Slunce a pláž

Slunce a pláž je jedenáct povídek (edice Česká povídka, Listen, 2025) nevyrovnané kvality, s převahou autorek – mužští autoři jsou jen čtyři, mezi nimi kdysi velice úspěšný a svým způsobem zajímavý autor Michal Viewegh, dnes ve veřejném prostoru takřka nezmiňovaný). S tématem dovolené, které zastřešuje svazek, tak trochu kontrastuje motiv hádky, který jakoby zaplavil českou beletristiku, pokud mě má čtenářská perspektiva neklame – před touto knihou jsem četl Čas vos Aleny Mornštajnové, kde je ústředním tématem trochu pootočeně řečeno rodinný rozvrat, je možné, že to souvisí se všudypřítomným traumatem v literatuře, které jakoby, zvláště jedná-li se o autofikci, další trochu bludný pojem, dávalo razítko kvalifikace hodnotné literatury, hodnověrnosti, aktuálnosti či čtenářský klíč, a ovšem, také společenskou atmosférou zostřeného střetávání názorů a přístupů ke světu, ale také agrese a válečných ohnisek po celém světě.

Název dala svazku první povídka Petry Dvořákové, autorky románů a komorních příběhů jako Vrány, Pláňata a v letošním roce vydaného Návratu, psychologických próz jako jsou Sítě – příběhy (ne)sebevědomí či Já jsem hlad na začátku její spisovatelské dráhy (inspirace vlastní zkušeností mentální anorexie, vida, tak už tu to trauma je). Také v samotné povídce je vlastně „dovolená“ jen obezlička pro zařazení do souboru, jistě legitimní, nicméně ve funkci tzv. falešné motivace, hlavní postava strýc Walter, kterého podezřívá vypravěč (v mužském rodě), že na pláži rozhazuje lidské ostatky někoho, koho se zbavil, protože si jinak nedovede představit obsah tajemných beden, nicméně když se vážený muž, dosud na invalidním vozíku, vrací křepce z pláže, kde zanechal dětské hračky, domnívá se zprvu, že Walter zešílel, ten ale šel jen napravit „staré křivdy“, totiž které se mu staly v dětství, a že „je čas dospět“. Hračky jsou kdysi nakradené dětem jako pomsta za to, že když jemu jako dítěti sebralo jiné lopatičku, matka mu nespravedlivě přikázala ustoupit. Bizarní žánrový mix na pomezí hororu či novely s tajemstvím s pozadím psychoanalýzy odkazuje tedy právě k psychologii, která souvisí i biografií autorky (vystudovala mj. zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra).

Olivovníky mnohočetně spisovatelky a scénáristky Petry Soukupové oceněné (Magnesia Litera, Cena Jiřího Ortena, nominace na cenu J. Škvoreckého), autorky např. knihy Zmizet či řady knih pro děti a o dětech, je první z povídek, jejichž tématem je zmíněná manželská hádka, tentokrát opravdu probraná v celé psychologické šíři jednotlivých situací, argumentů a reakcí v určitých momentech a rozvinutá do příběhu bohatého muže, u nějž v jednom okamžiku pozice mezi svářejícími se překročí hranice a nechá svou partnerku odjet na dovolenou samotnou. V ten okamžik si i ona uvědomí hrozbu skutečného rozchodu a jeho souvislostí, ale i momentálních těžkostí při zvládání cestování, které vyřizoval vždy on, nicméně druhý den přichází muž, který přiletěl jiným letadlem, přestože i jej to stálo další desetitisícové náklady např. s půjčením druhého auta, a dochází ke smíření. Sevřenost a neodbíhání k jiným tématům znamená na jednu stranu nepříliš velká překvapení, na druhou stranu prostor pro čtenářovo zamyšlení nad samotným tématem.

