Sinclair Lewis / Arrowsmith

Takřečeno, „kolem toho kultovního románu jsem chodil“, to znamená věděl jsem o něm ze studentských dob či nějakého toho období, kdy jsem se snažil přečíst alespoň pár základních děl americké literatury dvacátého století, tenkrát dostupných (jedním z překladatelů byl Michael Žantovský, také jeden z důvodů), a ve znění jeho názvu mně vibrovalo podobně znějící jméno kapely Aerosmith a také jméno jiného spisovatele, jehož příjmení je totožné s křestním jménem autora Arrowsmithu (1925, Pulitzerova cena, odmítl ji) a také (předtím) románů Babbitt či Hlavní třída či (pozdějšího) Anna Vickers (celkem dvaadvacet románů), tedy Uptona Sinclaira, jehož Jatka jsem hltal jako středoškolský student, nu a konečně jsem se – jako mnohdy jindy náhodou – k prvnímu velkému americkému románu o lékařích a vědcích v oboru bakteriologie, jak je uveden na zadní obálce vydání, které mám k dispozici, dostal.

Rozdělení knihy do čtyřiceti kapitol (a dále vždy do několika kratších podkapitol), vedle první z podkapitol, působivého vstupního obrazu „plachtou krytého vozu klátícího se lesy a bažinami ohijské divočiny“, které řídilo „otrhané čtrnáctileté děvče“, „prababička Martina Arrowsmithe“, ale pak především chronologicky vyprávěného příběhu, odehrávajícího se postupně na různých místech amerického Středozápadu (rodný Elk Mills ve Winnemacu, což je, jak dohledávám fiktivní místo a stát, „sousedí v Michiganem, Ohiem, Ilinois a Indianou,“ v textu s. 11, Wheatsylvánie v Severní Dakotě, Nautilus v Iowě, Chicago, New York, fiktivní karibský ostrov Svatý Hubert) dodává biografickému románu, portrétu lékaře, bakteriologa a vynálezce Martina Arrowsmithe, povahu odysseovského eposu (ostatně s tímto žánrem se, vedle portrétu Ameriky jako země, moderním způsobem vypořádává v řadě klíčových literárních děl).

„Prostý venkovský kluk, který rád házel kamením po kočkách“ se hned na prvních stránkách setkává se starým doktorem, který mu ukazuje své sbírky a použije výraz „vědecký průkopník“. To je pak téma, které představuje – v protikladu s lékařskou dráhou jako cestu do vyšší společnosti a blahobytnému životu – základní dramatickou opozici celého Martinova příběhu, jednak přímo v jednotlivých dějových epizodách, jednak v jeho reflexi, rozhodování, váhání, kterou z těchto dvou cest se vydat. Hrdina je neustále stavěn před dvě protikladné možnosti, mezi nimiž má volit. „Je třeba zůstat po promoci na praxi v nemocnici déle než rok? Máme až do smrti zůstat praktickými lékaři, nebo se připravovat na specialisty? Které speciální obory jsou nejlepší – totiž nejvýnosnější Máme se usadit na venkově, nebo ve městě? […]“ (s. 226)

V rozhodnutí právě pro úmornou a pracnou dřinu, poctivost a vytrvalost jej podporuje o sobě rovněž komplikovaná postava Maxe Gottlieba, původem německého žida, který na této cestě setrval. A ovšem, kromě vztažení k jednotlivým postavám je koncepce lékařství jako dobrého bydla („zámožnost“) vs. etika pomoci druhým kladena v přesahu jako obecná otázka, k níž se spisovatel na řadě míst vrací. Není to jen ona rovina osobního či veřejného prospěchu, spojená se společenským zřízením, nýbrž i smysl obou možností – uzavřeného vědeckého bádání („hledání pravdy nezatížené kšeftařstvím a honbou za slávou“, s. 134) či využití nových objevů v prospěšné praxi. Na jednom místě (s. 134) je to přirovnáno k objevu malířského plátna a jejich využití Raffaely a Holbeiny.

