Swing o sedmé / Petra Ernyei Quartet

Swing o sedmé / Petra Ernyei Quartet

Jičín, Valdštejnská loggie / 5. června 2012, 19 hod. 
Dvořákův festival 2012 
57. ročník / 2. – 24. 6. 2012

Jazzová muzika už tradičně je jednou z facet bohatého dramaturgického výběru, který každoročně Dvořákův festival nabízí. Jejím zařazováním se protínají dva záměry celého projektu. Prvním je rozšíření „klasické“ hudby o její další polohy, které jsou určitě víc než půl století záležitostí nejen skvělé zábavy, ale i vysloveně uměleckých ambicí (projevovaly se přinejmenším od šedesátých let takovými stylovými tendencemi, jako byla fusion music, art rock, third stream atd.), a které jsou (i v Čechách máme velmi výraznou tradici toho právě třeba v jazzu) dnes samozřejmou součástí hudebního, uměleckého a společenského dění. Prostupování a spojování často odlehlých krajin hudby je jedním z principů, který posouvá Dvořákův festival mezi ty inovativní projekty organizování hudby u nás.

Druhým, stejně důležitým momentem, proč má zařazování jiných než tradičně artificiální (vzpírá se mi říkat „vážné“) hudby do programového vějíře festivalu, svůj význam, je možnost interpretace některého díla Antonína Dvořáka, jehož jméno festivalu dalo název, představit jinak. Řečeno slovy, které jsme našli na webových stránkách festivalu: Snahou pořadatelů festivalu je představit Dvořákovu tvorbu nejen v klasickém podání, ale interpretovat ji i v nových neotřelých aranžích a stylech či netradičních nástrojových složeních.

Valdštejnská loggie v Jičíně (držím se, možná trochu staromilsky původního pravopisu italského slova) je místem, který je v kulturním prostoru Valdštejnova města zřejmě nejvhodnějším pro pořádání koncertů tohoto druhu. V rámci nejrůznějších projektů zde vystupovala již řada hudebních formací jak staré hudby, tak současné alternativy, v minulých letech zde byly pořádány i projekce letního kina, v současnosti zde probíhají pozoruhodné kulturní projekty v dramaturgii kastelána Jiřího Vydry. V rámci Dvořákova festivalu zde v loňském roce vystoupila Monika Načeva a Michal Pavlíček s projektem Obrovský slunce (letos jej dramaturgie v prostoru Dvořákova festivalu zařadila do Mladé Boleslavi 6. června a do České Lípy 17. června).

Ani Petra Ernyei Quartet není v programu Dvořákova festivalu poprvé. V loňském roce vystoupil 11. června na nádvoří radnice ve Frýdlantě (shodou okolností rovněž valdštejnském městě) s názvem Koncert k poctě 170. výročí narození Antonína Dvořáka. Na frýdlantském koncertu jsem nebyl, nicméně údaje na plakátě se jmény G. Gershwin, F. Waller, F. Waller, C. Porter, D. Ellington, H. Mancinni a další prozrazují nejen swingovou orientaci komorního jazzového sdružení, ale i podobnou náplň vystoupení. Přitom víme, že zvláště u jazzu patří k jeho podstatě, že každé vystoupení je jiné. To je snad zbytečné rozebírat, a platí to i pro způsob, jak vnímají, a hlavně „dělají“ tuto muziku tři muzikanti a jedna zpěvačka jazzového kvarteta.

Zaměření na „starý dobrý swing“ jako za dob Django Rheinhardta, řečeno i metaforicky, či ladění do „retro“ jazzu 30. let, jak bylo komentováno vydání prvního alba Petry Ernyeiové Who Loves You v roce 1999 (tenkrát ještě s jinými hudebníky) můžeme žánrově u jazzové čtyřky upřesnit, když si vypůjčíme podtitulek jednoho z videí na YouTube, které nahrál uživatel jazzboatprague (jméno označuje i tradiční místo, které je v Praze už tuším od šedesátých let prostorem pro hraní této muziky, totiž jazzové parníky, kde kvartet rovněž vystupuje), v němž jsou vedle swingu uvedeny i pojmy i bosanova (překvapivě nepsáno bossa nova) a standards.

