SEŠ / MOA Jičín / Oslavy 100 let

[publikuji týž text ještě jednou ve složce Poznámky a komentáře III]

SEŠ / MOA Jičín / Oslavy 100 let

Dva názvy, ten „můj“, školy, kterou jsem navštěvoval v letech 1964–1968 (Střední ekonomická škola, v řadě předchozích a následných názvů přišel zhruba v dobu, kdy jsem do ní nastoupil), a ten jednak stále ještě „můj“, ale v trochu jiném významu, totiž rodinné historie (a mýtu), protože absolventkou (ovšemže trochu jiné školy, neboť „obchodní akademií“ se stala až po válce) byla ve školním roce 1938/1939 moje matka Helena Čermáková (ještě ne, pochopitelně, Čelišová), a v letech 1997–2001 moje dcera Martina (Čelišová, dnes Smitková), ale jednak také ve smyslu celé historie ústavu (ústavů), neboť „výročí 100 let obchodní akademie“ se nevztahuje ani na název Masarykova obchodní akademie (tou se stala až po válce), ani na onu úžasnou budovu Čeňka Musila se sochou boha obchodu (a zlodějů, to se moc často neříká, ovšemže zde platí to první) Merkura (ta byla postavena v letech 1929–1930, ke stěhování z Nového Města došlo v březnu 1931), nýbrž na Veřejnou obchodní školu, otevřenou ve školním roce 1922/23, přičemž výuka probíhala ve druhém patře novoměstské školy (dnešní 3. ZŠ, kam shodou okolností letošního 1. září nastoupila jako prvňáček dcera Martiny Karolína).

Takže ten název oslav 100 let Obchodní akademie v Jičíně je poněkud nepřesný, historie je složitější – ale to je v pořádku, samozřejmě se musí jubileum vždy vztáhnout k určitému okamžiku (historie obchodního či kupeckého školství sahají ve městě, které mělo své, tenkrát jezuitské, gymnázium již v roce 1624, do 19. století, jak se dozvíme z almanachu při příležitostí výročí vydaného, moje matka chodila do dvouleté Masarykovy veřejné obchodní školy, a dcera do Obchodní akademie, tedy čtyřleté školy, vzniklé ve školním roce 1945/1946, jíž byl přívlastek Masarykova vrácen v březnu 1992, tedy opravdu do MOA). Košatou historii jsme mohli ve stručnosti sledovat na panelech na Valdštejnově náměstí již na jaře (dnes jsou panely umístěny před vchodem do přístavby školy, který je nyní hlavním vstupem do celého areálu), v průběhu prázdnin jsem dostal i mejl s informací o srazu třídy (přestože se nejednalo o „kulaté“ výročí, právě vzhledem k jubileu školy) v pátek před zahájením oslav. Ještě ten den jsem si zaběhl (jsou to z náměstí dvě ulice) do školy a vyzvedl almanach, pěkně vyvedenou stošedesátistránkovou čtvercovou brožuru, s historií instituce a vzpomínkami několika pedagogů, seznamy absolventů po celou dobu trvání a několika černobílými fotografiemi (dalším zdrojem informací jsou stránky školy věnované výročí, kde jsou publikována např. i dostupná maturitní tabla), v tu chvíli se před vchodem právě shromažďovali pedagogové k fotografování (škola byla přístupná k prohlídce).

A ovšemže jsem se sem vrátil k oficiálnímu zahájení oslav v tělocvičně ve 14:00 hodin, vybaven letáčkem Program oslav, mapa školy s plánkem budovy, vtipně na obou stranách listu pojednávajícím jednak rozmístěním vystavených předmětů v přízemí, prvním patře i podkroví v jednotlivých třídách, kabinetech a chodbách, jednak pátečním a sobotním harmonogramem, dále kartičkou s „historickými milníky MOA“ a dopisnicí Masarykova obchodní akademie Jičín 1922 / 2022 s fotografií budovy školy i s přístavbou. V tělocvičně asi osm deset řad židlí, ostatní příchozí po stranách (pedagogové prý byli překvapeni počtem návštěvníků, přitom chvílemi venku pršelo), moderovala mladá absolventka škola, mluvčích bylo několik.

