Šrámkova Sobotka / Ve stínu

Šrámkova Sobotka / Ve stínu
68. ročník festivalu / 29. 6. – 6. 7. 2024

V úvodním textu programové brožury letošního ročníku festivalu českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka Mgr. Vlastimil Čech, Ph.D. po úvodním obrazu postavy Stínu v pohádce Hanse Christiana Andersena, který se odpoutal od svého nositele učence, rozvádí překvapivě širokou paletu významů, možného užití a kulturních kontextů výrazu stín, jehož metafora dala základ dramaturgické koncepci letošního programu. Jsou tu mimo jiné zmínky o Ovidiově nuceném opuštění Říma a milované ženy, postavě z Nezvalova Edisona, stínu jako marginalizaci či rozlišení dobrého a špatného, ale také například „nástinu“ nějakého projektu, stínování písma či stínového divadla, a také o Milce Hrdličkové, životní družce Fráni Šrámka, jejíž 140. výročí narození bylo jedním z prvních motivů volby stínu jako významové osy festivalu, jak potvrzuje i skutečnost, že se její silueta (ostatně také jistá forma stínu) stala součástí ústředního grafického motivu festivalu. V souvislosti s tématem stínu byli zmíněni též například Virginia Woolfová, Plinius Starší, Li Po či černošská výtvarnice Kara Walkerová.

Mě v textu zaujala formulace o stínu jako „fázi, která předchází snaze vymanit se z tohoto stínu, překročit ho“, neboť poukazuje ke spojitosti světla a stínu, zatímco mám pocit, že v dnešní době žijeme ve stále výraznější konfrontační atmosféře nesmiřitelných protikladů, v nichž je jediným řešením agrese a ztráta smyslu či dokonce životů, i když i v příběhu Andersenovy pohádky je „stín Stínu zbaven života“. U stínu nicméně vnímáme výrazněji onu existenciální polohu –  Vlastimil Čech hovoří o „temné stránce našeho já“ či o „krajině zapomnění“ – , ostatně podobně jako tomu je u významově paralelních výrazů jako je „zrcadlo“ či  „maska“, ale také třeba „obraz“, „zvukový záznam“ či „překlad“, poukazujících i k tématu dvojníků a dvojení (Stín je, vedle celé řady literárních příkladů, jednou z jeho explicitních podob), spojenému s nejaktuálnějšími motivy dneška jako je identita, jinakost a až módní téma všeobsahujícího traumatu. I tyto polohy se objevují v rozmanité podobě na letošní Šrámkově Sobotce.

Ve stručném komentáři mohu poukázat na úzký výběr programových položek širokého spektra přednášek, besed či diskusí, výstav, tvůrčích dílen, koncertů a dalších formátů. Z celého tuctu výstav na řadě míst bych zmínil fotografickou výstavu ornitologa Zdeňka Mrkáčka s názvem vyjadřujícím jeho význam v tomto regionu Český ráj – věčná inspirace a Skleněné objekty Jana Štohanzla, které zmiňuji především proto, že i k mému potěšení veřejnosti zůstal zpřístupněn Šolcův statek (obě expozice jsou umístěny v Galerii Karla Samšiňáka a Lapidáriu tohoto areálu), místo od sobotecké kultury neodmyslitelné. Především bych ale měl položit důraz na výstavu o zmíněné šrámkovské osobnosti „ve stínu“, paní Milky, tedy Miloslavy Hrdličkové Šrámkové (1884 – 1958), jejíž zásluhou je, spolu s manželi Hejnovými, zachování odkazu básníka, ženy, která se vepsala do kulturní historie místa.

