Stephen King / Pátá čtvrtina

Když jsem zalistoval knihou děsivých příběhů klasika žánru, neodhadl jsem, že paperback bude mít přes čtyři sta stran, název Pátá čtvrtina, za kterým bychom mohli tušit dávku absurdní hrůzy, se ale možná vztahuje i na skutečnost, že soubor obsahuje, jak říká zadní obálka, dvě dosud nepřeložené kapitoly, Udrž hlavu a Majestátní Brooklyn, a činí si tedy nárok na nyní dosaženou kompletnost povídkového celku, který v devadesátých letech v USA vyšel pod názvem Nightmares & Dreamscapes (zde Noční můry a snové výjevy), a v češtině vyšel ve dvou částech, první pod názvem Dolanův cadillac a druhá právě jako Pátá čtvrtina.

Shodou okolností jsem prolistovával více knih, přivezených ze skvělého turnovského antikvariátu, a před Kingem ikonickou knížku Tři muži ve člunu. A uvědomil jsem si, že horory či thrillery a humoristické spisy mají cosi společného, totiž vybočení z běžných souřadnic každodenního života v podobně odchylné (někdy úchylné) perspektivě. Na začátku příběhu Jerome Klapky Jeromeho při zkoumání jednotlivých příznaků nemocí v jakési příručce či letáku vypravěč zjišťuje, že příslušné příznaky má všechny a nemoci, nyní zkoumané abecedně, rovněž všechny, s výjimkou horečky omladnic. V první Kingově povídce s názvem Porod její hrdinka Maddie Paceová, než se rozeběhne klasický příběh se zombáky (oživlé mrtvoly, zombies), nemůže usnout, poté co zjistí, že na návštěvě u reverenda v jídelně leží pod stolem smítko prachu. Absolutizace zorného úhlu pohledu, který při posedlosti či vyšinutosti není schopen vnímat cokoli jiného, je obojímu žánru svým způsobem společná.

V tuctu povídek (doslovně, je jich dvanáct) je mix vlastně nejrůznějších žánrů od klasických strašidelných příběhů v próze přes takové, v nichž není hrůza prvoplánová, ale je skrytá v povaze lidské existence (Můj hezký poník) až po formu scénáře televizní hry (Lituji, voláte správně), ovšemže vedle fantastických, dá se říci sci-fi námětů (Dům v Javorové ulici), či dokonce básní (poslední, zmíněný Majestátní Brooklyn). Paradox a absurdita v konstrukci fabule, vycházející z nějakého nesouladu (jak shora zmíněno, nesoulad je vklíněn i v podstatě humoru) je jedním z prvků Kingovy poetiky, tím druhým, podle mého stejně důležitým, je nejistota, zda to tak „opravdu je“, tj. či nepodléhá-li hrdina příběhu halucinaci či šílenství (tuto otázku s případně osudnými následky si klade vypravěč povídky Desátníci). Obojí samozřejmě vede k neklidu, dramatickému napětí, a adrenalinu při četbě, pokud se podaří autorovi přesvědčit čtenáře o hrozbě obsažené v daném tématu, přičemž si samozřejmě po straně rovněž můžeme položit otázku, zda si spisovatel s námi nezahrává či si přímo nehraje.

V řečeném Porodu se situace postupně vyhrocuje jednotlivými momenty, zprvu tím, že se „dějí podivné věci“ (přesněji, že se začaly dít), zprávy o „tvorech, kteří vylézají z hrobů“ jakožto protiklad reálného světa (podtrženo tím, že se příběh odehrává na ostrově) a médií (odkud zprávy přicházejí, a týkají se nejvyšších pater politiky), a coby posledního – v podstatě neřešitelného – paradoxu, že jedním z těchto tvorů je otec dítěte, které se má Maddie narodit (zahynul na rybářské lodi, jak se na prvních stránkách dozvídáme) a s nímž se tedy musí matka, má-li ona a dítě přežít, nyní vypořádat.

Podobně dá se říci tradiční téma (vlastně známé už od biblických časů) je zpracováno v následujícím Období dešťů, kdy návštěvníci městečka Willow, cizinci z druhého konce země, považují dvojici na terase koloniálu, která je varuje před dnešním „obdobím dešťů“, které spočívá po padání obrovského množství ropuch z nebe, k němuž pravidelně dochází vždy po sedmi letech, za blázny a jejich varování, aby se ubytovali mimo prostor ohrožení (dokonce jim rezervovali místo), ignorují. Líčení katastrofy, jejíž obětí příchozí jsou, představuje střední část příběhu, neúprosnost paradoxní logiky (začíná už tím, odkud stařík věděl, že cizinci přijedou) se uzavírá slovy o opakovaném rituálu, který se pravidelně naplňuje. A je tu i ona komická stránka, kdy vetchý stařík neustále rozsypává tabák na psa, který mu leží u nohou a opakovaně „prdí“. Zajímavá poznámka na okraj, na název vesnice jsem narazil před pár dny v knize Johna Updika Vesnice, v náhledu do vyhledávače zjišťuji, že je opakovaným názvem filmu, a název pro sídlo na různých místech Spojených států je dost častý.

