Semafor

Semafor
někdejší seminárky studentů LG

Divadlo Semafor je nejpopulárnějším českým divadlem malých jevištních forem. Mezi nejznámější „divadla malých forem“, které jsou opravdu většinou nevelkých rozměrů, patří Divadlo Na zábradlí, Divadlo Rokoko, nebo právě mnou vybrané Divadlo Semafor.

Založili ho pánové Jiří Suchy a Jiří Šlitr. Tito dva písničkáři se poprvé setkali v roce 1957 a poté společně vystupovali v divadle Reduta. Již zde vznikaly jejich první písničky.
Vlastní divadlo založili o dva roky později, v roce 1959 pod zkratkou Semafor, která v plném znění znamená SEdm MAlých FORem (hudební komedie, jazzové koncerty, filmové produkce, poezie, pantomima, loutky a výtvarné umění). Postupně se však rozvinula převážně forma jediná a Semafor se stal divadlem písničkářské a později i herecké dvojice Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Ti navazují především na klaunérie Voskovce a Wericha a vycházejí rovněž z nedůvěry k divadlu, z okouzlení filmem a zvláště pak humorem němých grotesek. Podařilo se jim evokovat svěžím způsobem zašlý svět kabaretů, básnicky znovu zpřítomňovat jeho atmosféru i jeho netradiční složky (kuplet, šanson, hudební parodie či imitace, anekdoty, komické monology atd.) Tvořili ideální dvojici natvrdle nepohnutého tichého pianisty a výřečného upovídaného snílka.

V roce 1958 Jiří Suchý s přáteli objevil neznámý zpustošený sálek na Annenském náměstí a společně tam založili Divadlo Na zábradlí. Jiří Suchý pro ně napsal hru Kdyby 1000 klarinetů; v níž se poprvé objevili i jeho spolupracovníci z Reduty (Ivan Vyskočil a Jiří Šlitr, který napsal některé písničky). První hudební komedií Suchého a Šlitra byl Člověk z půdy (premiéra 30. 10. 1959). Zlatá éra Semaforu byla v letech 1960-69. A právě z této doby zlidověla řada písniček (Včera neděle byla, Zuzana…)

Semafor začínal ve Smečkách, kde je dnes Činoherní klub. Dlouho se tam však neohřál. V případě obou komedií totiž šlo o hříčky moralistního charakteru, které byly nezávazné a nebyly v nich žádné prvky ani náznaky satiry. Šlo vždy o velice schematické střetnutí mladých ušlechtilých milenců s jakýmisi starými „páprdy“. A právě v těch charakterech se možná někdo poznal… Navíc byl velice široký repertoár, od „lidových“ komedií Suchého a Šlitra po náročné večery poezie a Havlíkovy koncerty. Semafor se možná právě proto znelíbil, a měl být zlikvidován takovouto cestou: Neměl mít kde hrát.

Jiří Suchý si šel naivně stěžovat na kulturní odbor národního výboru, snažil se tam získat podporu, tvrdil, že se soubor rozpadne, když bude vegetovat po kuchyních svých členů. Odpověď, kterou dostal, mu otevřela oči: No a co by se stalo?

Nabídli jim, že mohou hrát někde v Modřanech, pak zase v nějakém divadle na Žižkově… Suchý měl naštěstí zkušenosti z doby, kdy hledal sál už pro Divadlo Na zábradlí, a tak se tentokrát vydal hledat „domov“ pro divadlo s celým souborem. A tím vznikl rekord, který dosud žádné kamenné, nekočující divadlo nepřekonalo. Existuje mapka s vyznačenými místy, kde všude Semafor v sezóně 1960-61 „bydlel“. Trvalo to do té doby, než se našla záchranná ruky sympatizujícího ředitele Hercoka ve Státním divadelním studiu, kde patřil Semafor k hlavním kmenovým součástem.

