Stendhal / Lucien Leuwen

Stendhal / Lucien Leuwen
Vyřazeno

Motivací mé (nynější) četby Stendhalova nejrozsáhlejšího a nedokončeného románu byl slovník vztahující se k diskurzům jazyka a společenského chování, jimž je společné to, co běžně nazýváme přetvářka. V kulturách nejen evropských (v některých mimoevropských je součástí některých těchto jazykových kódů rozdílných společenských vrstev dokonce odlišná mluvnická struktura) jsou tyto způsoby vyjadřování výrazem příslušnosti k různým vrstvám skupinám společnosti (z pozdější doby je snad nejznámější tematizace této odlišnosti G. B. Shawa v Líze Doolitlové v jeho Pygmalionu), na rozdíl od Balzaca, který v 19. století vykreslil soudobou společnost v jejím širokém typovém rozvrstvení a jehož dílo má s tím Stendhalovým řadu společných momentů, jsou u Stendhala tyto jazykové konvence navíc reflektovány z psychologické perspektivy hlavního hrdiny – v jeho neustálých pochybnostech, jak se bude jevit to, co řekne a jak se zachová, těm, s nimiž je v interakci, tedy z předpokládané „protější“ perspektivy, a zároveň ze „skutečné“ perspektivy těchto osob, v jejich posměchu, nadřazených úšklebků, pomluv etc. etc.

A to už jsme o onoho vlastního tématu, je třeba ale ještě uvést, že jednak ony řečené jazykové a společenské výstupy jsou na jedné straně spojeny s přísnými dobovými konvencemi v odlišných společenských vrstvách, jak řečeno (to je na řadě míst tematizováno, totéž vyjádření by bylo jinak vnímáno „na venkově“ v Nancy, jinak v Paříži), na druhé se zmíněnou dvojí psychologií, právě v napětí mezi obojím (to je to, co bylo třeba ještě dodat), a „cílem“ chování všech těchto osob je, podobně pak jako u Balzaca, společenská prestiž, majetek a moc, a to opět ve vzájemných vazbách (zvláště ve druhém dílu je předvedeno, jak Leuwenův otec, bankéř, ovládá nejvyšší politiku i prostřednictvím svého milovaného syna), navíc ale ještě s vrstvou dobové historie (která je na rozdíl od Balzaca zřetelněji tematizována v konkrétních odlišnostech historických údobí a jejich ideologií). Přitom je ještě zajímavé, že málem jediné, co se posuzuje, je vzhledem k tomu, co postavy „dělají“ (chodí na společenské návštěvy, na plesy atd.) jsou právě tyto jazykové a společenské projevy (v líčení je zřejmý důraz na to, jak někdo „přichází“, je ohlášen atd.).

To, že důraz u v Stendhala není prostě jen na „společenské zvyklosti“ (každá doba má přirozeně svoje), je místo na začátku druhého dílu, kdy Leuwenův otec svému synovi vytýká, že mluví o tom, co cítí, protože to „přitahuje chytráky všeho druhu“, a nabádá jej – i při dalších příležitostech – k přetvářce. Cílem všeho konání je v tomto vzorci nikoli přirozené prožívání života, štěstí má být dosaženo oklikou, vlastně otevřeně řečeno podvodem (korupcí, manipulací, zkreslování skutečnosti, intrikami atd.), jímž se člověk domůže paradoxně váženého postavení, paradoxně proto, že když je to „šikovně prováděno“, není tato korupce a manipulace odsuzována, naopak.

Politika je ovšem i důvod (nejspíš ten primární, druhým zřejmě bude právě ona komplikovanost, vrstevnatost obsahu), proč na rozdíl od druhých dvou proslulých Stendhalových velkých románů (Červený a černý, Kartouza parmská) za autorova života nejen nevyšel (obával se jej publikovat, zajímavá je i historie vydávání jednotlivých částí), ale i nebyl dokončen (Stendhal neustále přepisoval text, což dokazují jeho poznámky v rukopisu a některé části rukopisu byly objeveny teprve po letech, viz např. Wikipedie). Vztahy mezi životem autora a dílem jsou rovněž vícevrstevné, kromě politiky tu je i osobní život. Postava Bathilde de Chasteller, jejíž příběh čteme v prvním díle románu, je inspirována Mathildou Dembowskou, ženou, do které byl Stendhal zamilovaný.