Na vernisáži výstavy Milka v čítárně Městské knihovny Fráni Šrámka (2. července, 11 hod., po „úterní“ přednášce) uvedl osobnost moderní ženy archivář a historik Mgr. Jan Bílek, Ph.D., jenž zde zpřístupnil autentické dokumenty, „výběr z do­cho­vaných osobních dokladů, kores­pon­dence, rukopisů, výstřiž­ků a foto­grafií“, zařazeno bylo čtení úryvků z Milčiných dopisů. Vlastně bezprostředně s Milkou byla spojena Návštěva u Šrámků, tedy prohlídka Šrámkova domu (stavby, kterou paní Milka koupila se záměrem vybudovat zde muzeum), navazující i časově na vernisáž výstavy (výklad podala Olga Bičišťová, žena, která je po desetiletí s festivalem mnohočetně spojena), v dramaturgické linii významných ženských osobností, které byly letos na Šrámkově Sobotce připomenuty, se ocitla mezi jinými také básnířka Suzanne Renaud, manželka „ve stínu“ Bohuslava Reynka, kterou připomnělo představení divadelního spolku JEDL ve Spořitelně (pondělí 1. července, 19:30).

Milka, vlastně spoluzakladatelka festivalu, aktivní a tvůrčí žena, se nicméně nejspíše necítila být „ve stínu“. Moment vystoupení „ze stínu“ myslím dobře postihl koncept úterní přednášky Mgr. Michala Fránka, Ph.D. s názvem Skryté dějiny pesimismu v české literatuře 19. století. Literární historik poukázal na to, že zatímco například v německé literatuře a filozofii byl pesimismus jedním z velmi výrazných hlasů své doby (Arthur Schopenhauer, Richard Wagner), podobně jako v literatuře ruské (Bazarov v Turgeněvově románu Otcové a děti), v literatuře české představoval, jak to sám pojmenoval, jakousi „ponornou řeku“, to znamená, že v obrozeneckém úsilí upínající se k národu, přebíjejícím osobní pocity, nebylo těmto projevům popřáváno příliš sluchu. Soukromou skepsi přitom můžeme nalézt u Čelakovského (citovány dopisy), Vrchlického (nejen řada již dobových sporů, distancí či „tažení“ proti básníkovi, ale i raný samotářský pesimismus či naopak pozdější osamělost, které shrnuje nověji antologie dobových materiálů Čtení o Jaroslavu Vrchlickém, editovaná v roce 2013 Michalem Toporem, také příznačný obdiv k Baudelairovi), Julia Zeyera či Svatopluka Čecha. Přednáška přinesla řadu konkrétních příkladů, zoufalství a dekadenci či „démona negace“ v Zeyerově Domu U tonoucí hvězdy, Čechově Poslední vánoční povídce („jsem nešťasten“), v níž můžeme (oproti obecné představě národně oslavného básníka) sledovat dekadentní tendence a úzkost až existenciální. Sám si doplňuji, že školská prezentace v opozicích jako „ruchovci – lumírovci“, jakkoli postihují jeden aspekt dobového literárního vývoje, právě zakrývají ono dvojení veřejného a soukromého, zřejmé i z vytvoření specifického básnického jazyka, odlišného od toho každodenního, a Fránkova přednáška (podobně i řada dalších v celé týdenní řadě) přichází právě s tímto posunem v interpretaci zaběhaných představ.

Metafora stínu, k jehož odstínům se vraceli jak jednotliví uvádějící pořadů (p. t. Jan Bílek, Vlastimil Čech, Irena Vaňková), tak i přednášející, jako například i jazykovědec a bohemista doc. Miloslav Vondráček, jenž se ve čtvrteční přednášce s názvem Ve stínu velkých slovních druhů věnoval tomu v oné „školní“ řadě poslednímu, tedy interjekcím (citoslovce), přičemž právě ono standardní chápání členění na obvyklé slovní druhy zproblematizoval, když hovořil o centru a periferii (tj. stínu) či o jedné z teorií německého religionisty a lingvisty Maxe Müllera, podle níž se řeč vytvořila z citoslovcí (známá podle přejmenování odpůrci jako haf-haf teorie, podobně fuj-fuj teorie). Vondráček na řadě příkladů podpořil tuto představu (třeba vojenský povel „Vlevo vbok!“ jsme zvyklí vnímat jako elipsu, „Udělejte …“, ale není to citoslovce?), i tím, když zasadil úzce lingvistický pohled do „biologického“ kontextu (dětské žvatlání, repetitivnost a uspořádání emotivních výrazů, gestika) či psychologie (zmíněn třeba Jean Piaget, proslulý svými stádii kognitivního vývoje). 