Dnešní formace, v jazzovém dění přítomná zhruba od přelomu tisíciletí, je sestavena z opravdu zkušených hudebníků. Zpěvačka sama se pohybuje v prostředí předních českých jazzmanů (od dětství vzhledem k tomu, že její otec je jazzový hudebník, velmi brzy měla možnost navštívit jazzový svět i v zahraničí, dokonce v tom „nejvhodnějším“ pro další rozvoj, totiž v San Francisku.  Mezi ony jazzové hudebníky z dětství patřil i jeden z nejpovolanějších, totiž Pavel Klikar, v jehož OPSO strávila tři roky jako sólistka a seznámila se s Markem Rejhonem, se kterým spolupracuje po celou dobu své hudební dráhy. Ten navštěvoval kurzy kytary u Luboše Andršta, se kterým si také několikrát v duu zahrál, kromě OPSO působil kdysi rovněž v kapele Rhythm Strings, nyní je kytarista, banjista a vedoucí v loňském roce založeného pražského big bandu Harlemania, v němž Petra Ernyeiová rovněž zpívá. Jaroslav Šindler spolupracuje dvě desetiletí s Jiřím Stivínem. Nahrál s ním několik CD a koncertoval s ním v Čechách i zahraničí, stejně jako s Irenou Budweiserovou. Je pedagogem na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, autorem příruček hry na kytaru. Jan Greifoner je původem folkař, nicméně přiklonil se k dixielandu, předválečnému jazzu a nyní je čtvrtým a přitom stejně důležitým hráčem celého seskupení.

Na koncert ve Valdštejnské loggii, který pro neblahou změnu počasí (psí zima a vítr) musel být z terasy, tedy vlastní „loggie“ (lóže, jak poznamenala zpěvačka) přesunut do oktogonu, si Petra Ernyeiová a tři muzikanti kvarteta připravili jedenáct písní. Zahájili jedním z nejznámějších jazzových standardů 30. let, Gershwinovým Mlhavým dnem (A Foggy Day, hudba G. Gershwin, text Ira Gershwin, uvedl 1937 Fred Astaire ve filmu A Damsel in Distress, hudební komedii Hollywoodu, v režii G. Stevense a scénářem G. P. Woodehousea), náladovou melodií, kterou nazpívala řada hvězd, mj. E. Fitzerald, Frank Sinatra, Dinah Washington, Sarah Vaughan, Petula Clark či Billie Holiday. A foggy day, in London Down / It had me low, and it had me down …

A následovala celá řada skladeb v řečeném duchu, z nichž některé lze najít na kanálu uživatele YouTube PetraErnyei a které kvartet nahrál na CD s názvem So Many Stars. Převážnou většinu skladeb Petra Ernyeiová zazpívala anglicky, výjimkou byly Penízky z nebe. V originále Pennies from Heaven, byl v roce 1936 populární song, který uvedl Bing Crosby ve stejnojmenném filmu (s tímtéž názvem natočena znovu TV série 1978 a film 1981) a v témže roce nazpívala Billy Holiday a po ní celá řada zpěváků jazzové a populární hudby, český text totiž kongeniálně – „jazzově“ – napsal Josef Kainar.

V historických mírně oprýskaných, mírně zašlých malbách kultovní jičínské stavební památky působilo střídání sól u obou kytaristů, tedy jak barevně ostřejšího Marka Rejhona, tak poněkud utlumenějšího, ale o nic méně zajímavějšího Jaroslava Šindlera, i basových chórusů Jana Greifonera velice příjemně, precizní souhra nepůsobila přitom nijak akademicky odtažitě a různorodost jednotlivých čísel nedovolila ani na okamžik posluchačům přemýšlet o tom, že by se mohli nudit. To podpořili protagonisté té nejčistší jazzové interpretace v duchu tradice českého jazzu, alespoň jak ho já vnímám, od šedesátých let, oněmi právě pro jazz charakteristickými průpovídkami, příběhy z všedního dne či vtípky, které – vedle komentářů k vlastním skladbám – nechaly mezitím doznít právě zazpívanou melodii a odlehčovaly produkci z té druhé strany, zatímco z té první melodické podání Petry Ernyeiové patří k těm přinášejícím lehkost, kterou můžeme slýchat u některých zpěvaček bosanovy a či karibské muziky (řekl bych v protikladu k dramatičnosti šansoniérek či drsnosti „černých“ hlasů), což jí umožňuje i suverénní hlasová technika.