Jiří Suchý se narodil 1. října 1931 v Plzni a své dětství prožil v Klatovech. Český herec, textař, libretista, zpěvák, skladatel, dramatik, výtvarník a režisér. V letech 1948-58 pracoval v reklamní grafice. „Freud praví, že pro život člověka je nejdůležitějších prvních pět let – dodneška všechno poměřuju klatovskou Černou věží vysokou sedmdesát osm metrů. A tak říkám – kosmická loď je větší než černá věž, strom je menší než černá věž…“

Jeden z prvních komických výstupů „odehrál“ ve třech letech. Seděl na zídce a jeho dědeček mu z ošatky nabídl vejce. „A já s ním mrsknul o zem. Jeho to tak rozesmálo, že mi podal druhý, třetí čtvrtý a já s nima bouchal a smáli jsme se oba ukrutně.“

Jako mrně o sobě hovořil ve třetí osobě. „On“ vyslovoval „fon“. Když jedna holčička na kluzišti tlačila lavičku, aby neupadla a řekla „pojď chlapečku, já tě svezu“, odpověděl „fon nemůže, fon nemá prusle“.

Tatínek Jaroslav zdědil rodinnou profesi truhláře, ale později v Praze děla telegrafistu u dráhy. Maminka Růžena (za svobodna Beštová) byla v domácnosti a brzo si všimla talentu svého syna. Ve čtyřech letech se sám naučil na tahací harmoniku, a o půl roku později už chodil „do houslí“. Naučil se sám i číst a maminku překvapil tím, že znenadání přelouskal nápis Minerva na šicím stroji. Když přišla návštěva, slabikoval z novin, které schválně držel vzhůru nohama. Maminka rozhodla, že se kvůli jeho talentu musí přestěhovat do Prahy.

Za pár kaček do Reduty

Za války ho rodiče poslali z Prahy na venkov do ústavu školských bratří ve Svatém Janu pod Skalou. I když zpočátku školních let patřil Jiří Suchý k nejlepším ve třídě, ke konci školy se sen maminky o nadaném synovi rozplynul, vysvědčení bylo samá čtyřka. Šel pracovat do reklamních ateliérů, nejdřív chodil pro svačiny, ale postupně se učil od kolegů výtvarníků. Grafik František Sodoma (říkalo se mu Viktor a byl otcem zpěváka Viktora Sodomy) si založil amatérskou kapelu, ve které Suchý začal hrát na basu a psát texty. Tehdy mu bylo pětadvacet let.

„To zcela změnilo můj život, opustil jsem dobrý bydlo v Propagační tvorbě s velice slušným příjmem a začal jsem za pár korun vystupovat v Redutě.“

Seznámil je stůl

Vůči krásnější polovičce lidstva aktivitou nehýřil. „Byl jsem v tomhletom směru opožděnej, ponejprv se mi dařilo právě v Redutě. Když jsem začal vystupovat, objevily se dívky, které vzaly iniciativu do svých rukou, já to tenkrát potřeboval.“

První vážnou známostí byla až Běla. V Propagační tvorbě zdědila po Suchém stůl. Pracovala jako výtvarnice s americkou retuší. A protože bývalí kolegové dohazovali výtvarné kšeftíky, seznámil se i s Bělou – dělil s ní o stůl. Vzali se v roce 1960, když už Jiří Suchý hrál a tvořil v divadle Semafor. V roce 1964 se jim narodil syn Jakub, který nyní žije o patro níž a má syna Vítka. Jakub je ředitelem prosperující firmy a také vynálezcem.

Běla byla první čtenářkou textů Jiřího Suchého. „Když řekla, že je ten text blbej, tak ještě blbej být nemusel, ale když řekla, že je výbornej, tak jsem měl stoprocentní jistotu, že je výbornej. To ale neříkala moc často. Nejvíc pochválila „Jo to jsem ještě žil“.

Fáma se bohužel potvrdila

Legendární divadlo Semafor založil Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem v roce 1959. Seznámili se spolu o rok dřív v Redutě, kam ho přivedl Miroslav Horníček. Šlitr (byl o sedm let starší) začal skládat hudbu k textům Jiřího Suchého. „Odmítal vystupovat na jevišti, byl nesmírně plachej. Ale když po čase viděl, že i já, naprostej diletant, jsem se s jevištěm vyrovnal, vyzval mne, abych mu napsal roli. Mně se tím splnil sen, já si hrozně přál hrát ve dvou.“

