Šrámkova Sobotka 2023 / Poslyš, jak zní // [II]
07.12.2023 02:21Šrámkova Sobotka 2023 / Poslyš, jak zní // [II]
Další pořady 67. ročníku festivalu českého jazyka, řeči a literatury
Zatímco přednášky letošního ročníku Šrámkovy Sobotky jsem vyslechl kompletně, na ně volně navazující odpolední besedy jsem absolvoval tři, byť by samozřejmě bylo ideální zvládnout kompletní program. Ony tři besedy, úterní až čtvrteční, moderoval dr. Vlastimil Čech, jehož otázky na pódiu sálu Spořitelny jim daly dramaturgicky sevřený tvar, odlišný právě od dopoledních vystoupení. Obsah první z besed předurčila do značné míry kniha Mgr. Andrey Jochmanové, Ph.D., která vystudovala divadelní vědu na FU MU a pracuje jako pedagog dějin divadla, věnuje se výzkumu divadla a dramatu, ale také scénickému šermu JAMU, s názvem Osvobozené divadlo a podtitulem Na vlnách Devětsilu, která se zabývá fenoménem avantgardního divadla před okamžikem, kdy jej Voskovec a Werich proměnili na profesionální podnik, jakkoli jejich poetika v mnohém vychází z hlubinných kořenů avantgardy. Jochmanová je spoluautorkou knihy spolu s PhDr. Ladislavou Petiškovou, na rozdíl od brněnské teatroložky osobností pražské teatrologie, i když i ta v Brně publikovala, spolu se Z. Mikotovou výbor Jiřina Ryšánková. Vstříc novým formám (JAMU, 2018) a na JAMU externě spolupracovala se zmíněnou Z. Mikotovou či C. Turbou aj.
Na obálce knihy, která by si zasloužila pro erudici autorů, pečlivé zpracování tématu a hluboký vhled do široké problematiky tématu, přinejmenším samostatnou recenzi, vidíme červený disk, jeden ze symbolů U. S. Devětsilu (později S. M. K. Devětsil), jak jej můžeme spatřit v Internacionální revui právě s tímto názvem (Disk), v této abstraktně geometrické podobě prezentující nicméně celou řadu významů, k nimž se česká avantgarda upínala. Při promítané bohaté prezentaci mohli diváci spatřit právě obálku Disku (uvnitř pak jednotlivé konkretizace, počínaje „Návrhem nové zeměkoule“ s charakteristickou poznámkou „obraz = konstruktivní báseň krás světa“, Disk 1, Praha 1923, s. 2, atd.), ale také ikonického sborníku Život II, kde – vedle antického sloupu v centru obrazu – vpravo dole spatříme disk kola automobilu, tedy jednoho ze symbolů moderní civilizace, k nimž se avantgarda obracela jako ke zdrojům současné estetiky (třeba vedle Eiffelovky, kterou v „roztočeném“ tvaru můžeme vidět již v obrazech R. Delaunaye, 1909 – 1912 a pak od r. 1922, ale i u G. Apollinaira či i v řadě podob právě u české avantgardy, v oblasti divadla inscenace hry Svatebčané na Eiffelce J. Cocteaua s participací J. Ježka, 1927).
Na besedě bylo k dynamičnosti prostoru v realizacích české avantgardy, k jejímuž duchu patřila již z podstaty mnoho- a mezioborovost umění, poukázáno z několika stran, například v úloze tance a baletu, který můžeme sledovat od literárních a typografických realizací (Abeceda Vítězslava Nezvala ve vydání z roku 1926, v němž participují taneční kreace Milči Mayerové, tanečnice Osvobozeného divadla, její fotografie Karla Paspy a typografie Karla Teigeho) přes dokumentaci jevištních inscenací (zajímavý třeba obr. 78 záběr Gollova Methusalema, záběry z inscenace Robinson a Pátek, obr. 96 – 98), vazba na širokou škálu „klaunství“ (v dokumentaci např. J. Mahen s dvěma klauny v inscenaci Trosečníků, výtvarné realizace F. Tichého etc.), kult těla, ale také strojovosti (fenomén „mechanického baletu“, přítomný v realizacích mezinárodní avantgardy, např. film F. Légera, tam též kubistická Podobizna Ch. Chaplina, ostatně loutkovitost pohybů clowna souvisí s právě zmíněným charakterem mechanického pohybu těla, zde také paňácy, vedle zdrojů konstruktivistických), teoretickou reflexí (např. titul J. Honzla Roztočené jeviště).
