Sylva Fischerová / Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel

Impuls k začtení se do útlé knížky básnířky Sylvy Fischerové, nominované na Magnesii Literu 2013, bylo její autorské čtení na Lipském knižním veletrhu. Shodou okolností jsem tam u jednoho stánku, kde prezentovali publikaci právě s kulturní ikonou židle Thonet na titulní straně, vykládal, že je to všechno hezké, ale že thonetky se vyráběly v Čechách (jakkoli jejich tvůrce byl Němec) a mají právě kontext české meziválečné avantgardy, a vnímám je v jedné řadě s funkcionalismem v architektuře a poezií Devětsilu. Nyní jsem si odnesl z knihovny pár hromádek knih, abych si trochu udělal pořádek v nedočtených titulech (nikdy se to nedá zvládnout všechno), a dovyjasnil si, že Sylva Fischerová není Daniela Fischerová (samozřejmě trochu žertuji, to jsou ona „zdvojení“, která na mě vyskakují v poslední době ze všech stran, jak o tom píšu jinde – zde alespoň zmínka: kniha vyšla v brněnském nakladatelství Druhé město, na jiném místě na stole mám knihu Michala Ajvaze s tímto titulem; ale také tu je Viola Fischerová, s níž je Sylva příbuzná).

Je evidentní, že autorka je úspěšná i v zahraničí, jak to zmiňuje Andrea Vaculíková hned v úvodu recenze knihy na iLiteratuře, ovšemže zcela logicky, východiskem knihy je „poetry reading tour“ po Spojených státech, ostatně i v Lipsku byla jednou z reprezentantek současné české literatury. Autorka recenze hovoří o formě deníkových záznamů, nicméně Fischerová na „křtu“ knihy (nemá to slovo ráda) na záznamu z Knihovny Václava Havla (viz odkaz pod textem) popírá, že si nějaký deník v době pobytu psala (to ovšem předchozí formulaci nevyvrací), a odmítá, že by se mělo jednat o cestopis. Ovšem, s tímto žánrovým pojmem nám nejspíš naskočí představa pěti Čapkových cestopisů z dvacátých a třicátých let minulého století, případně Jan Neruda, asi ne Hašek, i když ty jeho črty jsou rovněž z cest po monarchii, možná Adolf Hoffmeister, tam je to přímo o Americe. Evropa je jako židle Tonet, Amerika je pravý úhel, je ovšem opravdu něco jiného, východiskem je samozřejmě opravdu osobní zkušenost, podoba textu je nicméně radikálně jiná, recenzentka ji označuje jako „mezižánrový postmoderní mišmaš“, což je na jedné straně výstižné, na straně druhé by bylo záhodno přičinit přesnější deskripci.

Něco o povaze knihy naznačuje jakási anotace na pásce přes přebal knihy, tedy výběr citací vět z textu (např. skvělá formulace „Mrakodrap ale nedává svůj stín chodcům“), na přední záložce se dočteme, že tato cesta „slouží jako odrazový můstek pro rozehrání mnoha dramatických situací i reflexí, vztahujících se ke kulturně odlišné – ale v lecčems podobné – povaze obou kontinentů i jejich obyvatel, stejně jako k otázce, jaká je povaha spisovatelského řemesla. V knize se střídají verše v češtině i angličtině, záznamy či fabulace dialogů, úryvky z kronik prvních příchozích a osadníků, popis České vesničky v Cedar Rapids i návštěvy Museum of Modern Art v New Yorku. Přitom se ale nejedná o cestopis ani reportáž, přes veškerou iluzi skutečnosti jsme na poli fikce: sledujeme příběh, do něhož náhle vstoupí smrt a který zároveň vypovídá o konci milostného vztahu. Kniha je nesena spojením myšlenkové reflexe a konfese, věcnosti a intimity, bezprostřednosti a odstupu.“

S tím je možné souhlasit (další komentář to přesto zcela neušetří), potvrzuje se, že se nejedná o cestopis, dvakrát se opakuje slovo „reflexe“. Mám jednu zásadní nevýhodu, že pohled na „Ameriku“ mám jen druhotně zprostředkovaný z knih a filmů a nemohu se opřít o osobní zkušenost, jen je mi zřejmé, že reakce těch, kdo ve Státech byli či žili (žijí), jsou hodně protichůdné, od bezbřehého nadšení až po tvrdý odsudek (jejich argumenty tu nebudu rozebírat, jde tu o knihu Sylvy Fischerové). Úvodní úvaha, dá se říci básnická úvaha, alespoň ve smyslu rozvíjení trsu významů, zajímavá teze na téma titulu, je právě takovou pro Fischerovou charakteristickou reflexí, stejně tak hned následující (a v řadě opakování se rozvíjející) úvaha o literárním psaní.

