Spisovatelé našeho kraje

Spisovatelé našeho kraje
někdejší seminárky studentů LG

O okolí Jičína a o samotném městě toho bylo již hodně napsáno. Kdo by neznal Český ráj s dominantou Trosek nebo Prachovské skály? Historie těchto pískovcových útvarů je zajímavá zrovna tak, jako historie našeho okresního města Jičína. Je pozoruhodné, kolik dnes již slavných osobností se zde narodilo nebo studovalo. K těm nejvýznamnějším patří B. Balbín, K. V. Rais, J. Š. Kubín nebo Fráňa Šrámek.

Bohuslav Balbín

I když se B. Balbín narodil v Hradci Králové, je jeho jméno spjato s Jičínem. Je bývalým žákem našeho gymnázia. Balbínův otec pracoval jako královský purkrabí v Pardubicích. Po bělohorské bitvě byl nucen opustit úřad a přestěhovat se do Hradce Králové. Zde přišel na svět 3. 12. 1621 Bohuslav jako sedmé dítě. Po třicetileté válce byl zpečetěn osud národa. Města ztratila politická práva, městský patriciát přestal existovat. Balbínův otec zemřel, když mu bylo 37 let. Poté se situace rodiny Balbínových zhoršovala. Přijímali pomoc od přátel, a když už bylo neúnosné uživit rodinu, prodala matka dům v Hradci Králové a přestěhovali se na zámek v Častolovicích k panu Ottovi z Oppersdorfu. Pobyt v přírodě na zámku byl pro malého Balbína prospěšný, neboť často postonával. Byl vychováván v katolickém prostředí a již v dětství projevoval zájem o historii a sklony k romantismu. Matka ho poslala na studie. První rok studoval u benediktinů v Broumově, druhý rok u jezuitů v Jičíně. Třetím rokem pobýval v Praze v v Olomouci. Jeho přátelé a spolupracovníci byli jezuité. Jezuitský řád jim zaručoval výborné podmínky pro vzdělání a vědeckou práci.

Balbín byly dějepisec, představitel barokního polyhistorismu. Je oceňován jako vlastenec. Jeho dílo v úplnosti neznáme a asi nikdy nepoznáme. Část tvorby zůstala v rukopisech, ale nikoliv pohromadě, nýbrž roztroušená po více knihovnách. Dochované rukopisy se dnes nacházejí ve vídeňské Dvorní knihovně a archívu, v knihovně Národního muzea v Praze a v rukopisném oddělení univerzitní knihovny. Největší část se nachází v Památníku národního písemnictví na Strahově.

V tehdejší době byla nejrozšířenějším jazykem latina. Je tedy zarážející, že Balbín psal vesměs latinsky. Choval totiž velkou lásku k českému lidu, českému jazyku, Čechám a Moravě. Byl to horoucí vlastenec. I jeho první literární pokusy měly charakter spíše vlastenecký než historický. Věnoval se jezuitskému divadlu, po celý život psal latinské verše. Ty ale asi nebyly opravdovou poezií a pro nás jsou dnes již vzdálené. Přes tisíc básní shromáždil v šestidílné sbírce Včelí roj. Většina básní jsou pouze epigramy, mnohé verše jsou překlady nebo to jsou přepracované verše antických a humanistických autorů. Převažují náboženská témata. V této sbírce můžeme nalézt též elegie, což jsou básně v próze na způsob slavnostních projevů. Je jich známo jen několik.

Balbín se věnoval literárně-teoretickým pracím. K těm patří dvě knihy – Quaesita oratoria (učebnice rétoriky) a Verisimilia humaniorum Disciplinarum. Tato kniha shrnuje Balbínův názor na dějepisectví, popisuje v ní různé druhy historických prací. Balbín putoval českými kraji a uvědomoval si, jak náboženské války v Čechách zničily staré zbožnosti. Chtěl dokázat, e i Čechy jsou bohaté na pamětihodná místa, tak na výzvu opata Šimona Rüdigera zpracoval dějiny zázračné sochy P. Marie v Vartě. Knihu rozdělil na dvě části. Zabývá se v ní dějinami města Varty, dějinami chrámu, ve kterém se zázračná soška nachází, a dotýká se i Slezska. Kniha je nazvána Diva Vartensis. Je výborně napsaná, proto byla přeložena poměrně brzy do němčiny. Potom zpracoval Balbín ještě dvě podobné knihy o poutnických místech v Tuřanech nedaleko Brna. V této Divě se silně odráží mariánská úcta. Třetí práce o mariánském poutním místě – Diva mantis sancti je věnována soše P. Marie Svatohorské v Příbrami. Ze všech tří knih je nejrozsáhlejší (má 618 stran) a historicky nejcennější. Balbín na ní pracoval pět let od roku 1658. Vytištěna byla až v roce 1665. Rozsáhlou knihou je i monografie o Arnoštu z Pardubic (480 stran).

