Škampovo kvarteto

Škampovo kvarteto
Sbor českých bratří Mladá Boleslav / 18. června 2014
Dvořákův festival / 59. ročník / 7. – 26. 6. 2014

Většina odborné kritiky se shoduje na tom, že Škampovo kvarteto na jedné straně charakterizuje neuvěřitelná energie, píle a razance, patrná ve strmém nástupu jeho hudební kariéry od roku 1989, již lemuje řada ocenění či rezidenční pobyt ve Wigmore Hall, kde kvarteto v letech 1994-1998 odehrálo desítky koncertů, odvaha vykročit vždy novým či neobvyklým směrem, jakým byla třeba legendární spolupráce s Ivou Bittovou, či dramatickým provedením hudebního materiálu na jevišti, které se vyznačuje širokou dynamickou škálou – na straně druhé pak pokora, s níž se podřizují jednotliví hráči souboru, ač jsou sami vynikající sólisté, celku, který pak působí jednolitým dojmem, s níž dbají na tónovou kulturu, a s níž usilují o to, přiblížit se co nejvíce autorovi, jehož dílo hrají, a nikoli předvádět především „své pojetí“ skladby, objevovat za každou cenu„nové světy“. – Těmito slovy jsme uváděli přední české komorní těleso v katalogu Dvořákova festivalu.

V dramaturgii letošního festivalu se koncert Škampova kvarteta objevil ve dvou termínech, na dvou místech. Vystoupilo v secesním divadle v Jablonci n. Nisou, architektonickém skvostu vídeňských architektů (11. června), a o týden později ve Sboru českých bratří v Mladé Boleslavi (18. června). Oba prostory jsou svým způsobem mimořádné a pro realizaci komorních koncertů ideální, oba ovšem akcentují, poněkud už svou historií, některé odlišné obsahové momenty v hudbě. Nemohu je ovšem v konkrétním případě porovnávat, byl jsem přítomen pouze druhému koncertu, a tak musím především říci, že to byl delikátní zážitek.

Mozartova průzračná a tektonicky přehledná hudba může působit dojmem, že to je hračka ji hrát. Není. Naopak tento vídeňský klasik patří k tomu nejobtížnějšímu, protože každé sebenepatrnější zaškobrtnutí je v té čistotě slyšet. A nejen to. Poslechnete si pět profesionálních nahrávek a jen jedna je „opravdový“ Mozart, s taneční lehkostí, jako by život neměl žádné propasti. A u dokonale sehrané čtveřice nejenže o zaškobrtnutí vůbec nelze hovořit, ale je třeba říci, že v podání Škampova kvarteta byl Smyčcový kvartet D dur, KV 575, označovaný jako 1. Pruský kvartet, který byl na programu, opravdová lahůdka. Lahodnost melodií (např. ve druhé větě), kaskády dialogu prvních a druhých houslí (hned v první větě), přičemž jsem se zavřenýma očima obtížně rozpoznával oba zvukově vyrovnané nástroje (trochu přeháním, svým témbrem se přece jen odlišovaly, ale právě tato charakteristika, stejné nasazení druhých houslí jako u primária, je jedna z věcí, které činí ze smyčcového kvarteta nejlepší mezi ostatními a ze Škampovců výjimečné seskupení). A úsměvy obou dam (o obsazení bude ještě řeč), které byly součástí řečeného dialogu, se po odlehčeném menuetu třetí věty rozšířily ještě výrazněji v komunikaci mezi všemi čtyřmi hudebníky (mezi ženami a muži) v závěrečné čtvrté větě, kde se zmíněné kaskády proměňují ve smršť závěrečné radosti ze souzvuku a souhry. Laskavý čtenář si všiml, že si trochu nepatřičně také hraju se slovy, ale Mozart halt elektrizuje a budí touhu po odlehčení…

V souvislosti s další skladbou, Smyčcovým kvartetem č. 3, „Mad Piper“, hovořil Radim Sedmidubský krátce o genezi skladby, ale i jeho autorovi Pavlu Fischerovi. Ten je zákládajícím primáriem Škampova kvarteta, které hrálo dříve v jiném obsazení, respektive se v průběhu doby poněkud měnilo. Na albu Moravská lidová poezie v písních (Moravian Folk Poetry in Songs, Supraphon 2004), proslulém jako prvním počinu ve spolupráci Škampova kvartetu s Ivou Bittovou, hráli Pavel Fischer – první housle, Jana Lukášová – druhé housle, Radim Sedmidubský – viola a Lukáš Polák – violoncello. Současným primáriem kvarteta je Helena Jiříkovská, a to od roku 2008, u druhých houslí donedávna seděla Daniela Součková, a dnes to je Adéla Štajnochrová, známá též z klavírního tria ArteMiss.