Mně přitom na mysl přišel také aspekt znakovosti jazyka či příbuznost s nejazykovými znaky (třeba semafor), ovšem, to vše jsou záležitostí oné studijní, didaktické vrstvy, či jak to nazvat, u takových událostí, jako je Šrámkova Sobotka (přestože přednášky a besedy jsou určeny široké veřejnosti, posluchačské jádro jsou studenti a učitelé „češtináři“). Myslím si ale, že příchozí, návštěvníci či účastníci festivalu zblízka i zdaleka intenzívně vnímají nejen tematicky vymezené reflexe jednotlivých pořadů (vedle těch odborných je druhá, stejně tak důležitá skupina pořadů aktivně tvůrčích, dílen), ale i rozplývavý fenomén samotného pobytu „ve stínu“ stromů v zahradě Šrámkova domu nebo i, symbolicky řečeno, stínu loveckého zámečku Humprecht, vrhajícího jej na krajinu pod touto nově opravenou unikátní stavbou, národní památkou České republiky coby součást genia loci města a okolí.

Vrátím se nicméně ještě alespoň ke dvěma (resp. třem) programovým položkám, ve středu dopoledne a v pátek odpoledne (3. a 5. července). Je třeba říci, že zmíněný historik a archivář Jan Bílek naplnil (kromě již zmíněné výstavy Milka samozřejmě řady dalších aktivit organizátora) letošní festival svými výstupy mimořádně plodným způsobem. Ve středu to byla dopolední přednáška Vítané místo ve stínu: prostor pro Čapkovy pátečníky a bezprostředně navazující prezentaci knihy Pátečníci na fotografiích Karla Čapka (9:00 a 10:30), kdy si na pódium Spořitelny přizval spoluautorku knihy PhDr. Jarmilu Schreiberovou, odbornou pracovnici Památníku národního písemnictví v Praze. Čapkovi pátečníci, jedno z ústředních či dokonce životních Bílkových badatelských témat, je příznačné podobným způsobem jako v předchozích uvedených případech, totiž obzvláště v souvislosti s prezidentem Masarykem či několika známých literátů jako byl Vančura, Langer či právě Šrámek existující ve všeobecném kulturním povědomí je zároveň „ve stínu“ a do větších podrobností prakticky takřka neznámé. Dokonce do té míry, že bylo pro badatele velmi pracné a metodologicky komplikované některé z postav pátečníků, kteří jsou (ovšem právě jen z objektivu Karla Čapka, což je odpověď na to, proč není zařazena ta či ona fotografie známého pátečníka) v úplnosti v knize prezentováni, bezpečně určit. Toto dvojí uvedení tématu ozřejmilo celou řadu věcí, které se dočteme v knize pojednané s vysokou knižní kulturou, mimo jiné právě i pozoruhodné příběhy osobností vlastně z nejrůznějšího spektra činností, v němž vynikly.

Nu a v pátek odpoledne se na diskusi v zahradě Šrámkova domu setkaly naopak žijící osobnosti: Do debaty s názvem Profese ve stínu? přijali pozvání, jak říká i anotace, novinář a spisovatel Karel Hvížďala, pracovník Památníku národního písemnictví / Muzea literatury, muzejník Lukáš Prokop, lexikografka Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR Alena Přibáňová a šéfredaktor nakladatelství Paseka Jakub Sedláček, pořad moderovali Mgr. Jan Bílek, Ph.D., a doc. Irena Vaňková, Ph.D., měl ustálenou podobu formátu sestávajícího z několika částí, úvodního představení jednotlivých hostů a odpovědí na otázky moderátorů pořadu, poté vzájemně položených otázek mezi nimi samými a nakonec odpovědí na dotazy z publika.