I když veřejnost byla dvojicí Suchý-Šlitr okouzlena, málokdo tušil, jaké jsou jejich vztahy. „Dlouho jsme k sobě nenacházeli cestu, dobře se nám spolupracovalo, ale nebyli jsme v pravém slova smyslu kamarádi. Až poslední rok jeho života se mezi námi něco otočilo a strašně jsme se sblížili.“

Kolem roku 1967 měli také „tichou domácnost“. Ze zpětného pohledu si ale Jiří Suchý nemůže vybavit, proč. „Možná v tom hrálo roli to, že jsem začal režírovat svůj film Nevěsta a Jirka začal dělat v televizi svůj seriál Plakala panna plakala, který jsem po jeho smrti dokončil. Rozhodně jsme ale ani na chvilku nezauvažovali o tom, že bychom ukončili spolupráci. Ta pro nás byla důležitější než nějaká rozmíška.“

O Šlitrově smrti mu ráno telefonovala Věra Křesadlová – jejímu známému říkal řidič pohřebního vozu u benzízové pumpy, že ho vezou v rakvi. „Já jsem tomu samozřejmě nevěřila, protože kolem lidí z naší branže neustále lítají nejnesmyslnější fámy.“ Nicméně odpoledne jsem zavolala ke Šlitrům. Fáma se bohužel potvrdila – Jiří Šlitr 26. 12. 1969 přišel nejspíše nešťastnou náhodou o život (byl otráven unikajícím plynem). „Hrozně mě to sebralo a pak mi došlo, že jsme si byli hrozně blízcí. Když jsem měl mluvit na jeho pohřbu, tak jsem se toho strašně bál, ale jeden lékař mi dal prášky, které dočasně všechny utlumily.“

Suchému se zhroutila představa, že bude hrát ve dvou. Nevěděl jak dál. Zkoušel vytvořit dvojici s dětským partnerem  byla to devítiletá Monika Hálová. Ale už v roce 1970 se objevila Jitka Molavcová. „Já mám pořád pocit, že mi ji poslal Jiří Šlitr, najednou jsem cítil na jevišti přesně všechno tak, jako se Šlitrem.“ Manželka Běla na Jitku Molavcovou nežárlila. Naopak pomáhala dovytvářet postavu Žofie Melicharové. „Já ji vymyslel literárně, ona zase vnějškově, včetně těch strašných bot, odřenýho pláště a chocholky vlasů.“

Jitka Molavcová má vzácnou schopnost udělat věci, které by nikdo jiný na světě neudělal. „Když jsme jeli do Anglie a potřebovala na žádost o vízum dodat fotografii, vzala fotku, na které se objímala s GInou Lolobrigidou a vystřihla z ní tu svoji hlavičku, každý jiný byl takovou fotku měl jako relikvii.“

Vztah s bratrem Ondřejem

Bratr Ondřej se narodil čtrnáct dnů před čtrnáctými narozeninami Jiřího Suchého. „Vozil sem Ondřeje v kočárku a doufám, že mi to teď po letech záhy oplatí.“ Jiří Suchý sbírá přilby, antické mince, filmy s komiky, muzikály, pouťové svaté obrázky, secesní pohlednice. Ondřej sbírá obrázky komiků, němé filmy, starou muziku. „Je velmi konzervativní, ostatně já taky, ale proti němu jsem nesmírnej progres.“

A co si myslí Jiří Suchý „o tom, co bude potom?“ Věří třeba na posmrtný život?

„Nemám nejmenší důvod v něj nevěřit a nemám nejmenší důvod věřit. Když si to tak někdy probírám, podle okamžitých dispozic jsem někdy nakloněnej spíš věřit, někdy se mě zmocňujou určitý pochybnosti. Posmrtný život nemůžu vyloučit a protože příjemnější je myslet si, že existuje, tak v něj vlastně věřím.“

Jiří Suchý

Jaký je
Introvert – zatímco po představení ostatní vysedávají, on spěchá domů psát…

Jaký není
Není tuctový – na školních fotografiích se všichni dívají na fotografa, jen on do nebe…
Není stádovitý – proto nikdy nekouřil…

Jak jí
V jídle se odbývá houskami, sýry a salámy…
Občas si to vynahradí čínskou nebo indickou kuchyní…
Když přijede z ciziny, dá si knedlo vepřo zelo…