Epitome zrum Bohemicarum, tj. Výtah českých dějin. Spis obsahuje pouze nejvýznamnější fakta českých dějin, přesto ho tvoří sedm částí. Takto obsáhle jako Balbín vypsal naše dějiny teprve František Palacký. Balbín rozdělil látku do sedmi knih, v každé je popsáno období vlády různých panovníků.

Ještě před vydáním Epitome měl plán uplatnit v díle všechno bohatství, které nasbíral na cestách po českých krajích, archívech a knihovnách. Jeho materiál se však rozrostl do takové šíře, že ho nakonec jen shrnul bez systému a výběru. Tak vznikly Historické rozmanitosti království Českého – Miscellanea historica regni Bohemiae. V deseti svazcích popisuje českou krajinu, hory, řeky, zmiňuje se i o Troskách a Hrubé Skále, o divoké kráse těchto míst, údolí, lesů a skal. Srovnává Trosky s egyptskými pyramidami. I z tohoto díla čiší vlastenectví.

Karel Václav Rais

K. V. Rais je bělohradským rodákem. Jeho maminka Kateřina a otec Václav se vzali v roce 1845. První se jim narodila Aninka a Jan. Ti však v útlém věku zemřeli. I třetí dítě – Tonička – zemřelo ve dvou letech. Až po třináctiletém manželství přišel na svět Karel Václav 4. 1. 1859 a po něm ještě Antonín a Jindřich. Raisovi žili ve velice chudém prostředí. Bydleli v Bělohradě u náměstí v domečku se zahrádkou u potůčku Javorka. Měli jednu malou světničku, síňku, sedničku, ve které bydlel nájemník, chlév a stodolu.

Rodiče měli o svého syna starost, když jim před ním zemřely tři děti. Ve čtyřech letech ho tatínek začal učit náboženství, slabikování a počtům. V pěti a půl letech nastoupil do školy. Protože se dobře učil, šel studovat učitelství na učitelském ústavu v Jičíně. Hrál na housle a na piano. O svých školních letech vypráví v knize Ze vzpomínek: „Úmysl rodičů dáti mě na studie a tím daný přísnější směr celé domácí výchovy, byly příčinou, že jsem v chlapeckých letech svých neužil plně volnosti a radosti jako jiní kamarádi. Musil jsem stále dělat pilného žáka, moudrého hocha, a to mě často tísnívalo…“

Počáteční raisovy práce souvisejí s jeho povoláním. Psal historické povídky pro mládež, povídky o dětech a vlastenecké básně. Ty shrnul ve sbírce Pod Zvičinou. V osmdesátých letech našel vlastní umělecký výraz. Zásluhou Jana Nerudy vyšly v Národních listech příběhy stré paní, která prodala svoje vlasy, aby pomohla synovi na studie, pod názvem Z vlasařských pamětí. Často psal o rodičích a dětech, o vztazích mezi nimi. O tom vypovídají knihy Rodiče a děti, Výminkáři. Rais se zaměřil na východní Čechy a charakterizoval život venkovských lidí. Každým jeho dílem prochází idea vlastenectví, touha po domově. Je tomu tak i v románech Zapadlí vlastenci, Pantáta Bezoušek, Západ. Rodiště Lázně Bělohrad si vybral jako místo děje některých próz, např. Sirotek, Potměchuť, O ztraceném ševci. Povídka Z vlasařských pamětí a román Západ jsou zasazeny do hlineckého kraje. O Sobotce v žádném díle nepsal, ale zde se zrodily knihy Pantáta Bezoušek, Zapadlí vlastenci a různé knížky pro děti. V románu Kalibův zločin se zaměřil na psychologii hlavních postav. Ukázal lidi bez morálních zábran, kteří těží z bázlivosti a dobráctví druhých.

