Sophia Jaffé na Hradě

Sophia Jaffé na Hradě
Slavnostní zahajovací koncert
České doteky hudby 2017

Pražský hrad – Španělský sál, 16. prosince 2017, 19.00
PKF – Prague Philharmonia
Petr Vronský – dirigent
Sophia Jaffé (Německo) – housle
Marek Vašut – průvodní slovo

Německá houslistka Sophia Jaffé nebyla v Čechách poprvé, pražské Rudolfinum bylo v roce 2008 dokonce jedním z prvních míst její sólové dráhy vedle Londýna, Jeruzalému či Shenzhenu (Čína), do Čech se pak vracela ke spolupráci s řadou orchestrů, jimiž byly SOČR, Janáčkova filharmonie Ostrava nebo Komorní filharmonie Pardubice.  Na MHD České doteky hudby vystoupila ve 14. ročníku ve Smetanově síni Obecního domu s houslovým Koncertem a moll pro housle a orchestr No. 1, Op. 77 Dmitrije Šostakoviče společně právě se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu 6. ledna 2013 v závěrečném večeru nazvaném Ruské hudební klenoty.

Jestliže to v prvním případě byl koncert závěrečný, pak to tentokrát byla příležitost stejně slavnostní, jíž je zahájení celého festivalu, na místě nejprestižnějším, ve Španělském sále Pražského hradu. A jestliže to minule byla skladba klasické moderny, tentokrát bylo na programu dílo z nejklasičtějších, Mozartův Koncert č. 5 A dur pro housle a orchestr, K 219. Mohli jsme tedy slyšet skladbu nacházející se na jedné vyhraněné interpretační poloze pozoruhodné interpretky s tím vědomím, že na druhé straně škály jejích zájmů jsou takové opusy, jako je třeba houslový koncert Albana Berga. Můžeme pak potvrdit formulaci ze stránek Českého rozhlasu, která říká: Jophia Jaffé oslňuje evropské publikum průzračnou technikou, niternou hrou a hlubokou emocionální výpovědí.

„Klasický“, v tomto případě opravdu ve smyslu hudebního klasicismu, byl celý program večera. Byl jsem zvědav, jak bude působit Sinfonia D dur op. 4 č. 2 „Pastorální“ J. V. Stamice, skladatele, který stál na samém prahu onoho evropského hudebního slohu, který si spojujeme především s Mozartem či Beethovenem, byť ten druhý zahajuje zároveň zase další epochu, lišící se od té první „osudovou“ monumentálností. Orchestry z doby Stamicovy byly ještě takřka komorní záležitostí a není jednoduché sladit onu příznačnou průzračnost s dnešními posluchačskými požadavky, orientovanými mnohdy na velkolepost, v našem případě zcela jistě akcentovanými prostředím nádhery Španělského sálu. PKF – Prague Philharmonia má nicméně už v názvu ono kouzelné slůvko „komorní“ a dirigenta Petra Vronského jsme mohli zažít v tomto sále i v souvislosti s Českými doteky hudby mnohokrát (osobně vzpomínám na Gratulační koncert k jubileu Václava Hudečka, rovněž zahajovací, 16. 12. 2012, kdy Vronský dirigoval Moravskou filharmonii Olomouc) a přední čeští interpreti se s tímto obtížným zadáním vyrovnali skvěle.

Po úvodních slovech už tradičně tento večer moderujícího herce Marka Vašuta a ředitele Českých doteků hudby Miroslava Matějky jsme mohli těšit ze Stamicovy a Mozartovy hudby v první části večera, v druhé pak dramaturgie velmi dobře zvolila tu z Beethovených symfonií, u níž můžeme ještě vnímat kontinuitu s předchozím vývojem i v jejím zvukovém objemu a zároveň posouvá sémantickou a emocionální řadu hudby celého večera. Autorka anotace v katalogu, dr. Jarmila Tauerová to vyjádřila těmito slovy: (Symfonie) je první z řady Beethovenových světoznámých skladeb. Její novátorství spočívá nejen v závažnosti a rozsahu díla, ale i jednotě hudebních myšlenek a dokonalosti kompoziční práce. Těžiště představuje pomalá věta – smuteční pochod, který přesáhl vše, co bylo v této oblasti doposud vytvořeno.

Ovšemže může posluchače z vystoupení umělců na zahajovacím koncertu na Pražském hradě napadat celá řada věcí. Mě se honila hlavou, vedle primární nádherné hudby, myšlenka evropské kultury, která se zde znovu mnohočetně propojovala (Stamicův česko-německý kontext s německo-českými souvislosti Sophie Jaffé, Stamic – Mozart – Beethoven coby kontinuální řada v hudební historii), historický kontext vzniku i uvedení symfonie a v souvislosti s tím myšlenky heroičnosti („Sinfonia eroica, composta per festeggiare il sovvenire di un grand’uomo“, tedy „památce velkého člověka“, jak píší die Wiener Zeitung ve shodě s prvním vydáním, 19. října 1806), jež se i u samého Beethovena opírá o heroicko-alegorický balet Die Geschöpfe des Prometheus op. 43, jehož hudební myšlenky jsou východiskem variací ve čtvrté větě Eroicy.

Tyto úvahy ale představovaly onu polohu intelektuální, která mi nicméně v tuto chvíli připadá až nepatřičná v souvislosti s emotivním nábojem vlastního vystoupení Sophie Jaffé, Petra Vronského a Pražské komorní filharmonie, který v nás posluchačích zůstal ještě dlouho po skončení večera, vlastně zůstává i do budoucnosti jako stopa autentického mimořádného zážitku, který je ještě silnější než potěšení z muzikologických a kulturních souvislostí. Kromě průzračného, rozzářeného zvuku houslí německá houslistka, která od roku 2006 vyučuje hru na housle na Berlínské hudební akademii Hannse Eislera, vtiskla svému vystoupení osobitou pečeť interpretace na jedné straně velice stylové, na druhé straně (v kadencích) svébytně překračujících striktní hranice klasicismu. Přemýšlím, jak to pojmenovat a napadá mě výraz lyrismus a expresivita.

Výraznou senzibilitu, projevující se v mimořádné barevnosti a modulacích intenzity tónu podpořila umělkyně i „romantickým“ intenzívním pohybovým projevem, který se v dialogu s Petrem Vronským  proměnil v ďábelský taneček, kterému dirigent potěšeně kontroval dynamickým a zároveň radostným vedením orchestru. I on jmenovitě „oslovoval“ hudebníky, což zcela jistě přispělo nejen k jejich hráčské motivaci (ocenil bych především sametovost houslí zvláště v pianissmu, tedy hře „jednu žíní“, ale i kompaktnost ve forte, pozoruhodném při pouhých osmi primech, ale i např. zpěvnost violoncell či pregnantní čitelnost kontrabasů), a zároveň pro posluchače zvláště v prvních řadách muselo přispět k vtažení do světa, který zde byl z tónů a pohybu stvořen.

Jan K. Čeliš / prosinec 2017
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH