Šrámkova Sobotka / Ve stínu / 2

Šrámkova Sobotka / Ve stínu ²
68. ročník festivalu / 29. 6. – 6. 7. 2024

Měl jsem pokušení nazvat tento příspěvek Šrámkova Sobotka „ve stínu stínu“, ale bylo by to nepřesné, postihovalo jen zlomek toho, co bych spíše nazval „v jiné perspektivě“, vzhledem k tomu, že – jak je patrné z té malé dvojky u názvu – je tento komentář paralelou k stejnojmennému textu určenému pro Zpravodaj Šrámkovy Sobotky, který jsem tentokrát psal opravdu na časopiseckou míru (v minulých letech jsem psal „bezohledně“ text pro své stránky, laskavá paní Sekerová jej pak pro Zpravodaj krátila), přičemž tady mohu výrazněji pojednat „osobní“ či, jak říká J. H. Kocman, „privátní“ rozměr mého letošního pobytu na festivalu, tedy udělat něco podobného jako tomu bylo v sérii o rozhlasovém pořadu Osudy, u jehož jednotlivých dílů byl můj komentář v některých případech (Jiří Tichota, Jiří Stivín, Václav Cílek, Milena Lenderová ad.) motivován také propojením osobního setkání s osobnostmi a toho, co jsem se o nich dozvěděl z jejich rozhlasového vyprávění.

Na rozdíl od několika minulých let, kdy jsem se věnoval obvykle uceleněji jednomu formátu pořadu, zvláště přednáškám, jeden ročník také autorským čtením, to letos bylo „namíchané“ kontextuálně (ještě jeden oblíbený výraz brněnského konceptuálního umělce), to znamená v souvislosti s dalšími událostmi, především letošním mimořádným festivalovým nasazením Jana Bílka, historika a archiváře, mého někdejšího studenta na jičínském gymnáziu (to neříkám kvůli jakýmkoli zásluhám na jeho rozvoji, pokud jsou, tak minimální, ale pro zdůraznění mého vztahu vlastně k celé široké rodině historiků a významných osobností v českém veřejném životě, s nimiž jsem se v životě nejrůznější formou setkával), a také pořadu, v němž byl doktor Bílek jedním z moderátorů, ale v němž směřovala moje pozornost především Karlu Hvížďalovi, jehož osobnost má v tomto komentáři ještě širší místo.

Dopolední přednášky jsem letos neabsolvoval v úplnosti (což bych za normálních okolností udělal), musel jsem „vyvažovat“ záda, která zlobila, a délku pobytu (tzn. naopak množství spolykaných prášků), takže jsem se vždy rozhodoval pro určitý segment dne a výběr příslušných pořadů. Co se týče přednášek, ve stručném rámci jsem je popsal pro Zpravodaj, doplnil bych možná jen pár zajímavých momentů.

V úterním vystoupení literárního historika, působícího na několika našich akademických pracovištích (AV ČR, FFUK Praha, MUNI Brno), zasvítila hned v úvodu jeho vtipnost, a zatímco uvedení tématu byla klasická sevřená počítačová prezentace s konkrétními textovými příklady, uvádějícími pesimismus, nihilismus, momenty až existenciální úzkosti či skepse, právě tento pohled ukázal obraz české literatury 19. století v překvapivém světle, překrytém v běžném pohledu polaritami jednotlivých generací a programů (májovci vs. ruchovci a lumírovci), jejichž tvorba se nicméně upínala především k naplňování národně kulturního programu (pravda, u Vrchlického se objevovala i v čítankách ona bolestná osobní poloha, „stín lípy“ Svatopluka Čecha nicméně byl pouze motiv venkovského místa setkávání, nikoli nějakých bolestných hlubin duše). Sám jsem si tuto situaci pojmenoval nikoli jako „stín“ (samozřejmě ten výraz je v tomto případě platný a sdělný), ale jako „masku“ („lež“ by bylo příliš silné slovo, jakkoli vlastně každé programové nastavení poněkud zakrývá či skrývá určitou část skutečnosti).

