Tento týden…

Tento text je na první nazření dokument, záznam o tom, co se u mě (se mnou, u nás doma) událo, nejspíš nikoli záznam deníkový, byť se týká konkrétních několika dní, nicméně chybí mu kontinuita, návaznost pravidelného psaní v posunu kalendářního času. Jsou to ty „obyčejné dny“, jako skoro každý předchozí či následující týden, kdy mám v kalendáři obvykle nějaké termíny u lékaře, které si musím kontrolovat, abych někde něco nevynechal, či nějakou jinou věc svázanou s časem, většinou kulturního rázu, teď si ale uvědomuju, že právě tím se tyto dny lišily, totiž, jak dále zmíním, vedle dvou plánovaných akcí (nemám to slovo rád, ale nemůžu připadnout na vhodnější) se odehrálo leccos dalšího. Co je ale podstatné, na rozdíl od onoho formátu a funkce řečeného dokumentu, impulsem k napsání těchto řádků je vlastně skutečnost, že jsem si oddychl a že jsem se uklidnil, že „všechno dobře dopadlo“.

Ovšem, také ten týden byl vlastně trochu jiný, bylo Velikonoční pondělí, pomlázka, v posledních letech pro mě už útlejší co do počtu návštěv ve srovnání s těmi někdejšími, kdy jsem vedle rodiny objel všechny dívky, zpěvačky a hudebnice ze souborů, v nichž jsem působil, někdy nejen v Jičíně, ale i ve Valdicích či dokonce v Lomnici nad Popelkou, to už je minulost, jednak především ve Fidle už nehraju, jednak se všechny dívky časem rozprchly, Lenka Krausová je až v Jilemnici, ostatní leckdy ještě kdesi daleko na druhém konci země, takže jsem letos byl vlastně jen u Martinky (dcery) a u Miloše Šejna, kam chodím pravidelně léta, kromě jeho ženy Věry se o Velikonočním pondělí schází celá jejich rodina, obě dcery a ovšem rojící se houf vnoučat, Věra nabízí úžasné „zelené“ záviny, s nimiž se nikde jinde nesetkávám. A ovšem, tentokrát jsme s Milošem probrali i vernisáž výstavy v Liberci, na kterou mě zval, ale kam jsem nezvládal s mými zlobivými zády vyrazit, byť by mě na vernisáž Miloš odvezl (Landscapes Seen, 27. 3. - 5. 7. 2026, Galerie Lázně Liberec). Zajímavá pro mě je vzhledem k tomu, že na ní jsou vystaveny fotografie z naší společné cesty v roce 1967, která se váže na ústřední motiv výstavy, osobnost Karly Hynka Máchu. Já jsem v té inkriminované době byl na Milošových fotografiích také stylizovanou postavou poutníka (inscenováno na svazích Zebína), série těchto fotografií byla několik let vystavena v Krajské galerii v Hradci Králové.

V úterý jsem se došel nechat se ostříhat ke kadeřnici paní Vycpálkové, to je skvělá volba, jednak to mám do areálu jičínské nemocnice pár kroků (dvě ulice), jednak neplatím nehorázné ceny obvyklé jinde (ptal jsem jednoho známého, ten dává za stříhání, pravda s mytím vlasů, šest set korun, tak to ani náhodou, konkrétní výši toho, co platím já, samozřejmě nebudu zmiňovat, když jsem uvedl jméno paní kadeřnice).