Můj hezký poník je rozhovor dědy s jeho vnukem, malým chlapcem Clivem, je zdůrazněno, že děda nedává rady, ale poučení, a toto poučení je o čase, jehož jsou podle něj tři druhy, spočívající v rychlosti, s jakou čas probíhá. Souběžně je motiv času prezentován hodinkami, které děda svému vnukovi dá, a padajícími jabloňovými listy, které se v tu chvíli snášejí ze stromů. A důležitým motivem, který sehrál zřejmě také úlohu v tom, že to byl rozhovor poslední, jsou cigarety, které stařík kouří, přestože ví, že v jeho zdravotním stavu, špatném srdci, jej zabíjejí. Nic explicitně hrůzného ve smyslu žánru strašidelného příběhu tu není, otázka konečnosti lidské existence je tu dostatečně naléhavá sama o sobě.

Bláznivá je situace dvoulinkového telefonu ve scénáře televizní hry Lituji, voláte správně, spočívající v nejistotě druhého prostoru, jímž tentokrát nejsou média (televize), ale telefon. Neklid vyvstává v okamžiku když Dawn nebere telefon poté, co se v bytě Billa a Katie ozval zoufalý telefonát, ale neví se od koho. Katie, která má obavu, zda se Dawn něco nestalo, donutí Billa, aby se za nimi vydali, a zjišťují, že Dawn je rozjásaná („rozčepýřená“), zároveň asi i unavená, protože jejímu malému dítěti „rostou zoubky“, všude neuvěřitelný nepořádek, telefonní sluchátko je jen vyvěšené (další chaos např. co se týče poškrábaného zámku u vchodových dveří). Děj pokračuje Billovou smrtí a druhým manželem, jenž je, na rozdíl od toho prvního (ten je spisovatelem hororů), architektem, rovněž plný nápadů, které mu podsouvá jeho ženuška.

Zřejmě nejrozsáhlejší je povídka Desátníci, jimiž ovšem nejsou míněni vojáci příslušné hodnosti, ale kuřáci, kteří na desátou hodinu vycházejí z bankovní budovy na náměstíčko, aby se tam mohli oddávat své vášni, nicméně v některých případech u nich regulované počtem cigaret, takže nejsou ani „kuřáci“, ani „nekuřáci“. Právě ale jen ti spatřují ke svému zděšení bytosti v manažerském oblečení, ale s obludnou hlavou „netopýra“, jak to pojmenovává černoch, který Brandona Pearsona – tak se jmenuje hlavní postava – poté, co spatřil svého „prvního netopýra“, uchopí za ruku, a nabádá, aby se hlavně tvářil, že nic neviděl, jinak bude ohrožen na životě. Celá záležitost je téma konspirace, které vyvrcholí schůzkou v jakémsi knihkupectví, kam je Pearson novým přítelem jménem Dudley Rhinemann zaveden, a která se ukáže jako „past“, totiž místo, kam jsou zrádným vůdcem údajného spolku Neohrožení lovci netopýrů vylákáni za údajné zproštění viny. Dojde ke srážce a alespoň k úniku Pearsona, zatímco jeho přítel zaplatil za svou naivitu (Brandonovi už předtím bylo vše podezřelé) životem.

Crouch End je policejní stanice v jakémsi odlehlém místě na londýnském předměstí, tématem podivností jsou nevyřešené případy, a konkrétně pak příběh Američanky, která se svým manželem měla navštívit svého přítele, zatímco manžel nejdříve ztratil jeho adresu, kterou měl napsánu na lístku, poté z místa, kam se jej vydali hledat, odjel taxík, který už předtím dělal s dopravou cavyky, a konečně Američanka zůstala opuštěná na neznámém místě poté, co v podchodu manžela shrábla jakási cizí ruka. Žena se pak vydá pro pomoc k policistům. K děsivým přízrakům patří jednooký šedý kocour, vůči cizincům nepřátelské děti či celé podivné prostředí labyrintu ulic, kde se paní Freemanová vrací na totéž místo. Manžela nikdy nenašli, a na křižovatce u stanice zmizel i jeden z policistů, zanechal manželku a dvě děti.

