Šrámkova Sobotka 2017 / I

Šrámkova Sobotka 2017
61. ročník festivalu českého jazyka, řeči a literatury
1. – 8. července 2017

Letošní festival Šrámkova Sobotka, z něhož jsem si vybral, stejně jako v letech minulých, pouze určité segmenty/položky, jsem v pondělí 3. 7. července zahájil anekdoticky, tedy oním způsobem, kterým se občas podaří dodat události až komické magičnosti. Tentokrát za to mohly zapomenuté klíče od zadního vchodu Spořitelny, pro které si organizátorky musely dojít, a já se zde zatím ocitl sám se starším mužem, který se, jak jsem zlomek vteřiny předtím vytušil, představil jakožto ten, kvůli němuž jsem přijel. Řekl stručně, přece všichni víme, o koho jde: Kraus. Opáčil jsem, přijel jsem z Jičína, tam se narodil Karl Kraus, to ale asi nebudete Vy. A vzápětí už normálně, před lety jsme chodili v Praze na přednášky Karla Krause (ne Karl, ale Karel, Čech, byť germanista), s dotazem, zdali mají něco společného. Prý nikoli. Ale jali jsme se vzpomínat, mimo jiné také na profesora Skálu (germanistu Emila Skálu) a jeho úžasný intelektuální rozmach.

Dívky mezitím přinesly klíče, pan profesor byl až neuvěřitelně sdílný a já jsem měl takřka pocit, že náš rozhovor, který pokračoval cestou po schodech, plynule přešel v přednášku. Ještě mezi čtyřma očima padlo pár zmínek o době normalizace, jejím hlavním strůjci na fakultě, jehož jméno tady snad ani nebudu opakovat, ale také o profesoru Buriánkovi a Vladimíru Binarovi,  a dostal jsem zajímavý tip na četbu o oné době, z pera Radoslava Nenadála, na jehož přechod od překladů (T. Capote, E. Hemingway, Steinbeck, Styron aj.) k autorské tvorbě pamatuju jako na literární událost, a který se do univerzitního prostředí podíval v románu Gaudeamus.  Vzhledem k tomu, že se Jiří Kraus věnoval také matematické lingvistice, vzpomněl jsem si na matematické analýzy jazyka Máchova Máje Pavla Vašáka při máchovském výročí (přednáška se tenkrát konala v turnovském divadle).

Prof. PhDr. Jiří Kraus, DrSc / Styl a stylistika ve škole i v řečové praxi (Kriticky o jazykové komunikaci)
pondělí 3/7, 09:00 / sál Spořitelny

Své vystoupení v sále sobotecké Spořitelny uvedl vzpomínkou na pražskou lokalitu, kde bydlí (bydlel?) a kde se setkávala Růžena Svobodová s F. X. Šaldou. To proto, že letošní ročník Šrámkovy Sobotky je věnován kritice a právě F. X. Šaldovi (na plakátě je to vyznačeno tak, že Šrámkovo jméno je přepisem upraveno na jméno proslulého literárního kritika, takže má být čteno Šaldova Sobotka, což jsem původně vnímal jako dílo nějakého náhodného sprejera, než jsem pochopil, o co vlastně jde).

Pak už se přednášející věnoval vlastnímu tématu, jímž měl být styl. Příkladem pro to, jak je důležitý styl v kultuře, uvedl vtipně a zajímavě na tom, jak v době dvacátých let, poetismu, avantgardy, se prezentovali stylově i fotbaloví hráči, zatímco po válce tato prezentace upadala v pouhé orientaci na protivníka. Styl je vztahován k individuu, je ovlivňován ale i dobovými faktory, na to, jak se vytváří interindividuální styl, se zaměřil i Pražský lingvistický kroužek, to byla jedna z věcí, jíž byl výjimečný. Vyšel sborník „Spisovná čeština a jazyková kultura“, který přinesl jiný pohled než dobový purismus Naší řeči a Jiřího Hallera, mimořádná byla osobnost Romana Jakobsona. Připomněl jsem si atmosféru takřka spikleneckého tématu pražského strukturalismu v době mého studia na fakultě, dnes už běžně dostupné a ceněné (nevím, zda mu tento fascinující význam přikládají i dnešní univerzitní studenti), a v diskusi jsem panu profesorovi poděkoval, že připomněl Jakobsona, který dokázal, navíc coby cizinec (do Prahy přijel původně jako sovětský diplomat), jasnozřivě analyzovat staročeský verš a svým myšlením o podstatě jazyka dojít až na práh organizace hmoty na základě informace-„jazyka“, dnes atraktivního tématu a předmětu Nobelových cen ve zdánlivě zcela jiném oboru než je jazykověda.

