Talichovo kvarteto a Jaromír Klepáč

Talichovo kvarteto a Jaromír Klepáč
Rudolfinum, Sukova síň / 28. prosince 2012
České doteky hudby / 14. ročník / 16. 12. 2012 – 6. 1. 2013

Každý by žáček si z hodin v hudební škole (alespoň to tak bývalo) měl pamatovat onen výklad Smetanova smyčcového kvarteta č. 1 e moll, nazvaného příznačně „Z mého života“. Mám na mysli onen pronikavý vysoký tón, který se ozve mimo tektoniku skladby v první větě, a který podle komentáře samotného autora „jest to ono osudné pískání nejvyšších tónů v uchu mém, které v roce 1874 mně oznamovalo mou hluchotu“. Smetanův kvartet je cokoli, jen ne líbivá, uhlazená muzika, je to dílo nejen v kontextu dobové hudební produkce zcela mimořádné, plné překvapení, ať tak vnímáme opakované vpády hlavního motivu, skutečnost, že viola (na soukromé premiéře v roce 1878 tento part hrál Antonín Dvořák) je v dialogu nástrojů prvním nositelem některých hudebních myšlenek (viola přináší melodický motiv hned na začátku první věty, podobně jako violoncello na začátku třetí), nebo naopak užití unisona (např. na zač. čtvrté věty), které, vedle barevnosti tremol, arpeggií a nejrůznějších prvků nástrojové artikulace vytvářejících barevnost vedly k imanentní představě velkého nástrojového obsazení, symfoničnosti (ostatně jsou úvahy o tom, zda v té době již hluchý skladatel neměl cosi podobného na mysli, dokládají to úspěšné pokusy převést dílo do orchestrální podoby). Rovněž bývá zmiňován motiv „volání osudu“, který odkazuje k beethovenovské tradici, Beethovena připomíná hned slovíčko „appassionato“ v označení první věty, tedy „vášnivě“. Chvílemi až jako by se bořila či bortila forma, prvky disonance jsou v protikladu s ústrojností celku a zároveň jeho součástí.

Právě tímto dílem klasika české hudby otevřelo Talichovo kvarteto s  akcentovanou dramatičností program svého koncertu v rámci festivalu České doteky hudby 28. prosince v Sukově síni Rudolfina. Snad to nebude nadsázka, když hned na začátku řeknu, že napětí, obsažené ve Smetanově díle, je charakteristické i pro samotné přední české komorní těleso: Čtyři velmi výrazné hudební individuality, každá s rozpoznatelným vlastním přístupem, se scházejí se záměrem vytvořit zároveň kompaktní zvuk, založený na vzájemném respektu. Domnívám se, že u Talichova kvartetu tato výchozí „jinakost“ je velmi výraznou a osobitost každého hráče mohou všichni uplatnit právě na Smetanově díle, kde v každé chvíli přichází „vynesení“ určitého melodického motivu, případně dialogu v práci s tématem v jednotlivých nástrojích, zatímco na druhé straně Smetanova hudba vyžaduje dokonalou souhru.

V precizně sehrané čtveřici vedle Jana Talicha totiž hrají od počátku této, druhé generace tělesa (o první hovoříme od šedesátých let, kdy kvarteto založil otec současného primária téhož jména, synovec dirigenta Václava Talicha) violista Vladimír Bukač a violoncellista Petr Prause, oba mimořádné osobnosti: Vladimír Bukač, rovněž sólista a komorní hráč na housle a violu při japonském Orchestra Ensemble Kanazawa, je též profesorem Vysoké hudební školy Carla Marii von Webera v Drážďanech, tedy téhož institutu, na němž vyučoval do loňského roku před odchodem do Spojených států Ivan Ženatý, Petr Prause pak působil mj. jako koncertní mistr a sólista Symfonického orchestru Českého rozhlasu Praha, jako pedagog na Pražské konzervatoři a mistrovských kurzech po celém světě, od roku 2010 je uměleckým ředitelem komorní hudby na Royal Northern College of Music v Manchesteru. U pultu druhých houslí pak sedí od loňského roku rovněž vynikající houslista mladší generace Roman Patočka, který vystřídal Petra Macečka, někdejšího koncertního mistra Sukova komorního orchestru, uměleckého vedoucího Pražského komorního orchestru, ale také sólisty u orchestrů či samostatného, pedagoga Pražské konzervatoře a Ostravské univerzity, člena souboru do roku 2011. 

