Šrámkova Sobotka 2023 / Poslyš, jak zní // Přednášky

Šrámkova Sobotka 2023 / Poslyš, jak zní
Přednášky 67. ročníku festivalu českého jazyka, řeči a literatury

V šále Spořitelny, kde probíhal, ostatně podobně jako v jiných letech, od pondělí do pátka cyklus dopoledních přednášek, visel za bustou soboteckého básníka plakát, jehož dominantou byla modrá plocha kruhu historického mikrofonu, ale také možná i klasické gramofonové desky (imaginace mně nabízí obojí, i když pravděpodobnější je ona první varianta) s vepsaným celým titulem letošního ročníku Šrámkovy Sobotky, tedy Poslyš, jak zní / mluvená řeč, / hlas a rozhlas. Přestože grafika papírového plakátu vlastně neumožňuje to podstatné, k čemu název vybízí, tedy aby toto vše „znělo“, postihuje všechny podstatné složky fenomenologie mluvené podoby jazyka, zachycené v drážkách dnes již (i když znovu aktuálně oživovaného) historického média (pokud bychom přistoupili na představu gramofonové desky), především pohyb spojený s probíhajícím časem, navíc v obraze disku, odkazujícího k modernosti avantgardy a nových technologií (v tehdejším Uměleckém svazu Devětsil prezentovaném jiným diskem, totiž kolem auta „sborníku nové krásy“ Život II z roku 1922, ale i, tentokrát červeném kruhu, časopisu s názvem Disk, jak byly promítnuty i na jedné z odpoledních besed festivalu). Červená barva pak ve vizuálu (též ve stručném programovém listu i brožuře) zazněla v metafoře „háčku“, odlišující dvojici slov Šrámkova a Sobotka, zrcadlící dvojice v názvu ročníku (hlas – rozhlas zároveň jako podoby mluvené řeči), podobně pak je v podélné podobě plakátu, jakou spatříme na náměstí, ale i v brožuře na jejích vnitřních stranách), jiná vizualizace téhož fenoménu, totiž grafický záznam (rozhlasového) zvuku, který prý obsahuje výraz Šrámkova Sobotka, jak signalizuje i vkomponovaná ikona siluety zámku Humprecht. To samozřejmě odkazuje k jedné historické události, totiž stu let existence českého rozhlasu.

Když paní docentka PhDr. Irena Vaňková, CSc., Ph. D. (FFUK Praha) a Mgr. Vlastimil Čech, Ph. D. (MUNI Brno), členové dramaturgicko-organizačního týmu festivalu, uvedli první přednášku ředitele Fonetického ústavu FFUK a forenzního fonetika doc. Radka Skarnitzela s názvem Hlas a co všechno s ním umíme, mohl si posluchač říci, že na to festivalová dramaturgie jde od lesa, protože „fonetika“ jako obor je vlastně „příčným“ oborem (mám rád tento termín, byť ten standardní je „interdisciplinární“), totiž protínají se zde momenty lingvistiky, anatomie a fyziky, a vlastně bychom se nejdříve, jestliže základním tématem festivalu je, jak řeč „zní“, měli zeptat, jak vlastně ona primární podoba řeči, tedy mluvená (psaná je až ta druhá) vzniká. A když jsme se zaposlouchali do „biologie“ řeči (jak sám přednášející poznamenal), totiž oné artikulační fonetiky, které přednáška použila jako východisko (absolventi bohemistiky si vzpomenou na všechny ty dentály, alveoláry, palatály atd. dle místa tvoření a frikativy či vibranty dle způsobu tvoření), prošel docent Skarnitzel (i s pomocí názorného zobrazení) ve větší šíři to vše základní, k čemu od dýchání přes fonaci, tedy tvorbu hlasu, až po artikulaci (to jsou ony palatály etc.) dochází, když chceme mluvit.