Andrea Jochmanová zdůraznila důležitost fotografie a filmu, kterou v těchto – v té době se rodících nových podobách – oborech avantgarda spatřovala, v několika sekvencích se věnovala až překotnému zrodu avantgardních divadelních scén a jejich proměn (též Divadlo Dada), jednotlivým osobnostem divadelního života, samozřejmě režisérům Jiřímu Frejkovi, Jindřichu Honzlovi, též E. F. Burianovi, Jarmile Horákové, okrajově zmínka padla i o hudební avantgardě (k ní patřil A. Hába, E. Schulhoff), v souvislosti s konstruktivismem by bylo samozřejmě hovořit i o scénografii (navazující na volné výtvarné umění, kde byla rovněž celá řada multimediálních realizací).
Řeč ovšem přišla i na ideovou stránku avantgardy, zvláště v souvislosti s nedávno skončivší pohromy světové války. Já sám jsem ocenil v této souvislosti právě skutečnost, že jakkoli po Listopadu byly právě ony levicové projevy kultury málem tabu (podobně jako před časem Jaromíra Typlta, jenž poctivě analyzoval právě názor Ladislava Zívra, s nímž se pak v době stalinismu musel trpce vyrovnávat), autorky publikace této atmosféře nedůvěry ke všemu, co s tímto pohledem na svět souviselo, nepodlehly.
Já jsem si v tu chvíli, když Andrea Jochmanová použila několikrát výraz „universalismus“ doplnil společný prostředek všech avantgardních oborů umění, totiž transfiguraci (což je v tomto případě přesnější termín než metafora), kdy proměna je společným momentem umění a života, jak lze dohledat v jednotlivých programech (manifestech, knižních výstupech) avantgardy i jejích realizacích, např. v Teigově estetickém konceptu dvojice poezie a konstrukce, týž princip transfigurace vyslovil ovšem (paradoxně) již Jiří Wolker a nalezneme jej v poetice poetismu. Až si podrobněji přečtu skvělou publikaci A. Jochmanové a Ladislavy Petiškové, kterou jsem na besedě stihl pochopitelně jen zběžně prolistovat, budu se těšit, že najdu další konkrétní doklady.
O druhé, středeční besedě s názvem Nad dvěma zaniklými rozhlasovými pořady, jsem se krátce zmínil již v předchozím textu o přednáškách, zde bych rád doplnil potěšení nad kreativností nápadu Vlastimila Čecha, jestliže vedle sebe postavil dva diametrálně odlišné projekty, které již v této konfrontaci zrcadlily trs aspektů jejich povahy: vedle místního určení, tedy Praha – Ostrava (v českém nejen rozhlasovém, ale i šíře kulturním světě tyto dvě metropole generují pozoruhodná významová napětí), časového rozměru (sta let Českého rozhlasu a zanikajícího Týdeníku Rozhlas, od září 1923 Radio-Journalu, od r. 1925 týdeníku, od r. 1939 kulturně společenského časopisu s názvem Náš rozhlas, od r. 1953 Československý rozhlas a televise [psané ještě se „s“] a poté znovu samostatného časopisu poté, co televize otevírá svůj časopis, od r. 1972 Rozhlas, jehož vydavatelem bylo Rudé právo, a konečně od r. 1990 znovu Český rozhlas – zatímco ostravský projekt trval jen několik let „kolem kovidu“), odlišné institucionální povahy (Radio Les coby bytové divadlo s undergroundovými rysy vs. celostátní veřejnoprávní instituce), stálosti a efemérnosti, většinovosti a úzkého funkčního zaměření etc.
Samozřejmě zde v širším kontextu hrají roli vývojové protiklady existence printových médií proti těm, které mají podporu v nových technologiích, stejně tak, jako třeba je tu protiklad „kamenných“ institucí vs. internetových (to není jen věc obchodů, ale i např. antikvariátů, kdy obsahově vyprofilované místní antikvariáty jsou postaveny proti řetězcům, jak o tom hovořili na jedné besedě i zástupci knižního trhu na letošním Světě knihy). Likvidací těchto formátů, platforem a druhů, jakkoli tu jsou nové možnosti přinášené novými formami, dochází ke zplošťování, unifikaci a v určitých aspektech i rozmělňování kulturního života. Právě tím, že před posluchači v sále Spořitelny seděly vedle sebe tak výrazně odlišné osobnosti, jako byli redaktoři Týdeníku Rozhlas Milan Šefl a René Kočík, a Jakub Chrobák, básník, vysokoškolský učitel a spolutvůrce Radia Les, jenž se hlásí názorově k undergroundu, vystoupila do popředí ona důležitost diverzity kultury.
