Státní vyznamenání / Ocenění 28. 10. 2023

Státní vyznamenání / Ocenění 28. 10. 2023

Doma si už ze mě dělají legraci, když při televizním vysílání komentuju, že jsem se s tou či onou osobou potkal face to face a já už onu skutečnost, že mě zajímá onen rozdíl obrazu oné osoby ve veřejném prostoru a osobního setkání, které o ní vypovídá něco jiného, kromě samotného setkání, které v některých případech pro mě znamená důležitou událost, obracím do vtipu, že se ptám, jestli je v onom televizním přenosu či záznamu někdo takový. Bývá tomu tak při různých koncertech, ale i jiných příležitostech. Ale vůbec by mě nenapadlo tento komentář psát, kdyby nebyla výjimečná ona událost počtem osob, které se za necelou hodinu a půl objevily na obrazovce při předávání cen na slavnostním večeru ve Vladislavském sále při 105 výročí založení republiky 28. října 2023 prezidentem Petrem Pavlem.

Jak je snad z naznačeného už zřejmé, nechci se vyjadřovat k večeru, kde byly oceněny osobnosti, které známe po desetiletí z veřejné činnosti, ať již politické, kulturní, sportovní či jiné, po Petru Pithartovi, Pavlu Rychetském, Karlu Schwarzenbergovi zastoupeném jeho synem a řadě dalších významných postav, herců Jiřího Bartošky či Viktora Preisse, lékaře Vladimíra Beneše, scénáristky Evy Kantůrkové či filmové dokumentaristce Olze Sommerové, výtvarnici Květě Pacovské až po horolezce Radka Jaroše, a ovšem nikoli jmenovitě, přesto zmíněni hrdinové jako školáci, kteří se vzepřeli šikaně (jmenovitých zachránců života, policistů či hasičů bylo rovněž několik), z obecného hlediska, jakkoli jsem ocenil jeho úroveň (a i ta možná přece jen souvisí s tím, co chci napsat), nýbrž z ryze osobního pohledu, z potěšení, které mně to, že jsem viděl na obrazovce oceňované osoby, s nimiž jsem měl štěstí (a čest, a také to někdy byla náhoda) se setkat.

Chtěl jsem v této souvislosti ještě poznamenat (to je totiž onen moment, proč tato setkání pro mne hodně znamenají), že potkat tyto osobnosti u mně nebylo nikdy výsledkem náplně práce v zaměstnání, jako tomu je u novinářů, reportérů, pro něž je něco podobného samozřejmost, na druhé straně ani projevem úsilí z pozice „fanouška“, který si jde pro podpis (nepochybuju o tom, že i pro něj je to mimořádný zážitek, podpisy nicméně zásadně nesbírám), nýbrž, pokud je to možné s tím, že mohu tomu, s kým se setkávám, sám něco nabídnout, jakkoli to nejspíš nebude nic významného (fotografie, někdy třeba vzpomínky, informace etc., viz dále).

Velkou radost jsem měl, když pan prezident předával Řád Tomáše Garrigua Masaryka Martě Kubišové, pro mě kulturní ikoně dávno předtím, než zpívala českou hymnu z balkonu Špalíčku na Václavském náměstí. Setkání s ní, které jsem už určitě někde zaznamenal, mi přinesla úloha dramaturga jednoho ročníku festivalu Jičín – město pohádky, kdy jsem zpěvačku doprovázel ze schodů pódia na Valdštejnově náměstí do budovy Staré radnice, někdejší ZUŠky, nyní „Káčka“, kde nás ale někdo omylem zavřel (zamknul hlavní dveře pod schodištěm) a já jsem Martě Kubišové mohl – v klidu, bez přítomnosti žadatelů o podpisy – připomenout dobu, kdy její maminka prodávala v Celetné ulici gramofonové desky (což jsem měl z Filozofické fakulty takřečeno „přes ulici“). To byla doba po Palachově pohřbu, studentské stávce, kdy jsme přespávali ve čtvrtém patře ve spacácích atd., a já jsem viděl „naživo“ také některé další ikony, Karla Kryla, Palečka a Janíka (s Palečkem jsem pak, po jejich hraní ve velké aule fakulty, šel na pivo), u schodů ve druhém patře hrál Karel Zich na kytaru… Stihl jsem jí z toho všeho říci alespoň něco málo, zatímco – shodou okolností – obyvatelé Jičína vzhlíželi k obloze, kde burácel pohádkový ohňostroj.