Jak pije
Opil se jen třikrát v životě…
K obědu si dá pivo, jednou za týden skleničku whisky s vodou…
Miluje řecké víno Retsina, protože chutná po smůle…

Co spoluzakládal
Pražskou Redutu, divadla Na zábradlí a Semafor, filmovou společnost Perplex, nakladatelství Klokočí

Z hitů
Pramínek vlasů, Klokočí, Tulipán (kompletní kolekce vychází průběžně na CD)

Z filmů
kdyby tisíc klarinetů, Nevěsta, Zločin v šantánu, Jonáš a Melicharová

Z knížek
Dítě školou povinné, 1991
Encyklopedie Jiřího Suchého, 1999-2000 (4 díly)
Jen pro pány: Pojednání o zadních partiích žen slečen, dívek a holek, 1994
Klokočí, 1864
Knížka anebo Co mne jen tak napadlo, 1986
Kolik očí má den, 1987
Lexikon pro zamilované, 1982
Med ve vlasech, 1970
Motýl, 1965
Orchestrion z ráje, 1981/82 (2 díly)
Pro kočku, 1968
Proč mají v zoologické zahradě klokana, 1991
Purpurové sny Jiřího Suchého, 1991
Růže růžová, 1971
Sto povídek aneb Nesplněný plán, 1966
Tak nějak to bylo: Vzpomínání 1959-1969, 1998
To nejlepší z Jiřího Suchého, 1990
Trocha poezie, 1989
Větší lexikon pro zamilované
Vyvěste fangle, 1968
Vzpomínání: Od Reduty k Semaforu
 

JUDr. Jiří Šlitr se narodil 15. 2. 1924 v Zálesní Lhotě, okr. Semily

Je znám jako skladatel, pianista, žrec, výtvarník a dokonce i jako právník.

Po maturitě na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou se stal úředníkem. Od roku 1945 pak studoval na právnické fakultě UK, kde v roce 1949 promoval na doktora práv (JUDr.). Právnické povolání však profesionálně nikdy nevykonával.

Nálada vánočních svátků 1969 nebyla ani příliš šťastná, ani příliš veselá. Pomalu začínalo být zřejmé, kam se bude politický vývoj v následujícím roce ubírat. Normalizace začínala vystrkovat drápky. Těsně před silvestrem, 28. 12. 1969 se v novinách poprvé objevila zpráva, která jako by přímo vyvěrala z tíže tohoto neradostného období. Rudé právo informovalo na pěti řádcích: za tragických okolností zemřel náhle skladatel, výtvarník a herec divadla Semafor JUDr. Jiří Šlitr.

Tragicky zahynul (nezjištěný únik plynu a následná otrava) dne 26. 12. 1969. Někteří lidé dokonce luví o sebevraždě. To snad ale není podstatné.

Ze života
Už od dob studií se intenzívně zabýval výtvarnictvím a hudbou – nechával se soukromě školit. V roce 1948 pak se skupinu rychnovských studentů založil dixielandovou skupinu, která vystupovala pod názvem Czechoslovk Dixieland Jazz Band. Objevili se například na výstavě MEVRO 1948 a v Burianově divadle v cyklu Uggého Cesta jazzu.

Vojna
Ve druhém roce vojenské služby (1949-1951) působil Šlitr jako výtvarník Ústředního domu armády. Tehdy vznikaly také jeho první písničky na texty Pavla Kopty. Po vojně se Šlitr zprvu věnoval opět výtvarnému umění, ale současně si přivydělával jako pianista při projekcích starých němých filmů. Později začal jezdit jako klavírista e estrádním souborem Miroslava Horníčka po vlastech českých a pro některé Horníčkovy písně skládal i texty.

Laterna magika
Na EXPO 1958 v Bruselu se objevoval Šlitr po půl roku v proslaveném pořadu laterny magiky, kde kombinaci filmu a živého pianistického výonu samojediný imitoval celou dixielandovou kapelu. S Laternou magikou účinkoval v letech 1959-60 i v Polsku, v roce 1960 se zúčastnil jejich vystoupení v SSSR, v roce 1961 v Anglii, Polsku a Rakousku.