K zmíněnému dvořákovskému zadání každého koncertu přistoupil kvartet pozoruhodným způsobem. Marek Rejhon vysvětlil vyprávěním příběhu o jednom dvořákovském motivu původ písně, kterou pak kvartet interpretoval. Američané si tak trochu přisvojili dílo Antonína Dvořáka s odkazem na to, že Novosvětskou symfonii psal na základě inspirace místní hudby, tedy spirituálů. Ve skutečnosti to ovšem byly pouze první čtyři takty. Adaptovanou píseň, quasi-spirituál, pak opatřil textař William Arms Fisher a přisvojil si ji, ačkoli vychází z Dvořákova tématu v Largu. Prý z toho byl dokonce soud atd. Ostatně prý můžeme dohledat celou věc i na anglické Wikipedii – tak tady to je:
The song "Goin' Home" / It has been claimed that the theme from the Largo was adapted into a spiritual-like song "Goin' Home", by composer Harry Burleigh, whom Dvořák met during his American sojourn, and lyricist William Arms Fisher, but the song was actually written by Fisher and based on Dvořák's Largo theme. (stránka o Symfonii z Nového světa).
Dal jsem si práci a opravdu našel na webu i originální noty z r. 1922, vydané nakl. Oliver Ditson Company ve Filadelfii s titulem „Goin´Home from the Largo of the New World Symphony by Antonín Dvořák, Words and Adaptation by William Arms Fisher“ (noty jsou publikovány v e-knihovně Ball State University).
Když přemýšlím o tom, proč jsem použil výraz „pozoruhodným způsobem“, uvědomuji si, že výběrem této skladby se jazzoví hudebníci přesně trefili do ideové podstaty festivalu, která je základem jeho svébytnosti a dělá z něj cosi výjimečného v řadě i velkých hudebních projektů. Skladba Goin´ Home svou historií totiž přesně vystihuje něco z toho, čím je Antonín Dvořák světový, a to v dnešním kontextu vnímání souvislostí jednotlivých žánrů a oblastí hudby, které jsou zde doložitelné přímo na hudebním materiálu, a je tak příkladem toho, že zadání, které tvůrci Dvořákova festivalu interpretačním umělcům nabízejí, přináší i onu kýžené inovativní překvapení, které přitom zajímavým způsobem poodhaluje něco z tajemství hudby.

Druhou skladbou Antonína Dvořáka byla známá Když mě stará matka… Zajímavý zážitek slyšet zpívat tuto melodii, známou v nejrůznějším podání včetně od zpěvaček operních recitálů zpěvačku jazzovou. Vůbec to nepůsobilo nijak násilně.

Po dvou dvořákovských skladbách se koncert nejen vrátil ke klasickým jazzovým skladbám, ale i rozjel do obrátek, takže byla škoda, že vlastně snad největší nářez, byť stále v tom zdánlivě poklidném swingovém tempu, byl jeden ze tří přídavků, totiž Honeysuckle Rose (Růže z Jericha) Fatse Wallera, ještě navíc okomentovaný charakteristickým jazzovým vtipem o tom, jak se Marek Rejhon díval se svou ženou na jakýsi film s Bingem Crosbym, a řečená píseň byla v titulcích přeložena naprosto nesmyslně (nezachytil jsem ten botanický název, označující tzv. poikilohydrickou rostlinu). Myslím si, že čtyři jazzoví hudebníci a zpěváci (také Marek Rejhon několikrát za večer přispěl zpěvem, a myslím, že mohl i zazpívat víc) přesvědčili o tom, že jsou plně ponořeni do muziky, kterou mají rádi, v níž se velmi dobře vyznají a kterou umějí prodat. O tom svědčí i skutečnost, že dobře se bavili i posluchači, kteří přijeli do Jičína z Hradce Králové nebo, jestli jsem se nepřeslechl, až z Českých Budějovic.

Recenze pro ČDH, 6. června 2012