První Arnošt Štěpánek, jestli se nepletu, náměstek královéhradeckého hejtmana, krátká zdravice. Možná i sympatický člověk, ale červený svetr na takovouto slavnostní příležitost, jakkoli jsem dalek jakékoli upjatosti, mně připadá jako nehoráznost (dohledávám si člověka toho jména, příslušnost k Pirátům, no, takhle „neformální“ byl opravdu jediný). Honza Jiřička (ing. Jan Jiříčka), jičínský místostarosta, ubezpečil přítomné, že město nenechá školu nevytopenou (přítomni byli starosta i druhý místostarosta), Mgr. Petr Brož, pedagog školy, jenž se zabývá historií školy (též ve sborníku i na webových stránkách), ji shrnul (rozdělil svůj projev na dvě části, historickou a svoje zážitky), mezi dalšími řečníky byl Ing. Jiří Tajč, nejdéle sloužící ředitel školy (1999–2020), jenž se zasloužil o přístavbu (děkoval tehdejší ředitelce Školského úřadu v Jičíně Martě Polanské, která s manželem seděla v první řadě, za pomoc při úsilí o získání všeho potřebného), krátce hovořil také současný ředitel Mgr. Ondřej Švanda. Mě zaujal nejvíce projev (vytříbený, jak jej znám i z jiných příležitostí) Josky Novotného (PhDr. Josef Novotný, u těch osob, s nimiž se dobře znám, to zde dávám najevo touto formou), s nímž se znám z dob středoškolských i vysokoškolských studií, zastupitelstva či různých komisí ve městě či z divadla (právě tenhle moment mu dává či podporuje onu potřebnou schopnost formulací), ale také třídního mé dcery na škole. Rozdělil si jej na tři témata, škola, studenti, kolegové, u každého prozradil, co mu dali, čím byl obohacen – a musím říci, že jsem mu trochu záviděl, protože kdybych měl shrnout svoje pedagogické působení na jičínském gymnáziu, nebylo by zdaleka takto jednoznačně pozitivní (a nechtěl bych to zde raději ani v náznaku konkretizovat), jakkoli mám, třeba u onoho druhého tématu, měřeno Joskovým rozvržením, tedy studentů, na druhou stranu řadu opravdu krásných, mimořádných vzpomínek (a s některými se dosud vždy s radostí a vzájemnou srdečností setkávám). Také jsem si znovu uvědomil, kdo všechno je mým spolužákem – mimo jiné (ovšemže v jiném ročníku) také někdejší starosta Jičína Martin Puš, jenž byl jedním z řečníků.

Pak jsem si šel ještě doprohlédnout školu. Před zahájením jsem obešel pár tříd, mimo jiné – zrovna na tom místě byl současný pan ředitel – svou třídu, u níž byl zazděn vnitřní vchod do úzké šatny (každá třída měla svou samostatnou šatnu se vstupem také z chodby), spojený pak s dalším prostorem jako kabinet, nyní jsem prošel celou budovu, opravdu to muselo dát práci všechno takhle pečlivě připravit a zrealizovat. Stejně tak jsem ocenil (jak se na tom podílely „obchodní“ aktivity studentů, zmiňované v jednom z projevů?) možnosti koupit si třeba textilní tašku, tričko s nápisem MOA, placku či nějaký další suvenýr u jednoho ze dvou stolků v přízemí (u každého vchodu jeden), zkrátka řekl bych, že to byly oslavy jak mají být.

Vedle vzpomínky na studentská léta jsem si tak trochu ujasnil i dnešní formát školy, ačkoli jsem neabsolvoval žádnou z komentovaných prohlídek s Mgr. Brožem (v jednom z projevů padla slova o dobách, kdy nebylo, vzhledem k demografickému vývoji, jednoduché udržet školu se stávajícími počty studentů, ostatně vzpomínám na to, co se dělo v Hořicích, a díky rozšířené nabídce jazykových a dalších studijních programů zůstala jičínská obchodní akademie prý jednou ze dvou škol tohoto typu v kraji), potěšil jsem se pohledem na historické psací stroje a kalkulačky (já jsem zažil přechod od ručních k elektrickým), prohlédl si historické či novější počítače či plotr, na němž tisknou třeba plakáty, či 3D tiskárnu. Studentské kapely (One&Half absolventa Petra Fóla a Shame studenta Josefa Kysely) na zahradě jsem poslouchal jen chvilku (taky proto, že se – při sázení pamětní lípy před budovou – dalo do deště), a zbytek si pak nechal vypravovat druhý den od Martiny, která se se svými spolužáky vrátila s večeře a prý příjemně si popovídala se svými někdejšími pedagogy (z těch mých žijí už jen Zdenka Černá a Eva Vacková, s první z nich jsem se viděl v pátek).