To ale předbíhám. V průběhu přednášky jsem si poznamenal ještě připomenutí esejí Duše a slovo Otokara Fischera či  Matesiův výrok „Každá věta má svůj styl.“. Krausovy zmínky o stylu „hospodářským“ (později jsme se učili administrativním), funkčních stylech vůbec a jejich důležitosti v jazykovém vzdělávání, tedy jestliže má student dosáhnout požadované úrovně, kladené na něj pak v praxi, a o zásluhách Bohuslava Havránka a dalších jazykovědců v tomto ohledu. To, o čem Jiří Kraus hovořil, bylo vlastně téma někdejšího kolokvia, které pořádala 21. února 2008 Česká komise UNESCO, Univerzita Karlova v Praze a Akademie věd ČR s názvem „Potřebujeme češtinu? A jakou?“, a podobně byla přednáška uvedena i v anotaci programu Šrámkovy Sobotky: Význam PLK je aktuální i pro dnešní výuku češtiny ve škole. Praxe klade na moderního člověka stále více požadavků na umění dobře a přesvědčivě se vyjadřovat, psát nejrůznější zprávy apod. Nejde však jen o vlastní řečovou aktivitu, ale také o porozumění textům administrativní a právní povahy a o schopnost odhalovat ne vždy zjevné záměry autorů propagandistických a reklamních textů.

Přednášející se v kontextu tohoto posledního tématu po zmínce Čapkovy knihy Marsyas věnoval dnešním pojmům souvisejícím s aktuálním tématem manipulace např. novináři. Rozebral výrazy hoax, fishing, fake, s tím, že původ těchto slov, ačkoli jsou jejich významy pozměněny, odkazují až kamsi k antice. Jako protiklad uvedl výraz aura ve významu autentičnosti či pravdivosti, jak o něm hovořil Walter Benjamin (další potěšení pro mne, nedávno jsem se sám vrátil k tomuto tématu, o kterém kdysi hovořil na svých přednáškách Jiří Stromšík). Jiří Kraus měl své vystoupení logicky rozčleněno, podobně jako v loňském roce jiná legenda české jazykové kultury, autor knihy Jak číst poezii Jiří Brabec, profesor jehož životním tématem je rétorika, přesto překvapoval svým jazykovým projevem (všechno spatra, svižně, kultivovaně, žádné hluché místo), ale i tím, že se neupnul pouze k minulosti, ale pojednal téma v šíři od osvícenství (zmínil např. francouzského přírodovědce Georges Louise Leclerc de Buffona, proslulého výrokem „Le style ist l´homme meme“, styl je člověk sám, poukazující k lidské tvořivosti; pozor, zadáte-li si do vyhledávače pouze příjmení, vyskočí vám jméno jakéhosi fotbalisty a jeho milostných afér s Alenou Šeredovu, taky krásný příklad k zamyšlení o tom, kam jsme směřováni, co je dnešní „styl“) až po dnešek, když zmínil mezi řadou dnes populárních knih japonského spisovatele Haruki Murakamiho (pro mě třetí potěšení), který napsal knihu Spisovatel jako povolání.

Poněkud mě překvapilo, že ve festivalovém časopise Raport! (následníku Splav!u) bylo věnováno sedm slov (z 61 slov Tomáše Chaloupeckého, kromě fotografie na půl straně, která jakoby tento nedostatek chtěla nahradit a titulu příspěvku Krausináda není voda; text, zahrnující Krausovu přednášku mezi jinými programovými položkami dne: „osvěžující hlt krausinády [tekutina lepší než voda]“. Přestože je to časopis „ryze avantgardní“, je to, jestliže jsou v témže čísle věnovány dvě strany soboteckým psům (jakkoli je to zajímavé a příznačné téma a článek, či vlastně celé „kynologické číslo“ Aport! je fajn), trochu málo.