Jiří Šlitr a Semafor
Hlavní tvůrčí uplatnění však našel Šlitr v divadle Semafor, s jehož názvem máme jeho jméno nejvíce spojeno. První hudební komedií S+Š byl Člověk z půdy (premiéra 30. 10. 1959), v níž vystupuje v hlavní roli Miroslav Horníček. Televizní záznam posléze pořídila Československá televize. Ačkoli v této divadelní hře ani jeden z autorů nevystupoval, jejich písničky Dítě školou povinné, Léta dozrávání a Včera neděle byla se staly jedněmi z nejpopulárnějších.

Druhou hrou, spíše hudební revue, se stává Zuzana je sama doma (premiéra 7. 5. 1960). Dívka Zuzana je sama doma a z nudy si pouští své oblíbené písničky. Chudičký děj se točí kolem několika nazlobených sousedů a skutečnosti, že Zuzana zůstala sama doma, protože její chlapec nemá čsa. I tuto hru Československá televize zaznamenala. V písničkovém pásmu tehdy poprvé zazněly například melodie Marnivá sestřenice, Píseň o rose.

Třetí hra Taková ztráta krve (premiéra 12. 10. 1960) má podtitul „detektivka s hudbou“ a vypráví o podivném holiči, který má mít na svědomí jednoho ze svých zákazníků. Pak se však zjistí, že zákazník má místo krve jen seno. Vedle evergreenů jako Klokočí, Sluníčko nebo Sup a žluva se zde objevuje v podání Waldemara Matušky i ojedinělý pokus: Šlitr napsal hudbu na jeden ze sonetů Williama Shakespeara, a tím vznikla píseň A proto odpouští má láska mému koni.

Návrat Zuzany v podobě hry Zuzana je zase sama doma (premiéra 22. 10. 1961) zavinila ohromná popularita písní z nyní již autorské dílny Šlitr (hudba) – Suchý (texty). Tentokrát vedle již známých hitů zazněly poprvé Ach, ta láska nebeská, Árie měsíce, Kočka na okně, Malé kotě, Písnička pro Zuzanu. Dále pak Černá Jessie (v podání Hany Hegerová na text Pavly Kopty) a Potkal jsem jelena (text Miroslav Horníček).

Premiéra hry Šest žen Jindřicha VIII. byla 10. 7. 1962 a zazněly v ní mj. písně Proč se lidi nemaj´ rádi a Študent s rudýma ušima.

První herecké vystoupení S+Š
Pravou bouři nadšení diváků divadla Semafor vzbudilo první společné vystoupení této autorské dvojice jakožto herců. Stalo se tak 18. 7. 1962 v kabaretní reminiscenci Jonáš a tingl-tangl. Šlitr vystoupil v černé buřince jakožto popleta, Suchý s francouzským slamáčkem jakožto ten zkušenější. Oba se snaží mapovat kabaretní působení imaginárního umělce Jonáše, jeho cesty, vtípky a písně (jakýsi předobraz Járy Cimrmana). Zazněly zde písně Honky Tonky Blues, Chybí mi t jistota, Koupil jsem si knot, Modré punčochy, Škrhola, Tak jako ten Adam, Tulipán, Vyvěste fangle, Zlá neděle a další.

Jitka Molavcová se narodila 17. 3. 1950 v Praze. Vystudovala střední průmyslovou školu grafickou. V roce 1970 vyhrála v celostátní soutěži Talent a ve stejném roce nastoupila do konkurzu do divadla Semafor, kde se stala uměleckou partnerkou Jiřího Suchého.

Hostovala také v divadle Viola, v Hudebním divadle v Karlíně, spolupracuje s Komorní filharmonií. A také hrála pro naše krajany v zahraničí (USA, Kanada, Austrálie).

Zájmy: hra na středověké nástroje, turistika, jízda na kole, studium cizích jazyků… Jitka Mlavcová dorostla do vynikajícího typu klauna s pěveckými a hudebně-interpretačními schopnostmi (hraje na saxofon, piano, bajno a kytaru).

V roce 1989 byla vyznamenána cenou za herecký výkon ve filmu Jonáš a Melicharová a v roce 1990 cenou Vlsty Buriana jako „nejlepší komik roku“. Za roli Dolly Leviové v karlínském nastudování Hello, Dolly! získala Cenu Thálie ´96. Její životní rolí se stala Smrt ve hře Oráč a smrt z roku 1401, která byla r. 1996 nominována na inscenaci roku.

