Šedesátileté jubileum

Blíží se Vánoce a trochu jsem se zamyslel nad tím, že celý život píšu o jiných hudebnících, a vzhledem k tomu, že si novináři mého muzicírování příliš nevšímali, mohl bych také jednou napsat něco o sobě. Ovšem, trochu žertuju, veřejné vystupování mi bylo samo o sobě již zadostiučiněním a přinášelo mi uspokojení, ale je tu ještě jeden moment, který mě vedl k tomu, napsat pár řádků, totiž že letos poprvé po letech nepřispěju o vánočních svátcích svou troškou k hudebnímu potěšení na veřejnosti.

Když totiž odmyslím různé školní vystoupení (jakkoli by i o něm bylo zajímavé hovořit), hraní na půlnoční mši v chrámu sv. Jakuba Většího v Jičíně bylo pravděpodobně mým prvním veřejným hraním. Spekuluji, zda to bylo v osmé či deváté třídě, v druhém případě by to bylo v minulém roce šedesát let. Každou chvíli slýchám o nejrůznějších jubileích rockových kapel, českých i světových, známých hudebníků, možná i to bylo motivací k této noticce. Tím spíše, že mezi vzpomínkami na ony vystoupení na kůru v seskupení hudebníků, kteří se takto sešli vlastně jen při této příležitosti patří jedna, která je docela veselá. Na jedné z oněch „půlnočních“, ovšem nevím už, která to byla, ale zcela jistě to bylo právě v šedesátých letech, kdy orchestr na kůru řídil pan Ota Zettl, korpulentní pán, v civilním zaměstnání skladník v tehdejším hotelu Stalingrad (to vím, protože tam jeden čas pracovala i moje babička, která mimo jiné připravovala pro „bifé“, tedy bufet nahoře hromady chlebíčků), v tenkrát režimem spíše jen tolerovaném prostředí vysvěcený jáhen, k němuž jsem vzhlížel s respektem, protože i on se k hudebníkům choval s náležitou úctou, kterou projevil tak, že jsme při příchodu na kůr na pultu našli obálku s přáním požehnaných svátků vánočních a přiloženým honorářem pětadvacetikorunové (tenkrát v této hodnotě byly) bankovky. Nu a na zkoušce před dotyčnou produkcí, na níž se hrála Mýtného mše, pan Zettl se zděšením zjistil, že pan doktor Svoboda, který hrál ve mši sólo na flétnu (onehdá jsem ten part v archivech dohledal, dodnes se mi ta melodie prakticky celá vybaví), vzkázal, že je nemocný a na hraní nepřijde. Já jsem si tenkrát docela věřil a když jsem to zvěděl, nechal jsem se slyšet, že to zahraju místo něj. Nevěřícně se na mě dívali, a už nevím detaily, jestli jsem to ještě na zkoušce nějak hrál, ale na samotném představení jsem to opravdu bez nějakých nácviků vystřihl.

Na začátku tohoto roku, když jsem trochu sepisoval, „co si ještě pamatuju“, jsem se dopočítal asi osmnácti položek, co se týče nejrůznějších hudebních seskupení (ovšem tentokrát i včetně školního orchestru ZUŠ či orchestru pana učitele Sochora, který doprovázel divadelní představení v režii pana učitele Vondráčka, v němž hrála, s nadsázkou řečeno, „půlka školy“).

Nebudu je tady snad všechny vyjmenovávat, ale bylo to období konce šedesátých let s érou jičínského bigbítu, kdy jsem si užíval se skupinou YBE u elektrofonických varhan s „kvákadlem“ (a také s houslemi v country verzi Honky Tonk Woman od Rolling Stones) plné sály na Jičínsku, poté country muziku s Horaly, tenkrát studenty jičínského gymnázia, kteří po dlouhých letech, už jako vážené osobnosti v řadě oborů, vystoupili kompletně na výročí školy, komorní orchestr Milana Ročka, který se vrátil z vysokých škol v západních Čechách jako ředitel tehdejší LŠU a který mě fascinoval jako varhaník právě na závěr oněch půlnočních mší svými improvizacemi, ale také kavárenským hraním v hotelu Praha (před jeho úpadkem a pozdější rekonstrukcí), když hrál na piáno nikoli z patřičných klavírních not, ale podle orchestrálních partitur, to už jsem byl vysokoškolský student, a pak tu byly dva roky „základní vojenské služby“, které jsem přežil díky tomu, že jsem v Ruzyni založil taneční kapelu skvělých muzikantů, s níž se podařilo vyhrát celorepublikovou armádní soutěž, tzv. ASUT.

Nu a pak tu byla lidová hudba, cesta s tanečním souborem Český ráj do tenkrát ještě Západního Německa, a s některými z hudebníků tohoto souboru následně Malá muzika z Jičínska s prvním cédéčkem podkrkonošských koled v režii Jaroslava Krčka a po jejím rozpadu dvacet let hraní a dalších aktivit (plakáty a programové listy, uvádění atd.) se souborem Fidle. Nu a mezitím řada dalších příležitostí, kratších i delších, v jedné sérii proměn s komorním a poté symfonickým orchestrem, nejdříve s názvem KSOKRm a poté Podkrkonošský symfonický orchestr, což bylo rovněž dvě (s první formací tři) desetiletí hraní, dojíždění do Lomnice n. Pop., kde jsem si zahrál i v dalších souborech (další cédéčka s Collegium musicum Český ráj doc. Zahradníka) či do Semil a ovšem celou řadou úspěšných koncertů. Když mluvím o nich, měl bych aspoň v jedné větě zmínit také zahraniční zájezdy, především s lidovou muzikou, do Německa, Holandska či Dánska v devadesátých letech. A z těch ostatních (jak řečeno, nebudu je uvádět všechny, i když i na některé další myslím a váhám) bych neměl zapomenout na hraní s Láďou Berným, zpěvákem a harmonikářem, které nebylo nijak pravidelné, a k němuž nebylo předem žádné zkoušení, přesto to představovalo mnohé dobrodružství (což by bylo na samostatné povídání, ostatně jako ty předchozí kapitoly snad ze všech oblastí hudby kromě operety a jazzu, čehož u posledního řečeného snad jediného lituju, že se mně nepodařilo, to bych musel žít ve velkém městě).

Nu a poslední seskupení, které mně zůstalo, s nímž jsem také odehrál pár desítek vystoupení, a které mělo pro mě zajímavý charakter tím, že jsem si svoje houslové party vymýšlel (tedy je neměl předepsané), je Jakub Kazda & přátelé, který dal dohromady Kubův táta Mirek, jehož jsem znal už ze zmíněného souboru Český ráj jako tanečníka, a v němž hrají někteří muzikanti, s nimiž jsem hrál v několika předchozích souborech, jako je Zdenda Wagner. Nu a s tím jsem ještě letos odehrál možná desítku vystoupení, a přestože Vánoce vynechávám, doufám, že si ještě v budoucnosti s nimi zahraju.