Šeptej

Šeptej
filmy na DVD

Prý to je už pasé záležitost, tak jako u ostatních médií se proměňuje způsob percepce zběsilým tempem; to, co bylo před pár lety (v tomto případě, tedy u DVD, před dvěma třema desítkami let) žhavá novinka, mizí pomalu ze scény a stává se spíš muzeálním fenoménem. Zánik divídíček se dal vnímat na trhu, zatímco novinky se kdysi kupovaly v řádu stokorun, v posledních letech byly ve výprodejích s přelepkou „jen za 49 Kč“ a později za ještě méně. Přesto mám určitou nostalgii za tímto způsobem „promítání“, s těmi bonusy a celou tou specifickou kulturou hmotného předmětu, zprvu ještě v krabičkách, teprve v tom posledním pokusu ještě něco nakonec vydělat třeba v edici Mladá fronta dnes v typických obálkách. Kromě toho je vnímání filmů v této podobě koncentrovanější, i když na druhou stranu člověk přichází o onu dobovou autentičnost spojenou s příšeřím v kinosále, případně primární aktuálností při promítání v době, kdy byl film natočen. V hromadě právě takových obálek, které v tašce přinesla dcera Martina, jsem vyhrabal pár klasických filmů a připomněl si, v některých místech „ve výběru“ (s případným zopakováním pasáže), co považuju u toho či onoho konkrétního filmu za zajímavé.

Šeptej
filmy na DVD

Šeptej. Režie David Ondříček, Negativ, 1996. Tento film je zvláštní v dobové produkci zhruba poloviny devadesátých let, protože se – ačkoli vcelku je tvorbu režiséra Davida Ondříčka možné považovat jako jakýsi pendant filmům jeho o dva roky staršího spolužáka Jana Hřebejka – řadou momentů vychyluje z oblíbených formátů středního proudu, zvláště komedií či hořkých komedií, které se staly oním většinovým standardem té doby. Vedle skutečnosti, že Ondříček vystudoval původně dokumentaristiku (což se myslím, nijak na tvaru filmu neprojevuje), je to skutečnost, kterou popisuje Tomáš V. Odaha na svých skvělých stránkách („V noci jsem snil, že jsem motýlem“): Ve filmu, který jako „vůbec první český film reflektuje moderní českou hudební scénu“ (Hřebejkova Šakalí léta z roku 1992 jsou záležitostí retro, děj začíná v roce 1959), Jan P. Muchow, rozhodující osobnost filmové hudby v následujících desetiletích, dokonce ve filmu hraje – coby neherec mu dává zvláštní příchuť –, stejně jako jeho spoluhráč z kapely Colorfactory Jan Čechtický. Hudba Colorfactory je pak zároveň filmovou hudbou. Kromě Táni Vilhelmové v roli Anny (o ní tvrdí Odaha, že svým „civilním herectvím bez přehrávání celý snímek táhla a její role naivní Anny patří mezi to nejlepší, co kdy natočila“) a Martina Myšičky je tak celá řada osobností kultury „na jiném místě“, například – takřka symbolicky – se tu mihne v menší roli i zmíněný Jan Hřebejk. Nebudu rekapitulovat příběh dívky Anny, která se vydala do Prahy a tedy tak trochu z její perspektivy sleduje divák vztah dvou homosexuálních mužů, z nichž jeden je prostitut – recenze příliš neakcentují skutečnost, že i toto téma nebylo na začátku šedesátých let ještě „probojováno“. Jeden z komentátorů na CSFD říká, že film je „prazvláštní“. Tím se myslí i atmosféra, která je při všech nedostatcích, které by bylo možno uvést, i skutečnosti, že se film točil takřka za nedostatku financí, a tedy nízkorozpočtově a mnohdy i bez honorářů, pozoruhodná.

https://www.csfd.cz/tvurce/3248-david-ondricek/
https://www.csfd.cz/film/7065-septej/prehled/
https://www.csfd.cz/film/7065-septej/prehled/
https://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/film/david-ondricek-septej