Zmíněné album Moravská lidová poezie v písních je přelomové (i když ne jediné, Škampovci spolupracovali už na albu Iva Bittová Classic, 1998,) a signifikantní pro Fischerovu vlastní skladatelskou tvorbu. Ten se totiž, už nikoli v roli primária kvarteta, ale jakožto skladatel, podílel na album Morava (Supraphon, 2012), kde interprety byli rovněž Iva Bittová a Škampovo kvarteto a které přineslo velký ohlas. Radim Sedmidubský zmínil, že s Ivou Bittovou dodnes hrají. Právě Mad Piper je jednou ze skladeb, kterou najdeme na playlistu Moravy. Je to muzika „na balkánskou notečku“, má čtyři věty – Mad Piper, Karpatská, Sad Piper a Ursari – třetí věta je na rozdíl od klasického kvartetního formátu pomalá (krásné violové sólo), čtvrtá pak, Ursari, je inspirována medvědáři, těmi nejchudšími na Balkáně, kteří nemají ani hudební nástroje, a tak se tlučou alespoň do prsou. Nepřehlédnutelný rukopis Pavla Fischera (měl jsem před několika dny příležitost slyšet jeho dvě skladby Brodil Janko koně a Marel o Del se souborem Bardolino, který rovněž vystupoval na Dvořákově festivalu) a zároveň cit pro specifičnost hudby „v místě“,  tzn. v tomto případě kvílivé jižní pasáže s pestrým zdobením, trylky, neobvyklé polohy nástrojů, barevnost (sul ponticello) a v poslední větě perkusivnost (klepání prsty či dlaní na tělo nástroje) či jiné momenty až taneční atd., úhrnem řečeno propojení etnické/lidové kultury s postupy moderní vážné hudby, i když jsem v jeden okamžik (po glisandu a opravdu jen několik málo taktů) měl pocit jako z Antonína Dvořáka.

To je ostatně doklad hlubinných vrstev v historii kultury, které je někdy zajímavé sledovat. Dvořákova hudba byla na programu v druhé polovině koncertu:  Smyčcový kvartet č. 13, G dur, op. 106, první Dvořákovo dílo cele zkomponované po návratu ze Spojených států (1896) a vrcholné dílo kvartetního umění, plné emocí a proměnlivých nálad – od melancholické po radostnou – a přitom komplikované kompozičně, hned v první větě se kombinují jednotlivé motivy na základě složitého harmonického plánu (B dur - Fis dur - e moll - h moll - g moll - As dur - E dur - G dur), jak se můžeme i dočíst na webových stránkách věnovaných Antonínu Dvořákovi, každá věta má svou jedinečnou atmosféru a přitom je to rozpoznatelný Dvořák i pro posluchače, který by třeba právě toto kvarteto neznal. V podání Škampova kvarteta je markantní svítivost melodie i hutnost, kompaktní zvuk a zároveň zřetelně čitelné vztahy mezi jednotlivými nástroji v jejich souhře, dynamická dramatičnost i něha. Pozoruhodné bylo, že na různých místech prostoru kaple je rozdílná, ale velmi dobrá akustika, v předních řadách přináší posluchači naléhavý zážitek přímého kontaktu, vzadu vynikne klenutost hudby.

Jako přídavek zahrálo Škampovo kvarteto jednu větu (menuet) z posledního kvartetu „papá“ Haydna F dur, č. 67, op. 77 (tj. posledního úplného kvartetu, z roku 1799, je ještě neúplný kvartet č. 68 d moll z roku 1803). Jím se vlastně uzavřel i dramaturgický oblouk v dějinách hudby zpět ke klasicismu, jímž koncert začínal. K mimořádnému dojmu vedle výkonů umělců přispěl právě dramaturgický koncept, zahrnující tři rozdílné podoby hudby, vedle ikon světových autorů komorní hudby rovněž světový, opět v jiném smyslu, Antonín Dvořák, k jehož jménu se váže festival, a posléze hudba současná, která zároveň odkazuje k příběhu souboru.

A ještě jedna poznámka, na kterou bych málem zapomněl. Respekt vzbuzuje nástroj Radima Sedmidubského, viola s velikostí korpusu cca 415 mm (největší jsou „dvaačtyřicítky“, je běžný omyl, že Josef Kemr hrál na violu, to co vidíme ve známém filmu, jsou tenorové housle, které jsou ovšem masívnější). Na Sedmidubského violu hrál sám dr. Milan Škampa, violista Smetanova kvarteta. Takže další z vláken české kulturní historie. V ní bychom mohli dále pokračovat, ale to už by bylo hodně za rámcem tohoto komentáře.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2014