Onen „jiný náhled“ se mi ozřejmil ještě více, když jsem si poslechl Chrobákovu recenzi knihy Kateřiny Tučkové Bílá voda. Není důležitá polemika s fenoménem „bestselleru“, jehož zdůrazňování patří ke strategii knižního trhu, ani kritické výtky k samotné knize, důležité je, že se tento pohled liší – a čtenář ať si pak udělá sám svůj kritický názor. A ještě další faceta, jedna z pěti knih, kterou jsem si z letošního týdne na Šrámkově Sobotce odnesl, byla útlá básnická sbírka V krvavinách (jak jsem se dočetl, pátá sbírka, vydaná 2021 v nakl. Pavel Kotrla – Klenov).
Třetí beseda, byť se svou aktuálností, tedy vzhledem k událostem na Ukrajině, příkře odlišovala od „literárních obsahů“, které jsou východiskem soboteckého festivalu, ovšem zároveň vlastně zcela zřejmě zapadala do tématu letošního ročníku, spojeného právě s rozhlasem. Hlas zahraničních zpravodajů byl opět postaven na dvojici dvou osobností, jejichž odlišnost jsme si mohli uvědomit v průběhu besedy, jimž nicméně je společný (byť jinými slovy formulovaný) názor na zvěrstva, která se vlastně celkem nedaleko od našich hranic dějí, na povahu ruského imperiálního myšlení, vkořeněného do historie celého minulého století (já sám bych ještě časový rozměr, o němž oba hovořili, podstatně rozšířil do minulých staletí – v množném čísle), na možnosti, jak se k této realitě stavět atd..
Martin Dorazín i PhDr. Miroslav Karas hovořili o tom, jak mnohdy na svých zahraničních misích bydleli nedaleko od sebe, o očitém svědectví některých krvavých událostí. Dorazín je nyní stálým zpravodajem Českého rozhlasu na Ukrajině (dorazil tam z Varšavy vlastně několik týdnů před ruskou invazí, v lednu 2022), za Českou televizi i Český rozhlas působil také v Rusku, na Balkáně, v Libyi, Polsku, Karas působil v řadě z těchto zemí, také v Bělorusku, v současnosti je ředitelem ostravského televizního studia (ve vztahu k ukrajinskému tématu je třeba říci, že byl přímým svědkem událostí na Krymu). Účastníci besedy si mohli prohlédnout některé Karasovy knihy, mj. tu poslední s názvem A odkud bych asi tak byl?, vzatého z úst jednoho z místních obyvatel, symptomaticky postihující pohled na existenci v současných podmínkách země, kde žije, poctivý popis autentických zážitků v Rusku. Byl jsem vděčný dr. Čechovi, když celou besedu, věnovanou tísnivému aktuálnímu tématu, uzavřel větou, že bychom měli tuto smutnou skutečnost oddělit od ruské kultury, tedy nenechat proniknout zkázonosnou atmosféru do nepochybných hodnot, které v řadě mimořádných kulturních výkonů nalézáme.
Když je řeč o oněch knihách, které jsem si ze Sobotky přivezl, vedle zmíněné Chrobákovy knihy V krvavinách, kterou mi autor daroval, a rozměrné knihy Osvobozené divadlo z pera Andrey Jochmanové a Ladislavy Petiškové, kterou přednášející přivezla a bylo možné si ji koupit po besedě, to byla ještě kniha Snít rozhlasem Evy Schulzové, které ještě budu věnovat samostatnou pozornost, neboť je jakýmsi „pokračováním“ či rozšířením tématu, o němž hovořila na páteční přednášce, a stejně tak jako svým tématem „auditivní tvorby jako součásti literárního experimentu 60. let“ konečně i Česká fonická poezie Pavla Novotného (Pavel Mervart 2022), kterou měli ve zvláštní nabídce místní knihovny, jak na to Irena Vaňková a Vlastimil Čech při různých příležitostech upozorňovali. Kromě toho byla příležitost, jako ostatně i v předchozích ročnících, rozebrat si starší čísla časopisů Host a A 2, či koupit si již řadu let vydávané „tiskoviny“ (označené takto i v podtitulu) Raport!, odkazující k někdejšímu titulu Fráni Šrámka a komentující festivalové dění.