Posluchači se přitom ovšem dozvěděli řadu zajímavých podrobností, například jakým způsobem vibrují hlasivky, tedy nejen v základním chvění, ale trsu chvění či harmonické řadě, určující barevnost hlasu, výsledku nejen základní frekvence, ale alikvótních tónů (podobně jako tomu je u hudebních nástrojů, také zvonů), samozřejmě spolu s dalšími faktory, které určují artikulační variabilitu, kterou přednášející zdůrazňoval, ale také některé zcela praktické postřehy třeba o tom, jak se dříve unaví hlas a jak se změní, když zakloníme hlavu. Vše bylo nejen doprovozeno zmíněnými promítanými názornými zobrazeními, ale posluchači byli také vyzýváni, aby si jednotlivé momenty prakticky vyzkoušeli. Na forenzní fonetiku se příliš nedostalo, ale zvukové ukázky třepené fonace (móda amerických dívek v poslední době) či fonace tlačené, odlišnosti v členění věty či melodických vzorců v češtině v porovnání s jinými jazyky zaujaly přítomné posluchače, a v diskusi byla celá řada dotazů, např. na cizinecké přízvuky, sociální či psychologické aspekty řečového projevu.

Také úterní přednáška paní prof. Jany Hoffmannové, vedoucí vědecké pracovnice Ústavu pro jazyk český AV ČR (pracuje zde od r. 1973), na pracovišti dnes nazvaném Oddělení stylistiky a sociolingvistiky, autorky či spoluautorky možná více než stovky odborných článků, ale i řady knižních publikaci, vysokoškolských i jiných učebnic také v oblasti translatologie, stylistiky a mluvené řeči atd., nazvaná Mluvená čeština a její stylizace v současných literárních textech, vycházela z určitého akademického vzorce, naplněného pečlivým a zevrubným zkoumání určitého korpusu literárních děl v posledních zhruba deseti letech (zvláště z let 2012, 2013, 2014 a 2021). Postihla přitom ony nejobvyklejší charakteristické znaky mluvené češtiny (protetické „v“, odchylky v morfologii, pravidelné v mluvené nespisovné češtině atd.), ale také například využití nářečí či různých sociolektů, samozřejmě (to je nápadná a vždy komentovaná vrstva) slangu a vulgarismů, přičemž měla k dispozici rozsáhlý materiál s příklady z knihy Emila Hakla Hovězí kostky, Ondřeje Horáka Dvořiště, Jaroslava Rudiše Winterbergova poslední cesta (zajímavá konfrontace odlišnosti užívání spisovného a nespisovného jazyka u Winterberga a pečovatele o něj Jana Krause) či Konec punku v Čechách, děl Jiřího Hájíčka, Kateřiny Tučkové, Srdce Evropy Petry Horvátové, Poupátka Hany Lehečkové, Démon ze sídliště I. Hadj Houssy či Poslední pomazlení Radima Bártů.

Jádrem zkoumání byla, jak přednášející předestřela, próza, neopomněla ale alespoň stručně ani poezii a drama, když byly – z oné první oblasti – uvedeny příklady z díla Ivana Wernische (S brokovnicí pod kabátem), Jana Těsnohlídka (Rakovina) či Milana Ohniska (Mé erbovní zvíře je strom) aj.. Vliv elektronické komunikace byla poslední položkou v řadě probíraných aspektů jazyka současné literatury, demonstrovaná ukázkou z knihy Svatavy Antošové Skoby – Punkt Memory, zachycující freestylový jazyk rapperů. Paní profesorka snesla, jak řečeno, bohatý materiál, který přiblížil přítomným představu o šíři jazykových podob dnešní literatury. Bylo by nicméně zajímavé, a to by měl učinit čtenář, rozklíčovat rozmanitou funkčnost takto užitých prostředků.

Středeční přednáška prof. PhDr. Zdeny Palkové, CSc., emeritní profesorky FF UK, Řeč na jevišti, řeč z jeviště se věnovala jedné z klíčových oblastí její vědecké práce (patří k ní též fonologie, prozódie, řečová komunikace a kultura řeči). Zaujal mě již výraz „dvouhlavá“, který paní profesorka užila pro charakteristiku řeči, u níž vnímáme dvě významové vrstvy, vrstvu textu a vrstvu jeho zvukové realizace (a ovšem, můžeme tento moment najít v celé řadě dalších aspektů lingvistiky, sémiotiky či oblasti divadla a rozhlasu, jak na to ostatně na příslušných místech přednášející poukázala). Přednáška byla rozčleněna do třech částí, I. probírala hlavní vlastnosti a specifika jevištní mluvy, II. požadavky na kvalitu řeči a na techniku, k níž patří srozumitelnost, čitelnost sémantického kontextu a konečně III. řeč na jevišti, kdy jazykový styl textu předurčuje techniku řeči, tempo atd.

