To není k žrádlu / Jídlo včera a dnes

Začal jsem tím, že v televizi i tištěných médiích je snad více než dříve věnována pozornost tomu, co se týká nás všech snad nejbezprostředněji, protože každodenně, a co je spojeno s naším životem nejtěsněji, protože to prochází přímo naším tělem, totiž jídlu. Opomenul jsem internet, přestože by právě zde bylo široké pole k povídání o jídle (třeba se k tomu ještě dostanu), šlo mi totiž v předchozím „úvodu“ (nemyslel jsem si, když jsem začal psát, že to bude jen úvod) o to, jakým způsobem se média na jídlo zaměřují. Článek, který, jak řečeno, byl oním „spouštěčem“ k tomuto textu, totiž Lži o jídle 1980-2011 na titulní straně Týdne, doprovozený fotografií Zdeňka Pohlreicha s uzenkou v jedné ruce, nožem ve druhé a charakteristickým zběsilým pohledem, vychází, stejné jako mnohé jiné, ze srovnání doby „před dvaceti lety“ a dneškem. Uvědomuji si, že zkoumání posunu ve stravování, stravovacích zvyklostí, sortimentu potravin atd., je právě charakteristickým rysem řady článků o jídle nejen v Čechách.

V průběhu času jsem si psal či jen myslel řadu poznámek, které se věci týkají. První z nich je falešné mínění, že je jídlo drahé. Čistě číselně je to nesmysl. Rohlík stál v normalizační době 30 haléřů, dnes stojí v supermarketu korunu padesát, ve slevě také třeba 90 haléřů, v pekárně 2,50. Samozřejmě další pečivo třeba pět nebo i osm korun, hovořím o běžném tukovém rohlíku (a nehovořím o jeho chuti a kvalitě). Mléko stálo dvě koruny nebo tři (polotučné, plnotučné), dnes zhruba kolem patnácti korun? Za bochník chleba jsem dával v samošce u nás po léta 5,60, dnes srovnatelný dostanete za dvacku (tuším před dnešním zdražením, ale budiž), samozřejmě různé druhy chleba budou stát i přes třicet korun. Máslo stálo deset korun, dnes se dostane – i při kolísání v posledních letech – za dvacet, třeba i za sedmadvacet korun. Jogurty byly dva druhy – bílý za korunu, ovocný (moc ovoce tam nebylo, ale byl opravdu z méka) za korunu šedesát. Dnes běžný jogurt, byť může mít menší obsah, dostanete za 7, 8, 9 korun. Takže dražší potraviny, to je nesmysl. Spočítejte si to v poměru k reálným mzdám. Ty jsou přece – velmi zhruba – desetkrát vyšší, to máslo například dvakrát-třikrát dražší. Dvě poznámky k tomu: To není proboha obhajování někdejšího „socialismu“, bohužel často se celá tahle diskuse stáčí tímto směrem. V závorkách jsem naznačil další souvislosti (v jogurtu nebylo žádné ovoce, ale byl to opravdu mléčný výrobek, křupavý rohlík býval někdy problém, gumové máme málem za padesátník i dnes). Druhá poznámka – v grafu nákupního koše zabírají dnes ve všech „západních“ zemích potraviny menší výseč (procento) než za dob reálného socialismu, kdy se za potraviny vydávalo většinu peněz, které člověk měl.

Samozřejmě, teď přijde ta korekce. Na jednu stranu tady je obrovský, neslýchaný výběr sortimentu (vzpomínám si, jak se moje žena, když viděla při první cestě „na Západ“ ještě před převratem pakety jogurtů po čtyřech, šesti či dvanácti ve dvaceti příchutích jen od jedné firmy, rozplakala lítostí nad tím, že tohle nemůže našim dětem normálně koupit v krámě). Na druhou stranu jsem došel k závěru, že se posunula hranice rozlišení mezi standardními potravinami a těmi, které jsou označovány jako „lahůdky“ (či jakkoli jinak). Pro vybranou skupinu těch, kteří měli tu možnost, bylo za reálného socialismu k dostání v TUZEXech (za zvláštní poukázky), v obchodech ESO či jiných „nadstandardní“ zboží, které nebylo k dostání v normálních krámech. Dnes ale kvalita potravin v supermarketech nedosahuje té běžné úrovně (to jsou ty „optimalizace“ a všechny ty další aspekty, popsané v řadě článků), pro ni si musíte dojít jinam. A na tu kvalitu dosáhne zase jen vybraná skupina lidí, „vybraná“ nikoli politicky, ale ekonomicky. Tuto formulaci jsem zformulovanou u Jaroslava Janečka, který viní kvalitu potravin za svůj špatný zdravotní stav, i v zmiňovaném článku v Týdnu (konečně jsem si ho přečetl): „Co bylo za socialismu standardem a normou, je dnes luxusem.“