Zachytit celou plejádu osobností v románu by představovalo pro záměr této poznámky neúměrný rozsah, tedy alespoň dva tři příklady: Norman Brumfit, „rebelant“ na univerzitě, „beze všeho směl o sobě prohlašovat, že je nemrava, ateista a socialista, pokud o něm kdekdo věděl, že je panic, presbyterián a republikán“ (s. 13, pozoruhodná je i zde opozice, která, jak zjišťuju, bude nejspíš jedním z páteřních motivů tohoto komentáře). Postižení osobnosti jednotlivých postav je jednou z důležitých položek mistrovství autora, jako příklad takřka bleskového shrnutí uvádím Martinův komentář přátel ze spolku Digamma Pí (více v násl. odst.): „Někdy prohlašoval, že důstojný pán Ira Hinkley je vesnický policajt a Irving Watters klempíř, že Angus Duer půjde za úspěchem třeba přes babiččinu mrtvolu a že je zločin nechat takového takového pitomce jako Tlouštík Pfaff provozovat praxi na bezbranných lidech […]“ (s. 47–48). A ještě popis doktora Tubbse: „Doktor A. DeWitt Tubbs byl úžasně zarostlý všude, kde to bylo vidět, jenom ne na nose, na spáncích a na dlaních, byl pomenší, ale mocně zarostlý jako krysař. Ale ta zarostlost nebyla směšná, nýbrž důstojná; díval vážně, vážně si vykračoval a smrtelně vážně švitořil.“ (s, 157, a opět opozice, ale též pěkná gradace)

Na univerzitě se Martin dostal do studentského spolku označeného Digamma Pí, dá se říci, že jednotlivá společenství (spolky, ale také pracovní prostředí) mají v knize svou důležitou úlohu. V Digamma Pí se setkáme s řadou postav, které sehrají v příběhu důležité úlohy, ať to je Ira Hinkley („statný bručivý farář“, s. 42), Angus Duer (s kulturním rozhledem, což vůbec není samozřejmé), Clif Clawson (s ním jako student bydlel) či jen zábavná figura Tlouštíka Pfaffa. V prvních kapitolách čteme o životě na univerzitě, a také o městečku Zenith, „patnáct mil od Mohalisu a winnemacké univerzity“, na scénu přichází první z Martinových žen, Madelina Foxová („povznesená“, to, co říká, Martin vnímá jako „tlachání“, také klade důraz na společenské postavení).

Čtvrtá kapitola je věnována podrobněji Maxu Gottliebovi. V šesté kapitole se Martin setká s ženou povahově zcela odlišnou od Madeliny, která se ale – po konfrontaci obou žen, kterou Martin inscenuje v jedné restauraci (ještě v této kapitole) – stane celoživotní partnerkou (až do její tragické smrti na ostrově s nákazou dýmějovým morem), jménem Leora Tozerová. Martin se stává Gottliebovým asistentem (zajímavá pasáž o důležitosti vzezření ordinace a vlastní hodnoty ošetření, kvality lékaře a jeho schopností).

Čtenáře by mohl zaujmout způsob vyprávění, který z toku příběhu mnohdy vyčlení (právě v souladu s uvedeným dělením na kapitoly a podkapitoly) portrét té či oné osoby, u níž se zastaví (spolužáci, později kolegové, názoroví soupeři, jednotlivé ženy, které se stanou součástí základního příběhu ad.) a uchopí v její celistvosti, či místa, do kterého se hlavní hrdina v postupu času přesouvá. Spolu s bohatými stylistickými prostředky, u nichž se ještě zastavím, tak vyvstává realistický (v tom tradičním, „balzakovském“ smyslu) obraz popisovaného a líčeného, přitom přítomnost oné ústřední opozice udržuje děj v neustálém, v poslední třetině románu ještě vyhrocenějšího děje, boji s epidemií dýmějového moru, napětí.

Poznamenávám si výrazy, které souvisejí s oním nastavením (souvisejícím s životními cíli, ale i se sociálním postavením, spojeným s cestou, jíž se jednotlivé postavy vydávají, i způsobem, jakým se prezentují ve společnosti), v řadě výrazů opakujících se v různých situacích, zde spojených právě se snahou uspět v oblasti bohatství, moci, postavení ve „vyšší společnosti“ – blahosklonný, povýšený, nadřazený, povznesený, pocit, že je výš než ostatní, společensky povznést, domýšlivost.

