/novinarem-v-cine-novinarem-v-cine-2-nezesilet-523495

jako audiokniha
https://www.ikiosek.cz/detail/abooks-908578-novinarem-v-cine-2

příklad jednoho konfliktu, nároků Číny na suverenitu ohledně ostrovů ve Východočínském moři
https://en.wikipedia.org/wiki/Senkaku_Islands_dispute

o filmu Nebe
https://www.dokrevue.cz/clanky/nebe-nad-soucasnou-cinou

Etzlerovy „neskutečné výroky“ vůči Miloši Zemanovi, komentář v Expresu v kontextu s celkovým zhrubnutím vyjadřování dnes, viz https://www.expres.cz/celebrity/karantena-koronavirus-coronavirus-covid-19-priznaky-koronasilenci.A200320_141844_dx-celebrity_peve

kritická reflexe - výměna zpravodajského postu ČT T. Etzler / B. Šámalová, DP Klára Schwarzová, Olomouc 2017
https://library.upol.cz/arl-upol/cs/csg/?repo=upolrepo&key=91517221666
(Zvláště v druhé části je zajímavé si přečíst o souvislostech, které jsou v Etzlerově knize naznačeny, tedy vztazích J. Tvrdíka (Česko-čínská komora), PPF a Slávie, TV Nova, Petra Dvořáka, Z. Šámala a jeho sestry B. Šámalové, jejichž novinářské aktivity práce porovnává, M. Kubala etc., pasáž o tom uzavírá graf na s. 83.)

Tomáš Etzler, Novinářem v Číně 2, Nezešílet!, Vyšehrad, Praha 2023