Po Krausově přednášce jsem jel „na oběd“ domů (do Jičína) a vrátil se až na film Případ pro začínajícího kata. Jako první osobní vsuvku/poznámku bych ještě před komentářem k němu měl podrobněji rozvinout úvodní zmínku o letošním výběru pořadů na Šrámkově Sobotce. Každým rokem se snažím zaměřit se na některý ze segmentů bohatého vějíře nabídky festivalu, v loňském roce například na autorská čtení (impulsem bylo vystoupení Milana Urzy, následovaly více – Alena Zemančíková – či méně – Jana Orlová potěšivé prezentace autorské tvorby), které jsem letos prakticky pominul, „výměnou“ za jiné, např. vystoupení účastníků tvůrčích dílen). Na co jsem nicméně chtěl jít, zvláště pořad Ať se ti básníku, smějí Přemysla Ruta, Markéty Potužákové a dalších (Tereza Causidisová, Jan Večeřa), k nimž bych byl připojil některé další položky sobotního programu. To je tak trochu srdeční, dlouhodobá záležitost, naposledy milé setkání v Jičíně. Nicméně měl jsem lístky na Krise Kristoffersona na Sychrově, vidět jeho už příležitost nebude.

A připojím ještě druhou vsuvku, uvědomuji si, že chronologií patří už na toto místo. Letošní festival byl tak trochu jiný tím, že byl pro mě zvláštním způsobem osobní. Bylo to tak vlastně na každém ročníku, v tom předloňském například setkání s Jaromírem Typltem (v souvislosti s pořadem Škrábanice, kde Jaromír vystoupil v Solnici, tj. Městském divadle, s Michalem Ratajem). Ten letošní rozdíl je ale v tom, že příběhy setkání byly zvláštním způsobem propojeny. Volal mi Milan Faltus, někdejší „kommilitone“ (do češtiny nepřeložitelný výraz, používaný v německém jazykovém prostoru pro spolužáka na vysoké škole, původně z latiny, „spolubojovník“) z germanistických studií, s nímž mám „rozjednáno“ několik věcí, že do Sobotky v pondělí přijede na dokumentární film Selský rozum Zuzany Piussi a Víta Janečka o souvislostech podnikání Andreje Babiše v zemědělství (politické souvislosti je jeho téma, pak si aspoň koupil knížku Žlutý baron na to téma, která byla k mání u kavárny v zahradě Šrámkova domu). Přitom mě upozorňoval na fotografku, s níž se seznámil na Světě knihy, a která v Sobotce bude pracovat (Jana Plavec, odhadl jsem, že je to ona, na několika pořadech, ale vždy hned zmizela, takže jsme se dali do hovoru teprve snad až třetí den; uvědomuju si posléze, i po prohlédnutí jejího fotografického portfolia, že mě lecčím zaujala).

Ve své příslovečné roztržitosti Milan zapomněl, že měl jít v Mladé Boleslavi na technickou kontrolu a už za Prahou se vrátil domů, a mě bombardoval telefonáty, ať ten úvod k filmu nahraju (ale jak?, mám sice nahrávadlo, ale foťák, psaní poznámek a kontext, nezvládám všechno). Kontaktoval jsem ho na Hynka Zlatníka, dlouholetého spolupracovníka festivalu (můj někdejší student na gymnáziu, jeho matka překladatelka, klasický „Šrámkovec“), skutečně se pak setkali a domluvili. A další osobou, s níž jsem se v Sobotce znovu (už zde byl vloni) setkal, byl Friedrich Klehr, Němec z Frankfurtu nad Mohanem, který se zamiloval do českého jazyka a skvěle se ho naučil. Viděl jsem ho nedávno na Světě knihy na jedné „německé“ akci, kterou moderovala překladatelka Tereza Semotamová, ale spěchal jsem a jen jsem ho pozdravil.