Přiznám se, že jsem očekával, zda se autorka vyjádří k často opěvované americké přírodě. Ano, je to jedno hned z prvních témat, po úvodu o Novém světě, který není ostrovem, ani kontinentem, ale světem, citaci z Kolumbových zápisků „Svět má tvar hrušky či ženského ňadra s bradavkou ve středu, na jejímž místě je umístěn ráj.“ a veršem Spring and all amerického básníka Williama Carlose Williamse, pediatra, „který porodil víc než tisíc dětí a založil moderní americkou poezii po Whitmanovi“. Právě o Williamsovi Fischerová zevrubněji hovoří na zmíněné prezentaci své knihy v Knihovně Václava Havla. V knize uvádí řadu neznámých ptáků či květin, a stejně jako od první stránky zde jednu z rovin textu představuje dvojjazyčnost, či přesněji jazykové rozhraní dvou jazyků a jejich vztahů, kdy totiž jsou (například u těch květin na s. 11) překládány v závorkách české názvy do angličtiny (angličtina většinou velkými písmeny), nebo bez komentáře či s komentáři uváděny anglické názvy (o padesát stránek později u názvů druhů růží), někdy v „české transkripci“ (když hovoří o mrtvých rakúnech na silnici cestou z Clevelandu do Ann Arbor, náhodou, přes mou nedostatečnou angličtinu, vím, že raccoon je mýval – dle někdejší písničky Beatles Rocky Raccoon). Zajímavé jsou pro mne postřehy z osobní zkušenosti spisovatelky, třeba když hovoří o přetloustlých univerzitních veverkách, které čekají na stromě hlavou dolů ve výši lidské ruky na pamlsky kolem procházejících studentů.

Sylva Fischerová neoplývá nicméně vždy nadšením, naopak vidí řadu věcí s odstupem. Tak jedno rovněž obvyklé téma, pojednávané obvykle s určitou vážností, ale i – za dob Voskovce a Wericha – s určitými rysy komičnosti, totiž záležitost krajanů, kteří už tenkrát žili anachronicky v době, v níž opustili domov, a zde líčených dá se říci s despektem, jak to komentuje recenze na iLiteratuře: „Jedno z nejzajímavějších je setkání s nečesky mluvícími krajany z české vesnice v Americe. Jejich puritánství a nabubřelost ji nepřestávají iritovat, jejich absurdní dodržování českých tradic, oslavy s „kolachi“ a „houby days“ s Masarykem („čti mezerik“).“ Na druhé straně tu jsou minipříběhy setkání s osobami s pozoruhodnými životními osudy, tak například s židovkou Hadarou bar Nadaf, která „se ve věku pěti let rozhodla, že k Židům nepatří a nikdy patřit nebude“ (s. 31) či s Brucem, který má zkušenost Vietnamu a který vypráví, jak měli, když byl malý doma jako jedinou knihu Bibli a ve čtrnácti letech objevil v matčině prádelníku knihu Milenec lady Chatterleyové (s. 36).

A pak tu je jedna vrstva, kterou bychom mohli nazvat „kulturní“. Je to už například onen citát z Kolumbových zápisků či shlédnutí se v poezii Williama Carlose Williamse, vlastně k ní patří i ona řečená osobní setkání a pozorování a jejich prezentace, ale i celá řada drobných detailů, jako třeba poznámka o keltském původu piva coby nápoje (s. 31), indiánských názvech amerických států (Ohio, Michigan, Nebraska, Utah…, s. 12) či vyobrazení kontinentů na stropě rezidence ve Würzburgu (s. 43), a především odkazů na antickou filozofii (což je vcelku pochopitelné vzhledem k jejímu původnímu i dnešnímu profesnímu zaměření). Ty se objevují jednak v rozboru jednotlivých pojmů, například aristotelského steresis (zbavenost, v kontextu dalších: hylé, morfé, s. 26), které jsou nicméně i vztaženy i ke spisovatelskému řemeslu, respektive k lidské schopnosti vyjadřovat se k „povaze skutečnosti“ (přidal bych Parmenidovo epistémé), jednak pronikají do samotného stylu vyjadřování.