Nu a když jsem se probudil ve středu ráno, uvědomil jsem si, že neplatí, že „dnes nic nemám“, a že si musím jít vyzvednout nový občanský průkaz. Minulý měsíc mě na oční klinice v Hradci Králové upozornili, že platnost toho starého mně končí, tak jsem šel na příslušný úřad nechat se vyfotografovat a zařídit včas nový (syn platil pokutu, když ho měl propadlý a došel si na úřad pozdě, ženě zase řekli, když přišla několik měsíců předem, že by nyní platila poplatek a ať přijde před termínem propadnutí). Úřednice mě trochu vyděsila, když mně mylně řekla (špatně si to na dokladu přečetla), že mně končí platnost už v pátek s poučením, ať si vše, k čemu budu občanku potřebovat zařídím do té doby (byla středa), uvědomil jsem si to doma, když jsem si s brýlemi přečetl, že měsíc konce platnosti není březen, nýbrž duben, ale přece jen to zaselo stín neklidu, a v každém případě se to hodilo, když jsem šel za čtrnáct dní na poštu vyzvednout si přeplatek za plyn, nevím, jak by to dopadlo, kdybych měl propadlý občanský průkaz, zda by si toho paní u přepážky nevšimla. Nu a nyní mě úřednice vykládala, že platnost toho nového průkazu je pětatřicet let a ne jako dříve na neurčito, a já si jednak spočítal, že tedy budu muset být na světě někdy do stodvanácti let (moje máma říkala vždycky „do sto let“, nedožila se), jednak jsem paní namítl, že nyní tady jsem právě proto, že staré občance končí platnost, že tedy není neurčito, to bych sem nemusel chodit. Paní upřesnila, že to bylo dříve, a ochotně znehodnotila (proskřípla doklad dvěma otvory, minule si vzpomínám, mně ustřihli roh kartičky), tedy zneplatnila starý občanský průkaz a nechal mně jej na památku.

Nu a když jsem přišel domů, zazvonil Michal (manžel dcery mého bratra Lenky, rodina bydlí v přízemí domu, který jsme kdysi s bratrem a pomocí rodičů a s finančním vkladem „tedy Miládky“ postavili), že budou u nás dělat plyn. S tím jsem tedy nepočítal, měli jsme od firmy papír, kde nám oznamovala, že termín, kdy budeme bez plynu, bude až od pondělí a bude trvat asi deset dní, samozřejmě, že jsem to vnímal jako orientační čas, nutné rozpětí pro firmu, která se jistí, že všechno bude probíhat, jak má, a pan vedoucí, kterého potkávám skoro každý den, mně den předtím na otázku, jak jim to jde, odpověděl „skvěle“.

A ovšem, věděl jsem, že se přiházejí nejrůznější zapeklitosti, plynař, který nám pak odvzdušňoval kotel a měl sebou přístroj na měření přítomnost unikajícího plynu, nutný jako základní bezpečnostní opatření, mně na mou otázku, zda se už stalo, že došlo k nějakému průšvihu, explozi, havárii a podobně, odpověděl, že ano, že se něco přihodilo několikrát, že opravdu musejí být obezřetní. Ostatně týden předtím „nakopli“ kabel elektrického vedení, ale přistoupili k tomu zodpovědně, zavolali příslušnou firmu, která dala vše do pořádku, přeměřila tok proudu atd. Nicméně jedna věc mě zneklidňovala od začátku, totiž ve vedlejším sklípku u prostoru, kde jsou všechny rozvaděče vede plynová trubka, která pokračuje nahoru do bytu, a Michal nám řekl, že si to pracovníci firmy prohlédli a řekli, že musíme celou jednu část sklípku vyklidit, protože budou muset onu trubku svařit a jednak by s proraženou zdí vznikl bordel z cihel a omítky, jednak by hrozilo nebezpečí požáru. Místnost sloužila jako odkladiště pro řadu krámů, „archiv“ mých časopisů v krabicích, hromady dětských knížek rovněž v krabicích, ale také různé kufry a všemožné předměty, přes které se nebylo možné ani dostat uličkou k okénku a zadním skříním, v nichž jsou například rodinné fotografie atd.

Tohle takhle bylo po léta, žena mně říkala, ať ty věci vyházím, a já v současném stavu, kdy třeba ty dětské knihy, tenkrát za drahé peníze koupené a mnohé z nich nikdy dětmi nepřečtené, nikdo nechce, jednak je všichni odmítají, protože namítají, že nemají v bytě prostor (ovšem, to je logika, když něco chci mít, musím si na to udělat prostor, to byl už problém některých pražských knihoven, ale i unikátní jičínské muzejní knihovny, jejíž podstatná část je dnes už nedostupná, protože ji odvezli do Hradce), jednak se moje děti už několikrát stěhovali (Martina přinejmenším čtyřikrát) a ovšem, tahle zkušenost se zapíše. A na časopisy, které jsem si nechával „na stáří“, že se k nim vrátím, podobně jako k některým jiným materiálům, které chci zpracovat, jsem změnil pohled, a podobně, jako už nedostatečný prostor v knihovně (několika prostorech po bytě) jsem vloni už řešil projektem „vyřazeno“ a přemisťováním jednotlivých svazků, často dost zajímavých a v městské knihovně (na niž se odvolávají děti, že si všechno mohou půjčit tam) nejspíš nedostupných, k někomu, kdo by si je přečetl a vážil si jich.

