To sem si pošmák

To sem si pošmák

To jsou slova mojí mámy (uvádím v originální nespisovné podobě, kdyby to nebylo jasné, tak „to jsem si pošmákl“), na která jsem si vzpomněl, když jsem hledal název pro tento příspěvek. V posledních číslech/týdnech Týdeníku Echo je nová rubrika o gastronomii s příspěvky Pavla Maurera, gourmeta a autora celé řady knih o kuchyni, uvědomuju si ale, že se i já v posledních pár týdnech zamýšlím nad jídlem v nějaké trochu nové perspektivě, související s určitými zdravotními potížemi (říkám s ironií „zchátralý organismus“), věkem (K. Hvížďala píše ve své poslední knize Počkejte s mým pohřbem „Stáří je jen pro statečné“, a ostatně jsem tu větu slyšel i od jedné pacientky v čekárně na Oční klinice v Hradci Králové), ale i posunutým denním režimem umírněným na fyzické aktivity, a také návštěvou u zubního lékaře a (doufám dočasně) limitovanými možnostmi (určitý diskomfort nejen při chroupání oříšků).

Této oblasti jsem se na svých stránkách trochu věnoval v určitých obdobích, po zjištění diabetu (a i dnes právě se zmíněným pozměněným denním režimem ubírám na velikosti porcí, nemám přitom pocit hladu, ale že prostě  nepotřebuju tolik jídla, spíš než bych se nějak přemrštěně kontroloval), nebo třeba v době, kdy se objevovaly na českém trhu nové druhy exotického ovoce (dnes už neexistující stránky s názvem Kumquat), které jsem ovšem znal už ze sjednocujícího se Německa (vizuálně úžasná pitahaya), či při překvapujících objevech, jako byl „rakytník řešetlákovitý“, o němž jsem na svých stránkách psal jeden z prvních příspěvků vůbec (dnes je v obchodech rakytníkový sirup nebo marmeláda běžnou věcí), nicméně z dnešního odstupu si myslím, že jsem se v tomto ohledu (na rozdíl od jiných oblastí) docela konzervativní.

S nadsázkou mohu říci, že novinky“ na mém jídelníčku pocházejí z šedesátých let, tehdy špagety, které se dominantně vetřely do české kuchyně (nedlouho potom se jejich název dostal do oblíbeného žánru italského filmu, ještě dnes si vzpomenu na neuvěřitelně modré oči Terence Hilla ve snímku Jestli se rozzlobíme, budeme zlí, který jsem shlédl v kině v době normalizační šedi, navíc v létech neutěšené vojenské základní služby), si dávám docela často i dnes rád s nastrouhaným tvrdým sýrem a olivovým olejem. A nedávno jsem zjistil, že tenkrát jsme vlastně nejedli „špagety“, ale makaróny, tedy duté těstoviny, které jsem ale v supermarketu vůbec nemohl najít (přitom dnes je v krámech k dispozici celá paleta italských těstovin, třeba velice tenké a ploché linguine), nakonec se mi to podařilo, ale je to doklad, jak si paměť upravuje realitu.

Stejně tak přišla do módy jeden čas pizza, která je dnes opět samozřejmostí, jen v Jičíně je pizzérií několik, stejně jako postupem času i k nám přišel kebab, a ostatně po převratu se z nejrůznějšími vietnamskými, mexickými a dalšími kuchyněmi, restauracemi či bistry roztrhl pytel. Když naznačuju, že jsem se příliš po kdejaké novince nepídil, mohu říci, že snad jedinou výjimkou v posledních letech je sushi, kam se vydáme většinou v rámci nějaké rodinné oslavy, lákadlem byly svého času sushi bary, navštívil jsem jeden v nedaleké Mladé Boleslavi, v Jičíně pak jsou už dvě vietnamské restaurace. Jinak, jak řečeno, se po různých delikatesách nijak nepídím, příliš se neorientuju v novinkách, a nesleduju ani všemožné pořady v televizi, která má na každém kanále jeden (svého času jsem shlédl pár dílů Kluků v akci, kteří měli zajímavý přístup v kombinaci různých novinek ze zahraničí a potravin, které si můžeme obstarat za plotem na vlastní zahrádce), natož abych skupoval kuchařky, pro které v knihkupectvích musely být upraveny zvláštní regály.

A tak si teď jen zběžně dohledávám knihy Pavla Maurera a zjišťuju, že výraz „nejezte, nepijte a nežijte blbě“, kterým zakončuje své příspěvky v Týdeníku Echo, je i v názvu jedné z jeho knih. Jeho doporučení „dělejte něco, co někdo jiný nedělá,“ je mně ovšem veskrze sympatické a nejspíš se něčím podobným řídím ve svém životě. Nicméně nemám příliš jasno, co je to pilaf, paella, rumfordská polévka, tortillu jsem v krámě viděl a možná si jednou i koupil, ale spíš ji znám z názvu slavného románu Johna Steinbecka, skandinávský gravlax, dánský sendvič Smørrebrød, o židovskou kuchyni jsem zavadil také vlastně v souvislosti s kulturními zvyklostmi tohoto národa. Holt, pojím rád, co žena, která to má nastaveno v jakýchsi standardech více méně podle své matky, „čevab“ (čevabčiči, oni všechno zkracovali, „Ropra“ byly Roprachtice), podkrkonošské kyselo či „houbanec“ a pak ta běžná jídla, pórková polévka, bramboráky. Ale také si prostě pochutnám na něčem, co si udělám sám, úplně jednoduché cibulové kroužky, takřka stejně bezpracné rizoto s hráškem. A tuhle jsem si, v souvislosti s těmi zuby, nastrouhal jablko a vzpomněl si na mou babičku, která chodila „bez zubů“ (náhradu měla, protože ji tlačila, ve skleničce) a „na schodech na půdu“, kde s oblibou sedávala, si také „strouhala jabko“, které tak nemusela kousat.