Lewis užívá často další stylistické figury, jako je enumerace – např. ve výčtu specializovaných oborů lékařství „neurologie, gynekologie, interní lékařství, fyzikální diagnostika“ […, s. 94], či soustředění na jednotlivé oblasti v praxi – „neurologie a pediatrie, porodnictví, nemocniční chorobopisy, asistence při operacích, převazy, nerozpačitost nad tím, když neplatící pacienti říkají člověku »Doktore« – v celém tom horečném chvatu čtvrtého ročníku byla nejdůležitější řeč o tom »Co po promoci?«“ (126). Jiným prostředkem jsou syntaktické paralelismy či řady, zde se společným popřením, tedy neúplnou antitezí: „Nikdy neobědval s vévodkyní, nedostal cenu, nebyl interviewován, nevykonal nic, čemu by veřejnost rozuměla, a od studentských milostných pletek nezažil nic romantického, jak by řekli lepší lidé. Byl to věru pravý vědec.“ (s. 138) Tento výčet (je to charakteristika M. Gottlieba) je zároveň jakýmsi seznamem v oné základní hodnotové opozici, k níž se Lewis vrací, významný je zde rovněž obrat „lepší lidé“ a protiklad „romantického“, tj. emotivního a (údajně suchopárně) racionálního.

A z téhož místa ještě jeden příklad: Gottlieba po straně kolegové pomlouvají, když o něm říkají, že je „Mefisto, satanik, škarohlíd, pesimista, destruktivní kritik, uštěpačný cynik, vědecký hulvát bez špetky důstojnosti a vážnosti, intelektuální snob, pacifista, anarchista, žid.“ (V příkladu jsou rovněž charakteristické dvojice a spojení adjektiva a substantiva.) Když je řeč o takovýchto figurách, mimochodem ještě jeden příklad: „Celé odpoledne se v klátivé bryčce projížděli po protáhlé zvlněné prérii.“ (Martin se svou ženou Leorou, s. 159, první věta 14. kap.) A ještě jeden (týká se hráčů pokerů, „napohled tupých chrapounů“ a popisu prostředí, v němž čteme, že „nad stolem zlověstně čpěly sprosté lehké cigarety a sprosté těžké doutníky“ s. 185). Hezká ironie čiší z věty, kdy Dawson Hunziker pošle pro Maxe Gottlieba: „Poslal za ním uhlazeného tajemníka vy vycházkových šatech a ten mnohem neuhlazenějšímu Gottliebovi vyřídil poručení od pana Hunzikera a s šetrnými hledy, jako by šlo o šeříkové poupě, mu dal na srozuměnou, že jestli se to doktoru Gottliebovi hodí a nevytrhne se tím z pokusů, pan Hunziker si bude považovat za čest, když za ním ve čtvrt na čtyři přijde do kanceláře.“ (s. 153)

Určitě stojí za zmínku (i v souvislosti s uvedeným výčtem jakožto charakteristickým stylistickým prostředkem) i popisy prostředí, jeden takový zde: „Přední místnost u Barneye byl impresionistický obraz, v němž splývaly v jediný chaos kulečníky, oharky cigaret, tabulky čokolády, karty a růžové sportovní časopisy. Zadní místnost byla prostší, bedničky limonády s nasládlou příchutí, veliká lednička a dva stolky s polámanými židlemi.“ (s. 71)

Poutavost čtení ovšem zajišťují i vlastní dramatické situace jako je ona s „doktorem“ Benninim Carrem, ve skutečnosti podvodníkem Benno Karkowskim, s nímž skandál na veřejném shromáždění měl za důsledek odchod Clifa Clawsona, jenž Carra doporučil děkanovi Silvovi, z fakulty. Dramatické je také vybojování životní lásky Leory Tozerové za manželku, když za ní jede vlakem do Severní Dakoty, Wheatsylvanie, a střetne se s její pragmatickou rodinou, zvláště arogantním bratrem. Teprve po tomto vyjasnění se Martin vrátí (10. kap.) na fakultu a děkan Silva, s nímž měl problémy, protože byl přítel Clifa Clawsona (a také drzý), jej přijme zpět. Dramatická, i když jen epizodní záležitost je požár bednárny, zatímco „nemocniční rutina“ v Zenithské všeobecné nemocnici nyní sekundáře Martina Arrowsmithe nudila. Ve 12. kapitole se spisovatel vrací k podrobnějšímu životopisu Maxe Gottlieba, jedno z kontroverzních témat je veřejné zdravotnictví (to, které je zdarma a bere na druhou stranu lékařům jejich příjmy). A ovšem, je tu také řeč o řevnivosti (na některých místech autor říká, že ve vědě je ještě větší než např. u herců), zde snaze vyštípat Gottlieba z jeho pozice.