„Friedrich“, s nímž mě seznámil právě Hynek Zlatník, mi řekl, že překladatelka je zde (v zahradě Šrámkova domu, seděla o kousek dál, později pak s Dorou Kaprálovou), a že není jen skvělá překladatelka, ale že taky píše, a její román Počong (Počong anebo o pinoživosti lidské existence spolu s Jakubem Vítkem, Větrné mlýny, 2015) ho fascinoval do té míry, že ho řadí mezi deset nejzajímavějších knih, které kdy četl. Když pak ve čtvrtek Milan do Sobotky skutečně přijel, popíjela „germánská“ jazyková čtyřka v některých chvílích společně kávu v příjemném prostředí zahrady Šrámkova domu. S autorkou Počonga se mi už pohovořit nepodařilo.

Pavel Juráček / Případ pro začínajícího kata
22:00, zahrada Šrámkova domu

Tak. V zahradě Šrámkova domu byla promítána v loňském roce (2016) digitálně restaurovaná kopie filmu Pavla Juráčka, který bývá uváděn jako film trezorový, což není tak úplně pravda. Uvedla to Briana Čechová z Národního filmového ústavu, která se tématem celoživotně zajímá a v NFA vede oddělení kurátorů, jejichž posláním je odborná péče o filmové sbírky. Film, jedno z nejzajímavějších děl české nové vlny, byl normalizátory pouze „nedoporučen“ (že je trezorový, se uvádí pro jednoduchost). Nyní je, společně s druhým Juráčkovým filmem, natočeným společně s Janem Schmidtem, Postava k podpírání, divákům opět k dispozici ve vyčištěné podobě a oba společně na DVD. Briana Čechová upozornila na zájem o Juráčkovo dílo nejen filmové, ale i literární. Letos vyšel v nakladatelství Torst první svazek Deníku (Deník / I. 1948 – 1956), už předtím v NFA vydaná kniha deníku více než tisíc stran představující zápisky z let 1956 – 1974 (tedy navazující na předchozí zmíněný), ale i řada dalších knih, z nichž Klíč k určování trpaslíků aneb poslední cesta Lemuela Gullivera byla na Šrámkově Sobotce k dostání.

Právě Swiftův hrdina, respektive třetí díl jeho slavného spisu, byl východiskem pro film, natočený černobíle a připomínající mi v lecčem Buñuela, film, pro nějž stylové určení surrealismu by bylo nejspíš příliš svazující, byť je východiskem, a při němž můžete myslet i na Sedmikrásky Věry Chytilové, jehož námětu byl Juráček spoluautorem, či Jana Švankmajera, Juráčkovy současníky. Mě zároveň překvapilo obsazení tak velkou řadou hereckých osobností, které vedle titulního Lubomíra Kostelky můžeme ve filmu vidět, mj. Luďka Kopřivu, Pavla Landovského, Radovana Lukavského, Jiřího Hrzána, Kláru Jernekovou, Slávku Budínovou etc., především ale samotné podobenství příběhu s metaforou zabitého oblečeného zajíce, cesty po schodišti věže (natočeno na Křivoklátu?) na plovoucí ostrov Laputu s králem, který se zde už po léta nezdržuje, ale nemělo by to být prozrazeno poddaným v Balnibarbi pod ostrovem. Potěmkinovy vesnice, absurdita v deseti pojmenovaných kapitolách, „skvělá, filosoficky ztvárněná adaptace románu Jonathana Swifta Gulliverovy cesty; vlastně je použit pouze románový rámec a postavy (výjimečně skvělý Lubomír Kostelka v roli Gullivera), celý film je vlastně podobenstvím o moci a o možnostech člověka bránit svůj vnitřní i vnější svět. Masterpiece Pavla Juráčka,“ mohu-li citovat komentátora s nickem Psisko59 na stránkách Kinoboxu.

