Sergiu Celibidache

Sergiu Celibidache
světoví dirigenti

Sergiu Celibidache (1912 – 1996) byl rumunský dirigent a hudební pedagog. Narodil se v rumunském městě Roman jako syn důstojníka kavalerie řeckého původu. Jeho rodné jméno bylo Celebidachi, němečtí úředníci však při zápisu zaměnili dvě písmena a budoucí dirigent používal tohoto „chybného“ jména po celý život.

Studoval nejdříve v Bukurešti, pak v Berlíně filozofii, matematiku a hudbu (kompozici u Heinze Tiessena, kontrapunkt u Hugo Distera, dirigování u Waltera Gmeindla na Státní vysoké hudební škole v Berlíně), a také filozofii u Eduarda Sprangera. Napsal disertační práci o Josquin Desprezovi, franko-vlámském skladateli rané renesance, ale vzhledem k tomu, že vypukla válka, k promoci nedošlo.

V letech 1945 – 1952 řídil, po Wilhelmu Furtwänglerovi, z pověření (ad interim) Berlínské filharmoniky. Když pak šlo o oficiální jmenování šéfdirigenta, rozhodli se filharmonikové pro Herberta von Karajan. To Celibidache velmi těžce nesl, k Berlínským filharmonikům se obrátil zády, a teprve po čtyřiceti letech, v roce 1992, dirigoval na prosebné pozvání tehdejšího spolkového prezidenta richarda von Weizsäckera opět Berlínskou filharmonii (Brucknerovu 7. symfonii). I poté ale zůstal jeho vztah k orchestru komplikovaný (žádal např. šest zkoušek před provedením, moje pzn. – dnes se, i z finančních důvodů, dělají často v orchestrech zkoušky jen dvě).

Po rozchodu s Berlínskými filharmonii pracoval Celibidache s celou řadou orchestrů v Jižní Americe, ve Stockholmu, Kodani, Itálii a Paříži. Od roku 1972 do roku 1977 se ujal vedení Rozhlasového symfonického orchestru ve Stuttgartu. V letech 1979 až do své smrti byl generálním ředitelem Mnichovských filharmoniků, s nimiž dosáhl mezinárodních úspěchů, především v interpretaci díla Antona Brucknera, která hrál i v klášterním kostele sv. Floriana (Brucknerův horb) u Lince. V Mnichově otevřel v roce 1985 nový koncertní sál ve velkém kulturním centru Gasteig (takřka dva a půl tisíce míst, o něčem takovém se nám může dodnes v Praze jen zdát).

V protikladu ke Karajanovi odmítal Celibidache uvádění hudby na trh prostřednictvím nahrávek na gramofonové desky a cédéčka a v tomto ohledu se cítil jako Karajanův antipód. Tento názor měl filozofický základ, hudba není konzerva, kterou lze uchovat, žije jen v okamžiku svého zrození „in statu nascendi“. Kromě toho je hudba vázána na specifický prostor svého uvedení (na konkrétní koncertní sál), bohatství hudby, které se může rozvinout právě jen v tomto prostoru, by bylo jakoukoli nahrávkou a reprodukcí zkreslené. Odmítal tedy všechny nahrávky, takže první záznamy byly zveřejněny až po jeho smrti. Hudební průvodce Penguin Guide říká k záznamům Brucknerovy hudby z této doby: Pro ostatní posluchače jeho excentričnosti představují nepřekonatelnou překážku mezi skladatelem a posluchačem. Tyto nahrávky lze obtížně hodnotit, pro příznivce Celibidacha je to na tři hvězdičky, ostatní, rozezlení jeho pohřebními tempy, by nepřiznali ani jednu jedinou. (zkráceno)

V posledních letech svého života byl Celibidache proslulý svými pomalými tempy. Podle jeho názoru nemá interpretace hudbě přidávat samoúčelné, tvrdé a neodůvodněné efekty. Měl velké publikum po celém světě, ale názory na jeho styl dirigování se velice lišily a sahaly od nadšených oslavných bouří až po kritiku zcela postrádající pochopení. Jeden z jeho nejostřejších kritiků byl známý mnichovský hudební kritik Joachim Kaiser. Ten mu vytýkal vnitřní napětí v jeho interpretacích. Celibidache byl proslulý svými zkouškami. Mohlo se tedy také stát, že interpretace dosáhly své transcendence již při zkouškách a během koncertu vyzněla hudba méně výrazně.