U čtvrteční přednášky mě zaujala osobnost pana docenta Vondráčka s jeho láskyplným vztahem ke zvířatům (hovořil o svém psu, má několik koček, zajímavá byla poznámka o dýchání hada v souvislosti s délkou jeho těla atd.), což jsem vnímal jako pozoruhodný fenomenologický přesah jazykovědy s metonymií (sdílením) existence těla zvířete a jeho paralelou těla lidského, jehož odlišnost je pak vnímána „přítelem“ zvířat. Již v „prvním“ komentáři jsem zmínil ony souvislosti, které jsem si kdysi pročítal v ikonických svazcích Ontogeneze lidské psychiky, tedy vývoj dětské řeči (žvatlání atd.) a souvislosti ustrojení těla živé bytosti s „jazykem“, kterým komunikuje (pan docent mně na mou zvídavou otázku odkýval, že „pes má duši“, ani já o tom nepochybuju), tedy na příkladech kdákání slepic nebo štěkání psa, mě pak ještě dotěrně zajímalo (na to mně už neodpověděl), jak by bylo možné právě ono štěkání psa v češtině zapsat (porovnávám to s jinými jazyky, které znám), o což jsem se ze zoufalství z toho, jak se sousedův pes postaví doprostřed zahrady a dožaduje se pozornosti, zatímco jeho pán takřka bez hnutí v klidu sedí u svého rybníčku s rybičkami, a pes štěká ráno (když chci spát), dopoledne (když ještě po snaze v noci něco napsat ještě nevstávám), po poledni (to asi abych se v klidu najedl) či odpoledne (kdy se chci soustředit na čtení nebo cokoli jiného), a pes štěká a štěká.

Pro mě byla letošní Šrámkova Sobotka záležitostí dost osobní, kromě setkání s osobnostmi, s nimiž se zde pravidelně vídám (uvedu alespoň Karola Bílka, otce celé té bílkovské dynastie s jeho ženami a „dětmi“, které jsem všechny učil na jičínském gymnáziu a k nimž patří právě Jan Bílek, o němž tu je řeč, Eva Chodějovská se svými přednáškami na Humprechtu, která shodou okolností bydlí o pár ulic od domu, kde žiju – nu a Karol, který se věnuje dějinám Sobotecka, píše nyní „Dodatky“ a mejlovali jsme ohledně mého otce, který na Sobotecku učil), a některých dalších setkání mimo obvyklý pořad dne, a pak dvě setkání mimořádná. To první s Jarmilou Schreiberovou, s níž se znám od doby studií na Filozofické fakultě (chodili jsme na onen slavný Binarův „holanovský“ seminář) a s níž jsem se setkal po letech právě „na návštěvě u Jana Bílka“, který to setkání zprostředkoval a byl na začátku „vlákna čapkovského příběhu“, totiž když jsem si od něj odnesl studii o premiéře Čapkova dramatu R. U. R. v Hradci Králové a poté komentoval i knihu Pátečníci na fotografiích Karla Čapka, kterou napsali Jarmila Schreiberová a Jan Bílek (s přispěním Jarmilina manžela Huga, ačkoli to v textu výslovně není uvedeno) společně. Nu a letos jsme se zde viděli, jak popsáno v prvním komentáři, zde na Šrámkově Sobotce a poté ještě u nás v Jičíně, Jarmila mně přivezla knihu Chvála české kuchyně, jejíž je spoluautorkou, a nyní mě čeká najít vhodný termín, abych Schreiberovy (Huga a Jarmilu) navštívil já na jejich chalupě, kterou mají nedaleko, na Vyskři, na nějž vlastně vidím takřka z okna.

