Silniční most přes úžinu Rio-Andirrio, Řecko

Silniční most přes úžinu Rio-Andirrio, Řecko
významné stavby současnosti

Silniční most přes úžinu Rio-Andirrio, řecky Γέφυρα Ρίου-Αντιρρίου, pardon: tedy v transkripci Géfyra Ríou-Andirríou, s oficiálním názvem Most Charilaose Trikoupise podle řeckém premiérovi devatenáctého století, je most v místě, které tvoří přístup do Korintského zálivu v Řecku. To znamená, že spojuje centrální Řecko a poloostrov Peloponés, přesněji právě Andirrio na severu a Rio, městečko osm kilometrů východně o Patry. Stavba vzbudila pozornost, protože dlouho bylo považováno za nemožné postavit spojení mezi dvěma místy o vzdálenosti více než dva a půl kilometrů přes úžinu, která dosahuje hloubky 65 metrů.

Most dlouhý celkem 2883 metrů sestává z hlavního mostu nad mořem o délce 2252 metrů, 392 metrů dlouhé příjezdové části u Ria a 239 metrů dlouhé příjezdové konstrukce u Andirria. Hlavní most má vzdálenosti mezi opěrnými pilíři 286 metrů, třikrát 560 metrů a 286 metrů. Oba střední pylony jsou vcelku 230 metrů vysoké, tzn. 65 metrů ve vodě a 164 metrů nad vodní hladinou. Most je podle příslušných parametrů druhým nejdelším zavěšeným mostem na světě (po Viaduc de Millau).

Základní problém je, že se stavba nachází v tektonické zlomové zóně, která každoročně posunuje poloostrov od pevniny o několik milimetrů a způsobuje mnohá zemětřesení. Kromě toho zde jsou časté bouře, další věcí je pochopitelný čilý lodní ruch v tomto místě. Plánování muselo tedy zodhlednit řadu aspektů:

základy v hloubce 65 metrů pod vodou v nestabilním podloží
zemětřesení až do síly 7. stupně Richterovy stupnice
tektonický posun pilířů až o dva metry v průběhu plánované životnosti mostu sto dvacet let
rychlost větru nad hladinou až 180 km/hod. (tj. 50 m/sec.), což znamená, že zkoušky v aerodynamickém tunelu musí prokázat aeroelasticitu až 266 km/hod. (74 m/sec.).

Běžný způsob vyhloubení základů stavby byl vyloučen. Musela se použít technologie obvyklá u stavby vrtných plošin. Nejdříve muselo být stabilizováno dno, to znamená v kruhové ploše určené pro pylony navrtány otvory, do nichž se umístily tyče 30 metrů dlouhé o průměru dvou metrů. To ale nebyly samotné základy, pouze východisko pro další vrstvy. Ty sestávaly z 2,75-3 metry silné vrstvy štěrku, který by byl na ploše prvkem, po němž by se mohla v případě zemětřesení posunovat konstrukce nad ní. Na tomto kluzném ložisku teprve byla umístěna pata pylonu, který tak neměl žádné pevné spojení se dnem. Na pylonech pak byly postaveny pyramidální pilíře, od nichž bylo nataženo celkem 368 lan o délkách mezi 77 až 293 metry.

Pozoruhodná je celá historie projektu, který započal myšlenkou propojit poloostrov s pevninou v tomto místě. V roce 1880 ji v tehdejším řeckém parlamentu vyslovil poprvé tehdejší premiér Charilaos Trikoupis. V roce 1889, tedy v roce, kdy byl vybudován železniční most, spojující skotský Edinburgh s poloostrovem Fife u ústí řeky Forth, s názvem Forth Bridge, požádal premiér řecké inženýry o prozkoumání možnosti postavit podobný most zde. Ačkoli tehdejším technikům nebyly dostupné možnosti pořizovat seismické záznamy tektonických aktivit a se skutečnými obtížemi se nomohli seznámit v plném rozsahu, museli před místními poměry kapitulovat. Kromě už uvedených vzdáleností je třeba zmínit ještě silné proudy u Patry, časté bouře a zmíněné zemětřesení, což vše celou věc značně komplikovalo. Idea zmizela na sto let do šuplíku.

V roce 1992 přišla komora řeckých inženýrů k názoru, že podobná stavba je při současných technických možnostech uskutečnitelná. Při prozkoumání podmínek se ukázala jako největší obtíž dno, sestávající s písku a kamení, i při vrtech až do hloubky sto metrů průzkumníci nenarazili na pevnou skálu. Rovněž seismické aktivity nedávaly příliš důvodů k optimismu. Během posledních sta let zde bylo sedm zemětřesení o síle 4,5 Richterovy stupnice a kromě toho se poloostrov vzdaluje každým rokem několik milimetrů od pevniny. Přes tyto okolnosti už nebylo možné myšlenku na realizaci projektu zastavit. V roce 1992 byl vypracován projekt, jehož realizace měla fungovat jako první příklad spojení veřejného a privátního financování, byl získán kredit Evropské investiční banky a po komplexních jednáních byl podepsán v roce 1997 kontrakt s řecko-francouzskou firmou Gefyra S.A..

V roce 1998 se poprvé koplo do země, u slavnostního aktu byl řecký premiér Konstantinos Simitis.  V říjnu 2004 mohla být stavba slavnostně otevřena, těsně před zahájením Olympijských her, ale zároveň vlastně dobře čtyři měsíce před smluvním termínem dokončení stavby. Náklady se pohybovaly kolem 771 miliónů euro. Na staveništi bylo ve špičce až tisíc dvěstě pracovníků, přesto za pět roků stavby nedošlo k žádné závažnější nehodě.

Hned následujícího roku musel ale být most z bezpečnostních důvodů uzavřen. Po bouřích o síle 9 Beaufortovy stupnice se uvolnilo jedno z 368 nosných lan. Po několika dnech byl po částečném odstranění závady provoz opět otevřen, ale pouze v každém směru jízdy v jednom pruhu, do provozu mohl být znovu uveden zhruba po měsíci.

https://de.wikipedia.org/wiki/Rio-Andirrio-Br%C3%BCcke
https://www.youtube.com/watch?v=GYP2pP806kA
https://www.youtube.com/watch?v=faa5CCntdI8&feature=endscreen&NR=1
https://www.youtube.com/watch?v=Dz4K3qiGF5o