Doc. Mgr. Libuše Heczková, Ph.D / Dlouhé vlasy, krátký rozum (Kritika, kritičnost a ženy české literatury)
středa 5/7, 09:00 / sál Spořitelny

Vystoupení Mgr. Michaela Špirita, Ph.D. s titulem „Jak po půlstoletí dokončit spisy velkého kritika? (K vydávání Souboru díla F. X. Šaldy)“, jsem jako jedinou z pěti přednášek vynechal vzhledem k  nezpracovanému materiálu z předchozích aktivit, který mi už začínal tak trochu přerůstat přes hlavu (poslechl jsem si ji posléze ze záznamu, který mi poskytl Hynek Zlatník), a do sobotecké Spořitelny se vrátil až ve středu ráno na přednášku doc. Libuše Heczkové „Dlouhé vlasy, krátký rozum (Kritika, kritičnost a ženy české literatury)“. V předchozím celodenním programu jsem přitom bral v úvahu recitační pásmo, „kombinující Šaldovy kritiky a texty, o nichž se vyjadřoval“ s názvem Alchymie slova, s nímž přijeli Rudolf Kvíz, Jiří Schwarz a právě Libuše Heczková. V pořadu totiž vystupoval s hudebním doprovodem Jan Riedlbauch, s nímž jsem se setkal vlastně nedávno, totiž 18. června na Vzpomínce na Dvořákův festival na Sychrově, kde účinkoval s Miloslavem Klausem. Řekl bych mu coby fór, že má zásluhu na tom, že jsem viděl naživo Krise Kristoffersona, totiž právě při té příležitosti jsem zaznamenal, že o čtrnáct dní poté na Sychrově vystupuje.

Říkám si, tak vlastně vidět se s Honzou snad ještě bude příležitost, docentku Heczkovou uvidím hovořit zítra. Je to trochu „zfixlované“, ale nedá se nic dělat. Jaké překvapení pak bylo, když jsem se usadil do první řady, abych měl dobrý manipulační prostor k fotografování, a vzápětí mi na rameno zaklepe Jan Riedlbauch. No tak to je super, po přednášce jsme ještě leccos probrali, i když pak už spěchal. (Tuto poznámku bych mohl označit v logice tohoto příspěvku jako jednu s osobních vsuvek, třetí?)

Sympaticky dynamické vystoupení docentky Libuše Heczkové uvedl, podobně jako většinu přednášek Mgr. Jan Bílek (Universita Hradec Králové, jeden z dlouholetých organizátorů Šrámkovy Sobotky, v níž se narodil). Později mi mezi řečí prozradil, že dvě dámy, které sedí asi v páté řadě vedle sebe, občas kladou dotazy či (i na jiných přednáškách) případně polemizují a se všemi se znají, jsou za organizací a přípravou festivalového segmentu přednášek, tedy jsou garanty odborných přednášek: doc. Irma Vaňková z Filozofické fakulty UK v Praze a doc. Ladislava Lederbuchová, autorka čítanek a celé řady statí nejen o literární výchově.

Titul přednášky naznačuje její rámec a anotace jej upřesňuje slovy „ženy jako literární kritičky najdeme v českém prostředí od 60. let 19. století a jejich význam nebyl nijak marginální. Přednáška připomene jak nejvýznamnější osobnost literární kritiky druhé poloviny 19. století, Elišku Krásnohorskou, tak osobnosti jako Anežku Schulzovou a Terézu Novákovou“, a pokračuje, že řeč bude mj. o Marii Pujmanové či Marii Majerové, ale třeba o Věře Traubové-Liškové (která zahynula v Brně při bombardování ve válečných letech, citát z jejího díla byl uveden v úvodu přednášky) či Irmě Fischerové, která zahynula rovněž během druhé světové války.

S energií a značnou dávkou důvtipu (a vtipu) jí evidentně vlastní bylo publikum přednášející doc. Heczkovou hned zpočátku vtaženo (či vrženo?) do jádra tématu, totiž že „žena jako literární kritik je problém“. Ženám a mužům byly genderově v době, kdy česká literární kritika psaná ženami vznikala, určité vlastnosti, s nimiž se požadavek racionální kritičnosti v očekávání u žen obtížně slučoval. Devatenácté století vycházelo z dichotomie toho, „co nebo kdo je muž“ a „kdo je žena“, ženě byly připsány vlastnosti, jako je léčit, „přírodnost a přirozenost, krása, schopnost empatie“ atd., ale byl jí upřen rozum. Pro ženy se používal výraz „slečny kritikové“, moment, který je zakódován i v jazyce, klade odpor. Přednášející vtipkovala či hrála si se slovy „kritička F. X. Šalda“, poukazující na skutečnost tzv. generického maskulina v českém jazyce, tj. „užívání podstatných jmen rodu mužského pro souhrnné označení mužů i žen“ (https://slovnik-cizich-slov.abz.cz), tj. zaměstnanci, učitelé i pro zaměstnankyně či učitelky (platí ale např. i pro zájmena, třeba kdo).