Středeční a čtvrteční odpoledne bylo z mého pobytu na festivalu nejbohatší. Ve středu jsem po besedě a kávičce v hotelu Pošta s poklábosením se známými, s nimiž se na Šrámkově Sobotce obvykle potkávám, mým někdejším studentem Hynkem Zlatníkem a jeho kamarádem Friedrichem z Německa, který dobře ovládá češtinu, pravidelně jezdí na Šrámkovu Sobotku a je s ním zajímavé si popovídat, protože vidí řadu věcí z jiné perspektivy, vyrazil do Sokolovny, dalšího ze standardních míst, kde se konají festivalové pořady, zvláště ty divadelní, na jeden z nich s názvem Slovo v pohybu, jehož jediným interpretem byl Pavel Novotný, jehož knížku jsem právě zmínil, přičemž nejen ona, ale i samotné jeho vystoupení mi osvítilo z jiné strany jisté vlákno tvorby svého druhu, kontinuitu právě s českou experimentální poezií Ladislava Nováka, J. Hiršala a B. Grögerové, Zdeňka Barborky a dalších, zabývajících se fónickou poezií okrajově (V. Havel, J. Valoch) i tehdejšího širšího kontextu mezinárodního a oborového (K. Stockhausen, E. Jandl etc. etc.), i pokračováním tohoto vlákna třeba v podobě „fyzického básnictví“ Petra Váši, jehož některé výrazové rysy (vizualizace určitých obsahů) v Novotného performanci spatřuji.
Pavel Novotný je – v souběhu týchž jmen, které na vás vyskočí ve vyhledávači, vedle herce aktuálně na prvním místě starosta Řeporyjí (PDS), nejspíš hulvát, který se vyžívá v útocích na sociálních sítích – na Wikipedii veden v první řadě jako „germanista“ (pravda, opravdu jen v rozlišení jmen, pak už se uvádí, že je básník, překladatel, pedagog na TU v Liberci etc.), z hlediska našeho tématu jsou zajímavé radiofonické kompozice pro Český rozhlas (ČRo3), mě samozřejmě zajímají také jeho překlady H. M. Enzensbergera a pak jeho spolupráce s Jaromírem Typltem, zvl. jejich prezentace dadaistického textu Kurta Schwitterse Ursonate (mj. v PNP, letohrádku Hvězda, 2019, ale i na řadě dalších ikonických míst). V sále Sokolovny se jeho sólo vystoupení v potemnělém sále před mikrofonem a reflektory a v uzavření tělocvičných laviček s diváky rozvíjelo čtením básnických textů z jednotlivých knížek (sbírky Havarijní řád, Zevnitř a Dědek), sebereflexe hlasu textem a opačně podporoval vizuální „odstup“ v podstatě herecké performance s výrazným prvkem úžasu, vedle básnických textů předvedl také kompozice s prvky radiofonie (nahrané hlasy), u nichž zajímavě vystupovala konfrontace obojího, ale také písně, z nichž bych uvedl třeba Dvanáctky na šestnátce (nepamatuju si ovšem text, takže jsem si vyhledal:
dělala sem dvanáctky na šestnátce
jezdila sem s vozejkem do kopce
jezdila sem přes kameny hrboly
vozila sem na vozejku mrtvoly
na kopečku sem to vždycky zavřela
do mrazáku a s vozejkem zase vodjela
z kopce dolů a pak zase do kopce
dělala sem dvanáctky na šestnátce
Pokud jsem to správně pochopil, věnování této básně „Heleně“ náleží Heleně Skalické, autorky outsider artu, která ostatně vystoupila s Pavlem Novotným na Šrámkově Sobotce (v zahradě Šrámkova domu) v týž den (3. července 2018, úterní odpoledne), kdy zde měl čtení i Jaromír Typlt, téma osudů lidí „z blázince“ a jejich kreativity, je oběma básníkům společné.