O neochvějných postojích M. Gottlieba (zatímco Martin Arrowsmith je často provázen pochybnostmi, na kterou stranu se přiklonit) není pochyb, což je patrné např. z formulace na zač. 13. kap., kde nalezneme formulaci: „Jako Gottlieb snad nikdo z celého lékařského světa tak z hloubi duše neproklínal kšeftařstaví některých velkých farmaceutických závodů […]“ (s. 149, víme o tom i u nás své). A s tímto duchem souvisí i jistá nabubřelost a frázovitost jazyka těch, kteří v tomto světě mají své pozice (je tu i směřování fakulty, pak tu jsou novináři), jako když se kterýsi novinář (aniž by toho vlastně věděl příliš o samé věci) vyjádří o Gottliebovi jako „snad nejproslulejším imunologovi na celém světě“ (s. 151)

Dr. Arrowsmith si ve Wheatsylvanii zařizuje ordinaci (15. kap.), v novém prostředí si vedle ctitelů vytváří také „první nepřátele“, když se nesmíří s neodborností zdejšího apatykáře, přicházejí pomluvy, které pak naleznou živnou půdu, když zemře dcera Henry Novaka (vše se spiklo proti jeho poctivé snaze, otec volá pozdě, v noci Arrowsmith zabloudí, problém je s léky proti záškrtu, vyčítá si pak, že dívce neprořízl hrdlo, aby mohla dýchat a ztratil tak cenný čas). Martinovou konkurencí je doktor Hesselink, „čtyřicátník, brunátný, vysoký, širokoplecí“ (s. 187), s nímž se nyní „venkovský lékař“ dostává do názorového střetu. V rodině ovšem musí překonávat podstatnější problémy, když žena přijde o dítě, které z ní vytáhnou mrtvé, ale zaplaťpámbu ještě včas.

Po dalších epizodách (automobilové výlety doktora Coughlina, boj proti kulhavce, problémy s hygienou, konkrétně švadlenou, která ohrožovala ostatní, otázky očkování), na konci 18. kapitoly, kdy Martin Arrowsmith opouští své působiště a přesouvá se do města Nautilus, charakterizovaného v následující kapitole jako sídlo, u nějž „nikdo zatím bezpečně nezjistil, je-li to velikánská vesnice nebo malinké město“ (s. 213), čteme zajímavou rozsáhlou figuru, která spočívá ve výčtu komentářů jeho odchodu jednotlivými postavami – opakuje se zde ten a ten  „řekl:“ (a následuje příslušná replika).

V novém prostředí se pak poněkud proměňuje atmosféra románu, totiž dostává výraznější rysy humoristické prózy, které dosud byly patrné jen nepatrně. V postavě doktora Pickerbaugha, který píše příšerné veršovánky, které nazývá básněmi, a i jinak se svými „duševními plody“ (s. 217) všemožně snaží o hygienickou všenápravu obyvatelstva, se setkáváme s jednou s neuvěřitelných figur, spolu s jeho statnou ženou a jeho osmi dcerami se ocitáme v poněkud jiném prostředí než dosud. Asi se neubráním alespoň jeden z těchto veršíků ocitovat:
„Převařené mléko, to je základ všeho.
Jinak hajdy do království nebeského.“ (s. 216)

Jedna z oněch osmi dcer, dospívající Orchidea, která mimochodem hraje na křídlovku, představuje pak pokušení pro mladého lékaře a oprávněnou žárlivost jeho ženy. A opět pěkná figura: „Dcery se daly rozeznat jenom podle stáří. Byly vesměs bujaré, vesměs plavovlasé, vesměs hezké, vesměs čiperné, vesměs hudebně nadané a nejen čisté, ale i úzkostlivě cudné.“ (s. 222, text ještě v podobných intencích pokračuje).