Je autorkou knížek pro děti, její pohádky se dostaly do výběru nejkrásnější české pohádky historie (Pohádky z pastelky, Pohádky a písničky pro šikovné děti aj.).

Natočila řadu gramofonových desek (3 LP), zvukových kazet, kompaktních disků (zatím 6 CD) a videokazet. Pro děti také nahrála CD Zpívánky. Z jejích četných zvukových nahrávek jmenujme např. pozoruhodné písničky v albu Nezacházej slunce nebo citlivou interpretaci ukolébavek ve Spi děťátko spi.

Netají se tím, že ráda hloubá o životě – v poslední době hlavně ráda čte v knize Prorok libanonského filozofa Chalíla Džibrána s úvahami o životě a smrti. Každý den začíná studenou sprchou a ráda chodí do lesa.

Na jevišti Hudební divadla Karlín nestojí poprvé. Roku 1978 ona a Jiří Suchý zde hráli v titulních postavách Prach a Popel ve hře V + W Golem pod režisérským vedením Otta Haase. K premiéře jí tehdy pogratuloval i Jan Werich.

Její domovský Semafor patřil v letech 1982-1990 pod karlínskou správu. Proto dnes, kdy se Semafor usídlil v suterénu zlínské budovy, má Jitka Molavcová obzvlášť blízko na velké jeviště, které jí zcela po zásluze patří.

A na závěr ještě malý exkurs do historie…

30. října 1959 o půl osmé večer vstoupili na scénu divadla Ve Smečkách čtyři pánoví, a zazpívali úvodní píseň:
K smíchu toto představení
Trochu je a trochu není
Záleží teď velectění
Na všem rozhodnutí…
… a tím byla odstartována hra Člověk z půdy a také existence pražského Semaforu.

30. října 1999 se tato situace opakovala v Hudebním divadle v Karlíně, kde to byl úvod ke slavnostnímu večeru, na kterém bylo připomenuto nezapomenutelné jubileum – čtyřicetiletého působení divadla Semafor na české scéně.

Organizátoři kromě toho oslovili několik osobností českého kulturního života a požádali je o malé zamyšlení či zavzpomínání nad semaforskou čtyřicítkou. Zde jsou jejich odpovědi, které byly otištěny v programu, který účastníci setkání obdrželi při vstupu do sálu.

Pravoslav Rada
Semafor mám rád nejenom jako prostý divák, ale poutá mne k němu i dlouholeté přátelství s Jiřím Šlitrem, který byl můj dobrý kamarád a vinohradský soused. Často jsme se scházeli a shodou okolností společně strávili i poslední noc před dnem jeho smrti. Jsem moc rád, že se nesplnily chmurné předpovědi o zániku Semaforu a že pan Suchý s novými spolupracovníky neúnavně pokračuje a připravuje nám další duchovní zážitky a hody.

Miloň Čepelka
Ach, ohlášené čtyřicátiny Semaforu mě dohnaly k zrcadlu, kde jsem chtě nechtě musel svému obrazu říct: „Tak už se nediv, jak vypadáš, trumbero, když jsi o celých třiadvacet roků starší. A buď rád, že ti to semaforské písničky pomáhaly tak dlouho úspěšně překonávat, ba že ti na to pomáhaly zapomínat!“ Můj obraz v zrcadle se poté usmál a řekl jen „děkuji“.

Tomáš Bím
S divadlem Semafor jsem se seznámil ještě jako dítě školou povinné, abych použil termínu ze známé písně. Bydlel jsem tehdy na Karlově náměstí a do divadla v ulici Ve smečkách, či do Lucerny, kde mí oblíbenci občas koncertovali, jsem to měl blízko. Semafor mě od těch dob provází dodnes, protože při malování si často pouštím písničky tohoto divadla – teď už z kompaktních disků. A když se d té muziky s krásnými texty zaposlouchám, octnu se najednou v těch šedesátých letech, kdy se to tady začalo v kumštu po době nuceného útlumu opět probouzet.