Dům v Javorové ulici – malá slepá Melissa (Lissa) po návratu z dovolené zjistí, že se něco stalo s jejich domem. Její bratr Brian, ačkoli přísahal „na svou smrt“, že nic nikomu neřekne, za půl hodiny táhne svou druhou sestru Laurie do druhého patra, kde má pokoj jejich nevrlý nevlastní otec Lew. Po několika stránkách se konečně i čtenář dozví, o co se vlastně jedná – o jakousi puklinu ve zdi, kde mezi laťkami je jakýsi kov, který tam dříve nebyl. Sourozenci jev zkoumají, vrtají do zdi, po několika dnech naleznou další puklinu, Laurie prozrazuje, že cosi do domu zespoda vrůstá, do domu se „vkrádá“. Nevědí, co to znamená, zda to souvisí s migrénami matky, negativnímu vztahu k Lewovi, jenž učí na univerzitě, či s něčím jiným. Ve sklepě se rozrůstají dvě kovová ramena, je zřejmé, že rozpínání vetřelce (abych použil slovo, známé spíše v jiné podobě ze série kultovních filmů, přestože zde se spíše jedná o mechanickou existenci) nabývá na rychlosti, a je zřejmé, že se upíná k jednomu časovému bodu, jak ukazuje číselník odpočítávající hodiny. U dětí se zrodí spiknutí, rafinovaný plán, jak Lewa v předpokládaný čas 0:00:00 nalákat domů a matku naopak z domu dostat, ten se podaří, v příslušnou chvíli (nevlastní otec je již zamknut ve své pracovně, děti rychle opustily dům) motor začne otřásat stavbou a dům se zvedá ze základů a vznáší do výše třiceti metrů a pak zmizí mezi mračny.

Jak se u následujícího textu ukazuje, Pátá čtvrtina je název gangsterky, který dal titul i českému vydání celého souboru, především však potvrzuje, zde již explicitně, skutečnost žánrovosti Kingových próz, totiž užití určitého charakteristického motivu, posunutého ale zároveň coby v jakési autorské reflexi o parketu vedle: V tomto případu je to skutečnost, že tím, kdo se vypořádá s bandou zločinců, není muž zákona, nýbrž jiný zločinec, který takto ale pomstí smrt svého prostoduchého kamaráda Barneye. Žánrově se povídka navíc tak trochu kříží s pirátskými příběhy, když onou „čtvrtinou“ je myšlena část mapy, ukazující místo schovaných uloupených peněz („pátá“ pak proto, že mstitel – příběh je vyprávěn v ich-formě – nepatří do oné sestavy zločinců), ostatně motiv mapy jde v dobrodružné literatuře napříč celou její historií (v tuto chvíli myslím hlavně na E. A. Poea).

Podobně tomu je v další povídce s názvem Doktorův případ, kdy se hned v prvních řádcích ozřejmuje (vypráví se opět v ich-formě), že „doktorem“ je přítel Sherlocka Holmese dr. Watson, jenž tentokrát, zcela výjimečně – až na pár drobností – vyřešil případ, opět (v detektivních příbězích) s klasickým motivem, totiž uzavřeného pokoje. Tentokrát jde o vraždu lorda Hulla, nenáviděného otce několika potomků, nejstaršího syna Williama, „záprtka“ (v příběhu důležité) Joryho a nejmladšího Stephena (matka je lady Rebecca), jenž v druhé závěti odkáže takřka veškerý majetek – s výsměchem všem příbuzným – hotelu pro kočky, které se v domě hemží pod nohama (ostatně motiv koček či kocourů, často všelijak zmrzačených, je ve svazku rovněž často přítomný, a znovu mně tane na mysli klasický případ E. A. Poea se zazděnou kočkou). Doktor Watson odhalí záhadu, když přijde na to, že pod stolem vzápětí zavražděného lorda vzrůstem malý prostřední syn umístil dokonale realistické plátno, za nějž se v příhodnou chvíli schoval, nenáviděného otce dýkou zabil a novou, pro dědice nepříznivou závěť spálil. Sherlock Holmes už je výsledek doladí, když v následujícím rozhovoru poukáže na to, že na vraždě se tak či onak podíleli všichni příbuzní dědicové. A to je další rys těchto Kingových próz, v nichž v rozporu s očekávaným uzavřením příběhu (vrah je odhalen coby efektní závěr) pokračuje ještě více než desítka stran dalších nuancí, komentářů apod.