Ono prostředí je, dnes bychom použili možná až slovo „mediálně“ pozoruhodné, spousty spolků, klubů, „kompanií“ se to tu jen „hemží“, a všude je ovšem plno „prázdného tlachání“ (s. 236). Zaznamenávám jednu charakteristickou poznámku, jíž charakterizuje jedna epizodní postava pana doktora – „Ano pane, je to trouba – ale takový vyžírka jako jiní doktoři to zas není.“ (s. 230) V dalších epizodách se snaží zbavit se otravného Irwinga Waterse, jenž se kdovíodkud objevil (byl v klubu Digamma Pí) a nyní je neodbytný, přesto je „zatažen“ do zmíněné řady klubů, mimo jiné též „exkluzívního“ (kap. 22), který je „osou takzvané smetánky“ (s. 267). Mezi všemi aktivitami, které doktor Pickerbaugh přímo sálal (včetně dopisování s nejrůznějšími celebritami, volební kampaní etc.),  „zdravotní výstava, kterou ten dobrý muž uspořádal, překonala všechno očekávání“ (s. 272), ovšem – svou pompézností.

Pickerbaugh vyhrál klání do Kongresu (s ním odjela i Orchidea, což Leora kvituje s povděkem), Arrowsmith získává – zatím – pozici místoředitele místo něj. To, jak ovšem zdravotní úřad vede, vede během dvou či tří dalších kapitol k jeho pádu, totiž nedělá velkohubé proklamace jako jeho předchůdce, nýbrž ostrou prevenci, jednou z kauz je zboření hygienicky závadných domů paní McCandlessové. Neoblíbenost ze všech stran (je to vedle jeho pevného přesvědčení jistě i neobratnost v jednání) nakonec vede k tomu, že jej starosta vybízí k podání výpovědi, nyní si opět vyčítá, že „nejsou to jenom Jordanovy pletichy, Tregoldovo popichování a Pughova bezcharakternost. Sám si za to mohu.“ V boji jej nicméně podpoří pouze dva duchovní, Pickerbaugh se opájí svou novou pozicí, z Washingtonu se bohužel „nemůže vzdálit“, jak píše, pak v dalším dopise licoměrně lituje („s politováním se dovídám“, s. 294), že Arrowsmith svůj boj prohrál (výpověď odmítne dát, doktor Bissex mu pak postupně snižuje plat až k neúměrnosti, soudit se nemůže, protože v tomto ohledu neexistuje žádný předpis, nakonec mu tedy nezbývá, než výpověď opravdu podat).

Jeho další cesta – za vzteku, že se tedy dá na sprostý „kšeft“ – jej ve dvaatřiceti letech vede do Chicaga, kde mu Angus Duer zařídil místo patologa na Rouncefieldově klinice (25. kap.) S Leorou se nyní věnují také kultuře, chodí na výstavy, do divadel, čtou. A nakonec dostává dopis od Gottlieba, který jej zve do New Yorku (práce tam s vlastní laboratoří atd. 26. kap.). „McGurkův ústav nebyl sice tak veliký jako ústavy Rockefellerův, Pasteurův, McCormickův a Listerův, ale zařízením se jim vyrovnal.“ (s. 309) Zvláštní pozornost je věnována Berkeley-Saundersově centrifuze s největší rychlostí „na celém světě“, totiž dvacet tisíc otáček za minutu. Ovšemže i tady, stejně jako na jiných místech, to také v jistých ohledech skřípe, nicméně doktor Wickett, který se vyjadřuje jako hlupák, se nakonec ukáže jako dobrý kolega. Arrowsmith má radost z práce (kap. 27), zaznamenávám datum 1916, tj. vlastně již dobu první světové války, do níž po několika dalších kapitolách vstoupí i Spojené státy (je pak zajímavé, že lékaři dostanou vojenské hodnosti, např. A. má hodnost kapitána a musí chodit ve stejnokroji), jisté dohadování má Arrowsmith i se svým nadřízeným profesorem Gottliebem, nicméně je to spíše ponouknutí i k praktické činnosti či k matematice, kterou je dle Gottliebovy doktríny nezbytné znát (je pak možné výzkumy exaktně podložit). Vrhne se tedy na „klasiky fyzikální vědy: Koperníka a Galileiho, Lavoisiera, Newtona, Laplace, Descartesa, Faradaye“ (s. 327).