Novotný je přesvědčivý, bylo zřejmé, že v sále má své fanoušky, kteří jeho dílo znají, přátele. Věta v anotaci v programové brožuře dobře vystihuje charakter jeho vystoupení (i když širší kontext, který je za tím vším, postihnout nejspíš nemůže, ale vlastně se o tom hovoří dále): „Poezie jako zvuk, artikulace, křik, zpěv, pohyb, sběr hlasů a slov.“
Je trochu smutné, když na Novotného stránkách čtu slova, že Wiener Gruppe (G. Rühm, H. C. Artmann ad.) „je u nás takřka neznámou skupinou“, vzpomínám si, jak mě právě tyhle všechny věci svého času zajímaly a četl jsem, co se dalo sehnat, a je mi tedy potěšením, že tu je člověk, který tyhle věci překládá (byť jsem se zatím k těmto překladům nedostal, resp. se k tématu experimentů v literatuře nevrátil) – a pak jsem si ještě poznamenal do paměti, že tu jsou přinejmenším dva literáti z našeho kraje, orientovaní germanisticky, samozřejmě každý jiným směrem, tedy vedle Novotného ještě J. Rudiš. (A ovšem, právě na letošní ŠS jsem se obeznámil o tom, že tu jsou ještě i dámy, germanisticky orientované, tentokrát ty brněnské, o kterých jsem nevěděl – viz příslušné pasáže textu).
Ve čtvrtek jsem si šel poslechnout do zahrady Šrámkova domu Františka Hrušku, syna známého ostravského básníka Petra Hrušky, jenž četl své texty na tomto místě ve středu po obědě a nyní seděl v publiku. V anotaci se píše: „Setkání člověka s poezií, tedy křehkost a blažená nejistota. Snaha slov porozumět světům. A já, které v tom někde ještě je. Autor přečte cosi ze své tvorby, jen zatím neví přesně co.“ V přítomnosti mladého muže na pódiu jsem si kladl otázku, do jaké míry je jeho způsob prezentace jeho tvorby záměrnou stylizací neurčitosti, když jsem (v pozadí mi tanula formulace „já je někdo jiný,“ přítomná v sebereflexi moderního člověka někdy už od prokletých básníků) otázku, co znamenají slova „já jsem někde jinde“, která Hruška vyslovil (navrhl jsem několik alternativ, které by byly možné), nedočkal jsem se odpovědi, resp. konkretizace, ani po dalších pokusech, resp. dočkal jsem se odpovědi, „víc ze mě nedostanete“.
Zajímavé byly Hruškovy postřehy o Nizozemí, kde studoval a strávil několik let, z čehož nejvýraznější bylo poznání, že Holanďané poezii při svém uspořádaném životě, kdy je vše až geometricky předurčeno a takto velmi dobře k jejich spokojenosti funguje, nepotřebují. Hruškův básnický debut Převážná doba (2021) otevřel edici Mlat v nakladatelství Větrné mlýny, řídí ji Hruškův vrstevník Dominik Bart. Poněkud mne iritovaly přestávky, než autor vybral ke svému čtení další báseň, na básníkův vývoj si ještě počkám, zatím mne příliš nepřesvědčil, jakkoliv mu nechci upírat určitou uvolněnost a spontaneitu.
Aškenazyho Putování za švestkovou vůní bylo jedním z témat přednášek, jak výše zmíněno, ve čtvrtek odpoledne mohli posluchači vyslechnout celou rozhlasovou adaptaci v trvání takřka jedné hodiny a prožít poezii tohoto mimořádného díla.
Z hudební složky Šrámkovy Sobotky jsem si užil alespoň jednu podvečerní záležitost, která se ovšem „rozdvojila“ v okamžiku, kdy oproti programu na pódium v zahradě Šrámkova domu před koncertem Alen a kapela přišli dva hudebníci/performeři jménem Oba konce duhy, kteří si, cestou na přehlídku amatérských souborů Divadelní piknik Volyně 2023, kde ve středu hráli na zahradě Na Nové (ostatně potvrdila mně to Lenka Krausová, která za roli v Havlově Ztížené možnosti soustředění, interpretované jilemnickým Divadlem v Rostocké, rež. Lucie Václová, právě o tomto odpoledni, získala ocenění) zahráli v Sobotce (zprávu o tom, že je čas posunutý a že na zahradě je nějaký „stand up“, což se ukázalo jako jejich komentář ke stylu toho, co hrají, přinesla jedna účastnice do kavárny, kde jsem trávil chvilku odpočinku). Duo vzniklo, jak mi jeden z hudebníků (Jan Kroul) řekl, v divadelním prostředí, zatím měli, spíše příležitostná vystoupení, jak alespoň tvrdil (nahlédl jsem na internet, např. na Rakovnických nokturnech, z Rakovníka pochází Ondřej Lechnýř, v Havířově, odkud je zase Jan Kroul, na Jiráskově Hronově aj.).