Zajímavý je otazník v názvu pořadu, jenž má naznačit pocity osobností těchto jednotlivých profesí, od sebe odlišných, ale zároveň se vždy vztahujících k výslednému produktu „slova“, který by právě bez nich nemohl vzniknout, ale i k celé řadě dalších aspektů s tématem souvisejících. Mohli jsme tak sledovat mimo jiné i posuny v profesních životopisech některých z pozvaných, proměnách samotných profesí i uchování vědomí určitých kořenů, jako tomu je u Paseky, jednom z prvních soukromých polistopadových nakladatelství, jehož jméno je odvozeno od literární postavy ze shora již zmíněného Krvavého románu. Tento Paseka (alter ego autora, zajímavé je rovněž explicitní dvojení s dalšími románovými postavami) měl rovněž knižní podnik, z něhož se po jeho otevření „počaly rojiti […] ty nejrozmanitější obluzeniny národa českého“, a k jubileu prvního vydání Krvavého románu (1924) jej Paseka znovu vydala. Karel Hvížďala v zrcadle dvojice tvůrce a slovo obrátil pozornost od profese právě ke slovu, které se nachází v ohrožení devalvace, zkreslení a lži, když zároveň poukázal ke své poslední knize s rabínem Sidonem s názvem Lež má krátké nohy.

Zmínil jsem pouze zlomek ze široké programové palety letošního ročníku Šrámkovy Sobotky, určitě by si větší pozornosti zasloužily hudební a divadelní linie tohoto multižánrového festivalu o celkem (nepočítal jsem to přesně) snad sedmdesáti pořadech (podrobnější přehled nalezneme na stránkách festivalu, FB, nebo článku Tomáše Cermana v Jičínském deníku, také v pořadu ArtCafé - Co se skrývá ve stínu? 68. ročník Šrámkovy Sobotky zve na pouť krajinou českého jazyka). Snad bych ale měl ještě poznamenat dvě věci. S tématem stínu souvisí určitě i nebývale bohatá řada pořadů s „temným“ námětem, jako byl poslech Pohřbení zaživa na schodišti Humprechtu (středa, 22:30), děsivý příběh na motivy E. A. Poea, v němž „excelují démonický Martin Finger a nevinné oběti Elizaveta Maximová se Zdeňkem Piškulou“ či jiný poslech s názvem Lidojedi na Zahradě Šrámkově domu (čtvrtek, 15:00), horrorová komedie z dílny Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše. Zcela jistě do tohoto segmentu patří třeba i představení Divadla D21 Emil čili O Háchovi v Sokolovně (čtvrtek, 19:30) či pořady, obsahující motivy traumatu či stigmatu jako byla beseda ve Spořitelně s názvem Hazárové – stigma jinakosti (úterý 16:00), s aspektem humoru (a jinde i nonsensu, jenž je s horrorem dá se říci rodný bratr, ostatně humoru se věnovala i jedna z tvůrčích dílen, ta Dory Kaprálové) pak poslech Krvavého románu, zmíněné klasiky a také parodie šestákové literatury, v Městském divadle (pondělí, 22:00) či již tradiční „nokturno“ Společnost mrtvých básníků ve Farské zahradě (čtvrtek, 23:00) a – v rozšíření v další možnosti, totiž poslechu záznamu (k němuž patří i některé již jmenované pořady) nabídka poslechu přes QR kód Lyžák, hovorový podcast pro děti 10+ (dokonce!), Hororové povídky (četba klasických i současných autorů) či Strašidelné povídky (současní autoři v klasickém žánru), vše pod souhrnným názvem Ve stínu / stín strachy šelestí. S médiem zvuku pak souvisí i nová podoba tzv. zvukové procházky s použitím stažené aplikace, kdy návštěvník na vybraném místě využije „zázraku moderních technologií“ a může zažít nově jednotlivá „zastavení“.