Téma některých specifik našeho jazyka (zahrnuje nejen přechylování u obecných jmen, ale i např. i u osobních, jak to bezvýsledně a s mnoha emocemi řešíme takřka třicet let, pravda o osobních jménech už na přednášce nepadla zmínka) a s tím související genderová problematika vyvolalo vzrušení i v sále, což dokládá, jak je toto téma stále živé. Jak je třeba problematické, když řekneme „jedna z nejlepších kritiček“, ale nechceme to omezovat na ženy – musíme pak říci „jedna z nejlepších kritiček a kritiků“. K tomu jen dvě poznámky: První: na jednom blogu jsem našel komentář kritický proti používání feministicky militantnímu (a jazykově neorganickému) používání formulací jako „předmětem bádání kulturologů/žek, sociologů/žek, mediologů/žek a řady dalších“. Na druhé straně v češtině existují i generické feminina (o nichž doc. Heczková hovořila), ze zmíněného blogu např. „Karel je osoba, které si skutečně vážím. Pracuje jako výzkumný pracovník a ve svém oboru je uznávaná kapacita“ (https://binko.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=35928). Druhá, kterou mi připomenul Friedrich: němčina má z týchž důvodů po řadu let (pamatuju se na to jako na novinku) tzv. „binnen-I“, např. LehrerInnen (tj. Lehrer und Lehrerinnen, učitelé a učitelky).

U Elišky Krásnohorské (doc. Heczková se vyznává z celoživotní lásky k ní)  problém nastolil F. X. Šalda, který když napsal (zkráceno) „od čeho má prchat česká žena, od Elišky Krásnohorské“, vyjádřil svůj postoj, v němž chce po ženě srdce, génia citu, to, co u Krásnohorské neviděl. Ona ale toto neřešila, říkala prostě, že každý (ať muž či žena) by měl tvořit podle svých schopností a především, slovy jiné ženy, totiž  Věry Linhartové z roku 1978, tedy takřka o sto let později, „odmítnout žvanění“. Eliška Krásnohorská „to neřešila“, protože byla ve svých názorech liberální, a tedy každý je si rovný. Byla to košatá osobnost, jakkoli byla v mnohém zprvu odmítána. Nebylo ji možné přehlédnout. Byla překladatelkou (dodnes čteme Childe Haroldovu pouť G. G. Byrona v jejím překladu), pokladní Umělecké besedy, libretistkou Smetanových oper, básnířkou. A také kritičkou. Jako první ženě u nás jí byl udělen první titul honoris causa.

Přednášející dále upozornila mimo jiné na to, jak zajímavá a plodná byla Marie Pujmanová, kterou máme zařazenu poněkud jinak a která vychází z okruhu R. Svobodové (podobně byla autorem kritik i Božena Benešová, zdůrazňovala, že o mnohém z onoho bohatství ženské kritiky stále ještě víme strašně málo a že je to práce na léta. Bylo řečeno ještě mnohé, není možné vše postihnout. Padla jména Anny Auředníčkové, překladatelky a propagátorky české kultury v zahraničí, dr. Flory Kleinschnitzové, po druhé světové válce Růženy Grebeníčkové, zpočátku stalinistky, jejíž přístup byl nicméně pozoruhodný metarovinami, jestliže cestování chápala jako způsob vědeckého výzkumu, když zkoumala, co „viděl“ Mácha cestou do Itálie, či Věry Linhartové. Vzpomněl jsem si na Jiřího Zemánka, který rovněž např. vloni vykonal máchovskou pouť do Krkonoš.