Řada videoukázek z jevištních inscenací (Goethův Faust, Král Oidipus, Kytice v ND aj.) dokládala i aktuální zkušenosti paní profesorky, „memento z praxe“ (komfort poslechu poněkud rušily místy i závažné technické problémy zvukové techniky, tak trochu groteskní vzhledem k vlastnímu tématu, zde ostatně i komentované připomínkou z publika). Paradox podstaty jevištní řeči spočívá v tom, že herci v dialogu hovoří vzájemně k sobě, ale „ten druhý není skutečný adresát“, sdělení je určeno divákovi (tento posun může být kromě toho i zdrojem posunu významů, divák např. ví to, co neví promlouvající herec apod.), další zajímavostí je, že substandardní vrstvy jazyka jsou na jevišti naopak náročnější na jazykovou péči než ty bezpříznakové („ledabylá“ promluva v roli musí být ve skutečnosti naopak tvořena velmi pečlivě). Ke slovu přišla i otázka aplikace technické podpory řeči (jak s ní nakládat), odlišnosti charakteru divadelních sálů (zase, menší neznamenají menší či nižší potřebu hereckého projevu, každý sám má svá specifika).

Rozhlasová dramaturgie a dramatizace byl název čtvrteční přednášky v sále Spořitelny, přednášející MgA. Lenka Veverková, absolventka Divadelní fakulty AMU, působí v Českém rozhlase jako dramaturgyně a pedagogicky působí na Katedře divadelních a filmových studí Univerzity Palackého v Olomouci. Po úvodní poznámce o dvou složkách rozhlasového projevu, vyprávěcích a předváděcích (diegetických a mimetických) prvků přednášející předestřela sedm podob či typů či možností, jak dramaturgicky pracovat s tématem. Prvním příkladem byl Hajaja, legendární desetiminutová pohádka na dobrou noc (vysílaná od r. 1961 dodnes, v prvních letech s ikonickým hlasem Vlastimila Brodského a znělkou jednoduché melodie hrané na flétnu, nahrané profesorem V. Žilkou a později J. Stivínem), svou strukturou vlastně nejjednodušší útvar jednoho hlasu bez jakýchkoli hudebních podkresů. Vyghostovaná je vcelku nový příběh (2021, autorem je David Košťák) pro dva hlasy, Kláru a Hlas („duch“), kde Šárka Vaculíková hraje dívku, které někdo neodpovídá na zprávu v telefonu (to je význam označení v názvu). Třetí položkou byla adaptace divadelní hry, tedy převod do jiného média, přednášející analyzuje jiný přístup režiséra Aleše Vrzáka ke známému tématu zpracovaného rovněž ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem dle knižní předlohy, přičemž práce byla limitována také autorskými právy (zajímavé na tom je, co a jak se změnilo, škrty postav či naopak zdvojení, jiná perspektiva vyprávění). Zase jiné aspekty vystoupí při rozhlasovém zpracování kultovního psychologického thrilleru dle knihy Stephena Kinga nyní pod názvem Misery nesmí zemřít (kniha Misery, 1987, film Misery nechce zemřít, 1990, česká rozhlasová adaptace 2021).

Pozoruhodný je vypravěč v rozhlase u Putování za švestkovou vůní Ludvíka Aškenazyho (odpoledne v 15.00 hod. též jako poslech v Zahradě Šrámkově domu) s trpaslíkem Pitrýskem, nabývající – oproti původně jednohlasému formátu (L. A. 1959, Karel Höger, natočeno 1964 pro Hajaju, vyd. Radioservis 2013) – v úpravě A. Svozila a K. Jankovcové jednak pozoruhodně plastickou vypravěčskou polyfonii, jednak existenciální reflexi (dvojení „obrázku“ v knížce a bytosti, která se táže po smyslu svého bytí). V rozhlasové dramatizaci románu Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže (orig. 1955, film Karla Kachyni 1970, zde ukázka bolestivého „rovnání nohou“), dílu přednášející Lenky Veverkové, zase dochází k vypravěčskému posunu oproti původnímu malému chlapci do vyprávění z perspektivy pětadvacetiletého mladého muže, zpřítomňující tehdejší chlapcovy zážitky.