Marie Vaculíková
Ta čtyřicítka samozřejmě vyvolává řadu vzpomínek. Začátkem šedesátých let přinesl Vaculík, který byl tenkrát zaměstnán v Čsl. rozhlase, těžký magnetofon Sonet DUO a na něm byly nahrávky písniček Suchého a Šlitra, které se tenkrát ještě nesměly vysílat. Rozhlasáci si je proto přehrávali sami. Postupně se poměry zlepšovaly až do té míry, že se na VKV vysílal Gramotingltangl pánů Suchého, Šlitra, Wericha a Horníčka. Na tento pořad byl ohromný posluchačský ohlas, který vyústil v založení Klubu spřízněných duší při divadle Semafor, což iniciovali redaktoři Helena a Jiří Bauerovi spolu s panem Suchým. A já jsem v únoru 1967 nastoupila jako první klubová sekretářka, čímž jsem se dostala do společnosti chytrých a vtipných lidí.

Emma Srncová
Prvá léta existence Semaforu se kryjí s nejhezčími léty mého života, který byl tehdy plný lásek, poznávání a objevování. Četbě básniček jsem nikdy příliš neholdovala, ale zpívané básně Jiřího Suchého mi šly přímo do srdce a tím nějak automaticky i do paměti, takže jsem je znala, aniž bych se je musela učit. A díky tomu také láska k hudbě natrvalo zakotvila mezi mými láskami ostatními. S ubíhajícími léty můj obdiv k žijícímu klasikovi Jiřímu Suchému stále roste a každé setkání s ním je pro mě chvilkou z nejvzácnějších.

Adolf Born
Mladí lidé si dnes nemohou uvědomit, jak chmurná a bezbarvá byla doba minulého režimu. Suchý a Šlitr se svým souborem na prknech Semaforu byli něco jako intenzívní světlo na konci tunelu, a my se tehdy těšili na každou novou premiéru. Moc jim děkuju.

Jindřiška Smetanová
Čtyřicet roků – to je pěkně dlouhá doba. Kdyby se tak po té řádce let sešli na „zvláštní besídce“ Semaforu jeho prapůvodní diváci – a já jsem k nim patřila – bylo by to důstojné shromáždění šedovlasých seniorů. Ale zkuste si – už kvůli tomu srovnání – přehrát a poslechnout takových deset, patnáct semaforských písniček a užasnete. Nezestárly! Jsou naopak mladší a nadčasovější, než spousta žhavých současných hitů. Mají zkrátka oproti nám, pamětníkům, o budoucnost postaráno.

Vladimír Suchánek
Uplynulých čtyřicet let s odstupem potvrzuje, že Semafor patřil k těm několika zázrakům, které se v české kultuře navzdory totalitě udály. Přijala ho s nadšením celá naše generace, přijímaly ho kupodivu i generace další. Od návštěvy jednoho z prvých představení Člověka z půdy jsem zůstal Semaforu věrný a během let jsem v něm našel i celou řadu přátel a kamarádů.

Josef Škvorecký
Já jsem býval pilným návštěvníkem Semaforu, protože jsem měl toto divadlo a jeho tvůrce odjakživa rád. Zajdeme se tam občas podívat i teď, když se objevíme v Praze, a chtěli jsme se zúčastnit i té velké slávy 30. října. Ovšem v Kanadě mi dali cenu generálního guvernéra a já se tam musím bohužel vrátit. Vzpomínám i na spolupráci s oběma Jiříma na filmu Zločin v šantánu, na který – jak slyším – se tak docela nezapomnělo, což mě těší.

Zdena Salivarová
Na Semafor vzpomínám se slzami v očích, protože jsem ho sledovala od samého začátku a tajně jsem toužila si tam zazpívat. Ovšem na to, abych se stala zpěvačkou tohoto slavného divadla, na to jsem neměla, tak jsem si to vynahradila alespoň v Paravanu. Semafor, to byla vzpruha pro všechny, kdo tam chodili. V té mrazivé atmosféře, která tu tehdy panovala, kdy svobodné kultury bylo poskrovnu, se najednou objevil tento zázrak. Na to se nedá vzpomínat jinak než s láskou.

A co ještě dodat…?
Snad jenom můj vztah k Semaforu… Jistě jste si všimli, že je (velice) kladný… A pokud nemáte své vlastní bližší zkušenosti, neváhejte a vypravte se na nějakou z aktuálních inscenací…

Pavla Vinklářová, 2003