Mgr. Michael Špirit, Ph.D. / Jak po půl století dokončit spisy velkého kritika? (K vydávání souboru díla F. X. Šaldy)
úterý 4/7 09.00  / sál Spořitelny
[dle audiozáznamu Hynka Zlatníka, na některých místech doplněno z dalších zdrojů]

Tato úterní dopolední přednáška bude věnována práci textologické, jak uvedl Mgr. Jan Bílek, když představoval editora, literárního kritika a publicisty, bohemisty Michaela Špirita, mj. redaktora Revolver Revue, člena redakční rady Spisů Josefa Škvoreckého a – z našeho pohledu důležité – člena výboru Společnosti F. X. Šaldy. On sám se uvedl tím, že je tu poprvé a že tématem jeho přednášky je napínavý příběh vydávání díla F. X. Šaldy. Příběh to je opravdu napínavý, trochu smutný (vzpomínám si, jak jsme o tom hovořili takřka před půl stoletím coby studenti FFUK), dost dramatický, značně odrážející proměny doby, v níž se odehrával (odehrává). Shrnuto jednou větou, je to vlastně několikero Spisů, vždy začatých a nikdy nedokončených. Ještě před tím, než se přednášející pustil do jednotlivých kapitol, položil si zásadní otázku: proč „spisy“, proč ne knihy? Odpověď naznačovala skutečnost, že v době, kdy začala vycházet první řada (a zároveň torzo) Šaldových spisů, měl Šalda už mimořádné renomé jediného kritika té úrovně (přinesl do Čech povědomí o moderních výtvarných směrech a moderním umění vůbec etc.).

Titul „Spisy F. X. Šaldy“ nalezneme už u jeho druhé knihy (Život ironický a jiné povídky), vydané Českou grafickou unií už v roce 1912. V této řadě vyšly pak eseje (Duše a dílo, Boje o zítřek), jeho jediný román Loutky a dělníci boží, i reprinty. Byly to svazky bez doprovodných textů, pak ale celá řada ustala. Nicméně už ve 20. letech zde byla potřeba usoustavnit dílo, a vzniká další řada, tentokrát  u Štorcha-Mariena (v Aventinu). Vyšly pouze knihy a opět vše ustalo, a přesto to byl důležitý počin, totiž jako 1. svazek „Juvenilie, část první“ (1925). Knihy měly jiný charakter, byl tu doprovodný text, Šalda činil zásahy do textů, zároveň určitý výběr – čili už jiný typ redakce. Pak přichází Šaldův zápisník, Šalda měl výsadní postavení jako nikdo jiný (o tom píše Bedřich Fučík, Čtrnáctero zastavení, první je věnováno Šaldovi). A jsme u třetího rozjezdu (a torza), měly to být dva tucty svazků, vydané právě v Melantrichu. Šalda vypracoval rozvrh, a důležitý byl jeho přístup: především to neměly být dokumenty, „nechce čpět archívem“, říká v pokračování Juvenilií autor. Ne dobový dokument, ale živá věc. Ve srovnání s ostatními projekty (rovněž těmi po smrti V. X. Šaldy), které vnímaly svůj záměr z jiného úhlu pohledu.

A udělám teď malou odbočku, když si vzpomenu na Vladimíra Binara (M. Špirit o něm psal v Institutu pro studium literatury, Echa, 7. 9. 2016), který se dostal do téhož problému, když vydal dílo Jakuba Demla s podobným přístupem jako kdysi Šalda, tedy jako „živé dílo“ a nikoli jako „dokument“, a česká kulturní veřejnost tento výrazný a významný počin nepřijala. Dílo Jakuba Demla bylo po Listopadu vydáváno „po knihách“ jako fotoreprinty a idea celistvého díla „jediné knihy“, kterou Deml psal, jak říkal, a posléze začalo pak vycházet znovu, nicméně – alespoň podle mého vnímání – značně neorganicky (ve třetím svazku s názvem Moji přátelé a smrt je pro mě z nepochopitelných důvodů zařazena próza V Zabajkalí, kterou Deml do rozvrhu svého díla, právem, nezařadil, dnes naprosto čtenářsky nestravitelná). Podobné osudy velikého díla.