U poslední ukázky, rovněž z pera Lenky Veverkové, totiž Spalovače mrtvol (novela L. Fuks, 1967, proslavena filmem Juraje Herze s ikonickým výkonem R. Hrušínského) jsem si v plné šíři uvědomil, co jsem samozřejmě věděl, ale nyní si explicitně doložil právě na tomto příkladu, totiž svébytnosti rozhlasové tvorby s jejími možnostmi užití uměleckých prostředků sui generis: Na nahrávce z roku 2017 (režie Aleš Vrzák, vydáno 2017 v Supraphonu) můžeme slyšet dva hlasy jedné ústřední bytosti (David Novotný), jeden v „reálném prostoru“, druhý takřka šeptem zblízka u mikrofonu, postihující schizofrenii osobnosti pana Kopfrkingla.

Posluchači se ovšem dozvěděli řadu dalších věcí, např. o zpracování Přeletu nad kukaččím hnízdem v podobě rozhlasového seriálu Radiožurnálu, rovněž v režii Aleše Vrzáka.

Cyklus přednášek v pátek uzavřela Mgr. MgA. Eva Schulzová, Ph. D., která studovala dramaturgii a scenáristiku na Divadelní fakultě MUNI  v Brně a germanistiku v Berlíně a působí jako pedagog na JAMU, kde obhájila pod vedením prof. Antonína Přidala disertační práci Původní česká rozhlasová hra po roce 1989, což uvádím i proto, že je to vlastně i (bez časového určení v posledních slovech) název přednášky na Šrámkově Sobotce (ostatně navazující na čtvrteční přednášku, pojednávající o rozhlasovém zpracování díla původního v jiném médiu), a ještě předtím diplomovou práci o cyklu Hry a dokumenty nové generace (ČRo Vltava 2007–2015). Hezky se to všechno dvojí, proto zmíněny v úplnosti i ony tituly, rozkročené u poslední přednášející mezi vědou a uměním, a ostatně i mezi psaním v rodném jazyce a překlady (ty oblasti jejích aktivit jsou vlastně tři, vědecká, pedagogická i tvůrčí).

Také strukturu páteční přednášky dr. Schulzová rozčlenila na dvě části, první zahrnovalo sedm ukázek, které demonstrovaly, co všechno může být původní rozhlasová hra, každou z ukázek pak okomentovala jejím popisem i širším kontextem (stejně postupovala pak i v části druhé, koncipované jako základní etapy historie české rozhlasové hry. K sedmi ukázkám (některými z nich by stálo za to se věnovat podrobněji, hned té první, to by ale přednáška musela mít sedm hodin a ne vymezených 90 minut) patřila Hra na uši Jiřího Adámka (vítězná cena Grand Prix Nova 2020 v Bukurešti), u níž přednášející zaznamenala konceptuální (a možná i ontologický) rozměr díla, jehož struktura pracuje s hudební kompozicí. V následující, svou povahou se radikálně odlišujícím groteskním monodramatu charakteru jednostranného dialogu Výpravčí Milana Uhdeho slyšíme charismatický hlas Rudolfa Hrušínského („Teda dobrej výběrčí vás najde v obýváku, ve špajzu, ve sklepě, na půdě, na zemi, na nebi, živý nebo mrtvý, jinak by k sakru nebyl žádnej výběrčí, žejo.“), v rozhlasové podobě z roku 1966 v režii Jiřího Horčičky. Třetí ukázka byla vybrána ze současné improvizující tvorby skupiny Radio Ivo (Petr Marek, Johana Ožvold, Marian Moštík) se společným názvem Život nedoceníš, u níž je zajímavá skutečnost, že zde rozhlasová hra byla později přenášena na divadelní prkna (bývá to přece obráceně), ukázka byla ze začátku titulu Život nedoceníš aneb Měl byste dvacet minut (2008).