Argument podnikatele Steinhausera, který říká, že přece každý umí číst, ať si přečte, co tam je, je typicky „klausovský“, to znamená ve stejném duchu – ať se každý postará sám o sebe, „bez přívlastků“. Fakt, že polovině věcí, navíc napsaných mikropísmem, běžný „čtenář etiket“ nebude rozumět, že narážíme na nejrůznější klamavou reklamu či přímo podvodné zkreslení (např. označování margarínů máslem, „máslíčko…“, tuším někdy před deseti lety), a především, že třeba osoba v nízkopříjmovém pásmu si holt nemůže dovolit chodit do vybraných obchodů, zřejmě pan Steinhauser nebere v potaz.

Abychom to ale zase zkorigovali ještě jinak. Před padesáti lety byla pro nás hlavní otázka ta, která ve valné části světa platí dodnes: Ne co budeme jíst, ale jestli budeme jíst. Máme co jíst nebo nemáme co jíst. Pro naše prababičky byla na pořadu dne otázka, zda svým dětem bude mít dát co do úst nebo zda zůstanou hladové. Pro nás je otázka, zda nám to či ono jídlo chutná nebo nechutná. Když nechutná, tak ho prostě hodíme do popelnice a vezmeme si jiné. Nemluvím o etické stránce věci, kterou pojmenovávala moje babička slovy „chlebíček je boží dar“, mluvím o stránce ekonomické. Můžeme si vybírat. V tom má tedy Ladislav Steinhauser, podnikatel a děkan na Vysoké škole veterinárně v Brně, pravdu. A to, že kvalitní potraviny „lidi nechtějí“, protože „chtějí“ všechno zadarmo, to už jsem zmínil hned na začátku. V tom mu musím tady dát za pravdu, když vidím prázdné regály určitého sortimentu při čtvrtečních slevách v Kauflandu.  Naivně jsem se na ně díval a netušil o co jde, dokud mne neupozornila cedulka, omezující nákup počtem balení dotyčného výrobku.

Ještě jednou se odvolám na článek v Týdnu, kde je v závěru (na s. 38-39) pěkný přehled / srovnání jídel v roce 1980 a 2011 pod titulkem „Socík kontra globál“. Je tam jednak onen přepočet, který jsem nahoře uvedl (pod podtitulkem „Potraviny za pakatel“, mohu to tedy teď říci přesněji, hrubá mzda se od roku 1989 zvedla sedmapůlkrát, tedy – v prvním řádku – je přepočet kila šunkového salámu z ceny 1989 60 Kč na dnešních 450 Kč ve skutečnosti 129 Kč), jednak jednotlivé komodity, maso, ovoce, majonézy, lihoviny, vejce, potraviny z dovozu, marmelády a džemy, margaríny atd.. Možná by bylo docela zajímavé, věnovat se jednotlivým položkám v jejich historii. Například právě u margarínu bychom se dozvěděli zajímavé věci. Něco z toho mi vypravovala moje matka, jak to bylo za války atd.. Dnes je to opravdu jinak.

Nový portál Víš, co jíš? https://www.lidovky.cz/vis-co-jis-ministerstvo-spustilo-web-o-zdravem-stravovani-poj-/dobra-chut.asp?c=A110302_093127_dobra-chut_pks
https://www.viscojis.cz/
Nevíme, co jíme / Neviditelný pes
https://neviditelnypes.lidovky.cz/maloobchod-nevime-co-jime-0hq-/p_ekonomika.asp?c=A110114_111129_p_ekonomika_wag
Celostní medicina
https://www.celostnimedicina.cz/jsme-to-co-jime.htm
Jsme to, co jíme? Stránky na facebooku
https://www.facebook.com/pages/Jsme-to-co-j%C3%ADme/126506514052407
Články na Eufic.org
https://www.eufic.org/article/cs/artid/volbu-potravin-socialni-ekonomicke-faktory/

Kvíz, trochu zábavy
https://testy.nanic.cz/testy/cestina/vime-co-jime-puvod-slov/