Popisovat podrobněji úspěchy jednotlivých členů souboru i samotného Talichova kvarteta na pódiích celého světa či v nahrávacích studiích by bylo samozřejmě nad rámec tohoto stručného textu, to nejnezbytnější jsem zmínil pouze jako podložení teze o výrazných osobnostech souboru. Právě on dostál skvěle duchu hudby geniálního českého skladatele. Podívejme se raději zpět na koncert v Sukově síni. V programu sestaveného převážně z děl klasiků české hudby Smetany a Dvořáka po úvodní skladbě prvního z nich pokračoval sólista Jaromír Klepáč, vynikající český klavírista, svým Chopinem. Čtyřvětá sonáta b moll pro klavír, op. 35, je nejhranější skladbou ze sonát polsko-francouzského klavírního génia a patří k jeho nejznámějším skladbám vůbec, Marche funébre v třetí větě, který vznikl o dva roky dříve, je jednou ze světově známých skladeb vůbec. Pozoruhodné je, že všechny čtyři věty jsou napsány v mollovém modu, přitom jsou svým charakterem „hodně odlišné“, jak si všiml už Chopinův současník Robert Schumann. Nechci si příliš vymýšlet, ale při poslechu vnímám stylové a náladové souvislosti s první skladbou, hned počáteční dech beroucí Grave (pouhé čtyři takty „těžkých“ tónů, tečkovaný rytmus jako by byl poslem Pohřebního pochodu, kde je tečkovaná figura základním prvkem), následované pochmurným Doppio movimento, nebo charakteristické unisono ve Finale: Presto, vazby obou skladatelů k Ludwigu van Beethovenovi, na které lze rovněž zcela konkrétně ukázat, to je to, co mohu v tomto stručném textu jen zmínit, a co na koncertu vytvářelo vnitřní spojení hudby a jejích interpretů.

Vyvrcholením programu koncertu Talichova kvarteta a Jaromíra Klepáče v jeho druhé části po přestávce bylo společné provedení klavírního kvintetu A dur, Op . 81, jediného Dvořákova díla napsaného pro toto obsazení (ostatní dva kvintety, Es dur a G dur, jsou smyčcové) a ve světové hudební literatuře srovnatelného s pouhými dvěma díly klasické hudby, totiž u Roberta Schumanna a Johannesa Brahmse. Na koncertu představovalo nejen gradaci zvukových ploch, ale jeho podání „po muzice“, které skvěle vyhmátlo některé motivy a charakter skladby, například rozložený jediný mollový akord fis moll v závěru druhé věty, v dumce, dialog prvních houslí a klavíru na začátku třetí věty, i gradaci obsahovou. A dalo by se pokračovat, třeba poukázat na dramaturgickou výstavbu večera i v propojení zvolených děl, například prvek oblíbených českých tanečních útvarů u Smetany (zde jako programní motiv) a u Dvořáka – zde Dumka druhé věty a Furiant (Scherzo) věty třetí. 

Závěrem už jen jedna „novoroční“ poznámka:  Koncert v Sukově síni bylo jedno z posledních, ne-li posledním vystoupením Talichova kvarteta v tomto roce. Pro příští rok 2013 mají hudebníci hned v prvních měsících na programu velké americké turné. Na něm přejeme i my hodně vnímavých posluchačů.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, prosinec 2012