Nicméně když konečně, po letech dřiny a odhodlání a práce v laboratoři, Arrowsmith dospěje k životnímu objevu, který nazve „princip X“ (neví zatím, jak funguje, ale ví, že funguje), musí ho dr. Gottlieb zklamat, když (v 29. kap.) mu s povzdechnutím sdělí, že jakýsi doktor D´Hérelle (to je jméno skutečného vědce, Félix d'Hérelle, 25. dubna 1873 Paříž – 22. února 1949 Paříž, byl francouzský mikrobiolog) uveřejnil zprávu o tzv. bakteriofágu (zkracují pak slovo na fág), který popisuje týž princip. Arrowsmith se proklíná, že otálel, respektive chtěl přijít s objevem teprve tehdy, až bude vše řádně ověřeno a bude nenapadnutelný, a nezveřejnil své výzkumy dříve, jak na něj naléhali po dlouhou dobu nařízení. Přijde tak o místo vedoucího oddělení, které mělo být zřízeno, zhroutí se mu i představa nového, prostornějšího domu, což mu je líto především proto, že jej slíbil své milované ženě. Přesto určité částečné poznatky nebylo možné doktorovi, který „dřel do únoru“, upřít.

Nu a, pomineme-li méně podstatné, byť zajímavé další změny a události, směřujeme (v 31. kapitole) k zásadní a nejdramatičtější části příběhu, totiž k již zmíněným událostem na ostrově Svatý Hubert, kde propukl dýmějový mor. Sledujeme, jak místní honorace odmítá tento fakt přijmout, bagatelizuje jej, totiž chápe jej jako ohrožení svého podnikání (např. Kelletova cestovní kancelář, která zprvu dělá vše možné, aby sdělení odvrátila (v okamžiku, kdy je epidemie opravdu vyhlášena, to znamená, že na ostrov může cizinec připlout, nikdo jej ale nesmí opustit). V komentáři ke knize na anglické Wikipedii se píše jednak o spolupráci spisovovatele s vědcem Paulem de Kruifem a o tom, že, ačkoli se o tom nehovoří, inspirací pro knihu byla španělská chřipka, která v roce 1918 postihla svět s miliony úmrtí, jednak ale také o tom, že kniha Sinclaira Lewise se stala znovu aktuální v době pandemie COVID-19, kdy se znovu otevřela dosud nedořešená etická dilemata.

Z článku, na který Wikipedie odkazuje (https://jamanetwork.com/journals/jama/fullarticle/2767891), ocituji (v českém znění pořízeném překladačem) alespoň část pasáže, rozebírající tuto problematiku:
„ [..] se stává znepokojující vzhledem k přetrvávajícímu náročnému chování a neznámým, které procházejí stoletím od napsání románu. Čteme o sociálním distancování zrozeném spíše ze strachu než z obavy o druhé, popírání reality infekce, ekonomických a politických námitkách proti karanténě a dalším proklamacím shora dolů (kapitola 31.3) a nedůvěře v neprokázaná tvrzení o hodnotě obličejových masek při chřipkových epidemiích (kapitola 21.2). Kniha vypráví o raném terapeutickém zájmu o antibiotické vlastnosti chininových derivátů a čteme o stejném spěchu s jejich doporučením před dokončením adekvátního testování (kapitola 38.1-2). Jedna postava, která nabídla Arrowsmithův potenciální lék, čestně trvá na tom: "Nedotknu se toho, dokud ne... Dej to každému" (kapitola 31.3). Kolik z nás by užilo nebo užilo hydroxychlorochin v poslední době při prvních příznacích kašle nebo dokonce po pozitivním testu, navzdory nedostatku důkazů o jeho účinnosti a riziku pro veřejné zdraví, že tak rozšířené chování vytvoří národní nedostatek pro ty, kteří jsou na něm již závislí?  je vskutku pokořující vidět, jak se historie opakuje, aniž bychom vyřešili některé základní vědecké neznámé nebo se poučili z některých jejích nejdůležitějších ponaučení. Když nyní čteme Arrowsmithe, jsme pokořeni, ne-li zmateni, že tolik stejných otázek zůstává nevyřešeno.“

Ano, to je právě jedno z těch rozhodnutí, které musí doktor Arrowsmith v jednom okamžiku učinit, potlačit emoce a dát skupině nakažených přípravek, který jim pomůže uchovat život, pouze v polovině, a tím ověřit, že postup opravdu funguje – paradoxně obětovat několik desítek lidí, a možná tak pomoci zachránit jich desetitisíce. Podobně paradoxní pak je skutečnost (nevypočitatelného života), jakkoli je to ke zlosti, je to neštěstí a hrdina tak přišel o to nejmilovanější, co vedle vědy měl, totiž svou ženu, když v perinthském zámečku, kde by měla Leora být izolována od veškerého nebezpečí, „při ranním úklidu vrazila služka do zkumavky, převrhla ji a rozbila.“ (s. 425) Byla to zkumavka s látkou, v níž bylo „tolik morových bacilů, že by zabily celý pluk“. A žena, která dnem i nocí očekává návrat svého muže – tu hrůzu tušíme už v okamžiku, kdy autor zmiňuje, že měla „trochu rozpukané rty“ vykouří cigaretu, která sice „byla napohled suchá“, ale ve skutečnosti dokonale smrtící.  