Josef Štefan Kubín

J. Š. Kubín se narodil 7. 10. 1864 v Jičíně. Vlastním jménem byl Josef Kubín. Když začal publikovat a přečetl si v novinách povídku jiného Josefa Kubína, rozhodl se svoje jméno pozměnit. V roce 1919 přijal přídomek Štefan po Slovákovi, se kterým se setkal. Kubín studoval pražskou univerzitu v roce 1884-1888. Věnoval se češtině u profesora Gebauera, němčině a francouzštině. Vzdělání si později  rozšiřoval na univerzitě v Ženevě. Ve svých dílech se pokoušel o divadelní historii, psal literárně dějepisné studie, překládal. Stěžejní oblastí se pro Kubína stala folkloristika, etnografie a dialektologie. Jeho otec byl velice dobrým vypravěčem.  Zajímavostí je vysoký věk v rodě Kubínových. Otcův strýc zemřel ve sto čtyřech letech, Josef Štefan ve 101. roce života – 31. 10. 1965.

Kubínovi přirostlo k srdci Podkrkonoší. Ve svých folkloristických studiích se zabývá oblastí Kladska Štrálska a Hlučínska. Nejdůležitější složkou jeho vědeckého díla se staly lidové povídky. V Kladských povídkách shrnul vyprávění čtyřiadvaceti vypravěčů. Kniha obsahuje celkem 173 povídek. V Lidových povídkách z českého Podkrkonoší  nalezneme 572 povídek od 104 vypravěčů.

Zabýval se též písněmi. První lidovou píseň slyšel v osmi letech od své kamarádky. Zapsal si její slova a ještě asi pět písní, které mu zazpívala. Tak vznikl první Kubínův zpěvník. Tímto začal svou plodnou sběratelskou činnost. Sebral 2279 písní většinou i s nápěvy. Rukopisná sbírka písní je dnes uložena v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. (Pro srovnání: Erbenova sbírka obsahuje 2288 písní.)  Knižně vyšly pouze písně kladské ve výboru nazvaném Kladské písničky. V knize je sebráno 400 písní. Nepřikrášluje je nijak, jsou vytištěny i v nářečích.

Kniha Lidomluva Čechů kladských je vlastně obsáhlý slovník kladských dialektových zvláštností. Srovnává kladskou mluvu s obecnou češtinou. Poukazuje na odchylky hláskoslovné, tvaroslovné, syntaktické a lexikální. Vzor hledá v Gebauerově Historické mluvnici. V Ústavu pro jazyk český ČSAV se nachází Slovník jižní podkrkonoštiny, který obsahuje osm tisíc hesel.

V roce 1923 vyšla Kubínovi první pohádková knížka. Opět ho inspiroval podkrkonošský folklór. Zdeněk Broman (vlastním jménem Frant. Tichý) převedl tři kladské nářeční povídky do spisovné češtiny a roku 1916 je vydal pod názvem Pohádky z Kladska. To Kubína podnítilo a vydal vlastní knihu pohádek nazvanou Hostem u pohádky (rok 1928). Po ní vyšlo osmnáct dalších titulů. Např. Dárek od pohádky, Čarovné kvítí, Kratochvilné kukátko, Zlatá brána otevřená, České byliny a další. Kubínovy pohádky se vyznačují lidovostí, vystupují v nich lidové postavy, prostí nebojácní hrdinové. Vůdčí myšlenkou pohádek je idea dobrého a spravedlivého krále, vítězství statečného hrdiny nad zlem. Báchorky B. Němcové, K. J. Erbena a dalších se nevztahují k žádnému místu. U Kubína je tomu naopak. S rodným Podkrkonoším je úzce spjat. Příběhy se odehrávají např. v Lomnici, na Těšíně, v Cidlině, v Jičíně.

Rodné město přejmenoval na Jivín. Věnoval mu dvě významné knihy: V ráji mladosti a Co se Vítkovi zdálo. Prokresluje dětskou psychologii, vypráví příběh Verunky a Vítka, kteří vyrůstají v prostředí plném pohody a něhy. Dává nám nahlédnout do jejich vnitřního světa. Příběhy jsou autobiografické.

J. Š. Kubín píše různé žánry: pohádky, pověsti, písně, pořekadla, hádanky. Užívá přitom zapomenutých nářečních slov, s odvahou vytváří neologismy, vybírá si osobitá přirovnání, metafory a personifikace.  Jeho dílo je stále živé. Pokračovatelem Kubína je Jaromír Jech. Využívá prvky jeho díla, zaměřuje se také zejména na Kladsko. Jan Drda navazuje na oblast pohádkové tvorby. Sou jazykovou a stylistickou stránkou se může srovnat i s dílem Bohumila Hrabala.