Nu a teď nastal řečený problém, já se svými zlobivými zády, kdy jsem rád, že vůbec vylezu ven a snažím se dostat zpět do aspoň trochu přijatelnější kondice cvičením, bych nebyl schopen vše potřebné přemístit do garáže, a všechno to zbylo na ženu. A přivodilo to i jí komplikace. V den, kdy jsem jel na oční kliniku do Hradce a zpět mě měla doprovodit autobusem domů (měl jsem zalepené obě oči, u jednoho jen matný průzor), se jí ráno motala hlava a vypadalo to, že nebude schopna do Hradce jet. Ještě s nezalepenýma očima jsem a s ní a s Martinou, která ji odvezla do nemocnice, telefonoval, a vypadalo to všelijak. Souviselo to s „krystalky“ ve vnitřním uchu a poruchou rovnováhy, související právě se stěhováním všech těch krámů, Martina, kterou ta příčina napadla, protože kdysi také cosi podobného zažila, správně reagovala a dovezla ženu na správné místo. Nakonec Alena celou věc skvěle zvládla, dojela pro mě a odvezla mě domů.

Nu a nyní se ukázalo, že ono stěhování nakonec nebylo potřeba. Nebylo to snad úplně zbytečné, posunulo to celou věc, sice „pod tlakem“, trochu dál, ale ovšem, nebylo to ani nutné. A podobný souběh událostí pak byl v ten samotný den, kdy plynaři odpojili a zase zapojili plyn do našeho domu. Jak řečeno, nepočítal jsem s tím, měl jsem před obědem termín u paní Florové, k níž chodím s těmi zády zhruba jednou za měsíc poté, to se ukázal počínání doktora Matouška mimořádně neschopné (popsal jsem to v textu Ortoped) a v důsledku jeho zcela zmatečného chování jsem se nedostal alespoň k (ne)předepsané rehabilitaci, víceméně i „díky“ samotné terapeutce takřka neúčinné a hledal jsem cestu ze stavu, kdy jsem byl neschopen cokoli dělat ven (také to k něčemu bylo, musel jsem se snažit pochopit podstatu celého problému). Nu a v sedm hodin jsem měl vypnout kotel s představou, že se budu moci omýt jen ve studené vodě.

Nu a jak jsem napsal na začátku, „všechno dobře dopadlo“, dokonce – na rozdíl od některých sousedů, kteří byli bez plynu dva dny – byli pracovníci hotovi už za dvě hodiny a někdy před devátou šli nahoru odvzdušnit kotel a já se mohl v půl jedenácté umýt v teplé vodě. Všechen stres, všechny obavy byly v tu chvíli pryč, a čert vem, že je celá ulice dva měsíce rozkopaná a parkovat musíme kdesi za rohem, což je samozřejmě, zvláště pro ženu s taškami nákupu trochu nejpříjemné. A s tím uvolněním jsem se následující den mohl vrhnout na tento komentář. Jak vidím, nejenže není „deníkový“, ale vtáhl do sebe kontextuálně události z jiných časových vrstev a vypovídá tak i komplexněji „o životě“. Navíc, jak si uvědomuju souběžně, právě tenhle charakter má i několik přechozích příspěvků, o „bílých pláštích“, o „jídle“ (úžasném mrazem sušeném kampotském pepři) a podobně. Dá se říci, že právě textům tohoto charakteru jsem se víceméně vědomě vyhýbal, stejně jako jsem neschopný si vést „deník“, nechtěl jsem, aby mé stránky měly charakter „blogu“, komentovaly osobní záležitosti, které se ovšem „zadními vrátky“ dostávají do jiných příspěvků, v poslední době například v poznámkách k Týdeníku Echo.