A druhým setkáním bylo to s Karlem Hvížďalou, s nímž jsem se viděl na jaře na besedě v Knihovně Václava Čtvrtka, o jejích zorganizování jsem poprosil pracovnice knihovny, podobným způsobem pak prostřednictvím Jana Bílka, vystoupil na Zahradě Šrámkova domu v „profesích ve stínu“ (jak jsem rovněž popsal nahoře). Pozval jsem jej a jeho partnerku Claru Istlerovou do Maštale (což je pizzerie, kavárna a vinárna V Maštali, v jednom průchozím bloku budov společně s restaurací a hotelem Pošta se vstupem z opačné strany, tedy z náměstí), a bylo to velice příjemné posezení, neboť byl klid na to zeptat se na některé věci ohledně geneze jednotlivých Hvížďalových rozhovorů. A mělo to ještě jeden „bonus“, který mně došel vlastně až pár dní před začátkem festivalu, totiž, že to bylo přímo v den mých půlkulatých narozenin, což jsem pak panu Hvížďalovi prozradil až v samém závěru s tím, že z tohoto titulu nemůže odmítnout toto posezení jako mé pozvání. Příští týden pak mně přišly poštou jako dárek, který „Milému panu Janu K. Čelišovi připisuje k 75. narozeninám Karel Hvížďala, Praha, 5. 7. 2024“, jak je to vepsáno v Pinhole Blues Jiřího Stacha, Fotografie / Koláže / Kresby / Rozhovor s Karlem Hvížďalou (Euroslavica, Praha 2014), a Svět Václava Ciglera (Karolinum (Praha, Karolinum 2022), rovněž s věnováním (můj někdejší komentář knihy byl na začátku vlákna, které pokračovalo tím, že Jana Šindelová, která se starým pánem spolupracuje a zasloužila se o vydání jeho textů, mně, rovněž poštou, jako celý komplet sedmi svazků zaslala).

Nu, tak se rozrůstá moje knihovna (stále přemýšlím, kam je ještě možné nové knihy umístit), kromě těch uvedených to byla ještě studie Písničky pro (ne)všední den Zuzany Zemanové (Univerzita Palackého v Olomouci, 2015), kterou jsem si koupil (to jsem nemohl vzhledem ke své někdejší, v době normalizace neobhájené diplomce o textech V+W vynechat), a je to, jak říkala maminka Honzy Bílka Marie Sekerová, když mě viděla se štosem Hostů, které si mohli návštěvníci přednášek odnést z předsálí Spořitelny, čtení „na celé prázdniny“. A to nehovořím o ještě asi pěti dalších knihách, které se u mě sešly v posledních týdnech z různých příležitostí. Nu, nestíhám…

Tak si ještě listuju programovou brožurkou 68. Šrámkovy Sobotky „Ve stínu“ a svými poznámkami z letos mého trochu omezenějšího výběru (zlobily záda, zlobily, a musel jsem najít nějakou rozumnou rovnováhu mezi hrstmi prášků a snesitelnou míru sezení na kulturních pořadech), nicméně už je to tak, že jedním z důvodů, proč mě ježdění na Šrámkovu Sobotku těší, je každoroční poznání v nějakém vždy novém ohledu. V loňském roce to byl „rozhlasový impuls“, který jsem letos na jaře znovu využil v sérii rozhlasových Osudů, letos to bylo vědomí šíře tvůrčích a didaktických dílen, které pravidelně (a ovšem i s obměnami či rozšířeními) festival nabízí (i když nejsem přímým účastníkem, potkávám se s nepřehlédnutelným „Šlupkou“ Svěrákem, Ladou Blažejovou či docentem Gilkem (ten překladový seminář by byl zajímavý, ale ten vede letos někdo jiný), také Evou Markovou, která se po jakési pauze v Sobotce znovu objevuje. Zkusím vypsat jen názvy, Básnířky na okrajích Dějin české literatury, Cestou k literární kritice, Dílna autorského psaní: O podstatnosti humoru (nejen) v literatuře, Dílna Mluv hlasem, Dílna německého předkladu, Dílna práce s textem – hlasem, tělem, vším, co unese(m)!, Dílna rozhlasové tvorby, Dílna sborového zpěvu, Dílna uměleckého přednesu, Výpravy do neznáma či Výuka češtiny mezi tradicí a inovací, a pak ještě Ven z izolace – lektorská dílna organizace Post Bellum, Dětská hudebně-výtvarná dílnička, Povídá Šmudle Ťululum – pohybově-dramatická dílna pro nejmenší, Rajsa (podle jména dívky, která žije v džungli a pěstuje květiny, zeleninu ve své krásné zahradě), Čapni múzu za pačesy, Rozhlasová dílna – Jak na podcast?. Před pár dny jsem si listoval na internetu brožurkou toho, co dělá jičínský K-klub, jsou to rovněž rozsáhlé aktivity a zajímavé srovnání.