Jak řečeno, do románu se propisují i konkrétní historické události, např. pohřeb generála Lamarque (1832) souvisí s vyloučením Luciena z École Polytechnique, jeho důvodem je účast na protivládní demonstraci během pohřbu generála (uvedeno hned v první větě textu, tedy důležitém místě, otevírajícím celou perspektivu příběhu). V románu jsou tedy spolu se zmínkou o této události tři prostředí, v nichž se Lucien pohybuje. Vedle postav románu, Luciena, jeho otce Monsieura Leuwena, intrikána dr. du Poiriera, lídra monarchistické frakce v Nancy, poctivého a čestného kandidáta do parlamentu Mairoberta či ambiciózní madame Grandet tu jsou okrajově uvedeny i další historické postavy, tak Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord, slavný francouzský diplomat a politik. V 6. kapitole Lucien říká: „Washington by mě k smrti nudil, a raději bych byl ve stejném salonu jako pan de Talleyrand.“ Ludvík Filip I., král červencové monarchie, jehož režim Stendhal kritizuje, Charles X., bývalý král, jehož příznivci (legitimisté) se v románu objevují, ministr a premiér François Guizot, historik, novinář a politik, který byl ministrem vnitra a později premiérem, Adolphe Thiers aj.

K onomu slovníku, ať již vyjmutého z replik či autorské řeči (která ostatně provází čtenáře, oslovuje jej atd., není to tedy onen „vševědoucí vypravěč“) by bylo možné přičinit zajímavou literárněvědnou studii, ale ponechám to nějakému vysokoškolskému studentovi a vyberu pár náhodných, nicméně domnívám se charakteristických výrazů: nejvybranější (večírky), vznešená (společnost, opakovaně), veřejné mínění, ale také veřejné pohoršení, uctivý či náležitý výraz, naopak posměšky např. z domýšlivosti, pohrdá (kdekdo kdekým, také zbabělcem nebo hlupákem), nadutost, tupost, duchaplnost, tvářit se zdvořile a pozorně, vyjádření dalších různých emocí např. rozhořčení, prudký rozkol. Tyto výrazy jsou uváděny v nejrůznějších souvislostech, z těch politických uvedu alespoň jeden příklad: „Je snad můj osud trávit život mezi těmi bláznivými, sobeckými a uhlazenými legitimisty, kteří zbožňují minulost, a mezi republikány, kteří jsou sice ušlechtilí, ale otravní, a zbožňují budoucnost?“ (s. 115) Je zřejmé, že i při častém opakování určitých kontextů (mohli bychom uvažovat o tom, zda-li by býval autor některé věci neseškrtal, za druhou stranu jsou tu pasáže jen načrtnuté, doplněné výrazem „atd. atd.“, o to zajímavější ten text je) vznikl pozoruhodně hutný text, jehož kvalitu není možné pár excerpty postihnout.

Bylo by možné uvést i při této zběžné poznámce ještě pár poznámek, nerad bych zapomněl uvést obdivná slova ke kráse žen v některých pasážích (Jan O. Fischer uvádí v doslovu zajímavou souvislost, že Stendhal byl na rozdíl od Flauberta, který tvrdil, že k tomu, aby postihl realitu, nemůže se nechat strhnout životem, obdivovatelem života a prožíval jej plnými doušky). Snad jen jednu mou v této sérii obvyklou – do jaké míry by byl schopen se např. mladý čtenář vůbec orientovat dobovými událostmi z francouzských dějin, jakkoli možná bychom našli jisté podobnosti i s dnešní politikou (v Čechách pár měsíců před volbami, aktuálně bitcoinová aféra), do jaké míry by pobral určité „pomalé“ tempo vyprávění, na druhé straně naopak komplikovanost „vrstev vědomí“ sdělovaného?  A pro mě otázka – do jaké míry jsme my svázáni stereotypy dnešních diskurzů?

Mám k dispozici vydání z roku 1988 v nakladatelství Svoboda v překladu Josefa Hajného (s pozoruhodnými ilustracemi Josefa Mištery, tematizujícími obsah řadou motivů dvojení, vysokých cylindrů coby symbolů síly konvencí určitých vrstev a rozmazaných obličejů vyjadřujících „rozmazanou“ čitelnost toho, co vyjadřují), dle náhledu na internetu dnes nejspíše dostupného v různých antikvariátech či na knihobotu, přitom v češtině je románu věnována poměrně  velká ediční pozornost, na stránkách www.trhknih.cz jsou uvedena vydání v Mladé froně v letech 1951 a 1955, v Odeonu v letech 1968 a 1974 (různé překlady Břetislav Štorm a Miroslav Drápal) a toto vydání ve Svobodě 1988.

Odkazy k některým novějším článkům:

Současná franc. kritika: Xavier Bourdenet  “Peindre les habitudes de la société actuelle” : le temps des contemporains dans Lucien Leuwen ou le roman entre journal et histoire.  25 | 2002 Revue d´histoire du XIXe siécle https://journals.openedition.org/rh19/424?lang=en

https://www.ebsco.com/research-starters/history/lucien-leuwen-stendhal