Pokračujme. Šalda vydal v Melantrichu šest knih, ostatní podle Šaldova rozvrhu připravil k vydání B. Fučík, vycházely i po Šaldově smrti až do roku 1941, tedy už v době protektorátu. Pak vydávání znovu ustalo. Společnost F. X. Šaldy, která se starala o jeho dílo, byla po válce obnovena, ale Josef Hora zemřel (předseda společnosti), Emanuel Chalupný a Bedřich Fučík byli z politických důvodů ze společnosti vyhozeni. Přišli noví členové, Václav Černý, Felix Vodička, Jiří Pistorius, Jan Mukařovský, úctyhodné osobnosti, což je dodnes „neuralgický bod“ v celém příběhu. Noví členové se nijak nepodíleli na odstranění původních, přesto tím, že do Společnosti vstoupili, tuto skutečnost stvrdili – ti původní kromě toho měli k Šaldovi nejblíže. Šalda se bude vydávat jinak, vzniká nová koncepce Soubor díla F. X. Šaldy, má vyjít „úplně všechno“, a to v původní podobě (rozdíl úprav Syntetismu v novém umění z roku 1982 v časopiseckém vydání a 1934, škrtal infinitivy, eliminoval přechodníky, číslování kapitol). Je tu onen rozdíl, který jsem zmínil v odbočce o V. Binarovi a J. Demlovi.

V nově koncipovaném Souboru díla F. X. Šaldy (1. sv. Meditace a rapsodie, k tisku připravil Jan Mukařovský, červen 1948) vycházejí esejistické knihy, beletrie, pak přednášky, hlavním přínosem je 13 knih, které jsou označeny jednotně Kritické projevy, číslované, které vycházely časopisecky. Zůstává otázka, zda zařadit hesla pro Ottův slovník naučný a překlady, stejně tak jako korespondence. Všechno dopadlo ale jinak, přišel únor 1948 a sice ne hned, ale posléze tu byly nové zájmy. Postupně byly škrtány texty, které nechtěl komunistický režim akceptovat (přitom Šaldu nechtěli umlčet, naopak, paradoxně vycházely v neuvěřitelném tempu, několik svazků ročně). Nezařazen byl např. první portrét Masarykův (napsaný k jeho šedesátinám), což znamená, že nový postoj je paradoxně v rozporu s koncepcí, která zamýšlela vydat vše. Od určitého svazku se začalo vypouštět, v osmém svazku o jednom textu řečeno, že je nepodstatný atd. Tato řada vycházela až do roku 1963, kdy měl přijít na řadu Šaldův zápisník, coby 14. svazek. A nastal problém. Šalda v tomto projektu mnohokrát komentoval českou politiku i mezinárodní krizi. Co se stalo, se přesně neví, ustaly a nikdo neřekl proč (přednášející se tázal Emanuela Macka, který řadu svazku editoval). Další ironií je, že právě toto je doba politické oblevy a nových sil v kultuře (rok uvedení první hry Václava Havla, navrácení Škvoreckého atd., přichází nová filmová vlna). Je zřejmé, že i v této době je stále Šaldův postoj pro režim, byť „reformující socialismus“, příliš silnou kávou. Až v roce 1968 vycházejí jen některé fragmenty jako „prohibita“, Šalda byl stále ožehavý oříšek. V dobách normalizace pak Soubor nadále zůstával torzem, vycházely jen výbory z Šaldova díla. V roce 1990 znovu vydán reprint Šaldova zápisníku, taková byla poptávka, zároveň ale tím znovu paradoxně byla zablokována možnost dokončení původního celku. Dnes se už stěží někdo najde. Po dvaceti letech se nic neděje, po 55 letech od počátku projektu není (navíc v nových ekonomických podmínkách) kulturní potřeba vše dovydat. Vyšly Loutky a dělníci boží, tj. svazek 4, který nebyl, nyní se pracuje na svazku dodatků, textů, které nebyly zahrnuty do vydání, ale i ostatní texty až do Šaldovy smrti. (Pzn.: Současným předsedou Společnosti F. X. Šaldy je Jiří Fleischman.)

(pokračování)