Obtížný boj, který například znamená spálení domů v nakažené vesnici, likvidace krys a veverek, jejichž blechy nákazu přenášejí, po několika týdnech nakonec vyhrává. Zemřelo několik jeho přátel, i blízkých spolubojovníků. Jakkoli jej ztráta milované ženy zdrtila, znovu se setkává (trochu i mému překvapení) s bohatou ženou jménem Joyce Lanyonovou, kterou znal ze svatohubertského nasazení, kde se odvážně věnovala nemocným, totiž dělala kuchařku v chudobinci, a nakonec se s ní ožení (samozřejmě mu to čtenář po těch všech útrapách bude přát). Vrátí se také zase k práci, z někdejších přátel mu zbývá Terry Wickett, jemuž se věnuje (ještě je tu také Clif Clawson, s nímž se zanedlouho znovu shledáme). Zvláště ve zkoumání pneumonie u opic, které si na řediteli vyškemrají. A najdou proti ní lék.

V 39. kapitole dojde ke zmíněnému setkání Martina Arrowsmithe s Clifem (Cliffordem) Clawsonem, k jeho překvapení („ustrnul“) se výrazně změnila podoba starého přítele („ve zduřelém sinalém obličeji byl zpocený; mluvil chraplavě […]“, s. 463), nicméně jeho chování (a vyjadřování), které bylo Martinovi blízké vzpourou proti úlisné uhlazenosti (jakkoli ukřičené) zůstalo stejné, či dokonce bylo ještě výraznější. Podstatné nicméně bylo, že Clawson se nyní neskrývaně přiznává k tomu, že je vlastně podvodník, a chce svého přítele do svých kšeftíků zatáhnout (vymyslel jakousi „fágoterapii“, kterou by prodávali bohatým klientům, možná v sanatoriu, které dnes vede onen Benoni Carr, kterého již známe, a které je ovšem v podstatě kšeft s alkoholem), což Arrowsmith ostře odmítne. Clawsonova reakce je, že se doktor vyvyšuje, když má bohatou manželku „Já ovšem žádnou bohatou ženu nemám, aby mi cpala prachy.“ s. 470), naváží se také do Gottlieba, což Arrowsmithe popudí snad nejvíc (zvláště proto, že Clif má v určitém smyslu trochu pravdu – poznamenejme si tento detail).

Možná stojí za to, pro lepší pochopení následujícího citovat Clawsonova slova při loučení, kdy svému příteli vytýká, že se nad ním vytahuje (pokračování předchozí citace): „Sem vobyčejnej mamlas. Do takovýhodle domu se nehodím. Na lokaje sem málo uhlazený. Zato ty jo. No dobrá. Mnoho štěstí. Zatím tě, mladej příteli, vem čert.“ (s. 470). Martin si v tuto chvíli nejen uvědomuje, že v jeho těžkých chvílích to byl právě Clawson, který ho podržel, a on jej nyní (když je sám v lepší životní pozici), odvrhuje, ale i skutečnost, že – jakkoli Clawson je „darebák“, jak poté v rozhovoru s Joyce rozebírají – je na jeho osobnosti něco, co by např. Leora akceptovala jako fakt, totiž nezávislost, zatímco on je ten „lokaj“, který se nechal „zotročit“.

Čtenář si možná už dříve uvědomil, že Sinclair Lewis po celou dobu, jakkoli předkládá postoje jednotlivých postav až vyhroceně, nahlíží na věc vždycky ještě z druhé strany. Nejsou to jenom Arrowsmithovy pochybnosti, ale je to patrné u řady postav, u nichž jejich povahu, chování a postoje neukazuje černobíle, ale nalézá opačnou stránku. Jak před chvílí zmíněno, dokonce i u ústřední ideální figury profesora Maxe Gottlieba, jenž je vzorem nejen pro Martina Arrowsmithe, nýbrž modelovou postavou vědce oddanému svému životnímu poslání až na dřeň, Arrowsmith, byť zuřivě svůj vzor hájí, sám velmi dobře ví, že profesor „nikdy nepřiznal“, že jakési látky (protilátky), jejichž objev mu je připisován, už předtím „ňákej Rus, z velký části vobjevil už před ním“, jak říká Clawson, tedy věděl, že „jeho zbožňovaný Gottlieb nebýval někdy velkomyslný“ (vše s. 469).