Soubor Alen a kapela sestávala ze tří hudebníků, sama písničkářka, občanským jménem Alena Pohlová (jak jsem dohledal na Wikipedii) se doprovází na klávesy nebo na kytaru, stejně tak doprovod sestává z kontrabasu (příp. baskytary) Davida Libera a bicích Matyáše Hokla by zřejmě bylo působivé trio, přes rozdíl v poněkud tlumeně lyrickém hlasu Alen a výraznějšími doprovodnými nástroji, kdyby opět neselhávala zvuková technika (vím, že už jsem snad až zaujatý po děsivých zkušenostech s některými pány z tohoto oboru, a na druhou stranu rozmazlen skvělými kompetencemi jičínského Václava Kroulíka, ale i těch současných, které si nemůžu vynachválit, jako je Zdeněk Doležal), ale nechápu, jak je možné, že zvukař neslyší, že musí být sólistovi rozumět a nemůže být přehlučen dunivými tóny jakkoli razantního doprovodu, a ani po pokusech mu to vysvětlit příliš nereaguje. Pokusil jsem se tu frustraci nahradit poslechem skladeb, s nimiž Alen přichází od roku 2016, zprvu z Olomouce, později i na jiných místech, byť je svázána s Moravou, známá také spoluprací s Martinem E. Kyšperským (Květy) a Lenkou Dusilovou. Indigová, Tělo Země, Až se řeky vylijí z břehů (pěkný přehled např. na portálu Jazzport, též další recenze, více i na profilu FB alenpiano).
Z výtvarného umění jsem nemohl opomenout výstavu Vladimíra Komárka (dodnes slyším jeho rozjásaný hlas a rozevřenou náruč, „nazdáár, profesóre“), jenž mně dělal grafiku na svatebním oznámení, jehož oba syny jsem učil a s nímž jsme měli sousední třídy na semilském gymnáziu (mně svěřil pan ředitel Koldovský hudební výchovu, i když aprobován na tento předmět nejsem). Na sérii panelů v atriu základní školy, vhodné právě pro nejrůznější kulturní akce, byla vystavena zvláště raná grafická tvorba malíře, jehož 20. výročí úmrtí jsme si v loňském roce připomněli (1928 – 2002). Vzpomínám si, že právě v Sobotce bylo realizováno několik Komárkových výstav, v programové skládačce je zmiňován dr. Karel Samšiňák, jeden ze soboteckých Komárkových přátel, jenž organizoval několik jeho výstav. Letáček, reprodukující několik děl (mj. třeba právě Ex libris Dr. Karel Samšiňák), zmiňuje, že výstava je v Sobotce po 25 letech. Stojí za to podívat se na internetovou adresu www.zdelanci.cz, na níž je řada informací o společenství lidí, kteří přispěli právě k sobotecké kultuře.
Na sobotní vernisáž jsem nejel, ovšemže mně některé věci unikly, jako třeba autorské čtení Petra Hrušky, poetický večer Parnas i ulice, kde se setkali dva přátelé, Jiří Šlupka Svěrák (který zahrál také právě na Komárkově vernisáži) a Michal Bystrov, zmíněné pokračování tématu dopolední přednášky v besedě, jejímiž účastníky byli vedle Evy Schulzové šéfrežisér Českého rozhlasu Aleš Vrzák a Andrea Hanáčková, vedoucí katedry Divadelních a filmových studií Univerzity Palackého, další autorská čtení či poslechové pořady… Hanu Kofránkovou, která rovněž promluvila na Komárkově sobotní vernisáži, jsem potkával na přednáškách, i ona byla lektorkou jednoho z workshopů. Zajímavé byly jistě též oba páteční pořady s výstupy právě z těchto dílen – ale nebylo v mých silách účastnit se všeho, co Sobotka v těchto dnech nabízela. Snad jen mohu říci, že o jednom odpoledni jsem zaslechl lidské hlasy, Jiří Šlupka Svěrák zkoušel v rámci svého workshopu se svými svěřenci pěvecký program na závěrečný večer. Překvapilo mě, jak silným hlasem Svěrák disponuje, podobně jako Jaroslav Krček.