A „detektivní“ je i Umneyho poslední případ s úvodní citací úryvku Sestřičky Raymonda Chandlera (k jeho poctě je povídka napsána, lze hovořit o pastiši), detektivní ovšem ve dvojím smyslu. Jednak je vypravěč (Umney) policista, jednak lze slovo „případ“ vztáhnout k vlastnímu tématu povídky, jímž je motiv dvojníka (další ikonický motiv v literatuře těchto okruhů), tentokrát ovšem ve specifické podobě, dvojení se totiž týká spisovatele Samuela D. Landryho, autora postavy Umneyho (ve skutečnosti je Umney postavou z Chandlerova románu Playback z roku 1958, odkazy k dalším titulům nalezneme v textu), jenž svého tvůrce asi o patnáct let staršího, spatří jednoho dne v zrcadle. V průběhu děje pak dojde k tomu, že literát se rozpustí v literární postavě, respektive Umney se ocitne po proměně v jeho těle. V momentu dvojnictví se tedy jedná i o výměnu a transformaci dvou bytostí (ostatně ji známe z Doriana Greye), kromě toho si King hraje ještě také s časem (rovněž motiv sci-fi), když se – po řadě zneklidňujících a Umneye enervujících událostí ještě před setkáním se svým – svým způsobem – alter ego, ocitne v novější době, kdy registruje nejen parfém, který v létech před válkou neexistoval, ale i elektronickými zařízeními, což můžeme coby čtenáři ale vnímat i sémioticky, tj. to, co Umney vysloví, se ocitne na monitoru přístroje, eo ipso jeho existence je právě ta, vytvořená textem, přítomným v tomto přístroji – je to v textu i explicitně vyjádřeno, Umney se dívá na své myšlenky v podobě ztvárněné textovým editorem. Jedna z podob tohoto dvojení pak odkazuje k samotné podstatě existence, když je prezentována jako „rozhovor s Bohem“.

Ve dvou předposledních titulech mně Stephen King ušetřil čas, když v prvním z nich (oba jsou ty nově přeložené a zařazené), označeném v „poznámce autora“ kdovíproč za esej, sledujeme události kolem baseballového týmu, tréninků, popisu průběhu zápasů a já nevím co ještě, tedy v oblasti, v které se naprosto neorientuju a nezajímá mě (kdoví s čím si vůbec tento sport pletu, pojmy jako dugout či fastball mně už vůbec nic neříkají), takže jsem těch padesát stránek v podstatě jen prolistoval, a jediné, co mně utkvělo v hlavě coby pro mě relevantní sdělení, je moment soudržnosti týmu, jehož existence spočívá v tom, že „mezi lajnami“ nechávají za sebou všechny sociální rozdíly a další předpoklady, což ale platí pro neprofesionální kluby (jednou z podmínek zápasů je, že se neplatí vstupné), nikoli pro profíky, u nichž se každou chvíli řeší užívání nepovolených látek atd. Tenhle moment soudržnosti, v němž jsou popřeny ostatní souřadnice, je mně blízký, zde je prezentován zároveň explicitně jako tvrdost výcviku a vzájemná láska v okamžiku výkonu, u nějž vlastně až tak nezáleží na výhře či prohře, ale právě na sdílení společenství.

Majestátní Brooklyn je, řekl bych, příležitostná básnička související s předchozím tématem. Následují Poznámky k některým textům (myslel jsem si, že textová část již je uzavřena, ale nikoli), Žebrák a diamant nás vrhá do úplně jiných literárních oblastí, autor říká, že je to zpracování tradiční hinduistické bajky. Bůh v ní na žádost archanděla Uriela hodí z nebe na zem do cesty ubohému žebrákovi, jemuž chybí snad úplně všechno kromě zraku, obrovský diamant se záměrem vysvobodit jej od jeho utrpení. Žebrák však diamant mine, aniž zaznamená jeho existenci. Kladu si otázku, jak toto podobenství interpretovat. Jako osudovost, což by napovídala autorova slova o tom, že to je Ramu a toto je „jeho práce“, nebo jako věc nastavení mysli, perspektivy, související i s hodnotovým světem (tak jako mě nezajímá baseball a podobný čutál), což by v textu podporoval okamžik, kdy žebrák, kterému v tu chvíli nevadí, že po něm děti házely kameny a všemožné jiné strázně a protivenství, když děkuje za zázrak zraku.

Když to shrnu, kromě oné „žánrové“ roviny, příběhů v rámci příslušných formátů či jejich reflexí a přesahů tyto Kingovy texty zároveň obsahují i momenty, které bychom mohli nazvat jako závažná zamyšlení, jaká nalezneme v tzv. „vysoké“ literatuře. Nakonec to je dalším dokladem toho, co si myslím někdy od osmdesátých let (tenkrát mně to potvrdila jedna knížka pana profesora Hrabáka, která se zabývala kolportážní, brakovou a dalšími výrazy pojmenovávanou literaturou, na niž ostatně ostatně upozornil již půlstoletí předtím v knize Marsyas Karel Čapek) a co potvrzuje i další vývoj vysoké literatury (a kultury), která se obrací k oněm „pokleslým žánrům“ s pozoruhodnými výsledky.

Stephen King, Pátá čtvrtina, Noční můry a snové výjevy, Beta 2021