Sergej Rachmaninov, Deset preludií, op. 23

Sergej Rachmaninov, Deset preludií, op. 23
díla ruské moderní hudby

Deset preludií, které zkomponoval Rachmaninov v letech 1901 a 1903, věnoval svému učiteli, bratranci a podporovateli Alexandru Zilotimu, žákovi Ferenze Liszta. (Pzn. V příspěvku o Druhém klavírním koncertu jsem se ve shodě s něm. Wikipedií držel transkripce jména Siloti, přesnější přepis z ruštiny bude nicméně Ziloti, i když se s prvním uvedeným přepisem rovněž setkáme.) Cyklem pokračoval v žánru preludií, který zaujímá významné místo v dějinách hudby, počínaje Johannem Sebastianem Bachem a nekonče Chopinovými Preludii op. 28, která naopak dala stylový rámec jejich dalšímu vývoji.

Rachmaninov ve svých Deseti preludiích, op. 23, dále profiloval svůj vyhraněný osobní styl, stejně jako např. v předchozích Morceaux de fantaisie, obohatil jej například o polyfonní elementy a vytvářel tak komplexnější hudbu. Vedle druhého cyklu preludií, op. 32, je tato skladba považována za jeden z vrcholů pozdně romantické klavírní hudby. Především páté, rytmicky markantní Preludium g moll patří ke standardnímu repertoáru řady klavíristů, rovněž se často hraje jako přídaavek. Vzhledem k vysokým technickým nárokům se většina těchto preludií vymyká možnostem amatérského hraní.

Po úspěchu Preludia cis moll, zkomponovaného v roce 1892, které musel Rachmaninov, zanedlouho už ne právě s nejpříjemnějšími pocity, neustále opakovat, se k tomuto žánru po deseti letech znovu vrátil, a znovu pak po další sedmileté přestávce. V posledních skladbách tohoto druhu pak předložil ještě komplexnější hudbu. Celek 24 preludií vznikal poměrně dlouhou dobu, v rozmezí let 1892 až 1910.

První preludium ve fis moll (Largo, 4/4), je klidně plynoucí skladba, jehož téma nad pohybem sextol v levé ruce vyzařuje kontemplativní klid, než dojde u střední části k tak pro Rachmaninova charakteristickému dynamickému vystupňování. Po tomto klidném začátku se strhne v Preludiu B dur (Maestoso, 4/4) jedna z nejbrilantnějších klavírních bouří v dějinách hudby. V basoktávě začínající běsnění sextol v levé ruce proti divokému tématu v ruce pravé vytvářejí neuvěřitelnou smršť, kterou přeruší jen poklidnější střední část.

Třetí číslo v d moll s označením Tempo di minuetto připomíná svým názvem i tříčtvrťovým rytmem menuet a trucovitou figurou staccato v levé ruce ohlašuje pozdější temné pochody skladatele. Nálada následujícího čtvrtého preludia D dur (Andante cantabile, 3/4) je podobná té, jakou mají písně beze slov. Triolová figura v levé ruce podmalovává niterně toužebnou melodii. Po dynamickém vrcholu se opakuje zpěv obohacený akordy a vrchním hlasem.  

Nejznámější z celého souboru je třídílné preludium v g moll (Alla marcia, 4/4) připomínající divoký pochod. Prosté hlavní téma doprovázené markantním třítónovým motivem po několika opakováních vystřídá v taktu 17 majestátní epizoda v plném znění nástroje v Es dur. Původ rytmického jádra lze hledat v dlouhé a originální části Chopinovy Polonézy fis moll.

V energetickém proudu preludií vrství Rachmaninov zvuky takřka polytonálně přes sebe, aniž by ovšem vznikaly clustery v moderním smyslu slova, neboť struktura zůstává přes vrstvení zachována. Tak například na začátku reprízy jsou přes sebe navrstveny akordy As dur a c moll. Zatímco horní hlasy tvoří čistý akord As dur, dají se basové hlasy bitonálně interpretovat jako kvartsextakord c moll.

V šesté části skladby v Es dur (Andante, 4/4) nepřebírá ruka, jak je obvyklé, doprovodnou funkci, nýbrž se přesouvá do popředí svým legátem drženým až do konce vedle šestnáctinového pohybu. Sedmé preludium v c moll (Allegro, 4/4) přesvědčuje strhujícími šestnáctinkami, u nichž můžeme tušit jejich předobraz, Chopinovu takzvanou Revoluční etudu op. 10, č. 12. Rachmaninov demonstruje znovu svůj um, jak doprovázet kantilénu velmi rychlými figurami. Kompozici obohacuje opakovaný dlouhý tón v proměnlivých ostatních hlasech harmonie, ztížený ještě navíc oktávovými přesahy levé ruky.

Osmé preludium v As dur (Allegro vivace, 3/2) má charakter etudy. Tu připomíná i následující deváté preludium v es moll (Presto, 4/4) svými krajně obtížnými terc-sextovými hmaty pravé ruky. V závěru překvapí preludium Ges dur (Largo, 3/4) svou klidnou melodií levé ruky, přes niž pokládá pravá vějíř vznášejících se akordů.

https://de.wikipedia.org/wiki/10_Pr%C3%A9ludes,_op._23_%28Rachmaninow%29

https://www.youtube.com/watch?v=z_lNkPC31-k