Na zkouškách předepisoval přesně frázování a řadu dalších detailů, což mohlo vést také k omezení spontaneity. Sám Celibidache odpovídal na otázku, kdo je to dirigent: Dirigent je zakuklený diktátor, který se naštěstí spokojí jen s hudbou.

V Celibidachově pojetí hudby měla vliv kniha Ernest Ansermeta Die Grundlagen der Musik im menschlichen Bewusstsein a fenomenologie Edmunda Husserla, vyučování Heinze Tiessena a východní učení, především zenbudhismus. Považoval se za následovníka indického guru Sathya Sai Baby a usiloval o to, aby získané poznání a spirituální vědomí zprostředkoval i svým žákům při provozování hudby. Měl v úmyslu, aby ego každého interpreta utlumil a nechal znít pouze hudbu, proto také odmítal pojem „interpretace“, protože právě ten přináší individualitu a tím se vytrácí duchovní hodnota díla. Pod jeho taktovkou pak díla Johannese Brahmse a Antona Brucknera zní zcela novým a transcendentním způsobem.

Celibidache byl vyučování oddán a měl semináře a kursy na univerzitách v Trevíru, Mohuči, Mnichově a Pažíži, stejně tak ve svém bydlišti, pracoval se studentskými orchestry a s Orchestrální akademií Šlesvicka-Holštýnska. Učil zadarmo. V době svého pobytu v Berlíně v letech 1946 – 1949 byl docentem Mezinárodního hudebního institutu v Berlíně, předchůdce Univerzity umění Berlín (Universität der Künste Berlin). K jeho žákům patřili Carl August Bünte či Cristian Mandeal.

V roce 1953 a znovu v roce 1988 byl Celibidache vyznamenán Německou cenou kritiků, v roce 1970 mezinárodní Cenou Léonie Sonningové, udělovanou dánskou Nadací Léonie Sonning (Léonie Sonnings musikfond), v roce 1954 obdržel Spolkový kříž za zásluhy za „zásluhy při obnově Berlínského filharmonického orchestru po válce“, 1992 následoval Velký kříž za zásluhy s hvězdou. Celibidache se stal čestným občanem města Mnichova. Často se říká, že tuto poctu dostal jako první cizinec, ve skutečnosti ale měl už v tuto dobu německé státní občanství. Je pravda, že ale měl z doby, kdy měl vztah k Berlínu, tedy v letech 1936 – 1954, pouze západoberlínský pas (vysvětlení pro ty, kdo se neorientují v těchto historických detailech, Západní Berlín, West Berlin, byl v době rozdělení Německa sice prakticky součástí „Západního Německa“, ale striktně vzato, to byl samostatný stát, nikoli součást Spolkové republiky Německo).

Celibidache zemřel ve starém mlýně v obci La Neuville-sur-Essonne nedaleko Paříže, kde žil se svou ženou Ioanou, rumunskou malířkou. Je pohřben na malém hřbitůvku vesnice. Zanechal jednoho syna, Serge Iona Celibidachiho (nar. 1968).

V roce 1999 byla založena Nadace Sergiu Celibidacheho, která se věnuje uspořádání a vedení archivu, obzvláště kompozic skladatele. V říjnu roku 2002 se konal v Mnichově první ročník Festivalu Sergiu Celibidacheho, v roce 2004 druhý ročník, rovněž v Mnichově, v roce 2006 bylo místem jeho uspořádání dvoutisícové městečko Iași v Rumunsku.

V listopadu roku 2011 bylo příležitosti stých narozenin skladatele založeno v Mnichově Celibidachovo centrum. Spolek přispívá k péči o dědictví Maestra a v roce 2012 uspořádal festival „100 Jahre Celibidache - Das Fest".

https://de.wikipedia.org/wiki/Sergiu_Celibidache

Ravel, Bolero (TV záznam)
https://www.youtube.com/watch?v=gy5Ve3338-E
https://www.youtube.com/watch?v=rGy2BB87gug

Dvořákova Novosvětská, Mnichov (zmíněný koncertní sál Filharmonie), 1991 (přes 55 min., jinak běžně kolem 42 min.)
https://www.youtube.com/watch?v=_9RT2nHD6CQ

Anton Bruckner, 4. symfonie Es dur, Mnichov 1983
https://www.youtube.com/watch?v=LY7m119eOys

Anton Bruckner, 5. symfonie B dur, Mnichov 1985
https://www.youtube.com/watch?v=CgXBp-oEIR0