Vůně zralých fíků Michaely Klevisové je docela lidsky milé, citlivé vyprávění o ztrátě několika blízkých osob a dezorientaci v cizím městě na jihu Evropy a nalezení rovnováhy a čehosi blízkého v kocourovi na Korčule, kterého si pojmenovala Fousek, a za nímž se, zdánlivě nesmyslně, po pár týdnech vrátí. Dohledávám ještě další informace k autorce, jejíž jméno znám jen v hrubých obrysech, vystudovaná novinářka je autorkou řady detektivních románů, figura zvířete se objevuje v některých jiných prózách (Čekání na kocoura, Kocour z Montmartru). A pak tu je motiv přirozeného světa, kde se „věci dějou“, a to je protikladem k mistrovství v opakování, jak je předsazeno v obvyklé citaci před vlastním textem, zatímco v bloudění (muž, s nímž jede autem, nemá navigaci, kus cesty musí pěšky) je právě to dobrodružství.

Povídka Michaela Viewegha Stříbrný vítr a zlatý déšť je erotická povídka s určitou lascívností tak trochu na hraně (odráží se i v názvu, kde jeho první část odkazuje k někdejšímu poetickému světu Fráni Šrámka a druhá k dnešnímu, zahrnující i pornografii), dvojí přístup k erotice se ukáže na zralé ženě, svádějící hrdinu na pláži nejrůznějšími náznaky i přímými výzvami (s použitím zmíněného výrazu a ještě dalšího, „kaviár“), a její dceři, která se zachová překvapivě věcně. Anekdotický příběh je zarámován jako Oskarovo vyprávění o prožité epizodě.

Také Domeček z mušlí od Viktorie Hanišové je střet dvou světů, symbolu budovaného dítětem, malou Kájou, a rodinnými spory mezi rodiči na dovolené u moře, je tu protiklad mezi ostřejšími situacemi (nevěra otce, pozorovaná dítětem) a obrazem, kdy „Motiv mušlí a jejich sbírání se stává symbolem křehkosti, paměti a pokusu o uchování něčeho krásného, co se ale může snadno rozpadnout.“ (z vyjádření Copilota). Překladatelka (absolv. germanistiku a anglistiku na FFUK) a spisovatelka – „Po volné románové trilogii propojené tématem mateřství Anežka, Houbařka a Rekonstrukce napsala knihu povídek s tématem sebevraždy Dlouhá trať. Žít zodpovědně ve městě řeší v knize rozhovorů o ekologických projektech Beton a hlína.“ (Wikipedie)              Vývoj autorky postihuje recenze na stránkách čt art - https://art.ceskatelevize.cz/inside/s-povidkovou-sbirkou-dlouha-trat-vystupuje-viktorie-hanisova-z-prozaicke-sedi-qfHhD Autorka pojednává ožehavé a citlivé problémy, v této povídce jsou jejich symbolem mušličky, v recenzovaných povídkách je tématem i sebevražda.

Následuje povídka Magická jeskyně Biancy Bellové, tentokrát je důraz na ději, do obtížně dostupně jeskyně se pokusí doplavat Ola se svým synem Mikim, zatímco Egon argumentuje, že musí hlídat batohy. Když se pak chlapec udeří o skálu, nastanou problémy v cizí zemi s dostupností lékařské péče, v nejbližší vesnici, kam se s pomocí ochotného majitele loďky podaří chlapce dopravit, dojíždí zdravotník jen dvakrát týdně atd. Dramatický příběh oceňované české spisovatelky (Sentimentální román, u čtenářů populární, vydaný v růžovém přebalu, „i když se vlastně jedná o docela drsné čtení. Otevřeně píšete o sexu, stejně jako o zapomenutých rodinných tajnostech,“ formuluje to jedna recenze).

Napínavý je příběh Marka Epsteina nazvaný Mezi světadíly!, který líčí dramatickou situaci, kdy se se babička, učitelka na základní škole s dítětem – Juniorem ztratila na moři, protože si údajně chtěla vyzkoušet paddleboard, načež zoufalý otec vyrazil na moře ji hledat s vědomím, že za skaliskem již mořský proud nelze překonat. Nestačila skutečnost, že vytoužená dovolená (otec zdůrazňuje v hádce – opět – že to všechno platil) není v pohodě, a teď tohle. Když se otec probudí – zjistíme, že bylo třeba zachraňovat paradoxně jeho – zjistí, že babička nakonec na moře vůbec nevyrazila, že změnila názor a šla s Juniorem na zmrzlinu do města.