A ovšem takových příkladů by bylo možné uvést celou řadu, zmíním jediný, takřka na konci knihy, kde se hovoří o tom, jak hlavní hrdina ve chvíli, kdy se odstěhuje od své manželky z luxusního domu s posluhou k příteli Terry Wickettovi do jeho Hnízda na břehu jezera v panenské přírodě, zjišťuje, jak mu v tomto prostředí, kdy se může naplno oddávat svému poslání, „přibývalo síly a jistoty – a nesporně také neomalenosti“ (s. 486). Spisovatel nachází plnost své postavy (svých postav) právě v jejich rozporuplnosti, mnohdy tápání a omylů či vyslovených chyb. Tedy jinými slovy (myslím na dějiny literatury v širším záběru, ale také třeba na určitá období literatury české) jsou to postavy autentické, neschematické, ne umělé konstrukce.

Dokončeme ještě nicméně příběh, jehož závěr jsem nakousl. K onomu rozhodnutí, jakkoli problematickému (opustil vlastně svého malého syna, který bude vyrůstat nyní v onom luxusu s matkou a sluhy), dospěje Arrowsmith poté (resp. přestože), co mu jeho žena nejprve zařídí skvělou laborař (včetně oné centrifugy) přímo v domě, aby nemusel jezdit do ústavu, a především poté, co mu ředitel Svazu kulturních agentur doktor Rippleton Holabird nabídne místo ředitele podniku, který (to tady výslovně není řečeno, ale čtenář, který prožil pár desetiletí v státně řízené ekonomice či čtenář Orwella, hned zbystří) má za cíl veškerou společenskou činnost „roztřídit“, najít „příslušné metody, materiály, pomůcky a zejména účel – cíl, ideál, mravní poslání“ (upraveno, v orig. v genitivu), což bude fungovat „stejně bezvadně jako výroba kontrolních pokladen“. A ocituji ještě řádně (s. 480) formulaci, která jako by byla vystřižena z nějakého socialistickorealistického románu, když říká: „[…] všecek intelektuální svět od střihů na kalhoty až po básnictví ovládne, zkoordinuje, zestandardizuje a zvýnosní“ – a uvědomuju si, že to je realita nejen z řečených románů, ale o niž usiluje vlastně celá západní civilizace, o to větší je to varování.

To nicméně nebylo Arrowsmithovou motivací, aby tuto jistě skvělou nabídku odmítl, přes diskusi se svou manželkou, která přichází s reálnými argumenty (nebude na ní konečně závislý, bude moci celou řadu věcí ovlivnit, bude slavný), přičemž uvádí jako svůj argument skutečnost, že podobné rozhodnutí přijmout vedoucí místo vlastně zničilo profesora Gottlieba, když si naivně myslel, že bude věnovat své funkci pouhou hodinu denně. Touha, symbolizovaná několikrát připomínaným motivem Hnízda a odstřihnutím se od rušného světa, nyní zvítězí, a poslední pokus jeho manželky (jakkoli to předtím vyloučila) o řešení, když přijede za ním a navrhne, že si někde vedle postaví dům, aby mohla být s ním, selže, když přesto, že ji miluje, Arrowsmith tento návrh odmítne.

Tak, jako je „vymyšlen“ začátek celého románu, je to i s jeho koncem (Lewis použil v knize podobný trik tuším jen jednou, když tuším na konci 18. kapitoly uvedl figuru s řadou postav, jejichž repliky jsou shodně uvedeny formulací „řekl:“, jak shora ostatně zmíněno), kde se opakuje (s. 487) formulace „ten večer“ a nahlížíme do různých dějišť celého předchozího příběhu (kde dožívá profesor Gottlieb, hrob Leory, „nepohodlný“ člun na jezeře, kde si „hoví“ Martin Arrowsmith a Terry Wickett a sní o tom, že přijdou na něco „trvalého“.

Sinclair Lewis, Arrowsmith, Nakladatelství XYZ, 2008