Pokud bychom tento aspekt místa (téma jednoho z minulých ročníků byl genius loci) chtěli označit novějším termínem, mohli bychom v tomto případě hovořit i o site specific. A jako rozšíření programové bohatosti návštěvníci mohli vnímat i širší nabídku míst konání pořadů, vedle sálů Spořitelny (všechny dopolední přednášky), Městského divadla či Sokolovny či Zahrady Šrámkova domu (odpolední autorská čtení a další prezentace či koncerty, ale také důležitého místa setkávání) nebo Šolcova statku se dvěma zmíněnými výstavními prostory, Městské knihovny, kostela sv. Maří Magdaleny, kde se koná každoročně nedělní mše a koncert (letos cembalo a fagot, interpreti Štěpánka Skalická a Radovan Skalický), v posledních letech byla veřejnosti zpřístupněná Farská zahrada či samotná fara, kde se konaly některé z celkového tuctů workshopů, které by si zasloužily samostatné pojednání, a také některá místa, související i s generální rekonstrukcí dominanty města, zámku Humprechtu, přičemž pro prohlídku jeho zámeckých interiérů bylo vyhrazena možnost ve středu (3. července) s jednotlivými položkami v podobě vycházky k zámku (Minulostí Sobotky, 16:00) s výkladem historika Karola Bílka (vlastivědná vrstva kulturního programu patří k těm historicky zakládajícím, i letos byla přítomná i v dalších pořadech, jako tom o kostele sv. Jiljí v Markvarticích, projekce z cyklu Památky a jejich lidé v Městském divadle, sobota 11:45) a navazující vlastní prohlídkou s názvem, obsahujícím aluzi na text proslulé písně (Krásný zámek … po generální rekonstrukci, 16:30).

O festivalu si „zahrály“ lokality v blízkosti zámku, tedy alej pod Humprechtem (scénické čtení Býti stromem v tiché zemi, čtvrtek 22:00) či schodiště k samotnému zámku (zmíněný pořad Pohřbeni zaživa), nebo dokonce koupaliště (Šrámkova 11^o, závod a pochod). Relativně blízko je i park u vlakového nádraží (scénické čtení Primula veris Revival Divadla Fénix, středa 15:00). Jinou podobou zpřítomnění krajiny byla beseda Horizonty v mlze, pojednávající o krajinomalbě (na ní vystoupili PhDr. Eva Bendová, Ph.D. a Prof. PhDr. Vít Vlnas, Ph.D., beseda ve Spořitelně, čtvrtek 16:00). A ovšem bych neměl zapomenout zmínit i ikonické náměstí, kde se odehrávají některé pořady a zároveň celý festival každoročně uzavírající sobotní Třešňový jarmark, ale také základní školu, která představuje zázemí pro účastníky EXODu a některých tvůrčích a didaktických dílen.

A jestliže jedna z rovin festivalu je reflexe vrstvy jeho historie (mohli bychom i letos uvést řadu příkladů), můžeme poznamenat: Před čtyřiceti lety byla Šrámkova Sobotka čímsi jedinečným, dnes, poté, kdy každé místo prošlo úsilím o vybudování vlastní identity, v této tvrdé konkurenci skvěle obstojí, ze své jedinečnosti nic neztratilo. Není pochyb o vyrovnaném vzestupu festivalu i v posledních problematických letech, která obecně právě neslynou přílišnou přízní kultuře, takže je to vždy malý zázrak nejen ohledně této udržitelnosti (vypůjčil jsem si slovíčko od ekologů, ale proč jej neužít u kultury?), ale i úžasné atmosféry, související s každoročně novými impulsy pro dobu „po festivalu“, energií vloženou tvůrci festivalu i nezaměnitelné atmosféře dní „ve stínu“ Humprechtu.

Odkazy

Šrámkova Sobotka, program 68. ročníku, 2024
https://sramkovasobotka.cz/ss68/

Artcafé, pozvánka na letošní ŠS, rozhovor s dramaturgy a lektory festivalu - Co se skrývá ve stínu? 68. ročník Šrámkovy Sobotky zve na pouť krajinou českého jazyka
https://www.mujrozhlas.cz/artcafe/co-se-skryva-ve-stinu-68-rocnik-sramkovy-sobotky-zve-na-pout-krajinou-ceskeho-jazyka

Michal Topor, Čtení o Jaroslavu Vrchlickém
https://www.hellichovka.cz/wp-content/uploads/2015/07/cteni-o-jaroslavu-vrchlickem.pdf

Jičínský deník
https://jicinsky.denik.cz/volny-cas/68-sramkova-sobotka-vypukne-v-sobotu-29-cervna-20240628.html