Také Terapie tmou patří do projektu Hry a dokumenty nové generace, komedii se Sašou Rašilovem a Miroslavem Hanušem napsaly scénáristky Andrea Jarošová a Kristina Májová, které s textem v roce 2017 zvítězily v soutěži Prix Bohemia Radio. Bylo to na váš účet, divadelní hra Ludvíka Aškenazyho (objeví se také ve druhé části v historickém výběru) je zajímavá tím, že „telefonní hra“ je formát konvenující svou strukturou „přenosu“ rozhlasu. Původně povídka s názvem Vajíčko si našla tento formát, v němž můžeme slyšet ikonické hlasy (hovoří se o „koncertu hlasů“) Karla Högera, Jaroslavy Adamové, Marie Vášové ad. (celkem osmi herců), odkazující ovšem k existenciálnímu obsahu, je setkáním úředníka Jaroslava Pokštefla, muže ve chvíli jeho čtyřicátin, se svým mladším já. Na stránkách vltava.rozhlas.cz čtu, že je považována za „přelomový titul zlatého věku české rozhlasové dramaturgie“.

Šestou ukázkou je hra Davida Drábka Koule (2011) v režii Aleše Vrzáka (osobnosti, s níž se setkáváme na p=odiích ŠS nejen opakovaně, ale dokonce i o dnešním odpoledni, ale také coby s jedním z lektorů dílen), která pronikla do širšího veřejného prostoru, vzhledem k tomu, že hra ostře rezonovala s některými momenty společenského vědomí (zvl. státem řízený doping), zvláště pak když se rozlíceně ozvala Helena Fibingerová, která se cítila dotčená. V ukázce nicméně zazáří různé polohy energického hlasu Pavly Tomicové. A konečně poslední ukázkou byla realizace experimentálního textu Ernsta Jandla a Friederike Mayröcker Chroptění Mony Lisy (napsáno 1970, česky natočeno 2006) v režii Miroslava Buriánka a v podání Pavla Kikinčuka a Jaroslava Řezáče, označované jako „akustické dění pro hlas a aparatury“. Mimo jiné bylo uvedeno, že Martina Musilová uspořádala a v nakl. Fra 2005 vydala výbor Experimentální hry těchto autorů.

Druhou část přednášky otevřela komentář k dílu Františka Kožíka, jenž v publikaci Rozhlasové umění (1940) napsal Desatero rozhlasových autorů, jeho hra Cristobal Colón získala v soutěži o nejlepší hru sezóny 1933/34 hlavní cenu. Posluchači se dozvěděli podrobnější historii osudů hry a jejich uvedení (inscenace, herci atd.), premiéra v třicátých letech byla vysílána živě, záznam máme až z doby poválečné, posluchači v sále Spořitelny si mohli poslechnout vzpomínky autora na dobu jeho brněnského mládí.

Linka důvěry Miloslava Stehlíka s Danou Medřickou v hlavní roli a dalšími známi herci, jako je Petr Haničinec, Čestmír Řanda, Martin Růžek, Gabriela Vránová, a pozoruhodnou rolí Olgy Scheinpflugové – mám na mysli rolí obsahovou, obrácenou než u všech ostatních, v závěru hry – byla další položkou v sérii rozhlasových her, následovaly Všechny moje hlasy Antonína Přidala z roku 1967 v režii Petra Adlera a rolích Jana Třísky (František) a Marie Tomášové (Naďa), (dále např. Blanka Waleská, Josef Bláha, Růžena Merunková) či sevřený dramatický příběh Velká vteřina Daniely Fischerové (režie Hana Kofránková, v rolích Věra Kubánková, Marian Labuda, Eliška Balzerová a další).