Většinu knih věnoval Kubín dětem, ale psal i pro dospělé: Hrozná chvíle a další díly Jivínských rapsódií, Kudrnaté povídky, Pojedeme do Jivína, koupíme si báni vína. Některá díla byla přeložena do ruštiny a slovenštiny.

Fráňa Šrámek

Šrámkův otec se podruhé oženil, vzal si Annu Ptáčníkovou ze Sobotky. Měli spolu pět synů. František byl druhý nejstarší (19. 1. 1887 – 1. 7. 1952). Byl hluboce citově vázán k mamince. To je patrné z veršů v románě Stříbrný vítr nebo Maminčin pohřeb.

Ze Sobotky odešli Šrámkovi, když bylo Františkovi pět let. Často se stěhovali, protože tatínek byl berní úředník. Pracoval ve Zbirohu, v Písku, v Roudnici. Fráňa zůstal v Písku a tam studoval gymnázium. Tam začala nedaleko Putimské brány jeho básnická tvorba. Přiznal se k tomu ve Vzpomínce na Písek (Prácheňský kraj, 23. 4. 1924): „Bývala Putimská ulice / zda ještě do ráje ústí? / Na jednom dvoře tam na hradbách / peroutky začly mi růsti.“

Mladého Šrámka zaujala tvorba Jaroslava Vrchlického. Jeho zájem podpořil profesor Vávra. Půjčoval mu knihy Vrchlického z profesorské knihovny píseckého gymnázia.

Strhl ho proud mladých básníků – Neumann, Gellner, Karel Toman a v roce 1901 začal uveřejňovat své verše v českobudějovickém tisku. Měl blízko k Petru Bezručovi. Svědčí o tom recenze Bezručových básní vydaných Herbenem v Besedách času roku 1903. Vidíme vyhraněný postoj básníka k dělnickému hnutí. Najdeme zde i doklad o blízkosti Šrámka k Antonínu Sovovi. Styl mladého spisovatele nevytvořila literatura, nýbrž životní zkušenosti.

Roku 1899 narukoval na vojnu jako dobrovolník na jeden rok. Měl teprve první státní zkoušku na právnické fakultě. Ve vojenské službě pak musel zůstat o rok déle. Jeho zkušenosti se odrazily ve verších básně Motiv, vydané pod pseudonymem Arno Gram, v cyklu básní ze staršího skicáře v knize Modrý a rudý. Šrámek se stal autorem antimilitaristických textů.

Práva nedokončil, rozhodl se pro spisovatelství. V povídkové knize Sláva života (1903) ukázal svůj subjektivní vztah ke světu, zamýšlel se nad ním, nad postojem k životu, kritizoval měšťáckou společnost. Zabýval se problémem svobodné lásky. Teorii volné lásky realizoval i ve svém milostném a věrném vztahu k Miloslavě Hrdličkové, která byla jeho životní družkou. Láska je tématem knih Sedmibolestní, Kamení, srdce a oblaka. Je to však láska bolestná, zraněná. Prvními prózami bojuje proti všemu, co omezuje život, deformuje ho a utlačuje.

První básnickou sbírkou Fráni Šrámka, vlastně jeho prvotinou, byla kniha Života bído, před tě mám rád. Populární se stala sbírka Modrý a rudý. Básník se časem vypracoval k plynulým a přirozeným veršům, stal se mistrem prostoty. Básně recitoval sám lid a to se nestává často. Sbírka je politická a aktuální, Šrámek psal otevřeně proti militarismu.

Nesložím já svoji hlavu
v sena vonné kupy,
složím já ji na tornistru,
na zrzavé chlupy:
tornistřičko nejmilejší,
co už s tebou hochů spalo,
přísahala, přísahalo
- ale žádný falešnější.
(Zas mne držíš kolem krku)

Román Stříbrný vítr vydaný roku 1910 ukazuje Šrámkovu osobnost. Píše o energickém mládí, o lidských vztazích, povahách lidí, osvětě dospělých. Z příběhu je zřejmý proces dospívání chlapce v muže, zachycuje rysy každého mládí – touhu po krásné lásce, sebeuvědomování. Motivy čerpá ze svého pobytu v Písku a Zbirohu.

Šrámkova literární činnost byla oceněna v roce 1946, kdy obdržel titul národního umělce.

Seznam literatury
Jan P. Kučera, Jiří Rak, Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře (1983)
K. V. Rais, Ze vzpomínek (1930)
František Všetička, J. Š. Kubín (1980
František Buriánek, Fráňa Šrámek (1976, 1981)

(Šárka Brožová, 1988)