Od Marie Vejvodové je zařazena do souboru povídka Na vlastní kůži, kde se mezi Pavlem a Ditou na dovolené opět řeší problémy ze života, názory na výchovu etc.. „Marie Vejvodová vystudovala multimediální žurnalistiku a němčinu a španělštinu na univerzitách ve Velké Británii a španělské Salamance, od návratu domů se v různých médiích věnuje publicistice.“ „[…] působila v tiskovém centru Evropského parlamentu v Bruselu a v oblasti PR. V profesním životě se ale nejvíce věnuje žurnalistice. 10 let, do skončení Lidových novin, byla redaktorkou Magazínu Pátek LN, a přispívá do různých médií. Pro svou lásku k tanci i na taneční portály OperaPlus či Taneční aktuality. Miluje literaturu a sama píše, vyšla jí povídka ve sbírce I minuta bez tebe je dlouhá a novela Druhá šance Na slunci.“ (z různých zdrojů)

Motiv mušliček je přítomný i ve stejnojmenné povídce Borise Dočekala (Mušličky), dokonce v podobné opozici jako v povídce Viktorie Hanišové, jen ne tak vyhrocené – zde je konflikt mezi přítomností mladých dívek v blízkosti lehátka otce, který si na ně pochopitelně dívá, a tloustnoucí žárlivou manželkou, která svou vizáž dává do souvislosti s otcovými pohledy, zatímco malá dcerka v závěru povídky zamění přání velkého počtu nasbíraných mušliček za výzvu matce, aby tedy šla cvičit.

Thriller a naplněná magie slov je v povídce Davida Urbana Vysněná dovolená. Kromě trochu zbytečného erotického motivu (orální sex za účelem splnění přání ženy) je tu hlavním motivem přání jubilejní dovolené v lepší destinaci než je každoroční Chorvatsko, kterou majetný manžel své ženě dopřeje, jenže ouha, v jednom okamžiku nastává v textu přeryv a pokračuje nesouvisle na pláži na vysněném ostrově, kde se ovšem paradoxně naplňují slova manželky, která si přála takovou dovolenou, kde by mohla zemřít. To ji totiž čeká, protože dříve korpulentní, nyní pohublý manžel vedle ní je „tlející maso“, zatímco ona po havárii letadla, které trčí z vody nedaleko, pojídá poslední zbytky kokosu“, dopíjí poslední hlt z láhve whisky a odhání hmyz ze spálené kůže. „Navštívit ráj a zemřít. Kdo by to nechtěl?“ – končí text povídky. Ta odpovídá autorovu zaměření, jestliže uveřejnil jiné text v antologii právě thrilleru, původním povoláním kriminalista je také autorem detektivních příběhů, publikovat začal teprve v posledních letech, píše také sci-fi, zvítězil v jedné soutěži tohoto oboru.

K dobrodružství bloudění se vrací poslední povídka, Katedrála od Lidmily Kábrtové. Zatímco seismolog Vladimír bere svou ženu Blanku pravidelně stále jen na jedno místo, přála by si ona vidět také nějaké atraktivnější lokality, Řím, Benátky, Veronu … a především Milán. Zatímco očekává zpožděného delegáta, dozraje v ní přesvědčení, že – je nyní rozvedená a žije sama – na domluvenou cestu nenastoupí a pořídí si letenku znovu na Krétu. Vzpomínka, jak pochopí čtenář, pro ni představuje důležitější hodnotu, než laciný turismus. Jinak je to ovšem povídka vcelku jednoduchá, jakkoli se dozvíme coby přidanou hodnotu pár historických fakt a odborných termínů.

Takže shrnutí za mě – opravdu čtení na pláž, vcelku nic mimořádného, jakkoli některé z osobností za pozornost určitě stojí. A já jsem si pár věcí doplnil v orientaci právě o nich. Už na začátku čtení jsem si uvědomil, že jsem v edici Česká povídka četl svazek Co se stane dál, ovšemže jich vyšla celá řada, např. O lidech a psech, Už teď mi chybíš... ale to si každý může najít třeba na stránkách Knihy Dobrovský.

Slunce a pláž, Listen, 2025