Předposlední kapitolou byla již stručněji uvedená jména současných autorů, k nimž patří Martin Františák, Tereza Semotamová, Kateřina Rudčenková, zmíněné Radio Ivo či Petr Kolečko. A v závěru pak ještě stručný komentář k aktuálními fenoménu podcastu, s nímž se návštěvníci Šrámkovy Sobotky mohli setkat při několika dalších příležitostech. Eva Schulzová uvedla jako příklad Neklid, „thriller o vině, strachu a vztahu, který zašel příliš daleko“ (napsala Klára Vlasáková, režie Natália Deáková).

Pozoruhodné – i vzhledem k uzavření cyklu přednášek – byl dvojí přesah této poslední: Jednak v besedě s názvem Vysílat slovo, vyprávět rozhlasem (na rozdíl od předchozích besed, které se konaly rovněž v sále Spořitelny, tato proběhla v Zahradě Šrámkova domu) byla Eva Schulzová vedle šéfrežiséra Českého rozhlasu Aleše Vrzáka a Andrey Hanáčkové, vedoucí katedry Divadelních a filmových studií Univerzity Palackého, jednou z těch, kdo přijal pozvání do debaty, moderované slovesným dramaturgem Českého rozhlasu Petr Gojdou (moderoval i řadu dalších programových položek), jednak si zájemci mohli odnést autorský výtisk poslední knihy Evy Schulzové Snít rozhlasem (JAMU 2022), pozoruhodných statí, které stojí za to přečíst pro další rozšíření perspektivy tématu (zvl. vztahy mezi poetikou filmových a rozhlasových děl).

Uvědomil jsem si to s naléhavostí již ve středu v odpolední besedě Nad dvěma zaniklými rozhlasovými projekty, kde se několik osobností (Milan Šefl, šéfredaktor Týdeníku Rozhlas, jeho redaktor René Kočík a básník a vysokoškolský učitel Jakub Chrobák) zamýšlelo nad zánikem uvedeného týdeníku a bytového divadla Radio Les: Vedle nostalgie po zaniklých projektech a samotné úvahy nad zánikem tvůrčích platforem v turbulentní době, ovšem takřka vždy s komerčními argumenty, jakkoli určité historické aspekty jsou srozumitelné (přesun pozornosti od „papíru“ k digitálním podobám sdělení), přece jen budeme kroutit hlavou nad denně přeplněnými schránkami reklamními materiály, zatímco pravidelný týdeník, který se málem dožil sta let (omlouvám se za tu ironii), tu najednou není, podobně jako tu nejsou Hudební rozhledy, které v prosinci 2021 ukončily (finanční, ale i personální situace) po více než sedmdesáti letech (byly tu od roku 1948) svou činnost. Jsme konfrontováni s otázkou nebezpečí zploštění kultury slova, ale i obecnějšího ohrožení kultury, existence některých kulturních projektů.

Právě proto jsem si v tuto chvíli řekl, že je to malý zázrak, že se pořadatelům Šrámkovy Sobotky podařilo zachovat léta budovanou promyšlenou a smysluplnou strukturu dopoledních přednášek a odpoledních besed, rozvíjejících každoročně nově přinesené téma, letos právě i v souvislosti s výročím sta let působení Českého (Československého) rozhlasu na straně jedné, na straně druhé pak řetěz workshopů, připravovaných předními odborníky (návštěvníci si uvědomují celá desetiletí, kdy se setkávali a dodnes setkávají s Hanou Kofránkovou či Jiřím Šlupkou Svěrákem), jejichž týdenní práci pak, jak to je zvykem právě u oněch vyšších standardů, dnes již tak řídkých, pak mohou posluchači ocenit v závěrečných vystoupeních posledního (pátečního) večera. Jak se i v letošním roce podařilo vytvořit hodnotnou náplň koncertů, výstav, besed na místech, kde se zároveň setkávají ti, kteří sem vždy znovu dychtivě směřují, letití účastníci EXODu, ubytovaní v základní škole, studenti u notebooků v Zahradě Šrámkova domu či rodinky, jejichž malé děti si hrají na dekách s hračkami, básníci snící a znějící z pódií i u stánku s pivem či herci, hudebníci či performeři na již kultovních místech v historických budovách, ale i ve formátech site-specific pod Humprechtem. Díky za ty šťastné chvíle.