Sněhové škody

Tak se jen zdálo, že je toho konec. Že jsem už všechno zapsal. V podstatě ano, toto je už jen takový dodatek. Vyprovokovaný ještě oním P. S. na závěr textu „To je sněhu!“. Zase až tak se nic neděje. Jen to, že sedím s dalšími pár dny neschopnosti doma. Nic závažného, jen jsem se sehnul pro vánoční stromeček, k oněm třem šroubům, které ho drží ve stojanu, protože už tam nemohl „v půlce února“ být. Dělal jsem si z toho legraci, že někde ho měli prý dokonce do konce února, vydržel prý. Tady nevydržel ani stromeček ani já. Vydržel tak dlouho, protože to byla borovička, kterou Honza uřízl v předzahrádce. Jak se tam ty vysázené rostliny rozrůstaly, začaly si vadit navzájem, borovička se hodila… Ale prý už byla zaprášená, musela z obýváku pryč. A jak jsem se sklonil, ucítil jsem, že to není dobré.

A jak to souvisí se sněhem? Tak napůl. Protože jsem se tak ještě napůl kurýroval z předchozího zdravotního problému (nikdy jsem snad neměl něco takhle několikrát za sebou), nestačil jsem se příliš vzpamatovat, rozhýbat, dobít, dostat do formy. Pořád jsem musel něco řešit, překonávat. Ještě mi nebylo dobře, ale chodil jsem do práce, a musel jsem tam vyřizovat jakési naléhavé věci, pak přišel sníh, odhazoval a přehazoval jsem hromady trpělivě každý den, abych měl kde zaparkovat, pak aby o víkendu zaparkoval Honza a Martina, aby byl volný vjezd do garáže, „ve finále“ jsme pak házeli a manipulovali auty několik hodin tři osoby. Když jsem se teď bavil s doktorkou, říkala, minulý týden sem chodili lidi, že odhazovali sníh. Já nikoli. Ale měl jsem potíže s hlasem, pak jsem si to vylepšil, že jsem seděl asi hodinu v chladné místnosti, měl jsem pocit, že nezvládám různé maličkosti, ve čtvrtek jsem nevyjel (podsmekávalo se mi auto, vyhrabal jsem se až odpoledne) a běžel jsem do školy, abych stihl začátek své hodiny, to už jsem měl asi tři dny rýmu. A jak říkají některé moudré ženy – rýma chlapa sklátí. V pátek jsem dojel do Semil, sotva jsem mluvil, nu a v sobotu…

Takže když to shrnu, sněhové škody obnášejí: výměnu držáku espézetky, tj. cestu k autoopraváři a zpět, několik stresových situací, kdy jsem se zahrabal nebo nevyjel a sháněl způsob, jak se zase dostat do provozu, lopatu, kterou jsem koupil místo zlomeného vyhrnováku, který jsme svorně zničili při roztloukání zmrzlého sněhu před vraty, a kterou jsem si pak zavřel do garáže, ale k níž se teď nejspíš nedostanu. Protože Alenino auto je na milimetr za těmi vraty a ty jsou zaházené metrovou hromadou sněhu, který shodili horolezci ze střechy (někdo to měřil, bylo ho prý šedesátpět centimetrů, na ploché střeše to už před dvaceti lety udělalo paseku, že jsme museli bourat prasklý odtok, který vede středem domu). Takže taky prachy za tu práci, k tomu, abych tu hromadu přeházel, jsem se už nedostal, protože přišla dotyčná sobota.

Nestěžuju si, jak mi kdosi vytýkal. Kolega, kterého jsem potkal na cestě k doktorovi, smetl ze silnice v protisměru jedoucí návěs, který se při předjíždění řidiče v koloně smekl a otočil proti autu kolegy, který v tu chvíli už nemohl nic dělat. Auto na šrot, naštěstí on a jeho mladá žena, kterou vezl do Olomouce do školy, přežili „jen“ se středně těžkými zraněními.

I když má v příštích dnech sněžit, v únorovém slunci už bílá pohroma pomalu odtává.