S Tomášem Halíkem, jenž obdržel rovněž Řád TGM 1. třídy „za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva“ jako Marta Kubišová, jsem se potkal čirou náhodou (ovšem, v tomto smyslu náhody neexistují, kdybych tenkrát nebyl v Sobotce s nějakým záměrem, nedošlo by k tomu), kousek od Spořitelny. Cestou mně povídal o „kulatých stolech“ a o myšlence setkávání (sic!, vida, tady je také jeden jeho význam) lidí různých názorů a o tom, že mnohdy mají více společného, než si sami myslí. Měl jsem z kněze a religionisty pocit člověka vědomého si vlastní důležitosti, říkalo se, že mnohým svými názory „nejde moc pod fousy“ (domníval jsem se nicméně, že to je právě pro dojem, kterým může působit, ostatně v rozhovoru v televizi po obřadu na otázku, jaký má pocit, hovořil o tom, že ve všech možných cizích zemích byl oceněn již dávno atd.), samozřejmě jeho sebevědomí je zcela na místě, opravňuje jej už jeho odvaha před listopadovým převratem (nedávno jsem o něm četl také v knize Jitky Vodňanské), určitě cítí (vlastně ten životní formát kněze to obsahuje) poslání sdělovat své myšlenky, doma mám také pár jeho knížek, které určitě stojí za čtení. S ideou ekumeny mě kdysi seznámil Miroslav Matouš, u Halíka ona důležitost soužití jde podstatně dále.

K Milanu Uhdemu, spisovateli a dramatikovi, představiteli disentu, ministru kultury a prvnímu předsedovi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jenž obdržel stejné vyznamenání, jsem před řadou let přisedl v jinak ještě před besedou s ním v prázdném sále sobotecké Spořitelny (kdyby neseděl tak šikovně v první řadě, že jsem si přesedl jen přes uličku z místa, kde jsem seděl předtím) a vyprávěl mu svou vzpomínku, kdy krátce po převratu v budově předtím ještě nedávno patřící Okresnímu výboru KSČ („domečku“), vystoupil na veřejné besedě a žoviálně vykládal o současné společenské situaci. Říkal mi, že ho museli krotit, aby jeho vystoupení mělo onu žádoucí formu osoby ve vysoké politické funkci, já jsem mu na to odpověděl, že „koženosti“ jsme předtím zažili dost. Svěřil jsem se mu se svým celoživotním vztahem k Brnu (letos v létě znovu potvrzeným úžasnými besedami a knihami, které jsem si odnesl ze Sobotky), poté se už začali trousit posluchači a já Milanu Uhdemu poděkoval, že jsem si s ním mohl tak hezky popovídat.

Jiřího Grygara jsem pozorně sledoval na jedné přednášce v jičínské hvězdárně, o niž byl samozřejmě obrovský zájem vzhledem k televiznímu pořadu o vesmíru, který ještě lidé měli v čerstvé paměti. V tom návalu tam jsem přece jen ale měl nutkání se známým astronomem a astrofyzikem, jenž nyní dostal medaili za zásluhy o stát v oblasti vědy, když už jsem ho měl vlastně pár metrů od sebe, alespoň několik slov promluvit a říci mu jako člověk jakkoli s „hvězdami“ takřka neobeznámený (jediné krátké období, kdy jsem se rozkoukával ve světě, bylo to tuším někdy v osmé či deváté třídě, jsem zhltl tenkrát mně všechny dostupné knížky o vesmíru), že se domnívám, že velmi blízké jsou si v tomto případě věda a estetika. Na tu myšlenku mě nepřivedla nicméně krása barevných obrazů galaxií, ale kniha Rogera Cailloise Zobecnělá estetika, v níž srovnává tvar domečku šneka a hvězdných útvarů. Samozřejmě, zezadu se na mě tlačili další lidé, kteří známému popularizátorovi vědy chtěli něco říci.

Potěšením mi bylo, když jsem na obrazovce viděl pana profesora Ivana Klánského, klavíristu, kterého jsem fotografoval ve Španělském sále Pražského hradu na jeho koncertu v rámci Českých doteků hudby. K šatně, kam jsem Ivana Klánského doprovázel před jeho vystoupením, vedou za sálem prudké dřevěné schody, zavtipkoval jsem, že to jsou ještě dvě patra, ale vzápětí jsem řekl, že to byl jen žert, vše v ohledu k tomu, že pan profesor je korpulentní postavy a také mu už nebylo dvacet. Krátce jsme si popovídali, vyjádřil jsem obdiv nad tím, že v tomto věku ještě koncertuje, vystupoval (při jiných příležitostech) i se svými syny, z nichž jsem se několikrát setkal s Lukášem, jehož básnivá interpretace klavírních skladeb mě opravdu okouzlila. Ivan Klánský obdržel Medaili za zásluhy o stát v oblasti umění.

Stejné ocenění obdržel herec Petr Kostka, s nímž jsem se při mém fotografování setkal v Lomnici nad Popelkou na jeho pořadu Shakespearových sonetů, ale to se moc nepovedlo a nerad na to příliš vzpomínám.

Operní pěvkyni Magdalenu Koženou jsem „naživo“ na Smetanově Litomyšli (z jiných příležitostí nemohu nevzpomenout na její zpěv v berlínském bytě houslisty Daniela Hopea ve streamovaném koncertu s jejím manželem Sirem Simonem Rattlem v době pandemie, tedy rok nato), byl to krásný barokní koncert se souborem Collegium 1704. Po koncertu mezzosopranistka podepisovala posluchačům programy či cédéčka, já jak jsem shora napsal, tohle nepraktikuju, nicméně moje žena si podpis na programu přála, ale do fronty se nechtěla postavit. Takže jsem to vyřídil za ni a poděkoval s krátkým obdivným komentářem celého koncertu za podpis. Překvapilo mě, že jsem nestál vůči drobné éterické ženě, jak jsem si představoval, stejně jako jsem se mýlil v barvě jejího hlasu, kterým mně odpovídala. Vím ale z jiných příležitostí, že to tak bývá, zažil jsem to několikrát. O to silnější pak je ta pozdější vzpomínka.

Na Vladimíra Mišíka jsem narazil tváří v tvář před vchodem do sobotecké Šrámkovy zahrady, když jsem se vydal na jeho koncert. Tam je fajn, že můžete sledovat umělce z bezprostřední blízkosti. V tomto případě se Mišík bavil s několika lidmi, s nimiž se osobně znal, já jsem jej pozdravil, a když mu dávali k podpisu klasickou gramofonovou desku, přičinil jsem poznámku o tom, co pro generaci, která Vláďu poslouchala, právě gramofonová deska znamenala jako fenomén. Dnes je to nostalgie, tenkrát to byla součást našeho světa, s celou tou jedinečnou grafikou obalu atd. Byla to vlastně vcelku krátká chvíle, ale jako načasovaná.

S ekologem, představitelem české environmentální školy, bývalým ministrem a senátorem Bedřichem Moldanem, jsem krátce hovořil na jedné z konferencí Tvář naší země / Krajina domova v devadesátých letech, kam mě přivedl zájem o Valdštejnskou barokní komponovanou krajinu, „mé“ téma v té době. Napsal jsem v tu dobu několik příspěvků, jeden jsem přednesl na konferenci v Chebu, jeden v Jičíně, další poslal do Prahy, když jsem byl organizátory, s nimiž jsem se setkal na jičínském gymnáziu, osloven. Obě pražské konference, jichž jsem se účastnil, byly něčím jedinečným svého druhu, bylo by to samostatné téma pro mě ještě dnes, alespoň pořídit nějaký podrobnější záznam, nevím, zda se k tomu dostanu. Tak zde alespoň tahle kontextuální poznámka.

Samozřejmě mohu jen litovat, že jsem nebyl aktivnější, třeba by bylo zajímavé popovídat si s Miloslavem Nevrlým, ty Jizerské hory byly přece celé moje dětství. A jeho kniha, byť se vlastně ke mně dostala až v době, kdy jsem měl sám již „objevená“ pro sebe místa, která se dostala do středu širší veřejné pozornosti teprve později, mně pak dodala všemožné informace o místech, které měly v době, kdy jsem se tudy toulal s Vláďou Havlíčkem, povahu takřka divočiny. A ovšem, těch jmen by nejen v seznamu prezidentem oceněných určitě bylo více. Poslední významnou osobou v tomto přípisu je nicméně výtvarník, tvůrce autorských knih a animovaných filmů Petr Sís, jehož jsme ovšem my ze starší generace zaznamenali zprvu jako jednoho z prvních discjockeyů. Stál jsem vedle něj na pódiu při uvádění jedné jeho knihy společně s nakladatelem Joachimem Dvořákem, majitelem nakladatelství Labyrint, v němž Sísovy knihy v češtině vycházely, o jičínském pohádkovém festivalu, když jsem tento pořad zahajoval. Petr Sís rovněž v Jičíně vystavoval v zámecké galerii, i toto bylo pro mě zajímavé setkání.