Musím na závěr poznamenat, že letošní inspirace Šrámkovou Sobotkou byla – především vzhledem k tématu tohoto ročníku – mimořádná. Je tedy nabíledni, že vedle dvou komentářů, prvnímu k přednáškám, který by měl ve zkrácené podobě vyjít ve Šrámkově zpravodaji, a tohoto, bude následovat ještě třetí, v němž se podívám na některé knihy a poslechnu si některé pořady, na něž jsem byl upozorněn. Spíše než tento výsledek ale bude navazující práce mít podobu samostatných příspěvků, jejichž souvislost bude přítomná spíše v mé mysli.
Nejrůznější odkazy (také i k první části textu, věnovanému přednáškám) ke všemu možnému, které jsem si vypsal či s nimiž jsem pracoval:
Pořady, osoby, témata (bez nějakého uspořádání)
Alen
https://jazzport.cz/2020/07/21/alen-a-jeji-pisne-vylite-z-brehu/
https://www.facebook.com/alenpiano/
Zánik Týdeníku Rozhlas
https://www.casopisharmonie.cz/komentare/et-tu-brute.html
Disk
https://monoskop.org/images/f/fa/Disk_1_1923.pdf
Odkazy pátek, přednáška „Hra na uši“
https://vltava.rozhlas.cz/jiri-adamek-hra-na-usi-poslechnete-si-vitezne-drama-grand-prix-nova-7623581
Radio Ivo
https://soundcloud.com/unarclub/sets/radio-ivo-komplet
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/179322/120437938.pdf?sequence=1 diplomka, Neklid, s. 25
Dakší řádka odkazů
Spalovač mrtvol 2017
https://www.supraphonline.cz/album/403385-spalovac-mrtvol/cd?trackId=4297085
komentář
https://radiozurnal.rozhlas.cz/neviditelne-herce-spalovace-mrtvol-musi-v-absolutnim-tichu-fascinovat-bas-z-7183406
film
https://www.csfd.cz/film/4244-spalovac-mrtvol/prehled/
Lenka Veverková
https://program.rozhlas.cz/dramaturgyne-lenka-veverkova-ctu-si-pohadky-za-penize-8475360
Misery nechce zemřít
https://cs.wikipedia.org/wiki/Misery_nechce_zem%C5%99%C3%ADt
Hajaja
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hajaja
ŠS dílny, přednášky
https://sramkovasobotka.cz/ss67/dilny/prednasky/
Podcastle ŠS
https://sramkovasobotka.cz/ss67/vystupy/
Vl. Čech
https://www.muni.cz/lide/15850-vlastimil-cech
Jana Hoffmannová
https://ujc.avcr.cz/zakladni-informace/pracovnici/hoffmannova-jana.html
[Kontextuální poznámka. Ostudná prodleva v publikování, zřejmá časovým rozdílem k první části tohoto textu, zatímco věcně bylo potřeba víceméně už jen něco málo v již napsaném textu doplnit a provést drobné detaily korektury a seřazení odkazů, byla způsobena protichodem pár protivných zdravotních obtíží, které tady nebudu rozebírat, a potřebou, aby mi neunikla síla dalších podnětů třeba právě – v oné letní době – z letošní na impulsy pro mě bohaté Šrámkovy Sobotky, k nimž bych se obtížně vracel, kdybych je nezpracoval, dokud je mám v čerstvé paměti (což se mně stejně v úplnosti nepodařilo), ale i žhavostí dalších témat, jimž se bylo aktuálně třeba věnovat. To je potíž posledních let, totiž jestliže nejsem v naprosté fyzické a duševní pohodě, nechci se pouštět do některých věcí s představou narušení kvality jejího zpracování. Při běžném životním provozu se člověk přizpůsobí, o pár dní práci odsune, je-li ale těch protitlaků z různých stran více, a v mém post-covidu tomu tak je, sčítá se únava s nedostatkem času zapříčiněným jeho větší spotřebou spánkem a každý protiimpuls práce lehce překonávaný za lepších časů je, neřku-li balvanem, tak zlé to není, ale určitou komplikací, na jejíž odstranění či obejití spotřebuju více energie. Doufám nicméně, že se k některým dalším nedodělkům, ale především jednomu podstatnému tématu, na kterém jsem už pracoval, dostanu zpět.]
———
Zpět