Pravidelnou součástí festivalu jsou autorská čtení, obvykle ve 14:00 hodin v Zahradě Šrámkova domu, letos měli snad více než jindy příležitost mladí básníci či tvůrci, Eva Marie Rosová, Jan Škrob, Jiří Šimčík, Petr Čichoň a Tereza Šustková. Nechci se tady pasovat do role recenzenta a posuzovat jednotlivé výkony, byť v některých případech jsem byl dost na rozpacích. Řeknu to obecně, a na horizontu úvahy mám to, co mi řekl přítel výtvarník, pedagog na několika vysokých školách, a to, co mě moje vjemy potvrdily některé články v časopisech jako je Host či Echo. Jádro pudla je v tom, že mladý tvůrce ve snaze veřejně uspět zformuluje svoji tezi o tom, co představuje jeho tvorba, a s touto představou pak vystoupí na veřejnosti. Samozřejmě, vždy tady byly nejrůznější generační programy, manifesty určitých směrů či směřování, vymezující se především oproti předchozím konceptům (svého času mě například u české avantgardy zajímalo, jak se pak vlastní tvorba odlišovala od jejich manifestací, přelévala přes jejich hranice atd). Tady ale je ale „především“ ona sebevymezující představa, v provozu tvorby zřejmě dnes důležitá, protože dobře (a rychle) čitelná pro kritiky, a přitom „nezbývá“ prostor pro bloudění, nalézání, tajemství, prostor nevyslovitelného. Nemyslím to vůbec ve zlém, mentorsky, fandím mladým a dokonce vnímám i to, že za jejich na povrch jednoznačnými vyjádřeními může být i nejistota, „neotrkanost“, je to ale zkušenost ze samotných čtení, kdy ten, kdo autora uváděl, chápavě opakoval to, co věděl z diskurzu, který přinejhorším může být klišé, autor sám se pak „přesně“ orientoval v práci druhých, jakoby nebylo nejdůležitější vnitřní zaujetí (rozhodně jim je neupírám), ale chytit se současných trendů, a to byl druhý poznatek, který jsem si pak ověřil v řečených časopisech, protože pro tento fenomén již existuje pojmenování, totiž „trauma plot“, předkládaný příběh, který otevírá dveře popularitě. Kdybych byl zlomyslný, řekl bych (a formuluju to takto ironicky jen proto, že z toho je zřejmé, o co jde), že mladý básník či básnířka musí být „levicový katolík“ (katolík nestačí, musí tam být ještě to adjektivum), v době puberty sexuálně znásilněný/á. Vím, že to, jak to formuluju, vypadá „hnusně“, a opakuji, že nechci být jakkoli předpojatý, ale mám pocit, že tento moment vlastně duchovního sevření a ohrožení vnitřní svobody se plíživě dostává i na půdu univerzit (o tom jsou i ta svědectví), že se i obecně, nejen v tvůrčích výkonech, dostáváme ve veřejném prostoru pod kuratelu „posvátných“ názorů, konvencí, omezujících volný pohyb, všudypřítomného „ochranářství“ atd. Ovšem, na jedné straně je to i obrana před narůstající neurvalostí a chaotičností stále komplikovanějšího světa, na straně druhé, alespoň pro mě, varovný vztyčený prst. Tak, to jsou věci, o kterých přemýšlím.

Teď si ještě půjdu pustit některé výstupy z pořadů, které díky moderním technologiím jsou přístupné na stránkách festivalu, odkazujících na YouTube, jako je třeba ta páteční přednáška Stíny slovanské divadelnosti, těším se.