Tak při návštěvě MOMA (Muzea moderního umění v New Yorku) komentuje prezentaci původem srbské performerky Mariny Abramović takto: „Zatímco ve druhém patře sedí umělec sám, tento konkrétní výron své časoprostorové váženosti v danou chvíli a v daném čase, tato zhmotněná ilustrace kontingence, o dvě poschodí výš jsou kamerou i fotoaparátem zaznamenány dřívější kreace a kontingence tohoto umělce, této performerkyně, jedné z mnoha performerů.“ (s. 71) A ovšem, u posledních slov jsem poněkud nadskočil. Jedna z nejvýznamnějších současných osobností oboru, jakkoli třeba i kontroverzních, že je „jedna z mnoha“? A pokračování textu mi ten nepříjemný pocit potvrzuje: „Co ovšem performují? Co to znamená performovat, lze to vůbec dělat bez masky, která se tu tak notoricky a exhibicionisticky odkládá, i maska oděvu a šatu, aby zbyla jen dobře nasazená maska exhibicionistické nahoty?“ (a pokračuje popis expozice s dalšími postavami, jejím partnerem Ulayem a řadou podrobností u shlédnutých filmů či knih atd.).

Ovšem, jak řečeno, mám opět nevýhodu, že jsem na tom místě nebyl a kromě toho má Sylva Fischerová samozřejmě právo na svůj kritický názor, namířený proti neupřímnostem, přetvářkám atd., jak zmíněno výše, není to jediné takové místo, kromě nelichotivému vyjádření na adresu českých krajanů i poukaz na „povrchnost a tupost skrývající se za věčným »smilem« jejích obyvatel“ a umělosti země coby Disneylandu (naposledy cituji recenzi na iLiteratuře). A zřejmě to i myslí upřímně, když říká, že se jí udělalo špatně „jako pokaždé, když přistihnu někoho u zásadního protimluvu“ (s. 74). Nicméně dovolím si nejen nesouhlasit s hodnocením, ale naopak (nemá to být protiútok, ten pocit jsem měl předtím, než jsem v četbě dospěl až sem) vyjádřit pochybnosti o samoúčelnosti některých sdělení z oboru vyššího všeobecného vzdělání, či dokonce nefunkčnosti či intelektuálské pózy (a ještě jednou zdůrazňuji, to není komentář z pozice parvenu, sám jsem se jen v minulém roce zabýval filozofií možná víc než je zdrávo).

Takže to je k „pravdě a lži“ („znovu pozoruju vznešeně vypadající lhářku v červené róbě“, s. 74), na druhé straně se mi líbí postřehy o americké architektuře, přenesených prvcích chladného klasicismu, pohledy do restaurací nejrůznějších národností, úvah o utopii ve vztahu ke Státům (to je rovněž téma, o němž hovoří na uvedení knihy), bylo by toho jistě víc. A ještě jedna poznámka zase z mého osobního úhlu. Na stole mám ještě jednu knížku od Sylvy Fischerové, její prozaický debut Chvění závodních koní (1986). Když už mě to zdvojování pronásleduje.

Odkazy
Thonet
https://cs.wikipedia.org/wiki/Michael_Thonet

Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel
https://www.iliteratura.cz/Clanek/30507/fischerova-sylva-evropa-je-jako-zidle-thonet-amerika-je-pravy-uhel
Nominace Magnesia Litera
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10492863709-magnesia-litera-2013/213562256810004-sylva-fischerova-evropa-je-jako-zidle-thonet-amerika-je-pravy-uhel/video/
O knize s Martinem Rainerem
https://www.youtube.com/watch?v=YpSFQx1x_nE

https://www.torst.cz/czech/review.php?review=27
Podobně, jako jsem vnímal to, co jsem kriticky okomentoval, jsem při pročítání dalších zdrojů našel  už v někdejším komentáři při vydání první knihy povídek S. F.: „Povídky též notně protkávají vědomosti »knižního člověka«, který vystudoval klasickou filologii.“ Jeden z mezititulků recenze knihy „Zázrak“ (na stránkách Kosmasu se tvrdí, že to patří k tomu nejlepšímu v současné české próze) Ondřeje Horáka v LN 31. 5. 2005 pak zní Šeď a knihy a jedna věta „Sylva Fischerová nedokáže dostatečně zaujmout ani dostatečně otrávit.“ Nemusím se nutně vždy ztotožňovat, ale je to určitý obecnější signál. Na druhou stranu rozhodně necnci popírat některé kvality autorčiny tvorby.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sylva_Fischerov%C3%A1